Jestli někdo má rád pondělí, tak já to fakt nejsem. Nenávidím budík, v tuhle chvíli bych nejraději vyhodila mobil oknem, ale vím, že vzápětí bych pro něj brečela, tak ho jen umlčím. Posadila jsem se na posteli a koukla na matraci u mé postele, kde ležela ona.

Nikdy bych nevěřila, že to tak dopadne. Nemůžu uvěřit tomu, co se všechno odehrálo. Stále ještě spící hlava Daniely, se najednou zvedla:

„Už jsi vzhůru?"

Trochu jsem nadzvedla koutky úst:

„Jo, zvonil budík. Musím do školy."

Daniela se posadila, prohrábla své vlasy, které i po noci vypadly, že právě dostaly péči kadeřníka:

„Nemusíš, napíšu ti omluvenku."

Zavrtěla jsem hlavou:

„Ne. Musím tam jít, ale díky mami." Skoro po pěti letech jsem Danielu oslovila tím čím je. Moje máma.

Jak se to tak stalo?

Když jsem a ní čekala, dostala jsem takovou facku, že jsem spadla z lavičky. Když jsem zvedla oči, nevěřila jsem, že by ta elegantní slečinka, někdy dokázala tak silně udeřit. Možná to bylo i tím, že jsem měla zavřené oči a nic takového nečekala.

Arleta, Amanda ne vlastně Anita, se dlouho nerozmýšlela a skočila na mě, chytla mě za vlasy a hlavou mi začala třískat, naštěstí, o měkkou trávu. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala z šoku, ale je to tím, že nejsem zrovna nejchytřejší. Začala jsem se bránit, ale asi jsem jí nechtěla ublížit a nešla do toho naplno.

Krom nadávek od pouliční pracovnice, přes ženské pohlavní orgány až po různá zvířátka mi stihla i vysvětlit, co se vlastně děje. Na začátku, tedy potom co mou hlavou praštila poprvé, bych si myslela, že jde o to, že jsem ve vztahu s Blackem, ale to mě překvapila hned vzápětí, kdy začala ječet o trošku méně, než siréna při náletech:

„Ty, kurvo jedna posraná, řekni mi, jak tě, zkurveně, mám zabít. Ty, jsi špína nejvyššího kalibru, nejen, že sis přivlastnila něco tak cenného, jako je Kiro, ale ještě kvůli tobě je brácha v base a bude mít záznam. Chudák Dan, už takhle to má těžký, protože se nedokáže udržet na žádný střední. Do toho se připlete taková koza, na hovno!"

Slova mi pomalu začala zapadat do celkového obrázku.

Dan, ta hromada svalů, která moc nemyslí, má sestru. Příliš chytrou sestru, která se mě tu snaží vyrvat vlasy a zneškodnit mě. Snažila jsem se tu, magorku, skopnout, ale bála jsem se, že bych si provedla ještě něco horšího s nohou, tak jsem jí popadla taky za pačesy a snažila se jí od sebe odervat. No, nešlo to. Najednou se odnikud objevila spása v podobě Daniely, tedy mámy.

Odtrhla jí ze mě.

Myslím, že mě poznala podle toho, že jsem na tu couru ječela něco ve smyslu:

„Ty pošahaná couro, co si myslíš, že sbalíš Blacka, když se mě zbavíš? Možná by jsi měla změnit třídu, když ti furt nedochází, že já nesbalila jeho!"

Pravděpodobně tam bylo víc nadávek. Nevím, jestli vám už někdy někdo rval lasy, ale ono to je celkem bolestivé a nepříjemné.

Vrátím se zas k tomu, jak máma odtáhla tu černovlasou dračici. Ta si to nechtěla nechat líbit a začala se rvát i s mou mámou. Dál ječela nadávky, na mě, na mámu, na svět a zas na mě. Mámě se jí podařilo držet v šachu.

„Andreo, teda Anito! Nemyslíš, že by jsi se měla už uklidnit? Nestačilo to, to mám zvolat na tebe policii?" zkoušela jsem jí přeječet.

„To nemusíš, Reedová," po cestě přicházel celý v černém, Kiro, s dvěma muži v laciných, polyesterových, oblecích. „Pánové od policie, si s ní stejně chtějí promluvit."

