Jsem zvědavá, co přinese dnešní den. Jediné pozitivní je, že je konec školního týdne. Dva dny, nebudu muset do spirály temna. Kontroluji jestli mám ve školní kabele vše. Beru přehrávač s rozdvojkou na sluchátka a pecky co jsem mu půjčila naposledy. Mám nějakou nekomunikační náladu. Popravdě, jsem jí po ránu nikdy neměla. Vlastně už na základce jsem chodila s hudbou v uších. Jen to býval Vivaldi. Jsem prostě magorka.

Ještě jednou házím okem do zrcadla, proč mám na sobě tohle? Měla bych se převléct. Vždyť to vypadá, jako bych chtěla udělat někomu radost. Někomu, kdo má rád holky v sukýnkách. Letím zpátky do pokoje a rychle svlékám sportovní šaty, co jsem si na sebe navlékla. Skáču do trika a džínsů. Nemůžu ho podporovat v tom, aby se mnou chtěl být

„Nějak ti to dnes trvalo, An!" zavrčí místo pozdravu.

„Dobré ráno, na."

Strčím mu sluchátka a ta svá si už rvu do uší. Ušklíbne se, a rve si je tam také.

„Vivaldi?"

Kývnu na souhlas. Čekám, jak mi zas bude obtěžovat ruku, jenž to by nesměl být Black, který má plán, asi úplně na všechno. Chytne mě kolem zad a přitáhne si mě, co nejblíž k boku, aby jsme mohli jít. Hele karmo, vím, nejsem dobrý děvče, ale co provedl v životě on, že jsi mu do cesty poslala mou maličkost?

Čekám, jak mě odloží u skříněk a půjde si po svém. Jenže tam postává a očumuje mě, obsah mojí skříňky a vůbec mi vydýchává můj kyslík.

„Z CERNU, dnes nevolali?" zeptám se kousavě. Usměje se tím řídkým úsměvem, kdy ho opravdu něco překvapí:

„Dnes ne, maličká."

Dál mi ubírá manipulační prostor.

„Nechceš už jít? Určitě máte nějaké věci, co já vím, vypořádat se s plísní na kukuřici."

Poskakuji na jedné noze a snažím se narvat na nohu přezůvku. Ovinou se kolem mně jeho ruce. Posadí si mě na stehno:

„Takhle, to bude bezpečnější, maličká."

Co tohle je, za nebezpečného aliena, napuštěnýho romantikou a galantními gesty, protože, jestli by mě mělo něco dostat pod něčí tělo, tak v tuhle chvíli, by snad stačilo i jen mrknout a já bych házela looping do postele. Naštěstí mi do hlavy nevidí a já se v klidu na své osobní, super sexy, lavičce z pana Blacka, přezouvám.

„Tak já jdu. Díky, za pomoc," mrknu na něj a hodlám vstát.

„Nemáme spolu žádnou fotku, nemám tvoje telefonní číslo, nemám na tebe žádný kontakt, na žádné ze sociálních sítí."

Pokrčím rameny:

„No?" dívám se mu v téhle poloze přímo do očí. „Ano?" bezděčně si navlhčím rty.„Nemám kaktus." Vykřiknu a rychle od něj odskočím. Srdce mi bije na poplach. „Dej mi telefon," vypísknu s podivnou fistulí. Kouká nechápavě. Ani se mu nedivím, ale maskuji to dalšími uštěpačnými slovy: „Tvůj smárt, mobil, telefon, pádlo, cihlu, tydlifón, haló, nevím jak tomu říkáš, prostě to co používáš když posíláš SMS nebo telefonuješ." Podává mi svou placku, odemykám ji a píšu mu svůj kontakt do seznamu. „Na." Zdrhám do učebny. Sakra, jsem nějak vyměkla. Kývnu si na pozdrav s holkami, na víc není čas, za zády mi jde vyučující, peklíčko začíná.

