Tak den zkoušek je tu a já koukám na super, pandí, obličej v odrazu zrcadla, vlasy naprosto sežvejkané a co víc, má pleť není rozhodně růžová, spíš tak do zelenkava, bych řekla. Sice jsem usnula dobře, ale pak mě ten zatracený kotník dost bolel. Vzala jsem si na sebe ty šaty, co mi byly včera vnuceny. Musím uznat, že jsou pohodlné, mají delší volnou sukni, takže se nikam nevyhrnou i když jdu o berlích.

Je mi divné, že jsem ještě neviděla Blacka. Sešla jsem opatrně do kuchyně, tam se na mě všichni otočili:

„Co tu děláš?" zhrozil se pan Black, táta mého Blacka.

Mého?!

Sakra musím se to odnaučit, nic s ním nemám!

„Dobré ráno a stojím?" odpověděla jsem s lehkou prodlevou, nejdříve jsem si musela duševně vynadat. Jeho mamka měla pravdu, je po svém tátovi.

„An, proč si na mě nepočkala? Donesl bych ti snídani nahoru a pomohl ti pak dolů!" vyšiluje Black junior.

Ach jo, proč tak nadělají?

„Jsem v pořádku, mám v tom, bohužel, praxi," smutný úsměv a vyvalit trochu oči, to většinou funguje.

„Tak si sedni, musí ti být nepohodlně."

Zachránila mě paní B.

„Děkuji."

Během mžiku byla na stole snídaně a dvě tváře utopené v denním tisku. Docela jsem se bavila, když si naprosto synchonizovaně vyměnily určité stránky. Paní Blacková, mě pozorovala:

„Hlavně se mě neptej, jak to dělají. Pozoruji to už dost let, ale neustále mě to baví. A ještě ti něco předvedu," zašptala. Vstala, došla k lednici a opravdu potichu zašeptala: „Kdo vrátil prázdný obal mléka do lednice?"

Objevily se dvě hlavy a současně pronesly:

„To on!"

To už jsem nevydržela a začala se třískat smíchy nahlas. Kiro, se na mě zaškaredil a pan Black se zas ponořil do novin.

„Děkuju za snídani, paní B., ale už musím vyrazit do školy, abych to stihla včas."

Rodiče Blackovi, se s námi rozloučili. Byla jsem prozíravá, když jsem si vzala tašku už dolů. Ve chvíli, kdy jsem si jí chtěla hodit křížem přes rameno, tak mi byla zabavena s kyselým výrazem. Ještě by mohl zamlaskat, aby to jó umocnil, jak jsem moc nerozumná.

Vyšli jsme ven na ulici, když jsem zamířila normálně na cestu, tak si stoupl přede mne:

„An? Myslíš to, jako, vážně?"

Zvedla jsem pohled, jak jsem byla o berlích, byl ještě vyšší:

„Co jako?" Trochu tuším, co ho napadá: „No za školu fakt nejdu." Snažila jsem udělat humor.

„Reedová!" zařval a já se opravdu lekla. „Do školy pojedeme autem, jsi magor? Jít celou cestu o berlích?"

Jasný, myslela jsem si, že je to tohle.

„Blacku ukaž mi řidičák!"

Vyvalil na mě oči:

„Cože?"

Usmála jsem se na půl úst:

„Tví rodiče nás nevezou, tudíž mi došlo, že budeš řídit ty. Pokud mi neukážeš řidičák, jdu pěšky. Sice jsem ti, od včera, kdy jsem si ten kotník zvrtla, až do teď, a teď ti to zopakuji na novo, milionkrát řekla, že jsem na berle zvyklá. Mám slabé vazy v kotnících a jsem dost nemotorná, co se toho týče. Tak, jak je psáno, v pravidlech moštárny od pana Irvinga, ser, doktore Larchi, nebo slez z hrnce!" Nadzvedla jsem obočí a čekala na nějakou reakci. Usmál se:

„Koukám, že jsi to i četla, ne jen viděla film." Vyndal své doklady a podal mi kartičku umožňující řídit. S kývnutím jsem mu jí vrátila. „Počkej tu, přistavím auto sem."

Doslova odklusal někam za křoví. Během pěti minut u obrubníku přistálo cosi bleděmodrého. Nemůžu říci, jaká to byla značka nebo rok výroby, ta bleděmodrá mě úplně dostala:

„Blacku? Co to je za barvu?" ohromeně jsem mrkala a sedala si do celkem luxusně vypadajícího interiéru, když mi otevřel dveře a dával berle na zadní sedadla.

„Má oblíbená."

Tak to jsem nečekala.

„Chceš poslouchat hudbu?"

Jen jsem zavrtěla hlavou a dívala se z okýnka.

