Když se rozpadl Sovětský svaz a všechny budovy, ve kterých sídlily výzkumné ústavy a další vědecké instituce začaly chátrat, začaly do nich po nějaké době chodit lidé a odnášeli si věci, které by se jim mohly k něčemu hodit. Já byl jedním z nich. S kamarády jsem se vydal do budovy, která se nacházela v lesích daleko od civilizace. A nikdo jí neřekl jinak, než Výzkumák

Jen samotná cesta k němu trvala dva dny pochodu, ale nás lákaly děsivé historky o experimentech, které tam měly probíhat.

Jednoho dne jsme se prostě rozhodli, že tam půjdeme. Zbalili jsme si vše, co jsme mohli potřebovat. Od plachty a spacáky, přes jídlo v konzervách až po sekyrku, nůž a dokonce starou pušku, kterou vůdce naší party ukradl potají svému otci.

Po krátkém promýšlení plánu a 'kontrole vybavení' byla naše výprava zahájena. Vyzbrojeni mapou a odvahou hraničící se šílenstvím jsme se vydali na cestu.

K večeru zavelel Nikolaj, náš neoficiální vůdce, k odpočinku a my ho s úlevou poslechli, rozbyli tábor a uvařili jídlo. Cestou jsme všichni cítili jakési vlny, vyvolávající strach. Instinkty velely otočit se a uprchnout, avšak my podvědomě tušili, že zdroj těch vln je náš cíl.

Noc byla strašná. Takové noční můry jsme ještě nikdo v životě nezažil. Probíhaly tak... živě. Ráno jsme rychle zabalili všechny věci a pokračovali dál.

„Kluci, já mám strach. Tohle možná nebyl nejlepší nápad." prolomil tenkrát ticho Malý Sergej. Nejmladší a jindy nakažlivě optimistický člen naší party. Všichni jsme cítili to samé, jen by nám to naše hrdost nedovolila přiznat.

Zbytek dopoledne už zůstal utopený v tichu a stísněné atmosféře.

Při obědě jsme si všimli, že tu nikde nezpívají ptáci. Děsivá energie byla čím dál silnější. Blížili jsme se.

Asi hodinu po obědě, když už byl strach téměř nesnesitelný, jsme poprvé zahlédli Výzkumák. Na první pohled se jevil jako naprosto obyčejná a vcelku ošklivá budova. Ovšem nějak niterně jsem cítil, že zas tak obyčejná není.

Jakmile jsme došli k rezavějící bráně, proběhla krátká diskuze, zda tam jít hned, nebo počkat do příštího dne. Nakonec jsme se rozhodli pro první variantu a vešli dovnitř.

Vládlo tu až děsivé ticho. Nikde ani náznak nějakého života. Dokonce tu nebyly ani krysy nebo rostliny. Někdo rozsvítil baterku. Kužel světla přejížděl po stěnách, na chvíli se zastavil na zaprášeném nábytku.

Chvíli se nic nedělo, ale pak baterka zablikala a zhasla. Ozvalo se několik zacvakání jak se jí její majitel snažil rozsvítit a pak tlumené nadávky, když se to nedařilo.

Najednou všichni zmlkli a ztuhli. Dokonce jsme přestali na dlouhý okamžik dýchat. Ve tmě se rozsvítilo několik tlumených světelných bodů a ozvalo se tiché cvakání něčeho tvrdého po podlaze. Body se pohybovaly.

Cítil jsem přítomnost něčeho zlého. Jako bychom byli přímo u zdroje toho děsivého pocitu.

Najednou se přímo za námi ozvalo zasyčení. Normálně bychom se obrátili a utekli, ale strach nás všechny paralyzoval.

Zvuk bot, skřípajících o podlahu.

Přidušené bublání.

Ticho.

Konečně paralýza pominula a my jsme s rychlostí olympijských sprinterů vyběhli z Výzkumáku.

A já nikdy nezapomenu na ty tlumeně svítící oči, které mne sledovaly, když jsem se naposledy ohlédl.

Na tu krev.

Na roztrhané tělo Malého Sergeje.

Jak už jsem říkala, horory psát neumím, takže tuto povídku berte prosím s nadhledem. Budu ráda za jakoukoli OBJEKTIVNÍ kritiku a připomínky.