Vše se na první pohled zdálo normální. Obyčejní lidé vystupující z obyčejného auta. Dva rodiče, vedoucí za ruku své malé dítko. Vše by působilo jako nezajímavý všední obrázek šťastné rodinky, která si to štrádovala po chodníku k velké budově.

Vedli jsme za ruku našeho broučka, který se usmíval a broukal nějakou svou pro nás stále neznámou hatmatilku, které dokázal rozumět jen jeho starší bráška, který byl v tu dobu ve školce. Všechna ta normálnost a přirozenost se nehodila k rozporu, který jsem v sobě cítila. Už při nasedání do onoho auta jsem nevěřila, že se to skutečně děje. Nebýt kabelky a v ní ukrytých pár osudných papírů, sama bych nepoznala, že je něco jinak.

Jeli jsme tiše. Beze slov, bez hudby, bez výčitek, či hádek. Už to budilo dojem jisté nenormálnosti.

Vzali jsme za ruku našeho synka a společně s ním se blížili k oné velké budově. Možná, kdyby ta budova nepůsobila jak hnusné deja vu. Přesně v takové to totiž před skoro šesti lety začalo. Jenže tehdy jsme do ní jeli každý sám. Měli jsme svého vlastního řidiče a ve tvářích možná stejně zkoprnělý výraz, jaký jsem nyní měla i já. Jenže tehdy ten výraz polevil. Jakmile jsme vylezli z auta, já si urovnala své nádherné bílé dlouhé šaty, se mi pohled změnil. Věděla jsem, co chci a šla jsem si za tím.

Nyní jsme se blížili k podobné budově, ale můj pohled se neměnil. Má zkoprnělost přetrvávala a měnila se v úzkost.

Skutečně tohle uděláme? Chci to udělat? Mám na to vůbec sílu? Proč nic neříká? Proč se na mě nepodívá? Proč nás vede dál k místu, které nad naší budoucností vyřkne poslední ortel?

Zaplavil mě pocit, že další krok nezvládnu. Nohy mi zdřevěněly a nebýt našeho malého synka neudržela bych se na nich. Šla jsem vedle něj, držela ho za ruku a tys dělal to samé. Tiše jsme vešli do míst, kde se mé srdce sevřelo. Chtěla jsem vykřiknout, padnout na zem a prosit. Možná se otočit a utéct. Cokoliv jiného než přijít k okénku a mluvit s ženou, která již od pohledu působila nepříjemně.

Vkládala jsem jí papíry do rukou a stále čekala. Na tvůj hlas, který by mě ujistil, že ve svém nerozhodnutí nejsem sama. Na tvou reakci, která by mi ukázala, tohle nechci. Čekala jsem, že mě chytíš za ruku a odtáhneš někam pryč. Tys ale jen stál a díval se, jak je převzala.

Pročítala je a evidovala a já stále doufala v zázrak, v navrácení toho, po kterém jsem toužila. V projev toho, kterého jsem dříve milovala. V jakýkoliv náznak, který by nás přiměl tu budovu opustit.

Hlava mi hučela a její slova jsem nevnímala. Jediné, co mi v ní utkvělo byla tvá netečnost, tvůj klid a ticho.

Prosím udělej něco. Prosím zastav to. Nedovol to!

Jak jsme mohli dojít takhle daleko. Jak jsme to mohli nechat zajít takhle pekelně daleko. Naposledy jsem se na tebe podívala a poznala, že mi reakci nedáš. Byl jsi smířený. Byl jsi dál než já.

„Myslím, že máte všechno," řekla paní, které jsem do té doby stále nevěnovala pozornost. „Papír o výchově a výživě. Rozdělení majetku a tady..." Znovu jsem se podívala tvým směrem. Ani to s tebou nehnulo. „Tady je žádost o rozvod. Nemáte zaplacený kolek, přijde vám pak faktura..." Zbylá slova mi unikala.

Stále jsem sledovala svého zatím ještě manžela a doufala v zázrak. Kde je sakra ten muž, kterého jsem si před skoro šesti lety v podobné budově vzala? Kde je ten, který mi sliboval lásku do konce života? Kde je ten, který tvrdil, že my přece zvládneme všechno? Kde je ten, který se mnou zplodil dvě nádherné děti? Neviděla jsem ho v tobě. Nebyl tam. Naproti mně stál cizí chlap, držící mé dítě, s netečným nic neříkajícím pohledem. Zůstala jsem sama. Já a mí dva synové proti celému světu.

Kdybych mohla vrátit čas a něco udělala jinak, bylo by to jediné... přinutila bych se nyní neplakat, abych mohla psát tyto řádky bez bolesti a pocitu zrady, který mě naplňuje. To jediné bych změnila. Život s tebou mi dal dva poklady, ale tebe už nechci. Přesto píšu tyhle řádky a říkám si co by, kdyby... Jak se v manželství neodcizit? Jak napravit něco, co sama nevím, kdy vzniklo? Jak změnit něco, co netuším, jak se přihodilo? Neměnila bych nic, jen bych za sebou v tuto chvíli přišla, pevně bych se objala a řekla: Bude to dobrý, on už totiž dávno není ten, kterého jsi milovala.