To byl můj příběh. Nebo alespoň jeho část. A nyní stojím tady. Na okraji mostu jedné řeky. Ten most je vysoký. Pád či skok z něj by byl smrtelný. A o to jde.

Já neměla nikdy žádnou moc. Bylo to pouze štěstí. Nebo smůla .Moji rodiče zemřeli před rokem a já zůstala u prarodičů. Ten týden jsem řekla babičce , že bych byla radši sama než s ní. Druhý den zemřela. Ve škole se mě snažila uklidnit kamarádka. Řekla jsem jí ať odejde. Odstěhovala se ještě ten měsíc. Chtěla jsem za rodiči. Srazilo mě auto. Ale přežila jsem.

Ale nyní to bude jiné. Budu u své rodiny. Budu se svou rodinou. A se svou sestrou. Kterou čekala má maminka , ale já ji nechtěla. A tak jsem ji neměla šanci poznat. Ale určitě bych ji měla ze všeho nejraději.

Ublížila jsem tolika lidem. Ale nyní už nikomu neublížím. Mia vyhraje. Kiera vyhraje. Holly to bude jedno. Tristan se o mě nezajímá. Tak co bych mohla ztratit?

Skláním hlavu a dívám se dolů. Na hučící vodu. Na tu průzračnou tekutinu, která mě za chvíli pohltí. Jako kdyby byla nějaké monstrum. A já se s radostí stanu její součástí.

Posouvám se víc na okraj. Už stačí jen kousek. Za chvíli bude konec. Už se nemůžu dočkat. Za chvíli ucítím tu prázdnotu. To nic. Žádnou bolest. Žádné sklamání. Prostě nic.

Je čas.
Dívám se dolů.
To zvládnu.
Dělám poslední krok.
A padám.

Brzy se uvidíme má rodino , brzy.

Milovala jsem tě Tristane , ale moje smrt by ti ublížila.

Navždy budeme Vypravěč a umělec.

Nechci.....
nechci umřít.

E.

Smrt kvůli lásce. Jedna ze smutných blbostí lidí. Je jediná?