Oděn do černého mudlovského obleku prošel kavárnou až na samý konec a usadil se u svého stolu. Po pravé ruce měl obrovské okno, kterým mohl sledovat dění na ulici, před sebou celou kavárnu jako na dlani a po levici malou knihovničku, sloužící pro potěšení zákazníků. Zběžně si ji prohlédl a sáhl po knize v ohmataném šedém vázání, na jejímž hřbetu byl vyražen zlatým písmem název. George Simenon: Můj přítel Maigret. Těšil se až si ji konečně dočte.

„Dobré ráno, pane Snape! Dnes jste zde neobvykle brzo.“

Před ním stála Samantha, majitelka podniku. Mála, tělnatá žena s dobrosrdečným úsměvem.

„Dobré ráno, Samantho. Chtěl jsem využít klidné dopravy, později bych s v metru již nesedl.“

„Jistě, to je pravdu. Dáte si jako obvykle?“

„Samozřejmě, jak jinak,“ odpověděl Severus.

„Dnes vás obslouží Harry, támhleten mladík. Alya šla minulý týden na mateřskou, tak je zde jako náhrada. Buďte na něj shovívavý. Je tady první den a je velmi roztržitý.“

„Nebojte Sam, budu slušný.“

Samantha s úsměvem odešla a Severus se rozhlédl po kavárně. Pohled mu spočinul na novém číšníkovi.

Nezdravě hubený černovlasý mladík, zelené oči skryté za kulatými brýlemi a plachý úsměv. Ty oči byly Severusovi tak povědomé! Ale to nebylo jediným důvodem, proč na mladíka šokovaně zíral. Viděl jeho auru, takže musel být kouzelník! Ovšem něco podobného ještě nikdy neviděl. Milióny černých provazců propletených po celém těle včetně končetin bez zjevného jádra. Severus to fascinovaně pozoroval neschopen odtrhnout zrak. Teprve až když Harry vykročil jeho směrem, vzpamatoval se.

„Dobré ráno, pane. Vaše objednávka,“ s milým a plachým úsměvem před Severuse položil jeho kávu.

„Budete si ještě něco přát?“

„Děkuji, zatím ne. Jste zde nový, že ano?“ zajímal se Severus.

„Ano, pane.“

Mladík si ho chvíli zkoumavě prohlížel, pak se v jeho očích mihlo překvapení a rysy jeho obličeje ztvrdly.

„Ať vám chutná, pane.“

Harry od něj odešel rychlým krokem a zamířil do kuchyně, kde se na malý okamžik opřel o pracovní stůl.

Nemohl si vzpomenout na jeho jméno, ale ten obličej znal z fotek. Z fotek své matky, což znamená, že ten muž musí být kouzelník! Harry se otřásl odporem. Přestože mu ten muž nikdy nic neudělal, už teď ho nenáviděl za to čím je.

                    ******

Severus po zbytek dne nemohl mladíka dostat z hlavy. Hledal ve všech možných knihách, ale nenarazil na žádnou zmínku o podobné auře. Nedokázal si vysvětlit, co má znamenat chybějící jádro. Každá nemoc odněkud vychází, někde začíná, ale u Harryho to vypadá jako kdyby mu kolovala v krvi. Krev! Severus popadl jednu z knih a začal jí zběsile listovat. Když našel příslušnou kapitolu, ihned se do ní začetl. Jeho výraz se projasňoval až se změnil ve vítězoslavný. Že ho to nenapadlo hned! To ovšem znamená, že někde musí mít žijící kouzelnické příbuzenstvo. Náhle mu na mysl přišel pohled do jeho očí a uvědomil si odkud je zná...

„To přece není možné...“

Rozhodným krokem zamířil do ředitelny a bez klepání vešel dovnitř.

„Severusi! Jak milé překvapení! Co tě za mnou přivádí?“

„Pane řediteli, mám jednu jedinou otázku a byl bych vám vděčný, kdybyste mi odpověděl pravdu.“

Brumbálova tvář zvážněla.

„Jistě. O co se jedná?“

„Co se stalo s Harry Potterem? A nezkoušejte na mě báchorku se spalničkami!“

Ředitel si povzdechl a zadíval se na Severuse.

„To nevím. Nikdy jsem se nedozvěděl pravdu. James za mnou několikrát byl s obavami, že je chlapec moták. Později jsem pouze dostal dopis, že Harry pro ně zemřel a stěhují se do Ameriky. Nic víc nevím.“

Profesor lektvarů se otočil na patě a rázným krokem opustil ředitelnu.