Nejhorší noc v mém životě, měla být dávno za mnou.

Jak zjišťuji, není možné, něco takového si myslet. Přát si to, samozřejmě, můžeme, ale je to platné jako první pomoc tonoucímu v červenci, kdy má na nohou brusle. Myslím tím, ty na led.

Včera po dni stráveném se skautíky jsem přivedla k nám domů Kira a rozhodla se mu dovyprávět svůj příběh. Jo snažil se z toho vykroutit a já debilka trvala na svém.

Proč jsem si to nenechala už vytetovat na ruku?

Že nemám šanci, proti němu něco vůbec vymyslet. Zvláště, když mu ta jeho ofina padá do čela tím způsobem a ocelově modré oči svítí jak světlušky.

Přesně vím o tom momentu, kdy se to všechno zvrtlo. Začala jsem mu vyprávět o nepleše, co jsme provedli na jednom letňáku a on se zeptal:

„An, musíš mi to říkat? Možná si měla pravdu a nechci to vědět," chytil mi ruku a udělal štěněčí oči.

„Kiro," zašeptala jsem a udělala je také. Jenže to spíš asi vypadalo jako překvapený obličej a já už jen vím, že ho držím křečovitě za triko a naše jazyky provádí rituální tanec. Cítím, jak mi planou tváře a srdce běží maraton.

Polštář sedáku křesla se trochu prohnul, jak se zapřel kolenem, aby se nemusel tak sklánět. Jednou rukou mi držel vlasy a tou druhou se naštěstí musel opírat, aby na mě nespadl.

Jestli očekáváte nějaký popis událostí dalších, tak jistě, ale nejspíš to nebude to v co jste doufali. Všechno oblečení zůstalo na svém místě. Nevím kdo z nás potřeboval plyn jménem kyslík, ale museli jsme přerušit, co?

Vlastně přerušit, přerušení. A nehodlám se k tomu vracet, ještě teď mi hoří tváře.

Opírali jsme se o sebe čely a šilhali si do očí.

„An," zašeptal.

„Kiro," byla moje naprosto logická odpověď.

Trapný ticho vyplněný jen naší blízkostí.

„Dobrá, nechám tě říci mi to. Cítím, jak se tě sice držím, ale ty mi mizíš." Jeho ruka opustila mojí hlavu a čelo mé čelo. Na to, kolik ukazuje teploměr ve stínu, mnou proběhl chlad.

Znamení?

Ještě chvějící rukou jsem zvedla sklenici a ucucla. On jednu do sebe vyprázdnil. Triko se mu napnulo přes hrudník jako druhá kůže. V duchu sem se musela okřiknout a dát si facku. Jo sice je prý můj kluk a já, jeho holka, ale to není furt jisté a nevím, jestli to není perverzní, takhle někoho očumovat.

„No, prostě a jednoduše i ty sám jsi poznal Angela Reeda, víš jak A.R. pracoval. Nevím, zda ten rok, co jsi ho poznal, udělal nějaký tah proti všem, ale to není podstatné. Vlastně, nikdy nic z toho nebylo podstatné. To jen já, já sama jsem tak blbá a brala jsem to osobně."

Zvedla jsem oči, dívala se někam mimo realitu. „Byla sem většinou poslušná holka, nemluvím o tom, o čem naši nevědí, nebo jen tuší špičku z ledovce. Ten rok jsme se rozhodovali na jakou školu půjdeme," poposedla jsem si, „já chtěla na uměleckou. Začínala jsem se cítit nepohodlně, jako Angelův stín a chtěla jsem být sama sebou. Být Angelou, holkou co má bratra a není jen vojáček, na plánku jeho génia." Obtížně jsem volila slova, protože moc dobře vím, jak malicherně a hloupě všechno vyzní.

