Byla jsem neskonale ráda, když mě táta včera vyzvedl na vlakovém nádraží, řekl mi, že se můžu vrátit domů. Vše už je spravené, vydezinfikované a vyčištěné.

Neměla bych sílu po dni stráveném s Danielou, ještě čelit Kirovi. Doufám, že to co jsem mu řekla, než mě Daniela dostrkala do auta ho zastaví, přestane kolem mně brousit. Musím se vrátit zpátky do své bubliny, nebo se kvůli mě zraní další lidi. Stačí mi ti tři. Jeden mrtvý, jeden nemůže dělat práci, kterou miloval a třetí už nikdy nesedne za volant.

Jako jed, mi v mysli vyvstal obrázek Daniely, když mě od ní přebíral táta. Oba jak naprosté kusy ledu:

„Je to dlouho Danielo."

„Ano, Boby, máš se?"

„Dá se říci."

„To není spravedlivé Boby."

„Danie, je to tvoje volba, měla by jsi toho už nechat. Nastup si Anee!"

„Boby..."

„Danielo."

Pokaždé, když se potkají vedou stejný rozhovor. Snad si ho jednou někam napsali a opakují toto představení, jen jako rutinu. Stejné výrazy, stejné pohyby, stejný tón.

„Anee, jdeš do školy? Nebo ti mám podepsat áčko?" houknul na mě táta, když mi zazvonil na telefonu budík.

Ve skutečnosti sama nevím:

„Půjdu tam. Vše co se stane dneska, by se stejně stalo i zítra."

Vylezla jsem ven, cestou do koupelny mě táta objal:

„Promiň mi to, ale nedokážu ti v tom pomoci."

Poplácala jsem ho po zádech:

„Já vím tati. Když já tomu rozumím, trpí. Jen jí nedokážu pomoci. Nedokážu pomoci ani sobě."

Pohladil mi vrabčí hnízdo na hlavě:

„Není to fér, hlavně k tobě. Kdyby si jen připustila, že nebyl dokonalý, jo udělala jsi hloupost, ale prostě jsi ho nemohla zachránit. S jeho povahou by se dostal, dřív nebo později, do jiného maléru."

Kývla jsem a už beze slova jsem se odešla zkulturnit do koupelny. I tento rozhovor byl vždy stejný. Uzdrav se, už to stejně nezměníš. Měla by jsi jí odpustit a odpustit sobě. Ano pokouším se o to dlouho. No, alespoň jsem schopná nějak fungovat. Pohledem na hodiny vím, že za chvíli už nebudu stíhat. Není čas přemýšlet, musím hejbnout zadkem.

Do uší jsem si tentokráte pustila OST z mé oblíbené doramy, You are Beautiful.

Potřebovala jsem trochu povzbudit. Dneska mi nikdo nebude huntovat sluchátka, nebo se ke mě zbytečně tlačit. Nebude chtít, ať ho políbím nebo ať zavřu pusu.

Přijde mi to líto?

Sakra, jo, ale nechci to tak. Nesmí mi to být líto. Je lepší, že to skončilo takhle a teď, než by jsme se nakonec zranili ještě více.

Ve výtahu si pobrukuji a neznatelně mumlám text korejského popíku. Jen co projdu dveřmi, zaterasí mi někdo cestu. Zvednu oči:

„Blacku?!" vykviknu a vyrvu si ta sluchátka sama. „Ty. To. Tedy, co ty tu?"

Ukáže na mou nohu:

„Vyzvednou tě, stále máš bolavý kotník a jak mi došlo, chceš ve čtvrtek, hrát v té pitomé hře. Tak tě chci odvést do školy," vzal mi tašku a pomohl mi do toho divného auta. Je to tak, nezajímám se o značky aut, je pro mě důležité, jestli to jede.

„Kiro," zapíchla jsem pohled do jeho ucha.

„No?" nastartoval. „Mám pustit hudbu? Mám nahranou nějakou klasiku." Zařadil se do provozu.

„Ne, dneska na to nemám chuť." Otočila jsem se a koukala na cestu. Je to paradox, jak může tak krátká cesta trvat tak dlouho.

