Je to špatný, je to špatný, je to špatný :D Aneb když si už první den vícedenní výzvy naberete zpoždění a JAKSI ho nestíháte dohnat. No nevadí - místo abych byla pořád o jedno téma pozadu, rozhodla jsem se téma č. 2 prozatím vynechat a jet podle plánu spolu s ostatními, přičemž dvojku doplním později. Pojďme tedy na dnešní zadání, které jsem si tak trochu upravila podle sebe a pojala ho spíše obráceně - doufám tedy, že to nebude příliš proti pravidlům výzvy :) Druhou důležitou informací je, že jsem se tentokrát pokusila do příběhu zakomponovat i jednu kanonickou pasáž - takový typ povídek mě baví, je zajímavé některé situace opsat jinak, jinde zase navázat na přesné původní znění...

Dnešní povídku věnuju crazy_maris za podporu v momentě, kdy už jsem si myslela, že snad nic harrypotterovského na tohle téma nenapíšu :D

#3 NAPIŠ PŘÍBĚH, KTERÝ BUDE VYPRÁVĚT O TOM, CO BY SE STALO, KDYBY POPELKA ZABILA PRINCE NA PLESE

Pravidla: žánr je libovolný a minimální počet slov je 100.

• • •

Bylo slunečné, téměř letní odpoledne. Na hladině Černého jezera se vyhřívala olbřímí oliheň, sluneční paprsky barvily její vlhkou černou kůži dozlatova. Na pozemcích okolo hradu však bylo prázdno...

Jen oknem do Velké síně bylo možno spatřit, kam se všichni bradavičtí studenti poděli – čtyři kolejní stoly a jeden profesorský byly odsunuty ke stěnám, aby v síni vytvořily prázdný obdélníkový prostor, nyní zaplněný menšími stolky, za nimiž seděli studenti, povětšinou sklánějící se ke svým pergamenům a horečnatě do nich zapisující.

Profesor Kratiknot právě oznámil konec lhůty, kterou měli studenti na své NKÚ z obrany proti černé magii vymezenou, a přivolávacím kouzlem od studentů ve vteřině všechny pergameny vybral. Letící hromada jejich esejí ho však smetla ze stupínku, na kterém stál, a dva ze studentů v předních lavicích mu museli pomoct zpátky na nohy. Pak už zkouška oficiálně skončila a studenti se začali hrnout z Velké síně ven, do náruče prosluněného odpoledne.

Jako jedna z prvních opustila budovu čtveřice studentů z Nebelvíru v čele s věčně rozcuchaným mladíkem. Cestou všichni čtyři vtipkovali o zadání zkoušky, do nějž patřila i otázka, jak poznat vlkodlaka – vzhledem k tomu, že všichni čtyři měli s vlkodlaky jisté zkušenosti, připadala jim nadmíru zábavná. Celá partička se pomalu přesouvala kolem jezera až pod košatý buk, pod nějž se její členové během špičkování usadili. Jejich vůdce, James, se schválně posadil tak, aby měl dobrý výhled na jezero, ve kterém si právě máčelo nohy několik děvčat z Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru; pak si co chvíli samolibě prohrábl vlasy, aby je rozcuchal do ještě nedbalejšího dojmu. Po nějaké době se ale skupinka začala nudit a hledala kromě hovoru jiné rozptýlení, když tu jim zrak padl na hubeného vytáhlého mladíka, sedícího pod stromem nedaleko. Navzdory horku, v němž se nepohnul ani lísteček, byl oblečen do dlouhého černého hábitu. Právě se zvedal, když k němu James se svým kumpánem, nedbale elegantním Siriusem, dorazili.

„Tak co, Srabusi?" promluvil hlasitě James.

Snape zareagoval tak rychle, jako by očekával útok. Pustil brašnu, zajel rukou pod hábit a hůlku měl už napůl zdviženou, když James zaburácel: „Expelliarmus!"

Snapeova hůlka vylétla čtyři metry do vzduchu a s nepatrným žuchnutím spadla do trávy za ním. Sirius se štěkavě zachechtal.

„Impedimenta!" vykřikl a zamířil hůlkou na Snapea, kterého kouzlo srazilo na zem v polovině skoku, jímž se chtěl dostat k spadlé hůlce.

