Věnováno @Jerry_potterhead za skvělou podporu.

Stál přede dveřmi, přerývaně dýchal a stěží zadržoval slzy. Celý dům zůstal naprosto stejný jako když ho opouštěl. Všude byla vysoká vrstva prachu, přesto měl pocit, že zde byl naposledy včera.

Pomalu stiskl kliku a vstoupil do pokoje. Emoce ho pohltily a slzy si našly cestu ven. Vše zůstalo na svém místě. Rozestlaná postel, dětské koště, hračky na zemi.... Pomalu přešel k psacími stolu.

Vzal do ruky obrázky malované dětskou rukou a začal si je prohlížet. Na všech byla rodina, jeho rodina. Nad postavičky byly kostrbatým písmem připsány názvy.

TÁTA, JÁ, MÁMA.

James složil hlavu do dlaní a rozeštkal se.

„Ach, Harry, můj malý Harry.“

Slzy zmáčely obrázky a tělo se otřásalo dlouho potlačovanými vzlyky.

~~~

Harry se opatrně vymotal ze Severusova objetí, posadil se a nahmatal brýle.

Když se podíval na muže spícího vedle něj, neubránil se úsměvu. Černé vlasy mu spadaly do obličeje a rty byly stočeny do jemného úsměvu. Potlačil nutkání ty vlasy odhrnout a Severuse políbit. Zvedl se z postele, tiše za sebou zavřel dveře a vydal se do koupelny.

Při pohledu na své oblečení se zhrozil a raději ani nechtěl vědět jak dopadla Severusova košile a tesilové kalhoty. Všechno měl příšerně zmačkané a pomuchlané. Vzpomněl si na vychovatelku v sirotčinci, která na oblečení v takovém stavu vždy říkala, že je jako ze zadku vytáhnuté.

Ušklíbl se na sebe do zrcadla a šel si uvařit kávu.

Kým byl před více jak měsícem?

Motákem, který bojuje o každý den života. Bez přátel, bez rodiny, bez štěstí, bez šance na život.

Dnes se však cítil jinak. Pořád byl moták, ale měl šanci žít. Měl pro co žít, pro Severuse. Byl šťastný.

Marně si lámal hlavu jak dnešní den skončí. Bál se další hádky ohledně jeho cesty do Godrikova dolu.

Byl natolik zamyšlen, že si nevšiml Severuse, který ho ze dveří se zaujetím pozoroval. Tiše přešel až k němu a políbil ho na tvář.

„Dobré ráno a všechno nejlepší.“

Harry sebou nepatrně trhnul, jak se Severuse lekl, ale s úsměvem odpověděl.

„Dobré ráno, Severusi.“

Hbitě se postavil a nalil muži kávu. Zůstal stát a zadíval se z okna. Nemá smysl to odkládat.

„Měl jsi někdy takový neodbytný pocit, že něco udělat musíš a víš, že to bude naprosto správné?“

Severus se nad jeho otázkou pozastavil. Ano, znal ten pocit. Měl ho včera na tom nástupišti.

„Ano. Znám ten pocit.“

„Takový pocit mám ohledně cesty do Godrikova dolu. Prosím, nech mě mluvit. Já vím, že o mě máš strach a nebudu ti tvrdit, že já strach nemám. Samozřejmě, že máš pravdu, že jako moták nemám proti kouzelníkům šanci, ale z nějakého důvodu mám pocit, že ten muž mi nechce ublížit. A přenášedlo mám u sebe, takže pořád mám šanci na útěk.“

Teprve, když domluvil tak se otočil k Severusovi čelem. V jeho tváři viděl jasně vepsané obavy a bolest. Nakonec sklopil a hlavu a promluvil.

„Vím, co se mi snažíš říct Harry a rozumím ti. Nemám právo ti rozkazovat a zakazovat. Ale nesouhlasím s tím.“

Harry přešel k němu a zezadu ho objal.

„Já tě chápu, Severusi. Ale nechci žít a schovávat se. Pokud je šance zjistit, kdo nám usiluje o život a zastavit toho člověka, chci to udělat.“

Severus zvedl hlavu a opřel se o Harryho. Ten mladík byl natolik tvrdohlavý, že mu neměl šanci jeho plán vymluvit.

„Buď na sebe opatrný.“

„Budu.“

Harry se sehnul a spojil jejich rty v polibku.