Hiccstrid= Škyťák+Astrid
Odehrává se cca 200 let od doby ve které se odehrávalo HTTYD.

Astrid chtěla být nejlepší bojovnicí ze všech. Chtěla bránit svůj ostrov do konce života. Ale zkazila jí to jedna věc. Dračí krev v té její.
~~~~~

Tohle je Blp. Ostrov Vikingů a proslavených dračích zabijáků. Teda bývalých.

Vyběhla jsem z domu se sekerou v ruce.

Jmenuji se Astrid Hofferonová a jsem potomkem jednoho z nejlepších zabijáků všech dob. Fina Hoffersona. A taky nejlepší bojovnice své generace.

Vyblokovala jsem sekerou meč jednoho ze Zběsilců a následně mu ho vyrazila z ruky.

Draci sice už zmizeli ale bojovat se musí pořád. Zběsilci byli jen jedni z mála kdo nás napádali. Hodně kmenů mělo zájem o území a bohatství po legendárním Kliďasi Velikánovi.

Odrazila jsem několik dalších bojovníků a hnala se dál. Po mém boku se objevila má nejlepší kamarádka Camicazi. Bojovali jsme zády k sobě a kryli se.

Kliďas Velikàn žil před dvěstě lety a byl největší dračí zabiják. Prý zabil draky když mu vrazil hlavou do hlavy. Taky to byl legendární náčelník. Ostrovu se nikdy nedařilo tak jako za jeho vlády.

Zběsilců ubývalo, pomalu se stahovali na lodě.

Chtěla jsem být jako on. Odvážná, obávaná, bojovnice.... Už od mala jsem kvůli tomu trénovala.

Netrvalo ani půl hodiny a ostrov byl zas bez jediného Zběsilce.

Ale to jsem ještě nevěděla všechno.

„Výborně všichni." Ozval se náčelník Snoplivec Kliďas VI.,potomek původního Kliďase. „Všechno se probere u večeře."

Šli jsme spolu s Cami do Velké Síně.

„To byl teda pořádný boj." Zasmála se.

„Jo to byl." Přikývla jsem a sedla si ke stolu. „Porazila jsem tolik Zběsilců že to ani nespočítám."

„Já jich taky sundala spoustu." Napila se z korbelu a vypila medovinu do dna. „Jdu si pro další. Chceš taky?"

„Jo jasně." Jakmile vstala a odešla, naskytl se mi pohled na zeď za ní.

Na zdi visely štíty s obrazy náčelníků a jejich nástupců. Největší z nich zobrazoval Kliďase Velikána a jeho synovce Snoplivce. Podle legend měl Kliďas i vlastního syna ale zabil ho drak.

„Tady to je." Podala mi Cami korbel.

„Díky." Zhluboka jsem se napila.

„Něco se chystá. Slyšela jsem jak se baví náčelník s Hanlivcem." 

Hanlivec byl syn náčelníka. A egoistický perverzák co se mi pořád vtíral.

„Pokud to bude s Hanlivcem, bude to nějaká hloupost. Jako když na celou síň prohlásil že zabil draka a pak vytáhl jako důkaz ovčí rouno." Obě jsme se rozesmáli.

„Nebo když tvrdil že sám zabil hordu trolů."

„Jo. Nebo když..."

„Pozor Blpané!" Zahřměl hlas náčelníka. „Mám důležité oznámení. Můj syn, Hanlivec III. si vybral manželku." Celým sálem projel šepot.

„Kdo je ta nešťastná?" Naklonila jsem se ke Cami.

„Vybral si Astrid Hofferonovou."

Zalapala jsem po dechu.

Ne. Ne tohle ne. Ódine prosím ne.

„Arvide přijmáš nabídku na sňatek tvé dcery a mého syna?" Zeptal se mého otce.

„Já...." Vypadal nerozhodně. „....ano. Přijmám."

„Ne. Tatínku prosím ne!" Vyskočila jsem a běžela k nim. „Tohle mi nemůžeš udělat!"

Nechtěla jsem se vdát. Dělat někomu hodpodyni, jen vařit, zahřívat postel a rodit děti. Chtěla jsem být válečnice. Bojovat a bránit svůj ostrov.

„Promiň Astrid. Nemáme jinou možnost." Svěsil otec hlavu. „Buď to přijmeme dobrovolně nebo tě k tomu donutí."

„Cože?!"

„Náčelník a jeho nástupce mají výhradní právo vybrat si kteroukoliv ženu na ostrově za svou manželku. A ona nemůže odmítnout."

Ne. To nemůže být pravda. Tohle ne.

Chtělo se mi řvát a brečet zároveň. Všechno ve mě se svíralo. Z levého oka se mi spustila slza.

„Výborně." Usmál se náčelník. „Od zítřka začneme s plánováním. Teď to pojďme oslavit." Vzal mého otce kolem ramen a vedl ho pryč. Hned na to mě Hanlivec začal otravovat.

„Už se těším až si tě vezmu krásko." Usmál se úlisně.

„Já si tě nevezmu." Zavrčela jsem.

„Slyšela jsi přece. Budeš muset."

„Raději zemřu než abych si tě vzala!" Cloumal mnou vztek.

„Haha. Jasně."

„Myslím to vážně!"

Hanlivec se jen dál usmíval.

„Já dobře vím že ne. Protože mě miluješ." Zatla jsem pěsti vztekem. „Vidím to na tobě. Určitě se stejně jako já, těšíš na naší svatební noc."

Už jsem se prostě neudržela. Vrazila jsem mu pěstí do té jeho nafoukané tváře. Nikdy jsem nebyla naštvanější než v tuto chvíli.

