Tak, prošlo to betou a malými změnami (vysvětlím u předmluvy k druhé kapitole). Děkuji moc reakat za užitečné připomínky!

Shromáždění, kapitola I. - Vyděšené oči

„Jsi si jistý, že se tvé informace nemýlí?" zašeptala černovlasá žena a zaryla nehty do opěrky svého trůnu. Její výrazně nalíčené černé oči obkládané drahokamy obřadně vrytými do její kůže se nedůvěřivě zúžily.

„Ale, Nessie..." bytost odrážející se v zrcadle se studeně zasmála. „Copak v pekle najdeš spolehlivějšího informátora než moji maličkost?"

Královna se zničehonic sadisticky usmála. „Říkáš, Alíčku, že máš titul 'Nestvůra Lží' jen tak na ozdobu?"

„To zrovna ne, ale přísahám, že své nejdražší zákaznici bych falešné informace nikdy neprodal."

„Ty mi je neprodáváš. Prozrazuješ mi je, protože jsem tě vyvolala do světa živých. Jakožto Nestvůra jsi tudíž povinen plnit má přání, drahoušku."

„Ále, nech detaily být..." rozpačitě mávl rukou. „Důležité je, že pokud získáš ten úlomek, mohla by sis splnit svůj cíl. A nejen to, s takovou silou-"

„TICHO!" vyjekla. Pak si odkašlala a pokračovala znovu syčivě tichým hlasem. „Já dobře vím, co s tou mocí dělat. Říkáš, že to Hannah vložila do obyčejné smrtelné duše? Pak mi ale stačí najít toho spratka dřív, než se toho naučí využívat."

„To pro tebe bude hračka, ne snad? Ale měla by sis dávat pozor na pravidlo útočiště."

„Já vím. 'Pravidlo útočiště'... poskytuje kterémukoli úlomku Hanniny síly jakési elektricko-magické pole, které dovolí vstoupit jen těm, koho tam úlomek samotný pustí. Taktéž brání cíl proti útokům na dálku. Musí ke mně přijít sám, nesmím se ho dotknout..."

„To bys ale měla mít nějaký pl-"

Vanessa prudce mávla rukou. Ze stropu spadl obrovský kámen a zadusil ohniště. Obraz ze zrcadla zmizel. „SAMOZŘEJMĚ, ŽE MÁM PLÁN!" Posléze se zhroutila v záchvatu smíchu. Její černorudé oči žhnuly vzrušením a nadějí.

...

Mezitím v jedné vesnici daleko odtamtud vrcholily přípravy na každoroční festival. Obvyklý počet obyvatel se díky přílivu turistů ztrojnásobil a počet lampiónů na střechách stejně tak. Místní posypali pěšinky spadaným listím a náměstí proměnili v jeden velký slet dekorací. Mísy se speciálním roztokem rozmístěné všude kolem chytaly sluneční paprsky, aby se přenádherně rozsvítily, jakmile se setmí.

Ona se procházela stranou toho rozruchu, aby ji náhodou někdo nezatáhl do příprav. Jakožto dcera hlavní organizátorky pomáhala už od dětství a letos byl první rok, kdy se tomu měla šanci vyhnout. Na nějaké slavnosti ani nepomyslela. Už nechtěla mít s tou vesnicí nic společného. S vesnicí, která byla schopná provést něco takového. S vesnicí, kde neviděla svou budoucnost.

Obrátila se na východ, aby se podívala ještě jednou. Okamžitě si zakryla oči v šoku z nenadálého svitu a po chvíli to opatrně zkusila znovu. Teď už si trošinku přivykla. Když její zrak mapoval až do nebe vysoké zářící pole energie, skoro si ani neuvědomovala, na co se to kouká. Sledovala jiskřičky a plavné ševelení, ale v koutku duše věděla, že to není vodopád světla, ani jiná dekorace.

Byla to bariéra. Čára, která ohraničovala dva státy a nenávratně je oddělovala od sebe. Padala jen jeden určitý den za jedno období - aby mohli projít jednotliví lidé a obchodnické karavany. Každý se ale musel podrobit přísné celní kontrole.

