Zůstaň optimistou i mezi pesimisty.

Další smutný den. Další smutní lidé. A dva šťastní přátelé.

♡

Byl deštivý a ponurý den. Cesta do školy se neobešla bez kaluží , bláta a jiných nepříjemností , které mé tenisky opravdu uvítaly.

Ve škole byli všichni smutní a celková nálada byla na bodu mrazu. Jedinou veselou osobou ze třídy byl Tristan. Držel si svůj úsměv a rozdával optimistickou náladu po celou dobu. A to i beze slov.

♡♡♡

Skončila hodina anglického jazyka a já se pomalu přesouvala do výtvarny. Posadila jsem se do zadní lavice a vyčkávala jsem příchodu učitelky.

Učitelka přichází. Je docela mladá a už na pohled sympatická.

,, Dobrý den , posaďte se. Dnes zkusíme nakreslit našeho spolužáka. Udělejte si dvojice a začněte"

V mé skupině znám jen jednoho člověka a tak jsem se posadila k němu.

,, Ahoj , nevadí ti ,že budu s tebou? " zeptala jsem se.

,, Ahoj, jasně že nevadí" řekl a usmál se jeho typickým úsměvem.

♡♡

Asi v půlce hodiny jsem měla hotovo. No , připomínalo to spíš dílo od Picassa. Zato Tristan měl ten obraz opravdu povedený. Nic tak krásného jsem ještě neviděla. A to jsem tam byla Já.

Tristan se ke mně naklonil a zašeptal
,,Nemůžeš nějak zabránit , aby přestalo pršet? "

,,To není tak jednoduché" odpověděla jsem.

,,Ale je , stačí říct to tvé zaklínadlo"

,,Zaklínadlo? "

,, Tak jak to děláš? Máš v batohu kouzelnou hůlku? "

,, Nech toho, nejsem kouzelná bytost , mám jen štěstí..."

,, Tak ho použij na to počasí!"

,, Kam se poděl tvůj optimismus? " zeptala jsem se.

,, Schovaly ho ty příšerný mraky"

,, Prostě to nejde" ukončila jsem náš rozhovor a šla jsem k učitelce, aby mi ohodnotila obraz. Po cestě jsem obrátila hlavu k nebesům a poprosila o slunce. A mraky ustupovaly.

♡♡♡

Šli jsme s Tristanem k němu domů , protože mi slíbil, že mi pomůže namalovat jeho nový portrét.
Ano, musím to malovat znova , protože kubistický portrét nebyl zadání.

,, Těšíš se ke mně domů? " zeptal se.

,, Proč bych měla? " zeptala jsem se tentokrát já.

,, Uvidíš dům někoho tak úžasného , jako jsem já " usmál se na mě.

,, Jasně , úžasného..." odpověděla jsem.

Zbytek cesty jsme mlčeli.

♡♡♡

Seděla jsem na posteli v jeho pokoji. Měl krásný pokoj. Byl světle modrý s bílým kobercem. V pravém rohu pokoje měl postel , naproti psací stůl. Vedle psacího stolu byla skříň a kousek od ní polička s knihami. U okna bylo malířské plátno. To proto tak hezky kreslí.

,, Tak jo , můžeme začít? " zeptal se.

Přikývla jsem a došla jsem k plátnu.
" Jak mám začít? " zeptala jsem se.

,, Tak zaprvé vem si štětec " řekl s úsměvem a já to udělala.

,, Za druhé se na mě podívej." řekl a já to také splnila. Hleděli jsme si do očí.

,, Za třetí zavři oči".

,, A to mi pomůže jak?".

,,Věř mi".

,, Teď si mě představ. Představ si jak jsi se na mě dívala před tím"

,, Mám" odpověděla jsem.

,, A nakonec to přenes na to plátno"

,, Pomůžeš mi?"

,, Jak ještě? "

,, první tah je vždycky nejtěžší "

,, Fajn " nakonec svolil. Vzal moji ruku a pomohl mi s tahem.

Společnými silami jsme to nakonec zvládli. A stalo se toho ještě hodně. Byl to opravdu krásný den. Slunce nám do života přineslo ten správný optimismus.

E.