Hanlivec se chytl za tvař a zalapal po dechu. Celá síň ztichla a hleděla na nás. Bylo to tíživé ticho, jako před bouří. První ho přerušil náčelník.

„Jak si se opovážila..." S tichým vrčením se postavil od stolu. „... zaútočit na budoucího náčelníka?!" Zařval.

„Opovážila jsem se, protože si ho nechci vzít!"

Náčelník se hnal ke mně s otcem v zádech.

„A ani si ho nevezmu!" Pokračovala jsem dál v křiku. Vztek mi vehnal do žil adrenalin, který mi dodal odvahu.

„Ale vezmeš."

„Nevezmu!"

Všechna odvaha mě však přešla, když mě náčelník popadl za krk a zvedl do vzduchu. Tvářil se hrozně zuřivě

„Náčelníku! Napadení následníka se přece trestá smrtí! Musíte ji zabít!" Ozval se kdosi z davu hlasitě. Další lidé se k němu přidávali. Mě to ale bylo v tu chvíli jedno. Náčelník mi tak svíral krk, až jsem se začala dusit. Zběsile jsem kopala nohama a rukama se snažila rozevřít ty jeho. Ani trochu se mi to však nedařilo.

„Ticho. Zabíjet se nebude. To přece chtěla. Tu radost jí neudělám. Prostě si vezme Hanlivce, i kdybych jí musel před oltář dotáhnout a na sílu jí donutit říct ano."

Znovu jsem se rozbrečela. Ze zoufalství, z bolestí, nedostatku vzduchu, z beznaděje. Lapala jsem po dechu, ale zároveň se snažila osvobodit. Celé moje tělo se vzpíralo. Když už jsem se skoro  nemohla nadechnout, celým tělem mi projela bolest. Jako bych měla explodovat.

Cítila jsem hrozné horko. Měla jsem pocit že se moje tělo roztahuje do stran. Končetiny se bolestivě  rozšiřovali, stejně jako trup. Hlava mě příšerně bolela a zdálo se mi že se mi trhá kůže na zádech.

Rozmazaně jsem viděla náčelníkův zděšený pohled.  Okamžitě povolil stisk a pustil mě na zem. Jakmile jsem dopadla na kamennou podlahu, konečně jsem se mohla nadechnout. Bolest však nepřestávala. Chtěla jsem se stočit do klubíčka abych jí tak necítila ale nešlo to. Nedokázala jsem ovládat své vlastní tělo.

Najednou bolest přestala. Vůbec jsem jí necítila. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Bylo to zvláštní, zdálo se mi že všechno vidím mnohem ostřejší. Také jsem cítila mnohem víc pachů a slyšela kapky deště dopadající na střechu, které jsem před tím neslyšela. A...měla jsem hroznou chuť na ryby.

„Co se stalo?" Zeptala jsem se. Z mích úst však nevyšel můj hlas ale jakési podivné vrčení. Nechápala jsem to.

Chtěla jsem se postavit, ale jakmile jsem se pokusila zapřít, zjistila jsem že nemám o co. Překvapeně jsem se koukla dolů na své ruce. Nebyly tam. Místo nich jsem viděla šupinaté tlapy bílé barvy, které se na mé ruce ani trochu nepodobali.  Koukla jsem se na nohy. Také jejich místo zaujaly šupinaté končetiny. Při pohledu přes rameno jsem uviděla pár velkých křídel.

Co se se mnou stalo?

„Drak!" Ozval se najednou výkřik a celá síň se dala do pohybu. Ženy a děti se hrnuli do zadní části, muži se zbraněmi přesně naopak. Mířili přímo na mě.

Co se děje mi došlo až když mě skoro zasáhla čepel sekery. A pak meče. Všichni na mě útočili. Ten drak jsem byla já. Byla jsem zmatená a vyděšená zároveň. Nechápala jsem jak se ze mě stal drak.

Drak, stvůra, zabiják.

Uhýbala jsem ránám od zbraní. Nepovedlo se mi to však vždy. Bílé šupiny byly pokryty horšími i lepšími škrábanci a ranami. Pochopila jsem, že pokud nechci zemřít, musím se odtud dostat. Na pokus jsem zamávala křídly. Povedlo se mi se dostat trochu nad zemi. Začala jsem se drát k východu. Pomáhala jsem si křídly, skákala jsem přes lidi a dál uhýbala.

Byla jsem skoro u dveří když jsem si všimla skupiny lidí. Byli to moji rodiče. A Cami. Dívali se na mě s očima plnýma strachu. Báli se mě. Něco ve mě se zlomilo. Nejspíš bych tam stála ještě dlouho dobu kdyby mě do boku nezasáhl meč. Bolestně jsem zařvala. Odrazila jsem se a bokem vrazila do dveří. Ty se hned otevřeli.

Na čtyřech tlapkách jsem vyběhla do deště a vzletla. Rychle jsem mávala křídly abych se odtud dostala co nejrychleji. Na to že jsem ležela poprvé v životě mi to nešlo až tak špatně. Za chvíli byla z ostrova jen malá tečka v dáli.

Zpomalila jsem let a zafňukala dračím hlasem. Chtělo se mi brečet. Všichni se mě báli, všichni na mě útočili. Jen proto že se ze mě z nějakého důvodu stal drak. Šelma kterou ještě před pár stoletími náš lid lovil a vyvražďoval.

                               *****

Už to byl skoro měsíc co jsem utekla z Blpu. Teda spíš odletěla.

První týden jsem se schovávala v jeskyni na ostrůvku nedaleko od mého domovského ostrova. Utržila jsem tolik ran že jsem byla sotva schopná chodit. Jen jsem ležela schoulená do klubka a lízala si rány. Sliny draka na ně mají léčivé účinky, jak jsem zjistila. Co jsem také zjistila bylo, že jsem se nedokázala dostat zpátky do vlastního těla. Neměla jsem tušení jak to udělat.