„Nějak mu to z počátku nevadilo, dokonce se mnou šel nakupovat holčičí oblečení. Myslím, že tam hlavně šel oblbovat prodavačky. Po tom dni se to změnilo. Začal se mé rodící se ženskosti vysmívat a srážet ji k zemi." Znovu jsem si poposedla, stále je mi nepohodlně, když na to vzpomínám. „Pak jsem mu řekla, že je mi jedno, co si, on, myslí, že, já, si půjdu na školu a on ať si dál hraje s živými vojáčky dál beze mě," musela jsem se bezděčně usmát, „nikdy se nedozvím, proč tak strašně chtěl, abych šla na tuhle školu a ne na tu, kam mě to táhlo." Otřela sem si hřbetem ruky uniklou slzu: „Každopádně náš úžasný dialog pokračoval a nakonec skončil tím, že mi drahý bráška řekl, že jsem jako herečka i holka k ničemu. Musela bych platit, aby si o mě někdo opřel kolo," upřela jsem na Blacka pohled. Mračil se a jen kývl, abych pokračovala: „No a já se s ním vsadila, že můžu mít koho chci a odmítla jsem odjet s ním na poslední tábor. Angel, byl tam, já a moje uražená pýcha, tady. Jak sám víš, chodila jsem boxovat. Ne, takhle to zní jinak, jako bych měla talent na sport. Chodila jsem prostě jen do tělocvičny, kde jsem potkala Sama a ten mi vysvětlil, jak se mám bránit. Když jsem jinak pohybově tupá. Pohybově tupá, tak mi to říkal. No a tam jsem potkávala jeho," vím, že sem začala skoro šeptat. Nechtěla sem to ve skutečnosti slyšet ani sama.

„An," zašeptal i on.

Zakroutila jsem hlavou a zvedla ruku, aby mě nechal udělat tu hroznou věc.

„Každopádně, ještě mi bylo čtrnáct, kdy..." viděla jsem jeho i své zaťaté pěsti. „Byl to hezký kluk, o čtyři roky starší. Byl chytrý, hodný a milý. Chystal se po létě na pedagogiku," zasmála jsem se pološíleným smíchem, „no a do cesty se mu připletla šílená kráva. Nasraná na Angela, s potřebou vyhrát sázku, kterou jsem s ním uzavřela."

Nemohla jsem nechat svůj prohřešek na oběti. Tak jej budu vnímat do konce svého života.

„Já a A.R. jsme uzavřeli sázku, že pokud oblbnu, bez jeho pomoci chlapa, tak si půjdu kam chci a i jemu vyberu střední, no a pokud prohraju, půjdu, kam mi řekne a budu se řídit jeho pravidly," olízla jsem si oschlé rty a zvedla k puse pití a zas jej odložila, neschopna nic polknout.

„Poslal mi omluvu, tedy v jeho verzi, ale to už bylo pozdě. Nemohla jsem mu odepsat. Věděla jsem, co jsem provedla. Hlavně jemu. Nediv se, nikdy neřeknu jeho jméno. On si to nezaslouží. Zneužila jsem ho."

Už se na mě nedíval, koukal na své palce u nohou a já pokračovala v týrání sebe a hlavně Kira.

„Do tělocvičny chodíval cvičit i Angel, on si mě všiml, až když už já o něm věděla. Ptal se mě na věk. Já se zeptala, zda zná A.R., souhlasil a já na to šla mazaně, tak sem si to myslela, mazaně. Zeptala jsem se, kolik je A.R. Odpověděl, že tak šestnáct. Vše mi hrálo do karet a já mu řekla o tom, že jsme dvojčata, ukázala mu fotky."

Musela sem se odmlčet a nabrat dech: „Nejsem schopná říct ti víc, ale prostě jsme se opili, jeho sem opila a ztratila s ním panenství bez jediný pusy, jedinýho polibku," ticho zhoustlo v ledovou stěnu. Kiro se postavil a já zvedla k němu unavený pohled: „To nejhorší teprv přijde, sedni si a poslouchej. Víckrát už to neřeknu," kdybych křičela nikdy bych nedosáhla stejného, jako tímto šeptem. Sedl si.

„Bráška se vrátil domů a divil se, proč se mu jeho ďábelská polovička vyhýbá a posmíval se, že zas nosím klučičí šaty. Ryl a ryl, až jsem mu řekla pravdu. Blacku, ty a já máme ve stejný den narozeniny. Je to den, kdy Angel ze mě dostal pravdu a šel si to vyřídit s ním. Vytáhl ho ven na ulici," věděla jsem, že mi tečou slzy po obličeji, „rvali se, řvali, já řvala a ten den mi Angel umřel. Umřel kvůli mě. Přepadli přes zábradlí a srazilo je auto. Taky kluk, co mu bylo stěží dvacet. Hezkej. Proto říkám, že hezkejm klukům nosím smůlu. Pro jednu blbou a šílenou krávu, se zhroutili nejdřív životy těch tří, pak dalších. Včetně mých rodičů. Ano Blacku, nedokázala jsem Angela zachránit. Umřel mi v náručí s pohledem upřeným do očí. Umřel v den, kdy jsme měli slavit patnáctiny. Ten co se dostal taky pod kola, byl jen potlučený, ale nikdy nenastoupil na peďák a kluk co řídil, si už nikdy nesedne za volant. Jo, jel trochu neopatrně, ale nemohl za to. Jen já, na mě je ta vina. Rozumíš? Už chápeš proč je nemožné být se mnou?"

