Začátek je vždy těžký , ale konec je ještě těžší.

Pokud si tohle čtete , nejspíš vás zajímá můj příběh. Můj příběh je něčím zvláštní , i když se jeví jako každý jiný. Je docela těžké začínat , ale to ví každý , kdo píše nebo psal příběh. Proto doufám , že můj příběh hned nezavrhnete a budete číst.

♡♡♡

První školní den v nové škole. První setkání s novými spolužáky. První hodiny v nové škole. Ale několikáte odsuzování , několikátá šikana. Bylo to tak vždy , už devět let.

♡

Posadila jsem se do zadní lavice a začala jsem si připravovat potřebné věci. Všude kolem byly skupiny kamarádů. Od nějakých chytře vyhlížejících kluků , přes holky s přemalovaným obličejem , sportovně vypadající kluky , až po hodně upovídanou skupinu holek.

Někdo mě však zaujal a to kluk sedící v první lavici. Kolem něj byla skupinka kluků , kteří se mezi sebou bavili , ale on jako by byl v jiném světě. Psal něco do sešitu , nějaký text, nějaký příběh. Fascinoval mě. Fascinovalo mě , že dokáže tak rychle a radostně psát.

Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. On však psal dál. Ani se nepostavil.
Učitelka nám začala vyprávět o pravidlech této školy. U toho se rozhlížela po třídě ,jestli všichni poslouchají. Když zavadila pohledem o toho kluka, zastavila se ve výkladu.

,, Takže tady Tristan to asi všechno zná , když nedává pozor. V tom případě se postavte a pokračujte , kde jsem skončila " řekla.

Věděla jsem, že musím pomoct a můj dar byl pro tento případ ten pravý. Postavila jsem se a začala jsem mluvit. ,, Drahá paní učitelko, v pravidlech není žádný zákaz psaní do sešitu a Vy nemůžete vědět , jestli nepsal ty Vaše pravidla. Proto Vás prosím , aby jste ho nechala být a radši už odešla. Něco mi totiž říká , že bude zvonit" řekla jsem a posadila jsem se.

Všichni včetně učitelky na mě překvapeně hleděli, jen Tristan ,jak jsem zjistila, mi očima děkoval.

Zazvonilo a všichni odešly , jen učitelka to pořád nechápala. Nemůže to pochopit , i kdyby chtěla.

Odešla jsem domů. Cítím , že bude zítra zajímavý den.

E.