Tohle pochopitelně nebylo dílo přírody. Mírovláda, něco mezi společenstvím čarodějů a rytířským řádem, kteří mají za úkol strážit rovnováhu a pořádek na světě, tenhle impozantní zátaras vztyčila na žádost elsijského národa, aby byl ochráněn před agresivní Sarahou.

Dívčin pohled napřed posmutněl, pak se ale melancholie změnila spíše ve vztek. Narodila se na špatné straně zdi. Ne, že by nějak zbožňovala Elsii, ale nemohla vystát svou vlast, Sarahu, stát, který mohl za všechno špatné, co se jí kdy v životě událo. Toužila se přestěhovat, jenže matka byla proti. Navíc musela myslet na svou sestru, která studovala na Severní akademii.

„Ztrácím tu čas," zavrtěla hlavou, otočila se a mířila směrem k civilizaci.

Uslyšela čísi smích, bezpochyby ženský, štiplavý a absolutně nepobavený.

„Ha...Halucinace?" zašeptala vyděšeně. Pořád šla dál, ale hlava se jí znenadání točila, jako by jí v mžiku stoupla teplota o několik stupňů.

Cesta pod jejíma nohama se nějak rozmazávala.

Ucítila, jak špička její boty do něčeho narazila.

Ten kámen...

Ale s jejími zpomalenými reflexy toho moc nezmohla. Rychle ztratila rovnováhu a spadla k zemi. Stihla ještě před sebe natáhnout ruce, takže zabránila největším oděrkám, ale dlaně ji nepříjemně pálily.

Zamžourala. Viděla své vlastní nepřirozeně bílé ruce s dlouhými černými nehty, jak se natahují pro nějaký kámen, a chladné zdi hradu, které ji obklopovaly. Nevěděla proč, ale cítila jakési zadostiučinění, jakoby se jí právě něco povedlo. Pak ji ale ochromila bolest. Prudká bolest vyvěrající odněkud z plic. V agónii se zoufale rozkašlala.

Ale pak to zničehonic přestalo. Obraz se jí před očima rozmazal, a když se jí konečně podařilo zaostřit vidění, všechno to bylo pryč. Ležela na cestičce pokryté listím a její kůže už znovu měla normální lidskou barvu. Slabě pozvedla ruku, aby si ji lépe prohlédla. Dokonce i nehty se vrátily do pořádku. A ten divný pocit uspokojení zmizel jakbysmet.

Znovu zavřela oči. Byla si jistá, že právě zažila nějaký druh halucinace. Ale tak realistické... Měla za to, že kdyby tehdy zkusila zahrabat v té mysli, která byla i nebyla její, že by se to všechno objasnilo. A proč ta bolest? Proč ta krev?

K-Krev...?

Pomalu se nadzvedla a vyděšeně se podívala pod sebe, na místo, kde měla položenou hlavu. Zem byla v tom místě opravdu potřísněná červenými kapkami. Nevěřícně na to zírala. Cítila, jak se začíná třást a jak ji za krkem šimrá něco chladivého.

To není... možné... Jak mohla vykašlávat krev, když spala? Jak mohla, když se jí prostě zdála nějaká deliriózní vize, nebo si jednoduše prožila halucinaci? Jak? Ta agónie, kterou tehdy cítila, ta krev, která se jí hrnula z plic, to bylo skutečné.

Zpanikařila. Doteď si byla tak jistá svým zdravím... Co bude dělat? Umře? Nebo to má říct matce, která ji pošle za doktory?

„Ne!" zaječela. Zaryla prsty do listí. Nepomáhalo to. Úzkost ani nekonečný hněv neodcházel. Tak prostě jen tak křičela z plných plic, dokud se trošku neuklidnila. Poté jen tak ležela a zhluboka dýchala.

„Jste v pořádku, slečno?" ozvalo se. Téměř nadskočila. Ten člověk už musel být poblíž delší dobu, ale ona si ho vůbec nevšimla.