Červíček mého podvědomí se probral:

„Kde chceš parkovat!" vyjekla jsem. Ještě, že se nelekl a někde nás nenapral do zdi.

„Před školou, kde asi?"

Mám začít červenat už teď?

Blesku, hej blesku? Můžeš mě prosím zabít? Vím, že je den bez mráčku, ale náhlá smrt po zásahu blesku by byla celkem poetická.

„Co vzdycháš?"

Musím si dávat větší pozor na své reakce:

„Ale jen přemýšlím o meteorologii."

Usmál se, až se mu rozsvítili oči: „Svítí sluníčko. Co by jsi potřebovala za počasí?"

Bouřku, nebo menší tornádo by se šiklo:

„Takovýhle mi vyhovuje."

Zašklebil se:

„Vidím ti až do žaludku, nejraději by jsi živelnou katastru. To se těch testů tak bojíš?"

Super, neví proč chci špatné počasí:

„Jasně, že bojím. Je to po dlouhý době, co jsem se kvůli škole i snažila." Mlžím do ztracena.

Zaparkoval a otočil se ke mě:

„Není to naopak?"

Zavrtěla jsem hlavou tak, že se mi uvolni pramen vlasů z culíku:

„Když vím, že nemám co pokazit a ani jsem tomu nedala úsilí, tak jsem v klidu. Vždycky jsem nějak prošla. Tohle je stresující, teď se dozvím, jak špatně na tom jsem."

Uchechtl se:

„Jsi divná, ale mě se to líbí."

Rychle jsem se odpoutala, rozhlédla se kolem, naštěstí nikde ani noha. Otevřela jsem dveře, to už byl galantně u mne a podával mi mou oporu.

„Díky."

Moc jsem se nerozhlížela a co nejrychleji se snažila dostat z dosahu pana božského a jeho úchylně, bleděmodrého auta.

„Kam pospícháš?" dohnal mě příliš rychle.

„Zaháním nervozitu. Je to něco jako jedno patro schodů, aby se ti srovnal dech a tep."

Pohladil mi rameno:

„Asi mě nepřestaneš překvapovat co?"

A to pane Blacku, nevíte o mě skoro nic, ač i tak toho víte moc.

Aby mých problémů nebylo málo musea jsem narazit na Alana s Gagem:

„Ný! Co, to, je?" vykřikl na mě Alan, prstem mířil k mé noze.

„Ale jen podvrtnutý kotník," smála jsem se omluvně.

„No to snad ne! To do čtvrtka nebudeš v pořádku! Kde teď seženu..." zavyl jak vlk na měsíc a přísahala bych že jsem v jeho očích viděla slzy, když se otočil na podpatku a utekl někam do prostor školy.

Gage, se podrbal ve vlasech v zátylku:

„Ný, jak hodně je to špatné?" koukal na mě omluvně. Chápu ho, naštěstí není taková herečka jako Alan.

„Ve čtvrtek budu moc hrát, chůzi bez berlí a ortézy zvládnu, dokonce i ty boty. Když bude k dispozici led, tak to půjde."

Kývl na mě:

„Najdu někde našeho umělce a předám mu vzkaz, možná by nějaké jiné vyhovující boty byly lepší?"

Pokrčila jsem rameny, když mě zezadu něco objalo:

„Ný! Chudinko, jak teď budeš hrát? Potkala jsem Alana..."

Otočila jsem se na éterickou Annu:

„Dobrý Anno, to půjde. Jen, Gage, přemýšlí, nad botama, já to vydržím, jen ať je v zákulisí led. Myslím, že jakékoliv jiné boty by zkazili celý ten, dojem."

Anna přikývla, pověsila se na blonďatého, lehce obtloustlého Gage a vydali se najít Alana. Ještě jsme se stihli teatrálně rozloučit.

Kiro mě pomohl u skříněk s přezutím se, moje srdce nabralo naprosto divný směr, když mi klečel u nohou a přezouval mě. Opírala jsem se mu o ramena dívala se, jak mu jeho delší vlasy z ofiny padají do čela.

Zvedl najednou pohled, takže jsme se dívali do očí:

„Hotovo, neškrtí tě to?"

Trochu jsem zamrkala, škrtí mě vlastní podvědomí:

„Ne, je to v pohodě."

Nic, není v pohodě! Doprovodil mě až do učebny, dl mi pusu do vlasů a odplul do áčkové učebny. Patnáct dní se kolem mě motá a ze mě se sta uzlíček nervů a rozpolcená osobnost.

„Ný!"

Zaječela na mě od dveří Cristal.

„Cristál!" zaječela jsem zpátky.

Sedla si mi na lavici:

„Co se ti stalo? A co víkend? Nebo se mám ptát obráceně?"

Nadechovala jsem se k odpovědi, když mě přerušila Jane:

„Propána, Ný! Jak je to vážné?" osahávala mi nohu v ortéze.

