Je pět ráno, stojím před svým šatníkem a úpím:

„Já nemám co na sebe!"

Ano.

Já, úpím nad výběrem svého šatstva. Vůbec není podstatné, že dnes mám ředitelské volno a k tomu lístek drahý, jak zlaté tele, do muzea, na výstavu umění v průběhu dějin. To je mi totiž, u naleštěnýho, Bendrova zadku.

Je to proto, že mě čeká velice nepříjemný rozhovor s velice atraktivním, ale nepříjemně se chovajícím Alienem. Lámu si hlavu nad tím, jakého vzhledu chci dosáhnout, aby mě někde nezahlušil a nezahrabal, nebo něco podobného.

Dávám si před sebe šaty, trika, mikiny. Což je blbost, je léto, co budu dělat v mikině? Já chci umřít, bé, hé, hé.

Ze zoufalství nad vlastní hloupostí, jsem se vydala do koupelny, kde jsem se hodlala utopit. Nakonec jsem se jen osprchovala a vyčistila si zuby. Protože je teprve půl sedmé, dokonce jsem uvařila k snídani vejce a opekla topinky.

„Dobré ráno, Anee. Co tu tajtrdlíkuješ?" zeptala se rozcuchaná hlava.

„Nějak mám o čem přemýšlet."

Táta zívl, pokrčil rameny a zapadl do koupelny. Tupě jsem zírala na ledničku a ujídala křupavou topinku a upíjela nezbytnou kávu. Chce vědět všechno, budu mít odvahu říci mu opravdu všechno? Do těch nejmenších detailů? Vyprávět mu o tom, kým jsem a kým jsem byla?

„Tak ahoj!"

Dostala jsem pusu do vlasů a udiveně se podívala na hodiny. Skoro čtvrt na osm, ani mi nedošlo, že se táta stihl nasnídat. Doufám, že po mě nic nechtěl, protože vůbec nevím, co se dělo poslední půl hodinu. Zvedla jsem se, koukla na lístky, od kolika mají otevřeno? Od devíti. Spousta času na to, vyskočit z okna, nebo se opít.

Opít se?

Opít se.

Opít se!

Ne, to přece neudělám, zastavila jsem se ve chvíli, kdy jedna moje ruka držela skleničku a druhá do ní chtěla klopit brusinkovou Finladii.

„Ný, nebuď kráva."

Řekla jsem si sice na hlas, ale moje ruce, očividně vůbec nespolupracovaly s mojí šedou kůrou mozkovou. Dívala jsem se jak ta lehce vazká, jiskřivá a řetízkující tekutina naplnila skleničku. Ještě není pozdě, to prostě položit.

No tak a je ve mně.

Musím uznat, je furt tak dobrá, jak si pamatuju, teď už kupodivu moje motorické funkce ovládám sama, a ne, nějaký pošahaný podvědomí. Uklidila jsem vše zpátky, na své místo. Po jednom panáku se přeci nikdo neopije, no ne?

Šla jsem se dál přehrabovat do svého šatníku, když jsem našla vítěze, budu v tom vypadat přijatelně žensky, nebude to problém obléknout a hlavně, až ze sebe budu potit krev, tak to nebude tolik hřát. Vůbec se divím, že něco takového mám ve svém šatníku, ale si jsem byla naprosto mimo, když jsem to přitáhla domů z obchodu, podle toho, že jsou tu stále visačky, jsem si to ani nikdy neoblíkla.

Nedivte se, stále to odpovídá mému stylu, styl jsem mimo. Je to černá áčková sukně ke kolenům s vysokým pasem, který končí skoro pod prsy a má kšandy. Dalo by se říci, že je to taková šatovka. No a k tomu mám košili, nebo spíš halenku v barvě lila s rozstřiženými rukávy, takže to celé působí takovým lehkým, vlajícím dojmem. Tedy do té doby, než si k tomu vezmu berle a černou plátěnku. Na druhé nožce mám sádru.

Možná bych se mohla namalovat, je teprv osm, tak co s načatým ránem, kdy se chovám jak nejšílenější z šílených. Prohledávám šuplíky, dobře si pamatuji, že jsem si jedu řasenku kupovala a lesk na rty.