O přestávce mi zamňouká kočka. Tedy, oznámí se příchod textovky:

„POŽADUJI VYSVĚTLENÍ!!!"

Nemusí se ani podepisovat, protože vím, kdo to píše. Velká písmena a vykřičníky, tři! Nehodlám na něj plácat svou iniciativu, tak strkám svůj dotykáč do tašky, vypínám všechna upozornění, do obědu si může psát a vyhrožovat jak chce, režim ticho, je tolik báječný.

Opravdu, měla bych dělat něco se svou naivní povahou. O další přestávce, v příjemném tlachání o důležité výzdobě v obchodu se svíčkami, jsem odchycena, hozena přes rameno a odvlečena neandrtálcem do nějakého skladiště na košťata.

Jestli čekal, že budu křičet, prát se nebo tak něco, to se přepočítal. Můj vztek, je právě planoucí, tichá nenávist, která hodlá velice rychle vysublimovat, nejlépe pěstí na jeho solar plexus.

„Proč mi...„

Má to!

Odcházím zpátky do učebny, je mi jedno, jestli se pozvrací, udusí nebo tam pojde na hanbu.

Tohle zacházení odmítám akceptovat!

„Ný?"

„Zlato?"

Třikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu:

„Už jsem v pořádku. Teď je to jeho problém, kreténa."

Sedám si do lavice a chystám se na další hodinu. Nerozumím mu, v ten samý den, udělá něco tak úžasného a pak si to takhle podělá. Co si vůbec o sobě myslí? Když má skoro dva metry, ramena široký jak oceán, svaly, že bych je nej...

Ne!

Zlobím se, takhle se ke mě nikdo chovat nebude. Vím, jak moc to svádí, když jsem prcek, ale nejsem ničí hračka, abych si to nechala líbit.

Na stole mi přistane psaníčko:

„Cos mu provedla? J."

Rychle škrábu odpověď:

„Zneškodnila."

Házím zpátky, Jane. Za chvíli mám znovu papír u sebe:

„Byl, OK?"

Načmárám otráveného emotikona:

„Neotočila jsem se." Vracím psaní zpátky. Během vteřiny je to zpět:

„Ný!!!!"

Trhnu rameny a hodím psaníčko do tašky, rozhovor o životě pana Blacka, je ukončen, alespoň z mé strany.

>*<

Je čas na oběd, Cristal, mě bere kolem ramen:

„Řekni mi prosím tě, že jsi něco řekla, alespoň, že je čůrák!"

Zakroutím hlavou:

„Ne."

Obě mají výraz maminky, co kárá dítě za to, že nepůjčilo jednu ze svých báboviček:

„Ný, to přece nejde. Já to chápu, ale on o tom dost možná neví. Co vlastně všechno ví?"

Zatvářím se kysele:

„Nic neví, nechci aby něco věděl. Nechci ho dostat do problémů, takže..."

Dělají, že si zamykají pusy. Kývnu a poplácám je po ramenou:

„Díky."

Padne na mě stín:

„An, můžu s tebou, prosím, mluvit?"

Zúženýma očima po něm šlehnu pohledem:

„Fajn. Mluv."

Ošívá se:

„O samotě?"

Kouknu na svůj talíř.

„Jasně až dojíš."

Kývnu. Přidám tempo a dojím jakýs poživatelný blivajs s brokolicí a sýrem. Zlobím se, ale když se umí i hezky zeptat, tak mu vyjdu vstříc.

„Tak mluv, Kiro." Plácnu sebou na lavičku před jídelnou.

„Máš opravdu tvrdý levý hák, myslel jsem, že jsi pravačka."

Zvednu jedno obočí:

„Dík a jsem pravák." Čekám, co z něj vyleze, nehodlám mu nikterak pomáhat.

„Koukla jsi se na mobil?"

Kývnu hlavou:

„Ve škole mám daný tichý režim, kontroluju ho, až o obědě." Usměji se: „Ale nečetla jsem, zatím, těch patnáct textovek a viděla jsem tři ztracená volání z neznámého čísla. Kiro, o co jde?"

