Ticho. Tma. Žádné světlo na konci tunelu ani žádná brána.

Tak takto vypadá smrt? Tak by měl vypadat můj další život? Žádné světlo, žádní přátelé nebo zvuky? Nemělo by mě všechno přestat bolet? Tak proč to tak bolí? Proč mám potřebu se nadechnout a nejde mi to? Proč mě všechno bolí? Nebo snad teprve umírám? A co se vlastně dělo? A proč se náhle vše třese?

Náhlá změna prostředí způsobila, že se otřásl. Procházel starými ulicemi Londýna, ale nikde nebylo ani živáčka. Pak stanul před Děravým kotlem. Neváhal a vstoupil. Prošel k ukryté zdi Příčné ulice a přiložil na ni dlaně. Stejně jako to viděl dřív se cihly rozestoupily. I Příčná ulice byla naprosto prázdná. Nakukoval do výloh a vše mu přišlo povědomé, ale nedokázal si vzpomenout proč. Došel k lavičce pod rozložitým stromem a vzpomněl si.

Ach, ano. Severus.

Osamělá slza mu stekla po tváři, ale on se ji nepokusil setřít. Slzy mají svůj význam a setřením ho ztrácejí.

„Odpusť, Severusi…“

„No tak Snape! Dělej něco! Dokážeš přece všechno vyléčit!“

„Ksakru, Pottere! Já se snažím, ale nejde to!“

Před malou chvílí vynesli Harryho ze sutin. Podařilo se mu použít divokou magii, což mělo za následek zřícení budovy.

Severusovi se podařilo zhojit většinu zranění, ale z mladíka i nadále vyprchával život. Už vyzkoušel všechno co se naučil, ale Harry jako kdyby se ani nechtěl vrátit.

Sirius odtáhl vzlykajícího Jamese dál od Snapea a sevřel ho v náručí. Věděl jak moc jeho přítel trpí. A věděl také, že je Harry zachránil. Nad jejich těly se vytvořil štít, díky kterému je hroutící se budova nezabila. Neměl odvahu jim to říct a zvyšovat tak jejich utrpení. Jemně s Jamesem pohupoval a sám sledoval Severusovo počínání.

„No ták, Harry, nevzdávej to!“

Severus byl zoufalý. Harryho dech byl čím dál slabší a srdce vynechávalo své pravidelné údery. Když přestalo bít úplně, Severus odhodil hůlku a pevně Harryho přitáhl do náručí. Vzlykal. Vzlykal tak, jak nikdy v životě. A prosil.

„Harry, neopouštěj mě! Nenechávej mě tady! Klidně s tebou budu žít jako mudla, zlomím hůlku a už nikdy se mezi kouzelníky nepodívám. Jen zůstaň se mnou, Harry! Miluju tě.“

Přes pláč a prosby si ani nevšiml, že se Harryho hrudník trhavě pohnul. Nevšiml si smaragdově zelených očí, které se otevřely ani slabého úsměvu na rtech, které tak rád líbal.

„Taky tě miluju, Severusi.“

Muž ztuhnul a podíval se do Harryho tváře než se hlasitě rozesmál a mladíka políbil.

„A žádné lámání hůlky nebude. Někdo mě bude muset učit.“

O pět let později

Čtyři muži, dva páry, stáli nad hrobem ženy jenž jim změnila život. Nad hrobem Lily Potterové. Nejmladší z nich mávl hůlkou a na hrob se snesly květiny. Čtveřice se vydala klikatou cestou ze hřbitova. Jeden z nich se u brány otočil a tiše zamumlal.

„Sbohem, mami a děkuji.“