Hodně dlouho mi trvalo se smířit s tím kdo jsem. Zabiják. Drak. Pořád jsem měla před očima ten pohled mé rodiny.

Po týdnu litovaní se jsem se rozhodla letět dál. Ne jen proto abych se dostala od Blbu ale také se pokusit najít místo kde bych mohla zůstat. Nebo aspoň někoho kdo by mi pomohl dostat se zpátky do své podoby.

Ani jedno z toho jsem však nenašla. U toho druhého jsem vlastně neměla ani šanci to zkusit. Když jsem se přiblížila k jakémukoliv ostrovu, lidé začali útočit. Nemohla jsem ani přistát. Tak jsem jednoduše ztraceně bloudila mezi ostrovy.

Do toho osudného dne.

                             *****
Prolétala jsem nad dalším ostrovem. Pořád jsem svou snahu nechtěla vzdát.

Přece nezůstanu v těle draka navždy.

Jeden z vikingů mě spozoroval. Díky tmavnoucí noční obloze a mým bílým šupinám jsem byla nepřehlédnutelná. Za chvíli už se jich podemnou rojili desítky. Chtěla jsem se otočit a letět pryč když kolem mě něco rychle proletělo. Byla to síť vystřelená z katapultu.

Když jsem koukla dolů, viděla jsem jak nabíjí další katapult se sítí. Hned vedle něj se seřadili muži s kušemi. Začali po mně pálit ze všech stran. Vyhla jsem se spršce šípu ale u letící sítě se mi to nepovedlo. Obalila mě a sevřela mi pevně křídla u těla. Bolestně jsem dopadla na tvrdou zem uprostřed vesnice. Její obyvatelé se hned hrnuli ke mně.

Kroutila jsem se pod provazy a snažila se dostat ven. Byly však tak utáhlé a pevné že to prostě nešlo. Už jsem se smiřovala s tím že zemřu, když se ozvalo zasvištění a následný výbuch a hroucení hořícího katapultu. Hledala jsem zdroj toho zvuku ale nemohla jsem dostatečně pohnout hlavou.

Vikingové kolem se s jekem rozestoupili když vedle mě přistál podle zvuku těžký objekt. Začalo to škubat síti a já byla do minuty volná. Rychle jsem vyskočila na tlapy a otočila se na toho kdo mě zachránil. Překvapeně jsem otevřela tlamu. 

Stál tam drak, ne tak nepodobný mě. Narozdíl však měl temně černé šupiny a mnohem ostřejší rysy. Pod velkýma špičatýma ušima sedicími na trojúhelníkové hlavně, měl další páry výrůstků. Prostředkem čela se mu táhla řada jakoby ostnů. Hned pod nimi se nacházeli zářivě zelené oči. Jeho křídla byla ostřejší a větší.

Zavrčel na mě s výměnnými zuby. Sála z něj autorita která mě donutila sklopit hlavu.

Leť za mnou.

Ozvalo se mi v hlavě a drak přede mnou vzlétl. Teda, myslela jsem že by to mohl být samec, když má takové rysy.

Poslechla jsem a vzlétla za ním. Naštěstí jsem si při pádu nějak nepoškodila křídla. Za křiku vesnice jsme vlétli do nočních mraků. Černý drak se mi v té tmě skoro ztracel před očima.

Snažila jsem se letět co nejblíže k němu a mluvit s ním. Na mé vytrvalé vrčení však nereagoval. Jen na mě koutkem oka pohlédl, vycenil tesáky a pokračoval v ignoraci mojí osoby. Naštvaně jsem se posunula dál za něj. Pořád jsem ho však následovala. Byl mým jediným vodítkem.

Doletěli jsme na menší zalesněný ostrov. Přistáli jsme v údolí, s kamennými zdmi porostlími zelení a průzračným jezerem plným ryb. Hlady mi zakručelo v břiše. Černý drak ponořil hlavu do vody a když jí vytáhl, držel v tlamě dvě ryby. Jednu z nich mi hodil a do druhé se pustil on sám. 

Když jsme dojedli, ozval se mi v hlavě znovu jeho hlas.

Jak se jmenuješ?

„Astrid. Kdo jsi ty? Co se se mnou stalo? Dá se to zvratit? Jsme jediní draci co tu žijí?"

Na otázky bude času dost. Nejdřív se změň do lidského podoby.

„Ehm. Já to neumím." Zastyděla jsem se.

K mému překvapení na to vůbec nezareagoval negativně. Jen chápavě pohl hlavou.

Dobře. Zkusím ti pomoct. Dělej přesně to co řeknu.

Jednoduše jsem přikývla.

Zavři oči. Představ si své lidské tělo. Zvedáš se na zadní tlapy. Křídla a ocas rostou zpátky do tvých zad. Šupiny mizí. Tlapy se ti ztenčují. Znovu máš ruce a nohy. Hlava znovu nabírá lidský tvar. Znovu ti rostou vlasy.

Držela jsem se všech pokynů. Když jsem pak znovu otevřela oči a koukla se dolů, zase jsem viděla své lidské tělo. Šťastně jsem se usmála.

Konečně.

Byla jsem tak nadšená že jsem si ani nevšimla že se i druhý běs proměnil. A měla jsem pravdu, byl to muž.