Přisune se blíž a strká mi pramen vlasů za ucho:

„Proč jsi se tak pojmenovala? To mě chceš, týrat?"

Vyvalím na něj oči:

„Napsala jsem tam, blbka, co má být?"

Zavrčí:

„Přesně tohle. Ty přece nejsi blbka, máš jméno, nebo přezdívku, proč se tak ponižuješ?"

Nerozumím oč mu kráčí:

„Nerozumím ti. Snažím se, ale mluvíš jiným jazykem. Sám by jsi si měl vzpomenout, na ta úžasná přirovnání v ten den, kdy jsi se rozhodl vloudit se mi do života."

Kouká mi do tváře:

„Ty vážně nevíš, viď? Ještě ti to nedošlo, dobře." Plácne mě silně přes stehno:

„Áů!" zavřísknu.

Zašklebí se:

„Reedová, to máš za to. Měl bych tě představit trenérovi, pořád pláče, že nemá nějakého pořádného bitkaře...„

Nedokončuje větu, protože mu rvu svou pěst pod frňák:

„Stojíš o plastiku? Pokračuj." Rozesmějeme se oba dva.

Napětí, co se mě od včera drželo, odlétlo někam, kam chodí jednorožci blít duhu.

„Kiro, dnes nechci, aby jsi se mnou šel do kavárny. Potřebuji mluvit s Cristal a Jane a tím jejím Jimem. Nechci tě tam." Přikývne, ale vypadá smutně:

„Dobře, počkám na tebe, po práci." Pohladím ho, po tváři:

„Dík."

Vracím se do třídy. Měknu až to hezké není. Není to dobře.

Po škole zapadám do kavárny. Představuji Jane, Lou. Jsem šťastná, za její povahu, je jí v podstatě jedno, komu vyplatí mzdu. Důležitá je pro ní, jak je provedená práce. Jane se snaží odchytit co nejvíce, povzbuzuji ji a snažím se jí dodat odvahy. Zavírací doba přišla rychle, bylo dost zákazníků, tak to uběhlo snadno. Zamkla jsem a přisedla k třem spiklenců.

Cristal, se chopila slova:

„Tak studentíku, co máš za úmysly?"

Jane se ušklíbla, Cristal, Jimovi ještě neřekla jménem.

„Jime, víš v jaké je situaci, Jane teď? Měl by jsi mít vymyšleno, co s vámi teď bude." Snažila jsem se zachránit situaci, i tak jsem zněla jak se semetrika na tripu. Jim, zvedl hlavu a stisk Jane ruku:

„Jane, mě připravila, na to, že jste saně."

Cristal, zalapala po vzduchu a já se zasmála:

„Touche, pane M.!" zvedla jsem sklenku s vodou.

„Jste hodné, že se o Jane staráte, ale..."

Cristal se prudce postavila a opřela se dlaněmi o stolek tak, že koukala Jimovi přímo do očí:

„ Nezkoušej na nás, to je moje starost, a jiný chlapský kecy!"

Jo, ona se umí vytočit jen jedním slovem. Asi její povahu, nikdy nepochopím.

Laxní, vznětlivá požíračka srdcí.

„Jime, kdy odpromuješ?" ptala jsem se vyváženým hlasem. Samu mě to překvapilo. „Letos, Ný."

Kývla jsem:

„Co, Jane? Řekla ti to?" Jane po mě šlehla ošklivým pohledem, moje představivost mi vykreslil obrázek, ustřelené hlavy.

„Ný!"

Snažila jsem se Jima, fixovat pohledem. Usmál se:

„Že nesmí domů?"

Přimhouřila jsem oči:

„Taky."

Trochu ztuhl.

„Ný, nech toho! Nezníš jako ty!"

Ignorovala jsem jí, Jim taky:

„Co, ještě?"

Čekala jsem jak některá z nich vyskočí a začne blábolit. Ticho.