Studenty kolem to zaujalo, otáčeli se a přihlíželi. Někteří vstali a popošli o něco blíž. Část se tvářila rozpačitě a ostatní pobaveně.

Snape ležel na zemi a těžce oddechoval. James se Siriusem k němu přikročili se zdviženými hůlkami a James se přitom přes rameno ohlížel po děvčatech na břehu jezera.

„Jak sis vedl u zkoušky, srábku?" zeptal se James.

„Koukal jsem se na něho, jezdil nosem až po pergamenu," utrousil zlomyslně Sirius. „Budou na něm všude mastné fleky, nepřečtou z toho ani slovo."

Několik čumilů se zasmálo; Snape zcela zjevně nebyl oblíbený. Červíček se hlasitě rozchechtal. Snape se pokoušel vstát, kouzlo však stále ještě působilo. Zmítal se, jako by byl spoután neviditelnými provazy.

„Jen – počkejte!" zajíkal se a vzhlížel k Jamesovi s výrazem čiré nenávisti. „Jen – počkejte!"

„Na co máme čekat?" otázal se nevzrušeně Sirius. „Copak nám provedeš, srábku, otřeš si o nás nos?"

Snape ze sebe vyrazil jakýsi skřek, v němž se mísily nadávky se zaklínadly, protože však jeho hůlka ležela tři metry daleko, nic se nestalo.

„Vypláchni si hubu," napomenul ho chladně James. „Pulírexo!"

Ze Snapeových úst v tu ránu vyrazil proud růžových mýdlových bublin. Pěna mu zakryla ústa, až se začal dávit a dusit...

„Dejte mu POKOJ!"

James a Sirius se ohlédli. James si volnou rukou okamžitě zajel do vlasů. Byla to jedna z dívek, které seděly na břehu jezera. Měla husté temně ryšavé vlasy, které jí spadaly až na ramena, a neuvěřitelně zelené oválné oči.

„Copak je, Evansová?" zeptal se James a jeho hlas byl náhle příjemnější, hlubší a zralejší.

„Dejte mu pokoj," opakovala Lily. Dívala se na Jamese a na očích jí bylo znát, že to, co vidí, se jí ani trochu nezamlouvá. „Co vám udělal?"

„No," protáhl jakoby úmyslně James, „jde spíš o to, že vůbec existuje, jestli chápeš, jak to myslím..."

Mnozí studenti kolem se rozesmáli, mezi nimi i Sirius a Červíček. Lupin, stále zjevně zabraný do učebnice, se však neusmál a Lily také ne.

„Myslíš si, že jsi bůhvíjak vtipný," řekla mu chladně, „jsi ale jen nafoukaný a násilnický ubožák, Pottere. Nech ho na pokoji!"

„Nechám, když si se mnou dáš rande, Evansová," odpověděl okamžitě James. „No tak... dej si se mnou rande a já už proti tomu srábkovi nikdy nepozvednu hůlku."

Účinky překážecího kouzla za ním pomalu odeznívaly. Snape se začal tiše plazit k hůlce, která mu vylétla z ruky, a odplivoval do trávy mýdlové bubliny.

„Než jít s tebou, to bych si radši dala rande s tou obří olihní," prskla Lily.

„Máš smůlu, Dvanácteráku," poznamenal pohotově Sirius a otočil se znovu ke Snapeovi. „A sakra!"

Už však bylo pozdě. Snape mířil hůlkou přímo na Jamese, vyšlehl záblesk jasného světla a Jamesovi se na tváři objevila otevřená rána, z níž mu na hábit vystříkla krev. James se rychle otočil: znovu se zablesklo a v další vteřině Snape visel ve vzduchu hlavou dolů. Hábit mu přepadl přes hlavu a odhalil bledé vyzáblé nohy v zašedlých spodkách.

V malém hloučku kolem to mnozí ocenili potleskem, Sirius, James i Červíček se otřásali smíchem.

„Pusť ho dolů!" vyjekla rozzlobená Lily, v jejímž obličeji to na okamžik zacukalo, jako by se chtěla usmát.

„Jak si přeješ," přikývl James a prudce trhl hůlkou vzhůru. Snape spadl na zem a natáhl se jak dlouhý tak široký. Vyprostil se ze zamotaného hábitu a rychle vyskočil se zdviženou hůlkou, Sirius však vykřikl „Petrificus totalus!" a Snape znovu padl k zemi, tuhý jako prkno.