„J-Jo, jsem!" přikývla rychle a pokusila se dostat alespoň do polosedu.

„To jsem rád." Ta záhadná osoba k ní přešla blíže a natáhla k ní ruku, že jí pomůže vstát.

„Díky," zabručela, vděčně se ho chytila a nechala se vytáhnout na nohy. Zatím sice neměla čas si ho pořádně prohlédnout, ale podle toho, jak čisté a jemné ruce měl, usuzovala, že to bude pravděpodobně nějaký učenec nebo šlechtic - prostě někdo, kdo si ještě nikdy nepřičichl k fyzické práci.

Promnula si oči a podívala se na něj zpříma. „A ty...ty jsi v pořádku? Jsi bledý jak stěna." Nějak automaticky mu tykala, ačkoli podle vzhledu tipovala, že by mohl být starší než ona.

„Obávám se, že s tím už nic nenadělám..." Trošku nesměle se usmál. Hádala, že asi není moc zvyklý se usmívat. Jeho hlas zněl hrozně tiše.

„Aha. Nejsi z I-mia, viď? Nikdy jsem tě tu neviděla."

„Chodím do téhle vesnice jen na dnešní oslavy. Pravidelně, každým rokem."

„Aha. A jsi z Elsie, nebo ze Sarahy?" Někde hluboko věděla, že je zbytečné se ptát. Sněhobílá pleť a onyxově černé vlasy byl pověstný poznávací znak ještě pověstnějších... nechtěla na to jméno ani pomyslet. Oni jsou jádrem všeho- oni jí zničili život. Jen si nechtěla připustit, že člověk, se kterým právě mluví, patří k nim.

„Ze Sarahy." Trošku nahnul hlavu do strany, jako by si nebyl jistý, kam těmi otázkami míří. Teď to měla potvrzené. Hledala v jeho tmavě modrých očích známky temnoty či agrese, ale nic nevyčetla. Možná proto, že v odhadování lidských pocitů nebyla zase tak zběhlá.

„A jméno?!" vyštěkla.

Vypadal, jako by ho její náhlá změna tónu vůbec nezaskočila. Pořád se tak neviňátkovsky usmíval, ale jeho pohled byl plný smutku. „Je pro mě úplně zbytečné vám to říkat, protože to stejně zapomenete." Uklonil se a dal se na odchod.

„Hej, to bylo nezdvořilé!" zakřičela po něm po chvíli. Chtěla říct ještě něco, ale potom jí došlo, že by to neznělo ani náhodou tak dramaticky, jak si myslela, takže to jen zašeptala a vydala se na opačnou stranu než on.

„Ti přespolní jsou všichni divní. A tohle byl obzvlášť magor," povzdechla si. „Mám na šmejdy nos!" mumlala si naštvaně.

Zatímco si to supěla lesní cestou, míjela první dům své vesnice. Tedy, to, co z něj zbylo...

Všechen vztek ji přešel a vystřídala ho zášť. Prudce obrátila hlavu na druhou stranu, protože nechtěla o spálené ruiny zavadit pohledem. Vtom si všimla na zemi něčeho bílého. Kousku papíru. Zvedla ho a podívala se na rub.

Byl tam obrázek, tužkou vyvedená skica.

„To je nádhera..." zašeptala dívka ohromeně. Podobizna malé holčičky byla vystínovaná tak dokonale, až to vypadalo, jakoby měla co chvilku z papíru vystoupit. Nálezkyně by dala ruku do ohně za to, že ten, kdo to kreslil, měl opravdový talent, možná dokonce nadpřirozenou schopnost.

Pak si ale uvědomila, koho portrét zachycuje, a všechny její pocity obdivu odvál vítr pryč. Rozklepala se. To děvčátko znala. Bydlelo s tatínkem a maminkou v tom domě. Maya k nim často chodila na návštěvu a občas ji hlídala, když byli její rodiče pryč.

Ale to je minulost.

Už k nim nikdy nikdo nepřijde.

Nikdo už neuvidí úsměv malé Nii, takový, jakým se culí na tom obrázku.