Vypadal o pár let starší než já, možná kolem dvaceti a vůbec né vikingsky. Byl na vikinga hubený a chybělo mu něco pro vikingské může ikonické, vousy. Byl oblečený v černém brnění. Bylo kovové a pokryté černými šupinami. Na nárameníku měl rudý vzor který spojoval lebku vikinga a draka. V ruce držel helmu ze stejného materiálu. Měla tvar inspirovaný jeho dračím vzhledem. Jeho vlasy měli kaštanovou barvu s nádechem do zrzava, i když jsem čekala že budou černé jako šupiny. Co mu však zůstalo z dračí formy, byly ty toxicky zelené oči.

„Neposadíme se? Jsem unavený z letu." Vrčení nahradil suchý baryton. Rukou kývl k velkým, plochým kamenům.

„Dobře." Sedla jsem si naproti němu. „Teď mi řekněte kdo jste?" Něco mě donutilo staršímu muži vykat.

„Říkají mi Alfa. A prosím, tykej mi."

„Alfa? Jako vůdce?"

„Přesně tak. Jsem vůdce draků."

„Je, je nás víc? Teda kromě tebe a mě." Zeptala jsem se udiveně.

„Ne tolik co za dob vikingů ale ano. Je nás celkem dost. Všichni se však musíme schovávát. Jsme loveni a zabíjeni."

„Jo, to jsem zažila." Vzpomněla jsem si na chování obyvatelů ostrovů, které jsem prolétla.  

„Všichni jsme to zažili. Proto se teď schovamáváme ve Skrytém světě. To je něco jako velké hnízdo. Je tam bezpečno. A taky hezky."

„To zní dobře."

„Zítra tam poletím. A byl bych rád aby jsi letěla taky. Už jsem vážil dost dlouhou cestu abych tě našel, nechci aby to vyšlo na zbyt."

„Určitě poletím." Rozhodla jsem se v setině sekundy. Chtěla jsem poznat svůj nový národ, když mě ten starý odmítl.

„Dobře." Usmál se. „Vyrazíme za úsvitu."

„Jak si mě našel?"

„Citím trápení ostatních draků. A tvoje bolest byla hodně silná." Tohle podle něj jako vysvětlení nejspíš stačilo.

Vstal a vytáhl z kapsy brnění lahvičku.   Přišel k menšímu kameni a její obsah na něj vylil. Bylo to cosi slizkého a polotekutého. Rozetřěl to po kamenném povrchu a vytvořil v ruce plamen, který na to přiložil. Kámen okamžitě pokryl modrý oheň.

„Páni." Vydechla jsem. „Jak jsi to udělal?"

„Jednoduše. To čím jsem kámen potřel byly sliny Děsovce Obludného. Jsou vysoce hořlavé. Děsovci se jimi potírají, proto dokážou vzplanout."

Matně jsem si pamatovala, že jsem o tomto druhu četla v Knize draků.

„Jistě. O tom jsem četla."

„Četla? A kde?"

„V Knize Draků. Je to takový starý soupis všech dračích druhů. Na Blpu se předává z generace na generaci."

„Vím co to je. Kdysy dávno se mi dostala do rukou. Je plná chyb. A spousta věcí v ní taky chybí."

„Jo, například to, že lidé na sebe umí vzít podobu draka?"

„Například." Usmál se. „A taky tam nejsou všechny dračí druhy. Ani zdaleka."

„Co jsme za druh my dva? Ten jsem tam taky neviděla."

„My dva?" Z jeho tváře bylo znát pobavení. „My nejsme stejný druh."

„Vždyť vypadáme stejně. Až teda na barvu."

„Jen podobně. Né stejně. Jsme příbuzný druh, né ten samý. Oba jsme poddruhy Běsa."

„Počkat. Jako myslíš Nočního Běsa? Potomka blesku a samotné smrti?" Alfa přikývl. „Vždyť o něm nikdo nic neví. Někteří dokonce pochybují že existoval."

„Jak vidíš tak existoval a pořád existuje. Já jsem přímo Noční běs. Ty Světloběska. Něco jako moje denní obdoba."

„Jsou ještě další poddruhy? Nebo běsové?"

„O dalších poddruzích nevím. Co se týče běsů, já jsem poslední noční. Světloběsové byli v hnízdě tři. Rodina. Jenže samec pak byl na průzkumu a už se nevrátil. Teď tam jsou jen samice s mládětem. Ona je jen o pár let starší než ty, takže jí požádám ať tě naučí všechno co potřebuješ, až se dostaneme do hnízda. [1]

„Dobře. To zní dobře." Přitáhla jsem si kolena k bradě abych se zahrála. Začalo se ochlazovat.

„Měli bychom jít spát. Ať můžem vyrazit co nejdříve." Řekl chytře Alfa. „Když tak se změň do dračí podoby. Nebude ti taková zima. Stejný postup jako při proměně na člověka, jen opačně."

Sám znovu nabral tvar černého plaza. V této podobě vyskočil na seschlý strom, za ocas hlavou dolů a zabalil se do křídel. Nechápala jsem jak mu to může být pohodlné.

Já sama jsem taky nabrala tvar draka skoro hned. Ale místo toho abych se vešela hlavou dolů jsem se stočila do klubíčka, jak jsem to dělala poslední měsíc.

                              *****

Něco mě ostře bodlo do křídla, až jsem se lekla. Vyskočila jsem na tlapy a zavrčela. Přede mnou však nebylo nic nebezpečného, pouze Alfa. Stejně jako já ve dračí podobě.

Dobré ráno. Omlouvám se že jsem tě vyděsil.

„V pořádku."

Támhle jsou ryby, rychle se najez a vyrazíme.

Vydala jsem se k hromadě čerstvě ulovených ryb. Udivilo mě že tam byl i losos, ten v jezeře žít nemohl.

„Byl jsi pro ně u moře?"

Ano. Není to tak daleko. Pár mil odtud.