„TAK UŽ MU DEJTE POKOJ!" zaburácela Lily. Náhle měla také v ruce hůlku. James ani Sirius z ní teď nespustili oči.

„No tak, Evansová, nenuť mě, abych tě uřkl," nasadil vážný tón James.

„Tak koukej ho odklít!"

James si zhluboka povzdechl, pak se otočil ke Snapeovi a zamumlal příslušnou protikletbu.

„Padej odtud," řekl, když se Snape namáhavě zvedl na nohy. „Máš štěstí, že tu byla Evansová, Srabusi –"

„Nepotřebuju, aby mi pomáhala taková špinavá, mrňavá mudlovská šmejdka!"

• • •

Okamžitě poté, co vyřkl tu nejhorší kouzelnickou urážku a použil ji proti jedinému člověku, který ho kdy měl rád, svého činu začal litovat. Lily nejprve jen nehnutě stála a civěla na Severuse, jako by obsah jeho sdělení vůbec nechápala, vzápětí v ní ale cosi povolilo, cukla s sebou a utíkala směrem k hradu. Podle zvuku bylo jasné, že pláče. Severusův obličej se zkroutil do toho nejopovržlivějšího pohledu, jakého byl schopen, a vmetl ho Jamesovi do tváře. Nebýt jeho, nikdy by se celá ta záležitost nestala... Byl už zoufalý z dlouholeté šikany, kterou od Jamesovi partičky musel trpět, a vybil si svou frustraci z vlastní bezmoci na tom jediném, na čem mu záleželo. Rozběhl se do hradu za Lily, ale ta, poháněna svým zoufalstvím, utíkala mnohem rychleji než on, a ve chvíli, kdy dorazil do vstupní síně, už byla kdesi pryč, snad na cestě k Nebelvírské věži, kam za ní on nemohl, nebo do nějaké jiné skrýše. Bradavice měly tu výhodu i nevýhodu zároveň, že svou rozlohou i rozmanitostí skýtaly nepřeberné množství míst, kde by ji nikdy nenašel, i kdyby celý hrad obrátil dvakrát vzhůru nohama.

Po tváři mu stékaly dvě osamělé slzy...

• • •

Celý týden s ním Lily nemluvila. Snažil se s ní promluvit při každé možné příležitosti, ale Lily se mu obloukem vyhýbala. Na poslední večer před odjezdem domů Brumbál vyhlásil kromě tradiční slavnostní hostiny a vyhlášení školního poháru speciálně pro studenty pátých ročníků také večírek na oslavu završení jejich NKÚ. Pokud by někdo tvrdil, že Severus Snape není příliš večírkový typ člověka, použil by opravdu silný eufemismus. Severus byl ve škole tak neoblíbený, jak jen to bylo možné, a představa, že bude muset jít na večírek, ho upřímně děsila. Doufal proto, že bude moci zůstat ve zmijozelské společenské místnosti a číst si v knize lektvarů, poprvé po dlouhé době v poklidu, bez toho, aniž by ho jeho spolužáci terorizovali úsměšky nebo náhodnými nehodami, jakou byl například kalamář nešťastnou shodou okolností rozlitý po eseji, jež byla jeho celodenní prací. Nebylo mu však přáno – večírek byl povinný.

Jak se blížil, Severusovo hrdlo se stahovalo čím dál víc – z obav toho, že se zesměšní, ale také že se bude muset celý večer dívat na Lily, která po jejich incidentu nakonec přijala Jamesův návrh a opravdu s ním šla na rande. Od té doby se vyskytovali až nápadně často spolu (a James si pochopitelně nenechal ujít jedinou příležitost, aby se před Severusem se svou „výhrou" v jejich malém souboji náležitě předvedl), což trhalo Severusovo nitro na kusy, a ty pak ještě na menší kusy, až nezbylo takřka nic. Proto se odpoledne před večírkem rozhodl vyhledat dvojici starších studentů, kteří oplývali pověstí školních flákačů, záškoláků a chronických potížistů. Byl to přesně ten typ chlapců, jenž si nijak nepotrpěl na něčí pověst a na školní drby, dokud od nich daný člověk žádal pomoc a nabízel něco zajímavého na oplátku. Vzhledem k tomu, že oba měli mírně řečeno problémy s výukou, přišel za nimi Severus s nabídkou, že jim pomůže (neboť byl na svůj věk neobyčejně schopným kouzelníkem a vyznal se v učivu vyšších ročníků, než v jakém studoval on sám) s jejich domácími úkoly na lektvary a obranu proti černé magii, pokud mu pomohou večírek nějak přežít. Slovo dalo slovo a už o chvíli později od nich odcházel se třemi lahvemi máslového ležáku pod paží, zřejmě štípnutých z tajných zásob bradavické kuchyně.