To proto, že ona se už nikdy neusměje.

Podobizna ji vystihovala zcela dokonale, až na jeden malý detail. Ať už ten obrázek vytvořil kdokoli, přimaloval jí vílí či snad andělská křídla.

Maya odhodila papír na zem a utíkala pryč.

Nia nezemřela na svá zranění.

Zemřela proto, že ji nechali umřít.

„Chci...pryč..." zavzlykala a otřela si z očí slzy. Neuvědomila si, že pořád běží, dokud se nedostala do centrální vesnice - tam, kde to teď zářilo různými dekoracemi a kde to mravenčilo pobíhajícími turisty, kteří se sráželi s panikařícími místními.

„Chodím do téhle vesnice jen na dnešní oslavy. Pravidelně, každým rokem." Znělo jí v hlavě. Něco jí na tom nehrálo. Kdyby to byla pravda, určitě by ho alespoň jednou zahlédla.

Prodrala se davem, než našla svou matku.

„Mami! Musím se na něco zeptat!" vyjekla už z dálky.

Žena se na ni podivně zatvářila. „Copak?"

„Patří na seznam čestných hostů festivalu nějaký Sarahský?!"

„Ne...proč?"

Klid, třeba to nakonec nebyl nikdo od nich. Ostatně, co by jedna z těch příšer dělala tady, v Ienfinii? „Říkal, že tady chodí každý rok..."

„To je zvláštní. A jak vypadá?"

„Jako typický Sarahský! Měl bledou kůži a černé vlasy sestříhané pod uši, a taky hrozně divné oči, modré, myslím. A jo, taky černé oblečení!"

„Ne, nikoho takového jsem tady nikdy neviděla. A proč je pro tebe tak důležité, jestli tady někdy byl, nebo ne?"

„To neřeš." zavrtěla hlavou, ale svět se s ní točil. Její matka ví snad až na výjimky úplně o každém turistovi, který sem jezdí pravidelně. To znamená, že lhal.

Nevěděla, proč ji to tak znepokojovalo. Tak jí nějaký cizinec neřekl pravdu, no a. Jenže vzhledem k okolnostem si tohle říct nemohla. V její vesnici se zjevil jeden z těch netvorů - a musel lhát, aby skryl účel své návštěvy. Pár dní poté, co zemřela malá Nia. A taky ten obrázek... Nezdálo se jí to podezřelé, spíše ji to děsilo.

Pomalu se šourala davem a odposlouchávala ostatní.

„Jo, Paul a ostatní už nastražili pasti. My tu bestii chytíme!"

„Slyšelas o tom? Oba se oběsili..."

„Tragédie. Chudák holka."

„Stejnak nikdo neví, jak si mohli dovolit takovej majestátní náhrobek. Byli chudí, přece jenom."

„Když tady zůstanu, určitě budu další na řadě..." ušklíbla se a doufala, že to tím nepřivolá. Ačkoli...nebyla si jistá, co chtěla méně - jestli umřít mladá, nebo strávit život v téhle zatracené díře. Znovu hořce zalitovala, že se ve škole nesnažila - kdyby měla dobré známky, mohla minulý rok prostě složit zkoušky na univerzitu a říct tomuhle peklu sbohem, jako to udělala její starší sestra.

Už se docela setmělo. Maya vzhlédla k obloze. Věděla, že modrou oblohu uvidí znova nejdříve až pozítří. Tady v zemi temnoty, kde kroužil divnoměsíc Bayangan, který stínil slunci a prodlužoval noc, se krajina zahalovala nejprve do tmy, pak do podivného přítmí a poté až konečně nastal den. Obyvatelům to nevadilo - jejich oči se vyvinuly tak, že ve tmě viděli mnohem lépe než na světle - takže si to prostě jenom prohodili a spali ve dne. V noci se údajně celý kraj nádherně rozzářil a nic se prý nevyrovnalo čarovné kráse Sarahy v černém plášti.