„An, nezeptám se tě. Všichni mi řekli, že mi to stejně nikdo neřekne, pokud mi to nevysvětlíš sama." Zaparkoval. Takové štěstí jako včera nemám a je tu plno lidí. Odepnul si pás a otočil se úplně ke mě: „Ale neříkám, že mě to nedrtí, protože teď mám v sobě naprostý zmatek. Chci být s někým, kdo má až příliš temné tajemství a já nemám šanci se rozhodnout, jak to vyřešit."

Odepnula jsem i svůj pás a podívala se na něj:

„Víš už někdy na začátku, toho, kdy jsi na mě vytasil tu věc se vztahem, jsem ti řekla ať ode mě utečeš. Myslela jsem to vážně. Nebudu tě držet, uteč, nebo se zraníš a to nechci. Kiro, já se tomu bráním, ale aniž bych to chtěla, začala sem tě mít ráda s tím tvým nabubřelým egem, starostlivostí a naprosto nepochopitelným chováním a neschopností fungovat na planetě zemi, mezi normálními lidmi. Každopádně. Uteč. Prosím."

Zakroutil hlavou v nesouhlasu:

„Jsi debil."

Přikývl:

„A ty máš nevymáchanou pusu a drsný slovník."

Pokrčila jsem ramenem:

„Proč..."

Dal mi prst na pusu, tak jako tenkrát já jemu, aby mi přestal říkat Angelo.

„Prostě, ne. Dej mi šanci, vyřešit tuhle rovnici."

Poklepala jsem mu na čelo:

„Lidi nejsou čísla ani hodnoty, nedají se narvat do rovnice a když se o to pokusíš, vždy ti něco ve výpočtu selže. Vím o tom sví. Pojď, nechci přijít pozdě." Otevřela jsem si dveře a vystrčila nohy ven. To už on stihl oběhnout auto, a podat mi berle. Stejně jako včera mi přezul boty a mě se chvěly vnitřnosti úplně stejně jako včera.

„Buď opatrná a vyhýbej se Hainkemu, všiml jsem si, že včera se potloukal kolem."

Musela jsem se usmát:

„Hele čím jsi naočkoval mé spolužáky, že s ním div nevytřeli podlahu, když se mě přišel na něco zeptat?"

Nahodil divný výraz:

„Nic, ale tví spolužáci mě začali zdravit a dokonce mi říkají borče."

Zvedla jsem oči k nebi:

„Aha to bude něco, co je vázané na chromozom ypsilon, nějaká chlapská soudržnost, nebo jak tomu říkáte." Mávla jsem mu na pozdrav s berlí, jako s křídlem a zapadla těsně se zvoněním do učebny.

Pozdravila jsem osazenstvo a vytáhla sešity, asi skoro jako jediná a dokonce vnímala výklad. Cristal i Jane si hodily áčko. Tak jako obvykle po závěrečných testech. Byly na zmrzce, nebo také nešly?

Vnímání vyučujících a střídání přestávek bylo asi tím nejlepším řešením, jak jsem mohla potlačit vkrádajícíse vzpomínky na den, kdy mi zemřel přímo před očima. Zaklepala jsem hlavou a vydala se na oběd, musím něco sníst, třeba ten den bude vypadat lépe. Dnes je poslední zkouška před vystoupením.

„Ný?"

Otočila jsem se za hlasem, který na mě číhal u dveří do učebny:

„Hm, Hainke, co potřebuješ?"

Ukázal na můj kotník:

„Bolí to moc?"

Nadzvedla jsem jedno obočí a podívala se do tmavých očí druhého školního idola:

„K věci, mám hlad a jdu na oběd."

Stoupl si blíž ke mě:

„Víš, pamatuji si, že jsi chodila s ním, to léto před střední. Tedy on tvrdil, že spolu nechodíte, a že mám se držet dál. Jenže, A.R., zmizel a okolo tebe se teď motá to psisko. Tak nemám ani šanci si s tebou promluvit."

Do mé mysli se zařízlo poznání:

„Hainke, nejmenuješ se náhodou Robert?"

Usmál se způsobem, z kterého jiné omdlévají a mě se začal zvedat žaludek.