Anita, když ho slyšela a viděla přestala se rvát s mámou, zvadla:

„Kiro?"

Vyvalila na něj oči a začal se jí třást dolní ret:

„Ty, pomůžeš, jí? Vždyť, ona, není nic!" Začala vzlykat.

Black se na ní skoro nepodíval a odsekl:

„To je tvůj problém, Anito."

Pánové od policie si přebrali slečnu, útočnici, k výslechu. Já se dívala na Kira, nikdy mi nedošlo, jak děsivý může být. Pohled, který mi věnoval by zmrazil i arktickou vichřici. Na jazyku mě svrběly otázky, ale věděla jsem, že on se mnou už nechce mít nikdy nic společného.

„Jste v pořádku?" zeptal se chladně mámy, ta jen omámeně přikývla. V duchu jsem se musela usmát, tak on ten jeho šarm funguje i na čtyřicátnice.

„Ty, můžeš chodit?"

Sice se díval někam k fontáně, ale došlo mi, že tím myslí mě:

„Jo, dík. Berle mi nezlomila."

Šlehl po mě pohledem, který mi jasně řekl, že o moje vtípky na odlehčení situace není zvědavý.

„Ano, pane." Odpověděla jsem znovu.

Stáli jsme tam tři, jak sochy, které na sebe vrhají pohledy. Máma na mě, jako kdo to je? Já na mámu, počkej a na Blacka, co jako dál? Black na fontánu, že by byl nejraději už pryč.

„Měla by jsi na ní podat oznámení za napadení. To ona na tebe poslala ty dva mimoně."

Otočil se ke mně, podíval se mi do očí:

„Dneska ještě ne, ale brzo, Reedová, budu chtít slyšet všechno, do těch nejmenších, nejodpornějších detailů, ať se můžu rozhodnut co s tebou udělám." Aniž by se rozloučil odešel pryč.

„Angelo, kdo to byl?"

Jo, jen ona mi nikdy nepřestala říkat celým jménem.

„To? Přesně tak. To! Takovej vesmírnej pokus, co na mě spáchali. Kiro Black, geniální magor z naší školy," řekla jsem potichu, nikdy bych nikomu nepřiznala, že jsem stála na prahu slzavého jezera.

„Aha, takže jste spolu chodili, nebo spolu chodíte?" zeptala se, protože kdo by to tak mohl pochopit.

„Em, asi jsme spolu nějak chodili a teď spolu asi nějak už nechodíme."

Máma se zasmála:

„Angelo, ty jsi prostě v tomhle po tátovi, co?"

Vyvalila jsem na ní oči, jak to jako myslí?

„Pojď sedneme si do cukrárny, myslím, že je na čase, aby jsme si my dvě popovídaly." Pomohla mi z vlasů a oblečení vybrat trávu a jiný plevel a šly jsme si sednout do Kafé Leťák. Jediné, a dobré cukrárny v parku, u letního kina. Obě jsme si objednali ledovou kávu, dívali se na sebe přes stůl.

Prohlížela jsem si ženu, která mi dala život, jak neznámou osobu. Její vrásky kolem očí se trochu prohloubily, je víc opálená, než bývala, také používá víc výrazné líčení. Její světlehnědé, vlnité vlasy stále drží dokonalý tvar, na rozdíl od těch, co mám já. Sice mají přírodně stejnou hlavu, ale kvalitou jsou po tátových, rozježené, neposlušné. Mám stejnou, špičatou, trucovitou bradu jako ona. Jen s tím, že já v ní nemám dolíček. Upila jsem kávy a pozorovala jí dál. Nevěděla jsem jak začít a ani o čem mluvit.

Za poslední tři roky jsme se viděli nanejvýš pětkrát. Vždy to probíhalo stejně. Vyslechla jsem si, co jsem zač, co jsem provedla, jak jsem zničila život Angelovi, sobě, jí, tátovi, tomu řidiči i tomu chudákovi z tělocvičny. Když na mě vyblila všechen jed, tak jsme musely na hrob a tam jsem se musela omluvit za to, že jsem se narodila, jako jeho sestra. Jo, není nad pohodové, rodinné vztahy. Pak mě vrátila tátovi s tím, že se mezi námi dvěma nic nezměnilo.