„Jane by ráda šla studovat, s platem z brigády a tvým platem absolventa, nebude moc. Bude potřebovat svou rodinu," oznamovala jsem mu, na hranici slyšitelnosti.

Jim, se podívat na Jane:

„Nic jsi neřekla!"

Jane si velice důležitě prohlížela nehty:

„Chci být s tebou. Na školu se můžu vrátit, jednou..."

Jim plácl dlaní do stolu:

„Ne. Ony mají pravdu," neslušně na nás ukázal prstem. „Jane, řekni mi víc o tvém sporu s rodiči." Schoulila se do sebe:

„Měla jsem se po vyřazovací ceremonii seznámit s dohozeným nápadníkem, vdát se za něj."

Jim se podrbal v zátylku:

„To by jsi mohla studovat?"

Jane se například a tvrdě se podívala:

„Jistě! Dokonce bych i musela, v tom jsou rodiče dost zapálení. Jen prostě,..." Nebyla schopná odpovědět. Pohladila jsem jí rameno.

„Co kdyby jste se vzali?" vypálila, Cristal. „Jděte, zařiďte si povolení, vezměte se a ty se s ním a lejstrem jdi omluvit!" šermovala prstem ve vzduchu. Usmála jsem se. Jane, byla jak rajče.

„Proč ne."

Málem jsme všechny spadly ze židlí.

„Jime!" zapískla Jane. „Já to, po tobě nechci!"

Přitáhl jí k sobě:

„Ale já jo."

Tak tenhle tón znám od Kira, protože v tu chvíli jsem nevěděla kde začíná obličej Jane a kde Jima. Jen co lapli po vzduchu, jsem je vypoklonkovala z kavárny. Teď už si musí Jane, stavit své priority. Cristal, je bude doprovázet, tak to bude mít srovnané po dvou metrech. Zamkla jsem zadní vchod. Byla jsem stržena do medvědího objetí:

„Jsi cvok!" Zavrčela jsem, protože jsem se ho lekla.

„Tvůj An." Očichával mě, jak čokl patník. „Voníš, kávou."

Mno ne asi.

„Zítra budeš taky tak vonět." Nechci si nalhávat, že mi nebylo v jeho náruči dobře.

„Už pojď!" cukala jsem sebou. Vzdychl a pustil mě. Propletl prsty s mými a vedl mě domů.

„An, jak to dopadlo?"

Překvapil mě jeho zájem:

„Trochu jsme Jima, informovali."

Zasmál se:

„Má ještě vercajk?"

Šťouchla jsem do něj ramenem: „Magore!"

To, že jsme mu chtěly s Cristal, hrozit kastrací, jsem zamlčela. „Co stojíš? Jdem nahoru, ne?" ptala jsem se ve dveřích domu. Tvářil se divně:

„An. Co když bych tě políbil?"

Zvedla jsem obočí:

„Hm?„" Stisk mi ramena:

„A nechal své ruce zjistit, jaká je tvá kůže?„"

Oh. To je dost, ostrý.

„Kiro. Nech mě, zapomeň. Možná by jsme skončili u sexu, bylo by to komplikovanější."

Díval se mi do očí:

„Furt nemůžu přijít na to, zda jsi nebo nejsi panna."

Úchylný vesmírný potěr:

„Úchylný perverzáku!"

Nepustil mě:

„Jenže, na tom záleží viď?"

Červenější jak vlčí máky, jsem odpověděla:

„Ano, záleží na tom. Jenže ti to neřeknu. Jsi, ale první, kdo mě líbal."

Vyprostila jsem se a zdrhla mu. Doufám, že pochopí a nepůjde dnes za mnou. Dnes potřebuji dlouhou koupel, s kupou svíček a hudbou, kdy budu vzpomínat a kát se že svých hloupých činů.

(Doufám, že jste si užili násilí spáchané jak na Kirovi, tak na Ný. Konstruktivní kritika vítána, upozornění na konkrétní chyby taktéž.)

-Edit. 18-