Nejdřív jsem nechápala jak mu může přijít pár mil jako málo. Ale pak mi došlo že když máš křídla, všechny vzdálenosti ti přijdou kratší. 

„Mám ještě jednu otázku." Řekla jsem když jsem polkla kus tresky.

Ptej se.

„Proč tě slyším v hlavě ale já na tebe musím mluvit?"

Jsem Alfa. Proto mě slyšíš. Je to moje schopnost. Nikdo jiný to nedokáže.

„Škoda."

Škoda?

„Kdyby to uměli všichni, mohli by se tajně domlouvat a nikdo by je neslyšel." Pokrčila jsem dračími rameny.

Ty máš teda nápady.

Pobaveně zakroutil hlavou. V tu chvíli měl svoji porci dojezenou, tak vstal a protáhl se. Také jsem dokončila jezení a připojila se k němu. Byl čas letět.

Prostě leť za mnou a nikdy se nevzdaluj. Je těžké najít cestu do hnízda. A naopak velmi lehké se ztratit.

Roztáhli jsem křídla a společně se odrazili k obloze. Tentokrát jsem letěla blíž k Alfovi, pořád však trochu za ním.

V dením světle byl mnohem líp vidět. Slunce se odráželo od černých šupin. Vypadal jako nějaký drahý kámen. Při pohledu na svá křídla jsem zjistila že já taky. Moje šupiny měli duhový nádech. Byli jsme černý a duhový diamant na obloze.

                                *****
Letěli jsme dva dny, s přespáním na menším ostrůvku. Po většinu cesty jsme letěli nad otevřeným oceánem. Doufala jsem že potkáme další draky, jak se blížíme k hnízdu. Ale nic. Ani teroráček.

Už jsme skoro tam.

Nejdříve jsem uslyšela zurčení vody. Jakoby padala někam hluboko. Pak jsem to i uviděla. Uprostřed moře zela velká díra, do které se vlévala. Vypadalo to majestátně.

„To je ono?"

Ano. Ale jen vchod. Uvnitř je toho mnohem víc.

Střemhlav se vrhl mezi vodopády. Já si musela v hlavě dodávat odvahy abych ho mohla napodobit. Při letu mi voda stříkala do očí, až jsem musela přivřít oči. Otevřela jsem je až když jsem škvírkami viděla blížící se oceán pode mnou. Vyrovnala jsem svůj let a koukala se kolem.

Kudy jsme proletěli, tudy se rozsvítilo všechno kolem. Rostliny na kamenných zdech, samotný kámen a dokonce i poloprůhledná dračí vejce. Spozorovala jsem v nich malé dráčky.

Když jsme se přes síť tunelů dostali do velkého prostoru, už jsem byla tak ohromená, že jsem myslela, že to víc nejde. Ale šlo.

Prostor nad kterým jsme létali teď byl ještě kouzelnější. A hlavně, plný draků. Draků všech druhů, barev, tvarů, velikosti i počtů hlav. Takových o kterých jsem četla v knize draků i těch, o kterých jsem ani nevěděla že existují. Těch bylo po pravdě víc. Všimla jsem si mezi nimi i lidí. Rojili se kolem a pozorovali nás. Slyšela jsem jejich rozhovory.

„Alfa je zpátky."

„Přivedl toho nového draka."

„Podle mě je to dračice."

„Proč pro ní Alfa letěl osobně?"

„Je krásná."

To poslední mi upřímně polichotilo.

Alfa přistál na velkém kameni uprostřed davu. Já přistála kousek vedle onoho kusu skály. Nepřišlo mi vhodné stát vedle něj když je ten vůdce. Černý běs otevřel tlamu a hlasitě zařval. Jeho poddaní zvedli hlavy a také zařvali.  Ja se k nim raději nepřidala. Nikdy jsem takhle neřvala.

Alfa na sebe vzal lidskou podobu. Ostatní draci ho zase napodobili. Tentokrát i já.

„Draci Skrytého světa. Vracím se k vám po dlouhé cestě. Cestě, ze které vedu nového člena, světloběsku Astrid." Všechny pohledy se upřely na mě. Zkoumali a hodnotili mou osobu. „Doufám že jí přijmete a pomůžete jí se začlenit."

Kývl na všechny hlavou na rozloučenou a sestoupil ke mně. Draci se vrátili ke svým předchozím činnostem, pořád nás však pozorovali.  Jeden z nich, velký, sově podobný drak se čtyřmi křídly přiletěl až k nám. Vzal na sebe podobu vysoké ženy středního věku.

„Mami." Alfovu tvář rozzářil úsměv a hned ženu kterou nazval svou matkou obejmul.

„Vítej zpátky. Šla cesta dobře?"

„Ano. Až na to když jsem našel Astrid a pomohl jí když na ní útočili, nedošlo k žádné potyčce."

„To je skvělé. Jsem ráda že se ti nic nestalo. Stejně byl hloupý nápad jít tu dračici hledat sám. Nezapomínej že nemáš dědice, byli bychom ztraceni."

„Dobře víš že nikdo jiný by ji nenašel. Musel jsem letět sám. A k tomu, nemluvme jako by tu nebyla, stojí přece hned vedle." Poukázal na mě.

„Oh. Jistě. Omlouvám se." Když se na mě otočila a já konečně uviděla její tvář ze předu, jako by mě někdo praštil do hlavy kladivem. Já ji znala. Z portrétů, vyprávění, štítů...

„Jmenuji se Valka. Ty jsi Astrid že?" Usmála se a natáhla ruku.

Valka.

„Já, já vás znám." Vykoktala jsem. „I když to vlastně nemůže být pravda. To by byla šílenost. Byla by jste stará pár set let."

Tváře obou osob přede mnou se s
zkřivily.

