Zatímco se Harry pomalým tempem chystal na svůj další pracovní den, Severus kráčel Kvikálkovem a hledal Zobí ulici. Včera mu konečně přišla odpověď od ředitelky sirotčince, že souhlasí se setkáním. Stanul před oprýskaným domem a otřásl se odporem.

Tak tady vyrůstal údajně mrtvý Harry Potter.

Nevlídně vypadající vychovatelka zavedla Severuse do kanceláře ředitelky Willsonové.

Žena v letech, s brunátným obličejem a přísným výrazem, si potřásla s profesorem lektvarů rukou.

„Zdravím, profesore. Posaďte se.“

Z jejího chování měl Snape pocit, že se vrátil zpět do školních lavic. Nechávalo ho to však ledově klidným.

„Dobrý den, paní ředitelko. Děkuji, že jste mě přijala.“

„Z vašeho dopisu jsem vyrozuměla, že sháníte informace o některém z mých bývalých chovanců. Smím se zeptat proč?“

Na tuhle otázku byl Severus připraven.

„Měl by to být můj příbuzný. Má matka se s rodinou rozkmotřila již před léty a pokud mám správné informace, mělo by se jednat o mého posledního příbuzného na území Anglie.“

„Ach tak, rozumím. Kdo to tedy byl?“

„Harry Potter.“

Ředitelka si povzdechla a dlouze se na Snapea zadívala než odpověděla: „Abych byla upřímná, na toho chlapce bych byla raději zapomněla.“

Severus překvapeně pozvedl obočí. „Proč? Byl problémový?“

„Tak bych to nenazvala. Nedělal problémy jako spousta jiných dětí, spíše naopak. Byl tichý, poslušný a plachý. Většina dětí se sem dostane, protože přijdou o rodiče. Ale jeho sem dovedla jeho matka. Jednoduše mi oznámila, že hoch je moták a k ničemu. Nechtěla jsem ho umístit, měl rodinu, ale paní Potterová mě víceméně vydírala.“

Snape se narovnal a doufal, že se přeslechl.

„Co prosím?“

„Slyšel jste správně. Pokud ho nepřijmu já, tak ho prostě vyhodí na ulici a bude jí jedno a teď mi promiňte ten výraz, zda někde chcípne. Jistě chápete, že pro někoho, kdo celý život poskytuje dětem aspoň střechu nad hlavou, bylo toto chování nepochopitelné. Pak mi nabídla úplatu. Přijala jsem. Sirotčinec má málo peněz a chlapce by se zbavila stejně.“

Severus vypadal, že každou chvíli vzteky bouchne.

„Takže mi říkáte, že se dítěte chtěla zbavit za každou cenu? To je neskutečné! Neuvěřitelné! A dál?“

„Dost dlouho trvalo, než se kluk smířil s tím, že se pro něj nikdy nevrátí. S nikým se nebavil a před dětmi, kterým se začaly projevovat magické schopnosti, utíkal. Krátce po jedenáctých narozeninách, kdy mu jedna vychovatelka vysvětlila okolnosti jeho umístění, začal chřadnout. Hubnul, omdléval, měl potíže s dýcháním. Chtěla jsem ho objednat k Mungovi, ale jeho matka, kterou jsem o tom bohužel informovala, to zakázala. A tak jen přežíval. Než odcházel ze sirotčince, měla jsem pocit, že cokoliv kouzelnického naprosto nenávidí. Myslím, ale je to jen má domněnka, že to způsobilo chování jeho rodičů. To, že ho rodiče kouzelníci odložili.“

„A nevíte náhodou kam šel?“

Ředitelka si opět povzdechla: „To netuším. Odešel bez rozloučení, dokonce zde nechal spoustu svých věcí.“

To Severuse zaujalo.

„Opravdu? A máte je ještě?“

„Ano. Zamkla jsem je na půdě, kdyby se náhodou vrátil. Dám vám je, přece jen jste jeho příbuzný.“

Severus odcházel ze sirotčince se vztekem a krabicí plnou Harryho věcí pod paží. Kousek od Zobí ulice se přemístil zpět do Bradavic.

Usadil se do křesla a nedočkavě otevřel krabici. Mezi pár hračkami a několika výtisky mudlovských komiksů našel kožený deník a přeloženou fotografii. Když ji rozložil, hlasitě zaklel. Byl na ní vyfocen on a Lily v den jeho odjezdu do zahraničí.