Harry vstal s nesmírně dobrou náladou. Měl dojem, že dnes mu ji nic nedokáže zkazit. V kavárně zvládl pracovat již měsíc a dnes dostal svou první výplatu. Musel uznat, že Samantha byla opravdu štědrá. Tolik peněz snad ještě nikdy nevydělal! Celý ten měsíc byl náročný, ale stálo to za to. Dokonce už nepotkal ani onoho kouzelníka, který tam byl jeho první den. Malinko ho to mrzelo. Trochu doufal, že by mohl nenápadně zjistit, zda matka měla i jiné důvody pro jeho odložení, než jen motáctví.

Dnes se chystal na kontrolu k lékaři a pro nové léky. Pro novou šanci na lepší život.

Čekárna byla plná lidí, ale to nebylo nic neobvyklého. Doktor Stone byl velmi oblíbeným lékařem mezi těžce nemocnými pacienty.

Sestra mu rovnou odebrala vzorky a Harry se posadil a čekal až ho doktor Stone zavolá.

„Pan Potter!“

Zvedl se a vkročil do ordinace, kterou již znal do posledního detailu. Jindy veselý, optimismem sršící lékař si Harryho zachmuřeně prohlížel.

„Jak se cítíte, pane Pottere?“

Harry se nad tou otázkou upřímně zasmál.

„Myslím, že odpověď znáte. Jednou lépe, pak zase hůře.“

„A záchvaty? Míváte je často?“

Tentokrát se Harry již nezasmál, nýbrž zesmutněl.

„Bohužel častěji než bych chtěl. Téměř co druhý, třetí den.“

Doktor Stone si posunul brýle a povzdechl si.

„Nebudu vám lhát pane Pottere, váš stav se nečekaně rychle horší. Mám-li být upřímný, udivuje mě, že jste ještě naživu.“

Harry se nervózně ošil a dál poslouchal výklad lékaře.

„Každý člověk má červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky v určitém počtu. Ovšem ve vaší krvi je tohoto tak málo, že je zázrak, že vám ještě žádný vnitřní orgán nezkolaboval. Léky o kterých jsme se minule bavili, by měli pomoci krevnímu oběhu a tvorbě červených krvinek. Nejsem si však jist, zda to vůbec pomůže. A pokud ano, tak pouze na krátkou dobu.“

Harry se zhluboka nadechl a přemýšlel, jestli chápe lékařova slova správně nebo je ještě nějaká naděje.

„Kolik?“

Doktor Stone se tvářil, že by otázku raději neslyšel.

„S léky dva, možná i čtyři měsíce. Ale to je samozřejmě jen teorie. Může to být déle, ale bohužel i méně.“

Harry neodpovídal, tak mu Stone vypsal recept na léky.

„Pane Pottere, je mi líto, že vám nemohu více pomoci. Bohužel, nejsem kouzelník.“

Harry se na něj vyděšeně podíval a převzal si recept.

Kráčel londýnskými ulicemi pomalým krokem a přemýšlel, co bude dělat. Měl v plánu zajít do kavárny a podat výpověď. K čemu mu bude práce, když se dalšího předepisování léků už nedožije.

Vstoupil do poloprázdné kavárny a začal se rozhlížet po majitelce podniku. Místo toho, však zrakem narazil na muže, kterého celý měsíc neviděl. Na mysl mu vytanula slova doktora Stonea.

Bohužel, nejsem kouzelník.

Ale ten muž ano. Možná by Harry mohl překonat svou nenávist ke kouzelníkům a požádat ho o pomoc.

„Harry, drahoušku! Copak tady děláš? Děje se něco? Dnes máš přece volno!“

Harry si všiml, že muž zpozorněl a zadíval se jejich směrem. Otočil proto svou pozornost na Samanthu.

„Dobrý den, Sam. Nebojte, nic se neděje. Jen jsem šel kolem a chtěl vás pozdravit. Uvidíme se zítra.“

Harry se naposledy podíval směrem k muži a vyšel z kavárny ven.

Nastal čas poznat známého své matky.