„Jak to myslíš?"

„Vypadáte jako manželka dvě stě let mrtvého náčelníka mého kmene."

„Jsi z Blpu..." Vydechla a promnula si čelo. „U Odina."

„Neveděl jsem to. Vážně ne." Ozval se Alfa.

„Tak dlouho jsme to tajili a teď tohle."

„Ehm mohli by jste mi vysvětlit co se tu děje?" Zeptala jsem se zmateně.

„Nejspíš budeme muset."

„Ale né tady. U mě. Tam budeme mít klid."

V dračí podobě jsme zase vzlétli. Při tomto letu jsme mířili k jedné z vysokých skalních zdí. Všimla jsem si že tyto zdi byly plné otvorů. Na římsách přistávali obyvatelé Skrytého světa a vcházeli dovnitř. Pochopila jsem, že to jsou jejich domovy, hnízda. V každé té díře bydleli draci.

Náš cíl se ukázal jako jedna taková jeskyně, dál od ostatních. Byla umístěná mnohem výš než ostatní, z široké římsy před jejím vchodem byl výhled na celé hnízdo. Dávalo to všem vědět, že její obyvatel má výsadní postavení mezi ostatními.

„To je moje hnízdo. Ale to si asi poznala." Řekl Alfa a já přikývla.

Vešli jsme kamenným vchodem do velkého okrouhlého prostoru. Jeho centrem bylo vyhaslé ohniště. Na pravo od něj byl nízký blok kamene připomínající stůl. Žádné židle se k tomu nemohli vejít, kolem bylo jen na zemi několik polštářů. Kousek od něj stálo pár beden a sudů. Na vyčnívající skalní římse byly poukládany nadoby na vaření. Velkou část opačné zdi zabírala kovářská pec. Vedl z ní komín kamsi do zdi. Alfa tam také měl kovadlinu a nástroje jaké potřebuje každý kovář. A nakonec naproti nám kontrastoval s šedými zdmy černý otvor tunelu. Museli tu být ještě další místnosti.

„Posadíme se." Alfa jako první sklouzl na polštář u stolu.  Já si sedla naproti němu a žena kterou jsem považovala za Valku, manželku Kliďase Velikána po jeho pravici.

„Takže. Jste doopravdy Valka? Žena našeho legendárního náčelníka?"

„Ano, jsem." Odpověděla mi s klidem.

„A ty jsi potom jeho syn?" Obrátila jsem se na Alfu, který jednoduše přikývl. Když jsem se teď na něj lépe podívala, viděla jsem podobnost s obrazem náčelníka ve Velké Síni. Měl stejný kulatý nos a podobný tvar tváře. Stále se však víc podobal na svou matku. Šla mi z toho všeho hlava kolem.

„Ale jak je to možné? Je to přece už víc než dvěstě let od toho, co vás oba podle legend zabili draci."

„Vím,zní to šíleně. Aby jsi to pochopila, musíme se vrátit na úplný začátek." Začala vysvětlovat Valka. „Když jsem potkala Kliďase, byla jsem ještě mladá a hloupá. Zamilovala jsem se do něj a on do mě. O tom že jsem drak samozřejmě nevěděl. Myslela jsem že spolu budeme šťastní. To se však nestalo. Na Blpu se draci zabíjeli ve velkém. Trpěla jsem při tom pohledu. Snažila jsem se je přesvědčit že draci nejsou zrůdy ale neposlouchali mě. Chtěla jsem z tama pryč, jenže pak přišel na scénu Škyťák." Podívala se na syna.

„Škyťák?" Měla jsem co dělat abych se nerozesmála.

„Skvělé jméno. Já vím." Opřel se bradou u ruce položené na stole. Valka zatím pokračovala.

„Nemohla jsem proto odejít. Zůstala jsem tam až do porodu. A pak ještě několik měsíců po jeho narození. Kliďas byl tak šťastný, když se to všechno událo. Rvalo mi srdce když jsem pak předstírala že mě ten drak unáší. Ve skutečnosti jsem se s ním domluvila, byl to můj bratranec. Jinak to ale nešlo. Dlouho jsem se rozhodovala jestli vezmu Škyťáka sebou do hnízda. Myslela jsem že když je drak jen z půlky, nikdy nebude mít žádné schopnosti. Tak jsem ho nechala s jeho otcem a odešla do hnízda." Sklíčeně sklopila hlavu.

„Já mezitím vyrůstal na Blpu." Převzal vyprávění Alfa, neboli Škyťák. „Řekněme že jsem tam nebyl úplně vítaný. Vůbec jsem totiž nesplňoval ideál správného vikinga. V té době jsem neměřil ani metr padesát a byl jsem vlastně chodící rybí kost. Ani povahově jsem nebyl to co otec chtěl. Surovost a odvaha mi chyběli tak, že to víc nešlo. Ale co mu vadilo nejvíc, nebyl jsem bojovník co maličkém zabil draka. Pokoušel se ve mně toho válečníka vzbudit ale když se mu to nedařilo, prostě to vzdal. Poslal mě jako učně do kovárny. Tam jsem trávil všechen svůj čas. Naučil jsem se práci s kovy a začal vymýšlet vynálezy." Pousmál se. „Obyvatelé vesnice mnou pohrdali. Nebo se mi smáli, hlavně můj bratranec a jeho skupina."

„Snoplivec."