„Ný! Takže si na mě vzpomínáš? Jsem Michael Robert Hainke. A.R., mi říkával Boby, byl jediný, kdo mi tak říkával. Teda ještě ten jeho malej brácha, ale tem mi spíš říkával Hainke."

Svět, nebo alespoň podlaha pod mýma nohama se začala houpat. Jak jsem ho mohla nepoznat? Stačilo se jen trochu pozornosti, sice za ty čtyři roky vyrostl, ale pořád ty základní rysy, jsou stejné. Asi bych pravděpodobně omdlela nebo se přinejmenším pozvracela, kdy mě k zemi čistě úmyslnou náhodou nesrazila jedna moc chytrá a dokonalá kráska, jak říkal, že se jmenuje? Alice? Andrea?

„Anito!" zařvaly dva hlasy, někde nade mnou.

„Ný, jejka, já jsem tě srazila."

Klečela v tu chvíli u mě ona černovlasá bohyně s komplexem, že jsem jí sebrala Blacka. „Ty, tobě nestačí jen Kiro, teď tu svádíš i Michaela?!" zasyčela mi do ucha a stále se tvářila, jak hromádka neštěstí, co se to proboha jen stalo.

„To je v pořádku. Anito," podívala jsem se jí přímo do očí. „Naprosto ti rozumím, ale už jsem ti to říkala, nesnažím se o nic. Pokud chceš, musíš to vyřešit s nimi!" usmála jsem se na ní. Byla celá rudá a prudce mrkala, mám podezření, že jí za chvíli potečou slzy. „A, Anito, nejspíš to také bude tím, že tvůj zájem je příliš zjevný, nemyslíš si, že urážíš trochu jejich ego? Myslela jsem, že chodíš do áčka, měla by jsi být chytrá, ale to asi moc nejsi." Postavila jsem se.

Anita si taktéž stoupla:

„Ty, ty, ty! Jak si to jen, kdo sakra si myslíš, že jsi? Jsi naprostý nic! Víc než, teda míň než nic. Krávo!"

Regulérně jí tekly slzy a utekla pryč.
Otočila jsem se k těm dvěma?

„Co jsem jí řekla tak hroznýho?" Hainke i Black se také tvářili dost divně: „Co je?" Zdůraznila jsem každé slovo, snad dostanu odpověď.

„No, Ný," začal Hainke.

„An, nikdy jsem neviděl, že by něčí oči plály vztekem jako tvoje a ten tón."

O čem to mluví, mě ta káča je úplně u prdele.

„Cože? Asi nejsem jediná, která tu má nedostatek cukru v krvi, pojďme něco sníst."

Takže, Angela Reedová, vystrčila svou odpornou hlavu. Takovou dobu se mi daří skrýt, tuto část mé osoby a ona si teď v klidu vyleze ven a to ještě před svědky. Nejhoršími svědky, co jen mohli být poblíž. Proč to spustila zrovna ta čarodějnice? Cítím k ní něco, nebo to bylo všechno dohromady?

„Země volá Reedovou. Reedová, haló?"

Zvedla jsem překvapeně oči:

„Huh?"

Kiro se na mě smál, jiskřičky v očích. Má je fakt pěkné, mění se mu s náladou.

„Víš, že jsi si dala už potřetí prázdnou vidličku do pusy?"

Zamrkala jsem, musím se probrat a to, že se mi Black líbí a je takhle přede mnou mi zrovna moc nepřidává.

„Aha. Moc se zaobírám vnitřním vesmírem." Rychle odvést jeho pozornost: „Dneska máme poslední zkoušku, že jo?"

Zavrtěl hlavou:

„Chápu, nemusíš tak tlačit na pilu."

O čem blábolí?

„Došlo mi, že o tom nechceš mluvit, tak to dneska nechám být, ale ta An, která syčela na Anitu, byla dost působivá. Pravděpodobně kdyby jí takhle vidělo více lidí, rojilo by se kolem ní daleko víc okouzlených, než jen já a ten zmetek." Jeho pohled sklouzl k mé ruce: „Nemyslím si, že bys mě tím příborovým nožem dokázala zabít, ale nebudu to riskovat. Ano, dneska máme dramaťák. Jak to chceš spatlat, měla by jsi mít ten kotník co nejvíce v klidu, což mám pocit od včerejška, že se ti moc nedaří."