„Jane, dobrý, jen klasika, vymknutý." Tvářila jsem se omluvně.

„Jak se ti to stalo?"

Nevím proč mě to napadlo, ale rozhlédla jsem se po třídě. Všichni na nás čučeli a poslouchali. Opravdu jsem si toho dřív nevšimla?

„Ale jeden geniální, vesmírný potěr, měl nápad, že půjdem sportovat." Usmála jsem se.

„Reedová a sport?" zasmál se rohu jeden ze spolužáků a další mu přitakal.

„Má pravdu, když o těch z áčka mluví jako o nezpůsobilých k životu. To přece každý ví, že Reedová, je každou chvílí o berlích, nebo s flastrem." Přizvukovali další hlasy.

Koukla jsem se zpátky na Jane a Cristal, nijak to neřešily, tak je to asi v pořádku.

„Co ho napadlo, on neví, že když chodíš, že už i to, je riskantní?"

Zářivě jsem zamrkala na Cristal:

„Žárlil na mě. V sobotu nám v barák vybublal odpad, takže jsem na nucené návštěvě u něj doma. Táta, je u Madie, tam bych dělala jen křena, tak jsem u něj. Takže nemám pořádně nic na sebe a jeho mamka, mě narvala do oblečku pro hrdinky z mangy. Tak vymyslel, že si půjčím sportovní oblečení a půjdeme," udělala jsem dramatickou pauzu, „běhat!"

To se začaly smát obě:

„A běžela jsi?" Utírala si oči Jane.

„Ne."

Cristal, mi potřásala pravicí a tu se zeptala spolužačka sedící vedle mě, z levé strany:

„Ný, a jak jsi se zranila?"

Otočila jsem hlavu na krátko ostříhanou zrzku:

„Alice, přeskakovala jsem pět centimetrů vysoký obrubník, nahoře, na vyhlídce."

To se začala smát celá třída. Zakroutila jsem hlavou:

„Jsem tak potěšena, drazí spolužáci, že vás mé utrpení tak těší."

Odstranila jsem ze stolu, sedící Cristal a položila si tam tužku, propisku s pravítkem.

„Co s tím, dělal, pan chytrý?" přilétl dotaz z první lavice od Jerryho.

„Hrál si na hrdinu, Jerry."

Ten se zamračil:

„Jak?"

Tak jo, ten trapas chce na světlo:

„Nesl mě dolů na zádech a taxíkem, mě odvezl do špitálu."

Mezi holkama to zavzdychalo a kluci se obdivně dívali směrem, kde je učebna áčkařů.

„To nemáš, špatnýho chlapa, Reedová. Takovejch, mezi náma moc není." Poplácal mě po rameni procházející smažka, Pete.

Tolik sociální interakce jsem už dlouho nezažila. Vlastně ty čtyři roky. Ne, nesmím na něj myslet, slíbila jsem, že tentokrát se nebudu sabotovat. Sakra, dokonce jsem se i připravovala, vím, že si nezasloužím být vůbec mezi lidmi, ale ...

„Ný!" plácla mě Jane. „Nemysli!"

Usmála jsem se na ní:

„Jasně kapitáne, jinak mě přivážeš k židli, a pustíš mi film!"

Opětovala mi úsměv:

„Taková, já nejsem, ale ona jo," ukázala neslušně na Cristal, která si právě na rty nanášela planoucí, rudou rtěnku. Ta jen mírně nadzvedla koutky a mrkla na mě do zrcátka:

„Bojové maskování."

Víc už jsme si říct nestačily, vešel ředitel s učitelkou a začal rozdávat moudra a podporu, pro blbé žáky, ze čtvrté cé. Jak nemáme házet flintu do žita, a i ti, kteří nevynikají ostrovtipem se mohou stát platnými členy společnosti. Neslyšíme tenhle proslov už po čtvrté? Zazvonilo, rozdali nám zkouškové archy a papír na odpovědi a začalo se odpočítávat sto dvacet minut.

Musím uznat, že mě, Kiro připravil obstojně. Dokonce jsem ve více, než v polovině otázek, znala odpověď. U další čtvrtiny jsem věděla, že jsem o tom už slyšela a dokázala se poprat s odpovědí no a poslední čtvrtinu, jsem nechala náhodě. Dokonce mi nezbylo tolik času, kdy jsem jen pročetla otázky odpověděla na čtvrtinu, co mi něco říkala a zbytek ponechala osudu. To jsem pak, skoro šedesát minut, mohla spát na lavici. Hodila jsem pohled na své drahé kamarádky a také vypadaly, že se snaží více. Hlavně, Jane. To je dobře. Po škole musím zjistit, jak na tom je s Jimem a rodinou.