Konečně jsem to našla.

Aha, tak ona řasenka taky nevydrží, protože to, co se mi po zápase podařilo vyndat z tubičky, nebyl kartáček. No, a ten lesk, nepamatuji si, že by se tvářil jak dvousložkové lepidlo.

Hodila jsem to do koše.

„Nikdy jsi se nemalovala Ný, tak máš teď smůlu," zahuhlala jsem nad košem. Zrovna jsem se chtěla jít zaobírat účesem, kdy se ozval zvonek.

Zvedla jsem sluchátko interkomu:

„Ano?" tak jsem zvědavá, co přijde.

„Reedová, pojď dolů, je čas, ať to stihneme."

Podívala jsem se znovu a hodiny i na hodnoty na mobilu. Opravdu vidím čas osm hodin a deset minut.

„Eh, dobře, už jdu."

Řekla jsem do sluchátka s tím, že už je určitě pryč od dveří. Naházela jsem do své tašky potřebné věci a vydala se výtahem dolů. „Prosím pane Bože, je mi jedno jakou církev uznáváš, ale dej, ať se tenhle výtah zasek... No, tak díky za nic," hudrovala jsem.

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak dlouho vám může zabrat cesta od výtahové kabiny k vchodovým dveřím? Úmyslně jsem zkoušela dělat kroky tak krátké, jak jsou velké dlaždice na podlaze, jenže dělat kroky po pěti centimetrech, to taky není, zrovna úplně, bezpečné. Zvlášť pro někoho tak šikovného jako jsem já. Nebo bych mohla předstírat, že se zasekly vchodové dveře a nejdou mi otevřít....

„Dobrý den, paní Hanáková," pozdravila jsem vcházející sousedku.

„Hm, tak mě rovnou zabij, vesmíre!"

Zaúpěla jsem v duchu a rozhlídla se po Blackovi, nebo jeho bleděmodrém vánku. Ještě bych mohla dělat, že to auto nevidím, zajásala jsem a tak, úplně nenápadně, rozumějte, ono to s berlemi fakt nevypadá divně. Otočila jsem se, rozhlížela se, po autech a zvětšovala vzdálenost mezi mnou, bleděmodrým Dustrem a boyfriendem na smlouvu.

„Reedová, asi potřebuješ brýle. Nastup si."

Zastavilo vedle mě u chodníku ono zmíněné auto s oním zmíněným klukem.

„A, díky, sem si nevšimla."

Ještě, že mi to lhaní, ták, jde. A vůbec to není slyšet, že mě načapal na útěku. Když se mi podařilo nasoukat do auta, nestačila jsem si ani skoro zapnout pás.
„Debile, okamžitě zpomal, nebo zastav!"

Zaječela jsem tak, že fakt zastavil a vykuleně se na mě podíval:

„An?"

Držela jsem se palubovky a dýchala jak parní lokomotiva v půlce kopce:

„Neřeš. Jsem připoutaná, tak jeď." Otočila jsem hlavu, abych na něj nemusela koukat. Nic dalšího neřekl, zařadil se zpátky do provozu, kupodivu už nejel jak kokot.
Oba dva, jsme přemýšleli o svém. Nevnímala jsem měnící se tvář města, za okýnkem, ze kterého jsem tak urputně čuměla do prostoru. Vlastně mi ani nedošlo, že už auto stojí v nadzemní garáži, kousek od muzea. To co mě probralo, bylo otevření dveří:

„Vystoupíš, už?"

Zvedla jsem k němu pohled. Sakra, proč musí vypadat takhle? Na to, aby někomu tak slušely černé džíny a tmavomodrý, pruhovaný polo-triko s krokodýlem, by měl být zákon

„Máš něco s mozkem, nebo nohama?" Zeptal se ledově, čímž mě probral z okouzlení.