Znova se postavil a já čekala něco, ale on kolem prošel a odešel. Rozeřvala jsem se. Vzlykala a kvílela do polštářů a konečně jsem nechala všechen stres opustit svoje tělo. Teď je ráno, mě čeká cesta do školy. Poslední den ve škole. Vyřazovací ceremonie, gratulace, upachtěné momentky a skupinová fota. Přijde táta s Madie, i máma má dorazit. Ano krásná rodinná idylka.

Všechno oblečení, které jsem měla na sobě, když sem byla s ním, jsem poskládala do krabice a zoufale přemýšlela, do čeho se obleču.

Z mojí letargie mě vytrhl domovní zvonek:

„Ano?"

Tak strašně moc jsem doufala:

„Angelo, máma, otevři mi!" ozval se hlas lehce ufuněný. Otevřela jsem a přivítaly jsme se:

„Tak už to z tebe spadlo, co?"

Kývla jsem.

Nebudu jí vyprávět, že sem vyložila karty na stůl:

„Jo." Prohlídla si mě a já zjistila, že vleče moc velkou tašku: „Co neseš?"

Zatočila se jak dívenka:

„Mejkap, šaty, kulmu a věci, které moje dcera nezná. Pojď, uděláme tě nejkrásnější!" Ještě mi poručila napsat Kirovi, že mě do školy veze ona.

Ach ano, Daniela.

Máma je smršť. Dostala jsem pleťovou masku, tonikum, hydratační krém, tužidlo, korektor, tónovací krém, stíny konturku, řasenku a další miliardu patlátek, co mi po názvu nic neříkají. Byla jsem obléknuta do tmavozelených, rozevlátých šatů ze saténu do vlasů jsem dostala o odstín světlejší stuhu z téhož materiálu a dokonce i hole, vyfasovaly ozdobení. Opravdu jsem byla krásná. Moje oči byly ještě větší a zelenější.

Proběhlo focení, odvoz do školy. Tak jak to tu popisuji, tak jsem to vnímala, jak něco neosobního, co se děje někde jinde a někomu jinému. Byla sem v prostoruj mimo prostor. Nebo tak nějak. Prostě emocionálně naprosto vysušená.

Automaticky jsem se vítala s tátou, s Madie. I Lou, se přišla podívat. Žertovala jsem s Cristal a Jane.

Nerozhlížela jsem se, nechtěla jsem aby jsme se viděli a on přišel k nám. Byl tam a přišel v tmavošedém obleku a vypadal dokonale. Tvářil se, že je vše tak, jako dříve.

Ano, naše smlouva.

Nic víc v tom nebude. Bála jsem se doufat, v něco jiného. Oba jsme herci života, dokonalý pár. Naštěstí ho brzo odvedl učitelský sbor. Pak přišly projevy ředitele a učitelů a nakonec nejlepšího studenta. Dívala jsem se na toho jenž se mi chtěl přiblížit.

Světlehnědé vlasy kolem obličeje trochu delší, takže mu v určitou chvíli padaly do čela a přes oči. Vysoký a ramenatý, úzké boky a rovné a dlouhé nohy. Chytré, ocelově modré oči a na pohled tvrdé rty. Nevnímala jsem, co říká, jen jsem se kochala hudbou jeho hlasu.

Učitelé začali vyvolávat jména a my si šli pro svitek oznamující, že střední školu máme za sebou. Pak nadešlo to, co jsem čekala. Fotky, vzlyky, fotky, pusinky, loučení. S Kirem jsem se nepotkala a byla jsem odvezena bez odporu do restaurace, mechanicky snědla vše na talíři, nejspíš piliny s vatou. Mohlo to tak být, bylo mi to totiž fuk. Táta jen co zaplatil a poblahopřál své zlaté Anee, tak se s Medií sbalil a oba spěchali do práce.

