Život je jako šachy. Nikdy nevíš , kdy tě vyhodí.

Zklamání. Veliké zklamání. A jeden zajímavý nápad.

♡

Škola je pro mne místo utrpení. Snášet nenávistné pohledy spolužáků , slyšet otravný smích Mii a pozorovat ublížené pohledy Tristana ,bylo něco nepředstavitelného. Sráželo to mé sebevědomí až na samé dno.

♡♡

Seděla jsem na lavičce před školou a pozorovala jsem padající listí. Jemný větřík mi čechral vlasy a rozfoukával je do všech světových stran. Na nedalekém hřišti si hráli děti , které nezajímal okolní svět nebo problémy ostatních lidí.

,, Můžu si přisednout ? " Uslyšela jsem známý hlas.

,, Jistě" zašeptala jsem.

,, Musíme si promluvit...tak...tak mě prosím poslouchej"

,, Dobře Holly , tak mluv" horší už to stejně nemůže být.

,, Omlouvám se ti , já...já jsem to nechtěla dělat , připadáš mi fajn, ale Kieře jsi se nelíbila a tak...chápeš......já jsem to zažila také. Byla jsem dobrá hudebnice a chtěla jsem se hudbě věnovat. Ale Kiera mě začala šikanovat , protože chtěla a stále chce být nejlepší. A tak jsem se stala jejím poskokem."

Tak tohle jsem nečekala.
,, Ale..." začala jsem , ale byla jsem přerušena.

,, Kiera tě jen tak nenechá , i já jsem si kvůli ní chtěla vzít život" řekla.

,, Jsi dobrý člověk Holly. Doufám , že bude tvůj životní příběh krásný. Řekla jsem jí a ona s úsměvem odešla.

Zase jsem seděla sama. Přemýšlela jsem a vstřebávala jsem nové informace. Holly si chtěla vzít život. Kiera je zlo...

A v ten moment mi to došlo. Už mě tu nikdo nedrží. Tristan se mnou není. Rodiče zemřeli. Má kamarádka mě opustila. Není teď ten správný čas? A jak jinak ostatním ukázat , co ze mě udělali?

Zítra. Zítra bude ten osudný den. Konečně.

E.