„Ano. Za celou tu dobu jsem neprojevil nic co by naznačovalo že jsem drak. Dokud mi nebylo patnáct. Začalo to jako normální den. Práce v kovárně, žádný nájezd, pár urážek od dvojčat ze Snoplivcovy skupiny. Nic zvláštního. Pak ale při večeři ve Velké Síni otec oznámil, že si místo mě zvolil nového nástupce. Mého bratrance. Byl jsem hrozně zklamaný. Zlomilo mě že i můj vlastní otec si myslí že jsem tak moc k ničemu, že si vybral jiného nástupce. Nikdo v síni se v tu chvíli nevěnoval Snoplivci, k jeho velké nelibosti, ale všichni se upírali na mě. Vysmívali se mi. Přímo u zastrčeného stolu v rohu jsem se rozbrečel. Byl jsem tak na dně, raněný a utrápený. Po večeři jsem se s otcem setkal doma. Začali jsme se hádat. Všechno ve mě vřelo tak, až to probudilo moje dračí ja. Přímo v domě jsem se proměnil. Byl jsem v tu chvíli hrozně zmatený. Otec taky. Nakonec ale vyhodnotil situaci tak, že jsem zrůda a musí mě zabít. Zaůtočil. Jen tak tak se mi povedlo uniknout. Nevyvázl jsem však v celku." Natáhl levou nohu a odepl kovovou botu. Tak kde mělo být chodidlo a část lýtka, se nacházela kovová protéza. Hodně propracovaná, musím dodat.

„U Ódina." Vydechla jsem.

„Hlavně žádnou lítost, prosím. Té už mám plné zuby." Odložil botu stranou.

„Dobře." Přikývla jsem. Chápala jsem jeho důvody. Když vás každý jen lituje, musí to být na nervy. Hlavně pro vikingy, což Škyťák částečně byl. Tenhle národ byl na bitevní jizvy hrdý.

„No a prostě pak jsem z Blpu uletěl. Když jsem se po pár dnech vrátil, ostrov byl plný toho, že mě zabil drak.   Otec si raději vymyslel takovouhle historku, než aby přiznal že jeho syn je drak." Potichu si odfrkl. „Od toho dne jsem se k ostrovu ani nepřiblížil. Po roce bloudění jsem našel Skrytý Svět, v něm svou matku a zůstal jsem tu."

„A když pak zemřel můj otec, původní alfa, Škyťák ho nahradil."

„To bylo vlastně kdy? Když mi bylo tak osmdesát?" Obrátil se na Valku. Ta po chvíli zamyšleně přikývla.

„Osmdesát? Vždyť vypadáš tak na dvacet."

„No vlastně teď mi je 226." Usmál se pobaveně.

„To ti nevěřím."

„Pokus si zapomněla, jsem syn Kliďase. A ten žil před dvěstě lety. Bylo by trochu nelogické kdybych měl míň."

„Tohle všechno vůbec nedává smysl." Zamumlala jsem si pro sebe a založila ruce na hrudi.

„Když se na to nedíváš moc podrobně a z blízka. My draci prostě fyzicky stárneme mnohem pomaleji než lidé." Pokrčila Valka rameny.

„Já třeba za posledních dvě stě let vzhledově zestárl jen o takových pět." Přidal se alfa. „Ale platí to až od patnácti let. Před tím se stárne normální rychlostí, jak můžeš vidět sama na sobě."

„Patnáct mi bylo nedávno. A vzhledově tudíž ještě dlouho bude."

„Přibližně padesát let." Škyťák zněl jakoby to byla úplná samozřejmost. Pro něj možná. Pro mě to bylo šílené. Vlastě všechno tohle. Nový svět, nové schopnosti, nová já.

Matka se synem mě znovu vytrhli ze zamyšlení.

„Ještě nějaké otázky nebo..."

„Ne. Bude mi trvat zpracovat už jen tohle, víc toho naložit nepotřebuju." Pokusila jsem se o úsměv.

„V tom případě tohle malé sezení ukončuji" Škyťák se zapřel o desku a vytáhl se na nohy. „Pojď, zavedu tě za Lunou. To je ta Světloběska o které jsem ti vyprávěl."

Znovu jsem ho poslušně následovala. Při chůzi jsem se však znova ztratila ve svých myšlenkách, na to co bude dál. Škyťák si toho všiml.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku."

„Myslíš?"

„Vím." Usmál se. „Pro všechny z nás kteří se narodili mimo hnízdo bylo těžké. Ale zvládli jsme to. Adaptovali jsme se a našli tu nový domov. Ty to zvládneš taky. A kdyby jsi něco potřebovala, vždy budu tady. Můžeš přijít s čímkoliv. Dobře?"

„Dobře." Úsměv jsem mu opětovala.

                              *****
„Ahoj Škýťo." Řekla jsem a posadila se vedle něj na skalní výběžek, ze kterého shlížel na hnízdo.

„Dobré ráno m'lady." Usmál se.

„Blíží se Žránoce. Přesně sté co slavím tady." Podotkla jsem. Sto let kterých žiju ve Skrytém světě, sto let co se učím dračímu způsobu života, sto let co drakem vůbec jsem. A taky sto let, počas kterých jsem si našla nejlepšího přítele v našem vůdci.

„Já vím. Ale nějaké velké oslavy nečekej, draci se ti na to vykašlou. Je období páření."

„Vážně? Nevšimla jsem si." Řekla jsem s dávkou ironie. „A už vůbec jsem si nevšimla těch zamilovaných párečků tam dole pod námi. Né vážně, je mi z nich na zvracení, jak jsou přeslazení."

„Není to spíš tím, že ty sama jsi si druha pořád nenašla?" Dloubl mi do žeber loktem.

„Ne, není." Na oko uraženě jsem si založila ruce na hrudi.

„Hm-m."

„Sklapni." Vrazila jsem mu pohlavek. Hned na to mě popadl za pas a začal lechtat. Se smíchem jsem se bránila a kopala kolem sebe. Nakonec se mi povedlo chytit jeho ruku a stočit mu ji za záda.