Ona na službu, táta na stavbu. Zůstala jsem jen s mámou. Odvezla mě domů a rozloučila se a než odešla otočila se:

„Tak jak? Pojedeš?"

Otázka, na kterou jsem do včera neznala odpověď:

„Jo mami. Pojedu."

Pohladila mě, po umně nakadeřených vlasech a rychle mě objala. Také pospíchala. Všichni mají prác, jen já jsem k ničemu. Odpad, pohozený vedle koše.
Zazvonila mi zpráva na hangouts. Nikdy jsem se neobávala svého telefonu, tolik jako teď. Jediný člověk mi tam kdy psal, Kiro. Můj ukazovák nakreslil gesto odemčení, otevřel okno konverzace.

>>Redova, pojd ven.

Reedová, pojď ven. Koukla jsem se kolem sebe, telefon znovu cink.

>> Delej!

Pokrčila jsem rameny, natrénovala úsměv v zrcadle, kdy jsem jela výtahem do přízemí. Blížila jsem se k dveřím, za nimi už v obyčejných, světlých džínách a šedém triku stál objekt mé duševní vyčerpanosti. Otevřela jsem:

„Blacku."

Otočil se a jeho výraz byl naprosto nečitelný, pozoroval mě:

„Vypadáš hezky," řekl. To mě překvapilo, koukla sem na sebe. Ah, nepřevlíkla jsem se. Další šaty, co půjdou společně se vzpomínkami na smlouvu, o výhodném obchodu, do krabice.

„Děkuju, to Daniela. Já to neumím," odpověděla jsem jak nepřirozeněji jsem uměla.
A zas jsme stáli proti sobě a mlčeli. Jasný, taky co říci, po něčem takovém.

„Angelo Reedová, pojď se mnou. Musím ti něco ukázat," zamrkala jsem a přikývla. Následovala jsem školního idola, do jeho hezkého a pohodlného auta. Přišlo mi, že řídí opatrněji. Odvez mě do kavárny u Lou.

„Tak pojď. Něco pro tebe máme."

Něco máme? Kdo, co má?

Na dveřích viselo, z technických důvodů zavřeno. Uvnitř bylo poněkud přeplněno. Kiro, Jane a Jim. Cristal a Frederic, dokonce i Hainke. Táta, máma i Madie. Lou nepočítaje. Alan, Bi, Anna, Gage, Artur a Beáta. Usmívali se. Na mně? Přirozeně a hezky. Nedokážu si představit, jak sem vypadala, ale Black mi dal ruku kolem ramen:

„Angelo, sedni si tady," zatlačil mě do nějakého křesílka, které tam museli dotáhnout. Zhasnuli a spustili plátno a projektor. Před našima očima začal film, o šílené a bláznivé bitch. O mně! Bylo to sestříhané od školkových vystoupení, přes základku a pak naše bláznění s Jane a Cristal. Až k té tragické hře, od Alana.

Nechápavě jsem se rozhlížela, kdy mě vytáhl Kiro dozadu do šatny:

„An, nemyslím si, že bych s tebou teď mohl být. Ne, neříkám, že jsi špatná a rozbitá, tak jak o sobě uvažuješ. Prostě jak si sama řekla, je to větší sousto, než dokážu spolknout, ale ty jsi se zavřela ve svém žaláři, je čas jít dál. To cos viděla, je jen možnost. Jsou to dveře, které ti chtějí ti lidé vedle otevřít, tak běž zpátky a mluv s nimi." Ještě se na mě usmál, půlkou úst a odešel zadním vchodem.

Chladný pán K. Black, právě ukončil naší smlouvu. Náš výhodný obchod. Tady jsme ho podepsali a tady to skončilo. Ne, ještě nebudu smutná, to až zítra, až zítra budu brečet pro to co se stalo dnes a pozítří se smát pro to co se stalo včera. Tak jako ten blázen z krysaře, co uslyší jeho p획alu až den po tragédii.

(Blíží se konec. Už jen dva dny. Tajemství slečny Reedové je venku, za panem Blackem zapadly těžké kovové dveře. Napadlo vás, že by to mohl být takový typ tajemství? Už nás čeká poslední vsuvka a dvě kapitoly, uvidíme co sobota Angele přinese. Děkuji za přečtení, konstruktivní kritiku, komentář a případné ohodnocení.)

- Edit. 18 -