Vzhledem k tomu, že Severus nebyl nikterak populární, neměl ani nikoho, s kým by se naučil porušovat pravidla. Tři lahve máslového ležáku tedy stačily, aby v momentě, kdy přicházel na večírek, měly jeho onyxové oči poněkud matný lesk a prázdný výraz. Na nohách se držel stěží, proto si raději hned sedl – nebo lépe řečeno se svezl do židle, nedbaje na to, že si zmačká svůj společenský hábit. Večírek probíhal, zatímco čas Severusovi, jehož mysl byla zastřená, jako by jeho mozek plaval uprostřed sirupu, přes který se dostávala každá informace jen pomalu, utíkal několikanásobně rychleji než obvykle. Lily dosud nezahlédl a už si myslel, že byl toho neštěstí ušetřen, když v tom živá hudba začala hrát píseň k pomalému tanci, parket vytvořený uprostřed vyzdobené Velké síně se trochu vylidnil a on ji spatřil na druhém konci místnosti... Opřenou o hruď jeho trýznitele. Nevěděl, jestli ho více rozzuřily její blankytně modré šaty překryté mušelínovou vlečkou posetou drobnými pomněnkami, jež jí propůjčovaly vzhled nadpozemsky krásné bytosti, snad Popelky, o níž mu kdysi – v mudlovském světě – četla matka, či snad její slastně přivřené oči, záře její spokojenosti, jež tryskala její kůží ven... Posílen alkoholem, který nad ním stále ještě měl moc, se však vydal přes taneční parket k nim. Klopýtal a šlapal tančícím párům na nohy, vysluhuje si tak jejich nesouhlasné pohledy nebo nadávky, ale nedbal jich.

Konečně stanul před Lily. Nejprve si ho nevšimla, a tak ji hruběji, než chtěl, zatahal za ruku. Potřeboval jí říct, že ho mrzí, co se stalo, že za všechno může ten proklatý James, jehož se ona právě teď tak spokojeně drží, že ji miluje.

Lily ho však předběhla.

„CO? Jdeš mi zase nadávat?! No a co, že nejsem z čistokrevné kouzelnické rodiny! Jsem stejně dobrá kouzelnice, jako kdokoli jiný tady!!! Hraješ si na povýšeného jen proto, že znáš o pár formulí víc než my ostatní? To z tebe ale nikdy čistého kouzelníka NEUDĚLÁ! Byl jsi a vždycky budeš úplně stejný mudlovský šmejd jako já!!!"

Lily rozhořčením takřka nedýchala, všechna její frustrace se přelila přes okraje pomyslné nádoby jejího vzteku naráz; s každou slabikou se její hlas zvyšoval, až křičela přes celou místnost. Severus červenal zároveň vztekem, studem, ale nejvíc ze všeho svou lítostí a láskou. Popadl Lily za ramena, aby proud jejích nadávek zastavil a ještě jednou se pokusil vyjádřit, jak moc všeho lituje a co pro něj ona znamená, ale nenechala ho říct jediné slovo.

„Ještě jednou na mě sáhni a ZABIJU TĚ!" Srazila Severusovy ruce ze svých paží, ale tentokrát neutekla. Shlížela na Severuse s tím nejhlubším odporem, a vidět takový cit v milovaných očích byl pro Severuse příliš. Věděl, že v tu chvíli ji ztratil navždy. Býval by si přál, aby ho zabila doopravdy a on mohl odejít na místo, kde neexistovala bolest, než aby musel snášet takové opovržení v jejím pohledu, působícím na jeho duši větší škody, než by kdy dokázala stovka nožů na jeho těle.

Tentokrát to byl Severus, kdo utekl pryč, ale Lily se za ním nepustila.