„Fajn, fajn. Dobře vyhrálas. Vzdávám se." Zaskučel bolestně. „Jen mě prosím pusť." 

„Já vždy vyhraju." Spokojeně jsem ho pustila a otřela si ruce o sebe, jako bych je utírala od špíny.

Škyťák si odfrkl.

„Chceš vrátit ještě jednu?"

„Né díky." Zvedl ruce v obranném gestu. Když jsem se neohnala, zas spustil ruce dolů a natáhl se na záda.

„Nechybí ti někdy něco z života před tím? Myslím před první proměnou." Zeptal se zničehonic.

„No podle toho co. Minimálně lidé z ostrova mi nechybí. Možná kromě mých rodičů." Taky jsem si lehla.

„Myslíš těch rodičů kteří neudělali nic, ale vůbec že nic když na tebe všichni útočili?"

„Ale sklapni. Proč se vůbec ptáš?"

„Jen jsem přemýšlel že..."

„U Odina jen neříkej že máš zas filozofickou náladu. Jsi pak vždy nesnesitelný." Zaskučela jsem.

„Nemám. Jen prostě přemýšlím. Tak šup, co ti chybí."

„Fakt to chceš vědět?" Přikývl. „Chybí mi sníh."

„Sníh?" Zapřel se o lokty a koukl na mě.

„Ano. Hlavně teď, když jsou Žránoce a ono to k tomu prostě patří. Křehké vločky které padají z nebe a barvý ti vlasy na bílo, koulovaní se, stavení sněhových vikingů, pohled na zasněžené louky a kopce... Když jsem byla malá, všechno jsem to zbožňovala." Řekla jsem zasněně.

Škyťák v tu chvíli vyskočil na nohy.

„Pojď. Vstávej." Natáhl ke mně ruku.

„Cože? Proč?" Nachápala jsem. Nechala jsem se ale i tak vytáhnout na nohy.

„Uvidíš. Teď poleť." Rozběhl se ke kraji výčnělku a skočil do prázdna. Při skoku se jeho tělo protáhlo, na zádech mu vyrostla křídla a ocas a tělo mu pokryli šupiny. Rozběhla jsem se za ním. Narozdíl od něj jsem se ale nejdřív proměnila a až pak se odpichla do vzduchu.

Prolétali jsme nad hnízdem. Dolů pod námi to byl samý zamilovaný páreček. Předstírala jsem sice že jsou mi nechutní, Škyťák však měl pravdu. Žárlila jsem za ně. Kdysi ještě před proměnou jsem každému tvrdila že nikoho nechci. Když jsem pak ale zažila první období páření ve hnízdě, něco ve mně se hnulo.

Přestala jsem jim věnovat pozornost a pokračovala v cestě za Nočním běsem. Vedl mě ven z hnízda a pak nad mořem do dálky. Nakonec se před námi objevila skupina ostrůvků. Škyťák přistál na velké planině jednoho z nich. Všechno tu bylo zasněžené. Závěje v některých místech nám sahali až po kolena.

„Už mi řekneš co tu děláme?"

„Tvrdila jsi že ti chybí sníh, ne? Tak jsme tady aby jsi ho zase viděla."

Šťastně jsem se na něj usmála a rozhlédla se kolem. Vydělá jsem zasněžené kopce v dáli i stromy jejichž větve byly také pokryty bílou přikrývkou. Pomalu jsem projížděla prsty po zmrzlém keři, když mě dozadu do hlavy trefila sněhová koule. Prudce jsem se nadechla. Škyťák se za mnou škodolibě smál. Rozhodla jsem se do této malé hry taky zapojit a palbu jsem opětovala. Schytal to přímo doprostřed čela. V tu chvíli mu už do smíchu tak nebylo.

Najednou už sněhové koule létali všude možně a my spolu s nimi. Oba jsme byli úplně bílí od sněhu. Po půl hodině sněhové války jsme leželi na zádech vedle sebe. Blízko vedle sebe.

„Děkuji." Otočila jsem k němu tvař.

„Za co?" Naše nosy se o sebe otřeli.

„Za tohle. Vážně mi to chybělo."

„Tak to nemáš zač." Usmál se. Jeho kaštanové vlasy byly tak zasněžené že vypadali jako bílé. Neodolala jsem a projela nimi prsty. Přiblížili jsme se k sobě ještě víc.

„Vždy jsi tak voněla?" Zeptal se když mi zabořil nos do vlasů.

„Nevím jak jsem podle tebe voněla před tím ale já žádnou novou voňavku ani tak nepoužívám. Takže tak." Pohladila jsem ho po tváři.

„To bude asi tím pitomým obdobím páření." Zamumlal. Jedna jeho ruka mi sklouzla kolem pasu.

„Možná." Přikývla jsem.

„Astrid?"

„Ano?"

„Můžu tě políbit?" Překvapilo mě že se vůbec ptá.

„Když to neuděláš, tak tě praštím."

Potichu se zasmál a spojil naše rty. Byl to zvláštní pocit. Zvláštně krásný. Zamotala jsem ruku do jeho vlasů. Prsty mě studili kvůli sněhu, hřejivý pocit a motýli v břiše však byly silnější. Po chvíli jsme se odtáhli, s velkými úsměvy na tvářích.

Myslím že už nebudu muset počas Žránoc žárlit na ostatní.

[1] jedná se o Světloběsa s mládětem ze scény ve Skrytém světě, když Bezzubka a Světloběska stojí na tom kamenu uprostřed. Myslím že jste si je všimli všichni, jsou skoro nepřehlédnutelní 😆

6000 slov. Já mám fakt něco s Hiccstrid. Vždy je ta povídka o dost delší než ostatní 😆