Musela jsem se podívat na své ruce a donutit je, aby se otevřely, položily ten příbor, který se hodlal poopravit dokonalý vzhled, hezounka, sedícího přes stůl.

„Blacku, myslím, že dnes není šťastný den na rozhovor s tebou, a pro po, je po zkouškách," zaklonila jsem hlavu a zasmála se. „Nemusíš mě doučovat, takže až skončí zkouška, tak půjdeš dom..."

Strčil mi do pusy kus párku.

„Tak až skončí zkouška, tak tě odvezu domů a pak spolu můžeme strávit nějaký čas, jako kluk a holka, co spolu chodí."

Usmál se širokým úsměvem a zdrhl.

Syčák!

Hajzl a prevít v balení krásnýho kluka, co je nemožně vysokej.

Jednu výhodu prohlášení, jako kluk a holka, mělo. Přestala jsem se zabývat svou minulostí, Anitou i Hainkem. Co tím myslí? Moje představivost se spustila a já viděla živé obrázky všech těch romantických věcí, které si zakazuji. Koukání se společně na film a jedení pop-cornu, dlouhé dívání se do očí a do tváře, poslouchání srdce toho druhého, svlíkání se...

Tak dost! Tak daleko to nezajde, nezajde to ani k tomu pop-cornu! Protože pokud s ním budu chtít být, budu mu muset říci pravdu, celou! A představa, že mě nenávidí, tak jako Daniela, nebo já sama sebe, by bylo to nejhorší, co si dokážu v tuto chvíli představit. Možná, kdyby ho neznal a, a, prostě ne.

Vím to jsem zamilovaná, on do mě pravděpodobně taky. Musím to jen vydrže a nechat tomu čas. Ztratím se mu z očí a nechám si jen ty vzpomínky, kdy vysel u nás na háčku, nebo jak mě líbá před celou školou, jak mi spal v loďce a mámil ze mě polibek.
Jenže můj den s panem Blackem nekončí, právě jdeme bok po boku, spíš bok po holi na zkoušku dramatického klubu.

Na to, že vlastně má teď osm členů, je to honosný název. Nevím, tahle škola má mraky mimoškolních aktivit, vybavené speciální klubovny, ale moc lidí je nevyužívá.

„Reedová, tak mě napadlo, co kdybych tě podpíral, při zkoušce? Aby tvůj kotník mohl odpočívat?" Hodila jsem po něm pohledem a přišlo mi, že se mu moc podezřele lesknou oči a příliš usmívá obličej.

„Blacku, a co kdyby jsi dělal to co máš, to je nápověda a byl hezky zalezlý v kukani?" Trochu zúžil oči:

„Jsem dost talentovaný, můžu dělat obojí zároveň."

Co pak za tím bude:

„Tak když chceš, ale budu oblečená v tomhle, Anna nechce, aby se kostýmům něco stalo."

Ha! Tak jsem klepla na ten bolavý zoubek, viditelně se propadl tak o deset centimetrů.

„Jasně, přece kvůli tomu bych ti to nenabízel. Je to kvůli kotníku."

Jasně a já jsem matka představená. O těch kostýmech, jsem opravdu nelhala.
Jen co jsem se dobelhala, Anna, mě zuřivě objímala a hladila mi zaortézovanou nohu. Kdyby jí Black nezmrazil tím svým pohledem, alá tekutý dusík, tak jej opusinkuje a oobjímá také. Je to blázen, do fyzického kontaktu.

>*<

„Tak všechno vypadá dobře, a drahá, Ný? Bude to, opravdu, v ten čtvrtek v pořádku? Nebudeš chodit o berlích, že ne?" Zeptal se po zkoušce Alan už po jedenácté, ale kdo by to počítal.

„Alane. Po jedenácté ti odpovím já, Ný, ti řekla, že to dá, tak to dá. Teď už nás nech jít. Taky máme své životy, chápeš?" třásla jím, Bi. Tak nejsem jediná, kdo to počítal. Rozloučili jsme se, a já s Blackem jsem zamířila k jeho autu. Protestovat, nemělo cenu.