„Ne nic, jen jsem byla trochu v jiném světě, ale to, ty, znát nemůžeš." Neodpustila jsem si jedovatost. Vytáhl mě za předloktí k němu a díval se na mě z vrchu. Ofina mu padala do čela tím způsobem, aby mě začaly svrbět prsty. Nevím, jestli moje rty udělali to malé ó, nebo co se stalo, ale viděla jsem, že i jeho, nechává moje přítomnost tak chladného, jak by si pravděpodobně, přál.

„Stůj, podám ti hole," zachroptěl a odskočil ode mě, jako by se popálil. Strčil mi je do dlaní a otočil se ke mě zády.

„Díky."

Vydala jsem se za ním, tedy, stejným směrem, protože po pár krocích se mi skoro ztrácel. Vím kam jdeme, tak i kdyby se ztratil, já si tu výstavu užiji! Ono vidět některé obrazy, přímo, je přeci jen zážitek. Došla jsem k vchodu do muzea a rozhlédla se. Kiro, nikde.

Vyndala jsem z tašky mobil a koukla na čas. Ten pošahanec, měl pravdu, za dvě minuty devět. Nikdy by mě nenapadlo, že projet městem, může trvat déle, než přejít a použít socku.

Znovu jsem se rozhlédla a fakt nikde nebyl. To se mě snaží vyděsit, nebo zas pomáhá nějaké sexy holce, nad osmdesát, donést nákup? Svírala jsem v dlani mobil s nerozhodností, jestli mu mám zavolat, nebo to nechat být a jít svou vlastní cestou

„Mimozemskej, magore, cos mi to provedl?" zašeptala jsem si jen tak pro sebe.

„Co zas, Reedová?"

Zhmotnil se odnikud. Naklonila jsem hlavu k rameni a významně zamrkala:

„To říkám, že nejsi z týhle planety, už se i teleportuješ? Nebo co to bylo?"

Ukázal do prostoru za sebou a já si všimla, že je otevřené foajé s plakáty, na další kulturní akce nejen muzea.

„Četl jsem si, což tobě není zrovna blízké."

Zatnula jsem zuby, trochu zúžila oči:

„Nebuď namyšlenej, jo?"

Mezi tím, ostraha muzea otevřela vchod a jediný dva pošuci. Tím myslím sebe a jeho, vešli do haly muzea, aby si nechaly odtrhnout vstupenky a mohli se jít kochat krásnem. No to byl můj plán, co má za lubem, to, ne on. To jsem nevěděla. Rozhodla jsem se ho ignorovat. Vždy jsem byla dobrá co se popírání skutečnosti týče, možná se mi podaří předstírat znovu. Třebas si toho ani nevšimne. Pomalu jsme procházeli, každý zvlášť, jednotlivé epochy s obrazy, předměty, ošacením, šperky. Vážně mě to bavilo a tak s jsem opravdu během chvíle zapomněla, že tu nejsem sama. Netuším, jak běžel čas, kdy se mi u ucha ozvalo:

„Nepůjdeme už?"

Odtrhla jsem oči od Monetova obrazu, budovy parlamentu.

„Proč, ještě jsme všechno neviděli?"

Kiro, se na mě po dlouhé době usmál, opravdově.

„Ty jsi marná, Reedová. Koukni se prosím, kolik je hodin."

Zakručelo mi v břiše, trochu nechápavě jsem se dívala na čas, 13:05. „To jako vážně?" Kývl.

„Jo."

Má pravdu, jsem fakt marná. Koukla jsem se znovu na čas, podívala jsem se na své břicho a na tu nádheru kolem sebe. Jsem naprosto rozpolcená.

„Když budeš hodná a hodíš prohlídku moderny za hlavu, koupím ti oběd. Maso," začal mě lákat a při tom házel takové obličeje, že by se neztratil v korejském dramatu. „

Nejsem žádný liščí duch, aby jsi do mě musel rvát maso," zavrčela jsem, vědoma si toho, že moc dobře ví, jaký k němu má vztah. Vřelý, kamarádský a zamilovaný. Tedy, k tomu masu. „Dobře, ale jen pro tentokrát mě nalákáš, na dobře upravenou svalovinu nějakého obratlovce."

Vyvalil na mě oči:

„Ty mi Reedová, říkáš, že jsem mimozemšťan? Slyšela jsi se právě teď?"