„Tvůj táta se mnou dva měsíce randil a došlo mu to až, když se ho jeho kamarád zeptal jaký bylo rande?" řekla najednou a usmála se na mě Její úsměv jsem už zapomněla.

„Když s Blackem, je to trošku složitější," odpověděla jsem.

„Ale Angelo, jak to může být složitější?"

Olízla jsem si ryty a pohoupala hlavou:

„Nevím jak začít, ale prostě teď nevím, jestli jsme měli, nebo ještě máme vztah na smlouvu, na osmadvacet dní." Ignorujíc otevřená ústa, elegantní ženy naproti jsem pokračovala: „Právě jsem porušila jedno ze smluvních pravidel, že to nevykecám třetí straně, nebo nikomu dalšímu, nevím jak to tam ten, Alien, formuloval."

Čekala jsem záplavu otázek, nechápavý výraz, ale srdečný smích, rozhodně ne.

„Dani...É. Mam... Hej, proč se směješ?" Jo mít problém oslovit někoho, v kom jste čtyřicet dva týdnů bivakovali, je opravdu pocuc.

„Angelo, tak mi klidně říkej Danielo. Ještě je brzo a mezi náma je toho hodně k dořešení." Obě jsme sklopily hlavu a ucucly kávy. „Pověz mi o té smlouvě, nějak mám pocit, že je za tím víc." Kdyby tu nebylo tolik lidí, asi bych na ní vyplázla i jazyk.

Stiskla jsem víc rty k sobě a vzdychla:

„Jak už jsem řekla, je to pán geniální z naší školy. Sama jsi ho viděla a myslím, že i chápeš co dělá s holkama."

Jo, matka se právě začervenala!

„No a protože se jich chtěl zbavit, tak našel jedinou bláznivou káču," prstem jsem ukázala na sebe, „myslím sebe, která ho úplně ignoruje. Já neznala ani jeho jméno. No a tak nějak mě, pod pohrůžkou vyhazovu ze školy," protočila jsem panenky, nad nedůvěřivým pohledem, „jo, je toho schopný. Donutil mě podepsat, že jsme na veřejnosti pár. No a pak se to prostě nějak stalo, já přišla na to, že on, to myslí skutečně." Musela jsem se pořádně napít. Možná by to chtělo spíš ledovou tříšť.

„Tak, takhle se dneska loví, takový fešáci?"

Ach jo:

„Jo, jako chřipku a může za to jeden svetr! Nechci to vysvětlovat." Cítila jsem,že přichází čas na závažnější téma.
„Jak ti ublížili?" zašeptala.

„Kopanec do nohy a do žeber. Nic zlomeného." Ten pohled plný smutku a ještě něčeho mě úplně dostal. „Mami, našli mě rychle. Nemyslím si, že by mi dokázali nějak víc ublížit. Chovala jsem se dobře."

Daniela zakroutila hlavou, pevně sevřela oči:

„Angelo, proč se s tebou táhnou samé problémy? To jsi byla takové hodné a šikovné miminko, na rozdíl od Angela."

Vzdychla si a napila se zhluboka kafe:

„Ledovou tříšť?"

Zeptaly jsme se obě najednou, a obě se zasmály. Objednaly jsme si pomerančovou a zas nic neříkaly.

„Já nechtěla!" vypadlo najednou ze mně.

Máma se zvedla a objala mě kolem ramen a přitiskla mi k sobě hlavu:

„Já vím, já vím. Jen, když mi Robert zavolal, že tě unesli, tak jsem málem zešílela."

Zvedla jsem k ní uslzené oči, pohladila jí po ruce.

„Promiň. Já, já, já....„

Začala jsem brečet, neschopná dokončit větu. Vůbec to nebylo trapný, že tam svorně bulíme na veřejnosti. Popadla jsem hole, máma kelímky s ledovkou aby jsme šly do ústraní.

„Angelo, myslím, že by jsme si měly dát společný čas. Měly bychom konečně vyřešit všechnu tu bolest, mezi námi. Jen mi vysvětli, proč tě unesli?"

