Rozhlédl se kolem sebe. Všude kolem stáli kouzelníci v kápích a mířili na něj hůlkou. Náhle se objevila jeho matka.

„Ničeho se neboj, Harry.“

Usmála se na něj a pohladila ho po vlasech. Připojila se k ostatním a společně na něj vyslali kouzlo...

Harry se s trhnutím posadil. Tahle noční můra se mu již dlouho nezdála. Promnul si obličej a nasadil si brýle. Zamířil do kuchyně a postavil vodu na kávu. Vyhlédl z okna a vzápětí od něj uskočila. Když se podíval znovu, už onu rusovlasou ženu neviděl.

„Už blázníš Harry! Nejspíše máš halucinace jako vedlejší účinek všech těch léků co do sebe pořád cpeš.“

Dodělal si kávu a posadil se ke stolu, pevně rozhodnut, na noční můru i vidinu zapomenout.

~~~

Severus seděl na svém obvyklém místě a čekal až Harry přijde do práce. Věděl, že přijde a věděl, že s ním musí zapříst rozhovor. Složitější bylo, jak začít. Jak mluvit s člověkem, který se vyhýbá kouzelnické společnosti? Jak dát někomu takovému najevo, že mu chcete pomoct? Zatímco uvažoval, Harry ve spěchu vběhl do kavárny. Na okamžik zmizel v šatně a vzápětí již obsluhoval. Severus se zaujetím pozoroval Harryho auru. Zase byla jiná. V pletencích se objevovala světle fialová barva. Zatímco přemýšlel, čím by to mohlo být, Harry přišel k němu.

„Dobrý den. Vaše káva, pane.“

Než se Severus zmohl na jediné slovo, Harry pokračoval: „Trávíte čas na neobvyklém místě.“

Severus tázavě povytáhl obočí: „Jak to myslíte?“

Harry se pousmál, jeho oči však zůstávaly ledové a bez emocí.

„Většina kouzelníků se mudlům vyhýbá.“

S těmito slovy se otočil a pokračoval ve své práci.

Severus byl zaskočen a rozhodl se, že ještě dnes si musí s Harrym promluvit. Z jeho věty slyšel tolik nenávisti až ho zamrazilo. Popíjel jednu kávu za druhou a čekal, až se kavárna vylidní. Vzal si z knihovny Maigreta a začetl se do něj natolik, že si ani nevšiml, když zůstal v kavárně poslední. Harry stál dva kroky od něj a pobaveně ho sledoval.

„Nechtěl bych vidět vaše ledviny.“

Severus sebou trhnul a zadíval se na mladíka.

„Co prosím?“

Harry se uchechtl.

„Vypil jste pět káv, vaše ledviny musí být v hrozném stavu.“

Profesor Snape se konečně vzpamatoval.

„To bylo výjimečně. Posadíte se?“

Mladík se tvářil, že by udělal cokoliv raději než se posadil, přesto si sedl naproti Severuse.

„Odkud mě znáte? Nestává se mi, že by mě někdo poznával, když si zajdu na kávu“, zajímal se Severus.

„Z jedné matčiny fotky. Vy mě ale taky znáte.“

Severus uvažoval, zda by neměl lhát, ale nakonec to považoval za hloupé.

„Ano, zjistil jsem kdo jste. A budu-li upřímný, bylo to zjištění šokující.“

Harry se na něj nechápavě podíval.

„Šokující? Nechápu důvod.“

„Považoval jsem vás za mrtvého.“

Mladík se zatvářil vědoucně a jeho obličej ztvrdl.

„Ach jistě. Má matka něco takového říkala. V tom případě myslím, že není vhodné, abychom se spolu dál bavili.“

Harry se zvedl k odchodu, ale Severus se nechtěl nechat jen tak odbít.

„Počkej! To, co udělali tví rodiče nebylo správné a já s tím nesouhlasím. Věř mi nebo ne, ale tvá údajná smrt mě mrzela víc než si myslíš. Naopak se domnívám, že je víc než vhodné, abychom spolu mluvili.“

Harry ho však pořádně nevnímal a zíral ke vchodu do kavárny. Když se tam Snape podíval okamžitě vyskočil na nohy.

„To si snad dělá srandu!“