Zazvonilo, odevzdali jsme naše životy do rukou učitelce a konečně se nadechli. Myslím, že to tak vždy cítí celá céčková třída. Opatrně jsem se posbírala a chystala se ven. Dnešek je dobrý v tom, že už není žádné vyučování.

To až zítra.

Sice tento systém nechápu, ale asi to nějak funguje, tak do toho niko nestrká nos. Když přestanete chodit po závěrečkách do školy, nedostanete vysvědčení. To, že už se nesoustředíte na výklad, je věc ovšem zcela jiná.

„Ný!"

Trhla jsem sebou:

„Hainke," kývla jsem na pozdrav.

„Proč mi neříkáš jménem?"

Ach bože, co tohle je za otázku:

„Proč bych měla?"

Stoupl si přede mne vysoký krasavec:

„Třeba proto, že mi tak všechny dívky ze školy říkají."

Co láká ty ego-maniaky, za mnou dolézat?

„Hele, pane z áčka, myslím, že jste si spletl učebnu."

Obestoupili mě, moji spolužáci. Tak tohle mi hlava nebere.

„Jo, taky si to myslím." Přidal se další.

„Dobrá, myslím, že si se slečnou Reedovou, promluvím jindy."

Rozhlédla jsem se kolem sebe:

„Dobře vy, ale jeho dokážu vypoklonkovat sama."

Z lavice na které spal, známý smažka Pete, se ozvalo:

„Proč bys měla. Jsme snad všichni z céčka ne?"

OK. OK. Huhlala jsem si pro sebe:

„Tak tedy, díky."

Hlouček kolem se usmál a vydal se ven z učebny. Venku na mě čekala moje eskorta. Jane, Cristal a Black.

„Tak jak to šlo, maličká?"

Zkroutila jsem pusu a nafoukl tváře:

„Nějak jo, přerostlej." Ti co byli v doslechu se zasmáli.

„Tak teď domů?" vyzvídal, Kiro.

„Chtěla jsem ještě dokončit s holkama rituál. To ti o něm, nestihly říci?"

Ten jeho divný výraz, ve mě rozhořel zvědavost:

„Ven s tím Blacku!"

Červená se? On, se červená?

„Co jste mu, vy dvě slepice, nabonzovaly?"

Nikdo se mi nekouká do tváře?

„Fajn, jdu na tu zmrzku sama, čau!"

Po všech testech, jsme vždy chodili do cukrošky, všechny tři jsme si objednaly obří zmrzlinový pohár a přejeli jsme se tak, že nás bolely žaludky, nevím co na tom je takového, že se ti tři tváří tak podivně a Black se červená.

„Ný, tak to není."

Dohonila mě Cristal.

„Jasně, že jdeme na zmrzku. Je to přece naše poslední potestová zmrzlina."

Otočila jsem se k ní:

„Tak co jste probírali, že on," ukázala jsem holí, „se červená a vy dvě se mi nedíváte do očí?"

To se přibatolila i Jane, zašeptala mi do ucha:

„Vyzvídaly jsme, jestli jste už spolu měli sex. Protože ti to poslední dobou, sluší ještě víc."

Má barva v obličeji by se ve vzorníku s hexadecimálním označením nacházela pod číslem FF0000 rudá, nejčervenější co jde.

„To jako vážně?" zašeptala jsem zpátky. Trojí přikývnutí.

„Kde je to tornádo, když ho potřebuju!"

Zaječela jsem na celou školu, takže procházející, neinformovaní sebou škubli. Dokonce jeden druhák v brýlích upadl. Omluvně jsem se zatvářila jeho směrem. Nebudu to řešit, budu dělat, že mám normální kamarádky, že se mého Blacka neptaly, na něco tak osobního, aniž by se zeptaly před tím mne. Vyšli jsme ven, cestou k autu Kira, jsem si všimla elegantní ženy, s vlasy svázanými pod šátek, slunečními brýlemi u sportovního autíčka rudé barvy.

Přišla ke mě:

„Nastup si, Agelo Reedová."

Kývla jsem: „Dlouho jsme se neviděli, Danielo." Strach se mnou otřásal, určitě to bylo i vidět. Kiro si stoupl přede mne:

„Kdo...."

Zvedla jsem ruku abych ho zastavila.

„Večer se vrátím. Nic nedělej, na nic se neptej."

Daniela se mnou trhla směrem k autu. Kiro, vystartoval.

„Říkám ti, dost! Má na to právo. Já jsem té ženě, zabila syna."

Nasedla jsem o toho auta a nechala se odvést. Jen ve zpětném zrcátku jsem viděla zmatenou tvář, Kira Blacka a smutné výrazy svých kamarádek.

(Tak a je to venku, ale je to opravdu vše co tají slečna Reedová?)

-Edit. 18-