„An?"

Dopnula jsem si pás:

„Hm?" podívala jsem se mu do tváře, do které měl spadlou ofinu, tak jak se mi to líbí a láká mě se jí dotýkat.

„Na jakou školu jdeš? Máš fakt talent, i o těch berlích, jsi dokázala vystihnout osudovou ženu. Máš k herectví vlohy."

Vidím, že to myslí vážně, že se mu opravdu líbilo, jak jsem hrála.

„Já, nejdu už na žádnou školu. Najdu si nějakou práci. Mě škola nejde, to víš sám nejlíp a neřekla bych, že jsem nějak dobrá." Jsem dobrá, ale mám strach. Strach, že zas něco pokazím a bude to bolet.

Vyjeli jsme z parkoviště:

„Blacku, tudy se nejede domů." Ticho, jen jeho krásný rty se usmívají. „Kiro?" Ještě větší úsměv. „Co máš v plánu, mimozemskej potěre?" Smích. „Nesměj se, a čum, na provoz, pořádně!" Zapadla jsem, naštvaně, víc do sedadla a před prsy zkřížila ruce. Po hodině, zastavil před restaurací.

„Pořádně jsi se nenajedla, a jak jsem řekl. Chci aby jsme byli spolu, tahle lesní restaurace je přesně místo, které je k tomu ideální." Pravděpodobně, kdybych měla končetiny, hlavně ty dolní, v pořádku, táhne mě ke vchodu za ruku, mám co dělat, mu stačit.

„Kiro, jestli budeš nadšený jen o trochu víc, tak se vrátíš na svou domovskou planetu."

Zasmál se:

„Reedová, ty jsi nenapravitelná romantička."

Zamávala jsem řasami a našpulila rty:

„Jistě." Trhla jsem bradou a šla ke vchodu.

Uvnitř to vypadalo nádherně, stolečky pro páry v oddělených boxech, vše ve světlém dřevě, asi bříza, řekla bych. Vše bylo světlé a veselé, útulné. Uprostřed byl sloupek na němž bylo našpendleno plno barevných lístečků. Šla jsem blíž a prohlížela si je. Šlo o vzkazy, kdo s kým, nebo proč. Projížděla jsem je a musela jsem se usmívat. Některé byli čerstvě zamilované, jiné bylo vidět, že tu jsou už po několikáté. Pár bylo i odpouštěcích, po rozchodu.

„Jste tu poprvé, že?"

Otočila jsem se na staršího pána:

„Ano."

Ten se také usmál:

„Všichni, co jsou tu poprvé, jdou nejdříve sem. Ti co už tu byly, to nechávají na to, než odejdou." Naklonil hlavu: „Ale vy nechcete nic psát. On ano, ale vy ne."

Zamračila jsem se:

„Jak..."

Přišel Black:

„Pojď máme volný stůl."

Doprovodil mě ke stolu a já po pár soustech horkého hráškového krému zapomněla, na rozhovor u sloupu, nebylo to vlastně důležité, jak to věděl. Měl pravdu. Já tu po sobě nebudu zanechávat žádné zbytečné vzpomínky. Domů jsem dorazila omámená dobrým jídlem, cestou a celkem příjemným rozhovorem s Kirem. Podařilo se nám mluvit o věcech, které nebyly důležité a jen tak, řeč plynula jak voda v řece. Proč jen nejsem schopná, to zastavit. Takhle to bude ještě těžší! Vytáhla jsem ze skříně onen černý svetr a hodila jej do igelitky:

„A jdeš z domu! Ty za to můžeš, nebýt tebe, nikdy bych se do té třídy nevrátila a on by se ke mě nedostal!"

Jo hádat se s kusem oblečení, to může napadnout leda tak mě. Čas jít spát.

(Tak zas o kousek blíž ke kořenům tajemství, kdo pak je záhadný A.R?Všem co čtou a nějak reagují moc děkuji, konstruktivní kritika výtaná a cílené zaměření na chyby taktéž.)

-Edit. 18 -