Ona a její druhové o tom ale mohli jen snít. Díky tomu, jak blízko hranic žili a jak elsijská krev jim proudila v žilách, se jim sarahský styl života se všemi výhodami i nevýhodami naprosto vyhnul - a to i to pověstné noční vidění.

Dnešní noc byla ale výjimka. Světla festivalu otevírala i jim nerušený výhled na noc v plné kráse.

Proudy záře z misek už se aktivovaly a k nebi stoupaly osvětlené lampiony. Vypadaly jako špendlíky se žárovkou.

Oslavy už se rozběhly v plném proudu. Vůně jídla ze stánků omračovala hosty a jemná melodie flétny je zase stavěla na nohy. Každý pobíhal s nějakou světélkující věcí v rukou a vzduchem se nesl lidský zpěv a smích.

Jen jí bylo do pláče. Zažila už různé festivaly. Na většině se nechala vézt na vlně štěstí. Na jiných cítila vztek. Ale dnes poprvé... dnes poprvé ji dusil smutek.

Vymotala se z davu, aby ve své příšerné náladě mohla sledovat oslavy zpovzdálí. Vybrala si kopec, odkud bylo všechno krásně vidět. Znovu si otřela slzy z očí a sedla si do trávy. Cítila vůni stromů, protože co by kamenem dohodil, se za ní rozpínal les, který obklopoval I-mio ze severu. Tak nějak ji to uklidňovalo.

Zničehonic se jí zdálo, že za sebou slyší nějaké kroky. „Blbost..." zašeptala. Není možné, aby přes ten ryk festivalu a z takové dálky její uši zachytily něco takového. Ale přesto měla pocit, že se musí otočit.

Udělala to.

Samozřejmě, mezi stromy nikdo nestál.

Ne, někdo tam určitě byl. Prudce zavrtěla hlavou, polkla na prázdno a zkusila zavolat. „Já vím, že tam jsi!"

Nečekala odpověď. Proto málem nadskočila, když jí někdo opravdu odvětil.

„Máte opravdu bezchybný sluch." Od kohokoli jiného by to znělo výhružně či sarkasticky, ale ten hlas byl tak tichý a nějak zvláštně přátelsky naladěný, že se jí to ani nezdálo.

Rychle se postavila a o krok couvla. „C-Co tam děláš? Proč se schováváš?!"

„Velice se omlouvám, neměl jsem v úmyslu se skrývat." Záhadná osoba přešla do Mayina zorného pole.

Dívka zalapala po dechu. „Zase ty!"

On se však zatvářil ještě překvapeněji než ona. „Vy si...mě pamatujete?" zašeptal. Ale potom se s tím očividně nějak srovnal a sklonil zrak. „Předpokládám, že od našeho setkání prostě ještě neuplynula požadovaná doba."

„Hej!" pozvedla obočí. Upřímně, trošku se ho bála, ale to pro ni byl o důvod víc mluvit statečně. Navíc, k Sarahským není potřeba být zdvořilý. „Nevím, o čem to žvaníš, ale fakt je, že ses najednou objevil přímo za mnou! Že tys... že tys mě sem sledoval?!"

Překotně zavrtěl hlavou a natáhl před sebe ruce v obranném gestu. „Ne, to bych...nikdy, přísahám... Navíc, nemám žádný motiv... A asi mi neuvěříte, ale přišel jsem z úplně opačného směru než vy. A stál jsem tady už před vámi."

„A proč mi vlastně vykáš?! Já ti tykám! Navíc, musíš přece vidět, že jsem očividně mladší!"

Teď naopak přikyvoval. „Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se..."

„Za co?! Ale to je jedno. Proklepla jsem si tě. Návštěvník festivalu nejseš! Tak co tu teda děláš?!"

„Možná bude lepší, když si se mnou nebudeš povídat."

„To má být odpověď?" Nebylo pro ni přirozené takhle štěkat po úplně cizích lidech, jenže tohle byl přece Sarahský... a navíc ji teď, když se do toho vžila, začal ten styl mluvy bavit.

„Nejpozději za několik hodin všechny vzpomínky spojené se mnou ztratíš, takže nemá smysl nějaké vytvářet." Nevesele se pousmál a dal se na odchod.