Nahodila jsem zmatený výraz:

„Co jsem řekla, že se nechám pozvat na oběd?"

Ušklíbl se. Odvedl mě do restaurace, ve které jsem se cítila... Spíš necítila. Byly tu divný židle, divný stoly, divný světlo, divný všechno.

„Blacku, ty, tady chceš jíst?"

Koukala jsem kolem sebe, na bílé nažehlené ubrusy, béžové prostírání, béžové stěny a křišťálové lustry. „Víš, nějak se mi to tu nelíbí." Šeptala jsem přes stůl. „Pojď někam, třeba ke stánku na párek v rohlíku, nebo na kebab, hmm?" zkoušela jsem to znovu, kdy přišel číšník, nebo jak se v takovýchto podnicích říká pinglovi.

„Máte vybráno?" zeptal se tónem, že se mi chtělo zvracet.

„Ano. Slečna si dá hovězí steak z panenky s lupínky z nových brambor a já si dám to samé."

Udiveně jsem koukala přes stůl. Ten od obsluhy, mi v podstatě, jídelák vyrval z rukou. Počkala jsem až odejde:

„Co to tu nacvičuješ? Nějakou scénu, do filmu ze sedmdesátých let?" syčela jsem přes stůl. „Co hodláš udělat pak? Nakrájet mi maso, protože jsem křehká žena a nedokážu se poprat s nožem?" Ten odporný zlořád se okatě bavil.

„Ber to tak, že znám zdejší kuchyni a tohle je specialita zdejšího šéfkuchaře. Bude ti chutnat, věř mi."

Sesunula jsem se na židli a zkřížila ruce před prsy.

„An, věda nepokročila ještě tak daleko, aby jsi mě tím pohledem zabila. Můžeš si, prosím, sednout trošku kultivovaně?"

Vyplázla jsem na něj jazyk a srovnala se, ne proto, že to řekl, ale abych si nemuchlala sukni.

>*<

„Měl jsi pravdu, bylo to dobré. Děkuji."

Poděkovala jsem velice neochotně a čekala, kam půjdeme, kde mu mám vyprávět o sobě a o svém bratrovi. Došli jsme na nábřeží a posadili se na lavičku.

„Začni, Reedová."

Tak a je to tu. No nebyla bych to já, kdybych se z toho nezkusila nějak vykecat.

„Psal se rok devatenáct tisíc, devadesát sedm a paní, Daniela Reedová, pocítila bolesti ve svém břichu, připomínající zaoceánský parník."

Nenápadně jsem po něm hodila okem, tvářil se netečně:

„An, z toho se nevykecáš, klidně si hraj na Dickense, já mám čas."

Jo je moc chytrý, pro život, na této planetě. Měla bych si to nechat vytetovat na ruku a pokaždé se na to podívat, než s ním vůbec začnu mluvit.

„Prostě před devatenácti lety, jsem se narodila já, a můj brácha. Podle slov rodičů, byl on to problematické mimino. Špatně pil, hodně zvracel, v noci nespal. Jenže to se postupem času začalo měnit. Angel. Ty ho znáš, jen pod jeho přezdívkou, A.R., začel projevovat svůj intelekt. Byl něco jako ty, taky příliš chytrý na to aby tu žil, mezi normálníma lidma. Já ho milovala. Nikdy jsem nemohla být tak chytrá jako on, ale na rozdíl od něj, uměla jsem přitáhnout lidi. Toho uměl využít. Stala se z nás naprosto strašidelná dvojice. Já se tenkrát dokonce převlíkala za kluka. Dlouho jsme vypadali jako dvojčata, bráchové, jen málo kdo věděl, že jsem jeho ségra. Pak Angel začal růst a já zůstala prostě holčičí, v tu dobu jsem se stále toulala s ním. S tlupou blbečků, kteří k němu vzhlíželi. Ti si futr mysleli, že jsem jeho mladší brácha. Vlastně je všechny znáš. Dan, Philip, Hainke. Ještě pak několik dalších, ale tohle byla ta skalní partička, co škodila. Tím, že měli Angela, se nikdy nedostali do průseru."

