Harry zběsile běhal po pokoji a v rychlosti na sebe házel oblečení. První den v nové práci a on zaspal! Nemohl si dovolit o ni přijít, ne když je alespoň malá šance si trochu zlepšit svůj odporný život. Na poslední chvíli vběhl do autobusu a posadil se k oknu.

Zadíval se do ranních ulic Londýna a uvažoval, jestli dělá dobře, že se nevzdává. Když se ohlédl za svým životem, přišlo mu vše o co se teď snažil zbytečné.

Když byl ještě malý chlapec vyrůstal v kouzelnické rodině Potterů. Pamatoval si, jak si s ním táta hrával a máma mu zpívala. Čím však byl starší, tím méně času s ním rodiče trávili. V posledním roce, který doma strávil se však cítil spíše jako nežádoucí návštěva. Otec býval většinu času pryč a když byl doma, nevěnoval se mu ani zdaleka tolik jako tomu bylo dříve. Raději se na něj ani nedívali a on jako malé dítě nechápal co provedl. Jednoho dne ho matka vzala do nevzhledně vyhlížejícího domu. Seděl na nepohodlné tvrdé lavici, zatímco máma o něčem mluvila v kanceláři s přísně vypadající ženou. Když nakonec vyšla Harry jen zaslechl poslední větu, kterou té ženě říkala:

„Jsme tedy domluveny, tisíc galeónů vám pošleme každý měsíc.“

Harry se zvedal, že půjde s matkou, ovšem ona ho zarazila ledovým hlasem bez jakékoli emoci:

„Ty zůstaneš tady. Pro rodinu Potterů jsi naprostou ostudou.“

Než se vzpamatoval rázným krokem odešla pryč. Dlouhé dny i noci sedával u okna a čekal, kdy se vrátí. Týden, měsíc, rok a stále nepřicházela.

Teprve po čase se dozvěděl celou pravdu. Neprojevily se u něj žádné kouzelnické schopnosti, byl moták a to Potterovi ve své rodině nestrpěli. Po tomto zjištění a vlivem pobytu v sirotčinci začal chřadnout. Hubnul, byl často nemocný a občas se nemohl postavit. Jeho matka posílala sirotčinci dost peněz, přesto ho  nikdy nevzali k lékaři. Říkali, že jako motáka a odložené dítě ho prý nikdo neošetří a Harry jim věřil.

Když v sedmnácti opouštěl sirotčinec, divil se sám sobě, že ještě vůbec žije. Neměl však kam jít a život na ulici ho poznamenal natolik, že jednoho dne skončil v mudlovské nemocnici.

A tehdy se dozvěděl, že pomalu umírá. Trpěl vzácným a dosud neprobádaným onemocněním krve. Speciální služba pro případy jako byl on, mu pomohla najít si malý byt v mudlovském Londýně. Lékaři zkoušeli všemožné léky na zmírnění příznaků, ovšem vše bylo jen dočasné a především drahé. Harry se nevzdával, snažil se chodit do práce, ve které ho většinou dlouho nevydržel a cpal se všemi medikamenty, které mu lékaři předepsali. I přes svůj stav a nulové vyhlídky na budoucnost bojoval za každý další den.

Na poslední prohlídce u lékaře mu nabídli nové léky, které mohli rapidně zpomalit průběh nemoci.

Z toho důvodu mířil do centra Londýna. Do mudlovské kavárny La Cascada, kde měl ode dneška pracovat. Zvykl si na život mudly a kouzelníky nenáviděl. Pro něj byli všichni stejní jako jeho rodiče.