To jí absolutně zničilo panovačnou fasádu. „J-Jak to myslíš...?" zeptala se rozhozeně.

Neodpověděl. „Pokud jsi na cestě do lesa, měla by sis to rozmyslet. Dneska bych ti tam chodit opravdu vřele nedoporučoval." pronesl jen, když procházel kolem ní.

„Trhni si," zavrčela. Doteď neměla žádný důvod chodit dnes večer do lesa, ale v ten moment se rozhodla, že se tam určitě podívá. Už jen kvůli tomu varování, které by nebýt toho příjemného podtónu znělo spíše jako výhrůžka.

Počkala, až bude z dohledu a pak se vzdorně vydala vpřed. „Tak ,vřele nedoporučoval', jo?! Kdo si myslí, že je?" supěla cestou. Ušklíbla se. „Zajímá mě, co tam schoval."

Vztek jí na chvíli pomohl zapomenout na všechnu tu beznaděj, kterou cítila. Když zacházela stále hlouběji a hlouběji mezi stromy a poslouchala, jak jí jehličí křupe pod nohama, cítila se čím dál lépe. Přece jenom, to, že byla přímo varována - a přesto udělala pravý opak, ji přivádělo krásně rebelské myšlenky.

Vzpomněla si na palouk, kam kdysi ráda chodila. Rozhodla se tam podívat. Malinko znejistěla, protože to, co napadlo Niu, se mohlo vynořit kdykoli, ale poté se uklidnila. Lidé z její vesnice už nastražili pasti. A navíc, tak ať si ji to klidně zabije. Má ona vůbec důvod žít? Normálně by nad tím takhle nepřemýšlela, ale opilá pocitem zoufalství a volnosti byla schopna čehokoli.

Když dorazila na místo, rozhlédla se kolem. Něco jí na tom nesedělo. Něco bylo jinak než obvykle. Ten strom... měl vždycky tenhle tvar? A i kdyby, na té zlomené větvi je prostě něco divného.

Šla k tomu blíž a opatrně se toho dotkla. Na omak jí to připadalo jako látka. Ale co dělá látka na stromě? Znepokojeně o krok couvla a pořádně zaostřila, aby poznala, na co se to vlastně dívá.

Chvíli jen tak stála.

Pak se jí z úst vydral výkřik.

To, co viselo ze stromu, nebyla zlomená větev, ale člověk.

Mayiny vytřeštěné oči se marně snažily přesvědčit samy sebe, že se mýlí. Ale čím více se vyděšená dívka dívala kolem sebe, tím více mrtvol rozpoznávala.

Chtěla couvnout ještě, ale podlomily se jí nohy a skončila na zemi. Věděla jen, že se odtamtud potřebuje dostat. Obrátila se a pokoušela se rychle odplazit pryč. Po chvilce se zastavila a jen tak ležela opřená o strom. Před oči se jí vlila vzpomínka na oběšence, které před chvíli viděla. Čím více z ní opadal prvotní šok, tím více detailů se jí vybavovalo. Natiskla si obě dlaně před ústa, aby si zabránila zvracet, nicméně neúspěšně.

Ten Sarahský říkal...

Nevybavovala si jeho přesná slova, ale věděla, že si ho možná měla vyslechnout. Když ji varoval, tak o tom musel vědět!

Ať se ale snažila přemýšlet sebevíc, v hlavě měla pořád bílo – vnímala jen řezavý strach. Zmateně se postavila na nohy a znova se dala na útěk. Prostě toužila ocitnout se od toho místa co nejdále. Chtěla doběhnout zpět do vesnice a říct matce o hrůzách, které viděla. Jenže nemohla. Točila se jí hlava a všude kolem byla navíc tma. Po krátké chvíli se naprosto ztratila. Ale neuvědomovala si to - běžela prostě instinktivně dál, hnána čirým děsem.

Její bezhlavý úprk ukončil až prudký svah, ze kterého se skutálela dolů a konečně ztratila vědomí.