Zadívala jsem se na odlesky slunce na vodní hladině, líně se valící řeky.

„Taky jsme o prázdninách jezdívali na tábor, tam jsi se s ním vlastně seznámil. To byl první rok, kdy jsme tam nebyly spolu, protože jsme se vsadili. K tomu se dostanu. Ještě mi nebylo patnáct, ale nějak jsem začínala mít potřebu se osamostatnit. Vymanit se z vlivu bráchy a přestat být, jen jeho šikovná loutka. Začala jsem se oblíkat, česat a chovat se jako holka. Viděla jsem, že se líbím. A dokázala jsem si to vychutnat, jako každá puberťačka. Tak vlastně vznikla mezi mnou a jím jakási sázka. Chtěla jsem na jinou střední, než on, chtěla jsem na uměleckou školu, být herečka. Jenže on mi tvrdil, že někdo jako já, nedokáže nikoho obelstít, že pro chlapy jsem naprosto neviditelná. Tak jsme se vsadili, že si mě nikdo do postele nevezme, ba že normální chlap, by si o mě, kolo neopřel. Byl slaďouš, tohle moje dvojče."

Zasmála jsem se, abych se nerozbrečela.

„Víš, když to slyším dneska, od sebe samé, na has, je to tak malicherné, tupé a zbytečné, jenže já to prožívala ve čtrnácti a cítila jsem se ponížená, zrazená někým, komu jsem věřila na celým světě nejvíc. Proto jsem odmítla jet na tábor, kde jsme byli známí, jako Ďáblovo sémě, to kvůli našim křestním jménům, které nám dala máma pod vlivem léků na bolest. Angel a Angela. Spíš jsme byly Satan a Ďáblice. Dokázali jsme zblbnout všechny lidi, každý rok věděli, že A.R., plánuje nějakou kulišárnu, na všechny účastníky, že já jsem jeho pohůnek, ale nevěděli, kdy, kde a co je reálné a jak jsem řekla, prostě lidi se mnou byli rádi a tak to šlo samo. Nejúžasnější byl rok, kdy jsme zblbli všechny tak, že odjezd domů nebude od místa, kde byl tábor, ale z vesnice dva kiláky vzdálené a v pět ráno. Víš, ono, když všichni nesou ty těžký kufry a ještě vstanou ve čtyři ráno, je to celkem masakr. Nikdy jsem nepochopila, jak se mu podařilo, ty vedoucí, k tomu dostrkat. Jen tak mimochodem, to nebylo poprvé, co jsme něco takového provedli. Možná stačilo, že jsem hned od začátku trousila informace o tom, jak mají ty autobusy problém s parkováním, jízdou a podobné. To tě, ale nezajímá, co?"

Čekala jsem, jestli mi nějak odpoví, ale seděl, ruce založené přes hrudník, oči zavřené. Jestli spí, tak je to lepší, tuhle část bych byla raději neříkala.

„Spíš?" žádná odpověď. Trochu jsem se nahnula a pozorně ho sledovala. Zkusím to, třebas to vyjde:

„No a tak se to stalo, a já a moje rodiče jsme se zhroutili."

Schválně jsem přidala na hlasu a trochu do něj strčila.

Vyjeveně se na mě podíval:

„Já, jsem usnul?"

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou:

„Cože! Nemysli si, že ti to budu říkat znova! Víš jak je to bolestné?"

Dobrý, zním věrohodně. Jenže nikdy nevím, kdy hraje i on. Rozlobeně mě odvezl domů, ale zlobil se na sebe, čím se mi trochu ulevilo, vím, že mu to řeku, nakonec sama, ale bude to podle mně. Tohle není něco, co mi štěknutím, někdo může přikázat.

(Takový plný žaludek, sluníčko a vánek od řeky s vypravěčkou pohádek může zařídit, že vyváznete z rozhovoru, do kterého se vám nechce. Už jen pět dní zbývá do konce smlouvy, máte nějaké teorie, nápady, dotazy? Všem, co dočetli příběh až sem moc, moc děkuji.)

- Edit. 18 -