Taky si to myslím, dát si společně na čas. Najít k sobě cestu. Nikdy jsem si to nepřiznala, ale všechno to týrání, jsem vydržela kvůli tomu, že mi máma chyběla. Chci být s ní. Představy, že budou s táto spolu by i byly, vím, že je to nereálné, jenže ruku na srdce, který děcko rozvedených rodičů, by nechtělo mít úplnou rodinu?

„Kvůli němu. Má vlivný rodiče a pravděpodobě, mají i dost peněz."

Pohladila mě po vlasech:

„Proto jste se rozešli, nebo tak něco?" v očích jí zajiskřilo.

„Kvůli tomu ne, ale řekla jsem mu, že Angel, byl moje dvojče."

Poplácala mě po koleni:

„Chápu. Nechme to, teď. Už se ti ozvali z policie?"

Zakroutila jsem hlavou:

„Pravděpodobně to přijde dnes."

>*<

Asi jsem si to i přivolala, doma s tátou na mě čekal postarší pán, v neladícím oblečení a tragédií vepsanou do tváře.

„Dobrý večer, slečno Reedová. Mohla byste jet se mnou, sepsat výpověď?"

Poručík Kejkan, jak jsem se později dozvěděla, byl onen pán, co zná starého Sama a telefonoval s Kirem. Všechno do nejmenších detailů jsem jim musela jak pohádku převyprávět, no a když jsem dorazila domů, čekala na mě máma s tátou oba trochu, trochu víc pod vlivem alkoholu.

>*<

Jenže teď už je ráno a já musím čelit realitě dnešního dne. Dnes budou výsledky zkoušek, jsem na ně opravdu zvědavá. Než jsem se stihla vrátit z koupelny, z kuchyně se linula vůně kafe.

„Posaď se a najez se."

Naservírovala mi snídani a tu samou sobě, máma.

„Ty jíš taky rejžovej chlebíček?"

S plnou pusou jen přikývla.

„Dneska budou výsledky zkoušek. Připravovala jsem se na ně, tak ti pak zavolám. Ty pojedeš domů?"

Usmála se:

„Určitě mi zavolej, nechej si projít hlavou co jsme ti večer řekli s tátou. Ne, nesnaž se vymluvit na to, že jsme nebyli střízliví!" pohrozila mi prstem a zatvářila tak jak to umí jen ti, co mají svého potomka.

„OK." Koukla jsem se na hodiny: „Budu se muset vypakovat." Začala jsem se loučit, když se koukla na čas, i máma a začala fredkoidní jízdu. Vím, že je dobrá, ale vidět jí, jak během deseti minut se dokáže sbalit, obléknout, učesat a nalíčit, sice jen řasenku a rtěnku, ale i tak. Prostě jsem tam stála a koukla s otevřenou hubou.

„Zavři pusu, než ti tam vletí moucha, taky sebou hni, ať nedorazíš pozdě. Mám tě odvést? Ale bylo by lepší, kdybych nemusela, je to na druhou stranu než potřebuji a kvůli těm jednosměrkám pak zpáteční cesta trvá o dvacet minut déle."

Zavřela jsem tedy pusu, vzala tašku, obula si tenisku a nachystala se ke dveřím. Sjeli jsme do přízemí a rozloučili se letmou pusou. Já si do uší dala sluchátka a pustila si Ódu na radost, protože jsem potřebovala něco, co mě podpoří, abych se před branou školy neotočila a neutekla. Poslechla jsem si jen začátek, kdy mi bylo ze zvukovodu vyrváno sluchátko.

„O co se snažíš?"

Podívala jsem se do ocelově modrých očí, schovaných pod světlehnědou ofinou člověka, tedy mimozemšťana, kterého jsem tu nečekala.

„Kiro?" chtěla jsem, aby se usmál, ale on zůstal stejně ledový jako včera v parku. „Šla jsem do školy, je pondělí. Je na tom něco špatně?"

Jeho tvář se nezměnila:

„Máme spolu smlouvu, takže si hezky nastoupíš do auta a budeš se tvářit, že se nic nezměnilo. A ať tě nenapadne něco říci Foxové nebo Williamsové, rozumíš?"

S tím rozumíš, se přiblížil nebezpečně blízko, polkla jsem a přikývla.

„Jo."

Odešel do auta a aniž by mi nějak pomáhal, si sedl za volant. Pousmála jsem se nad tím, jak se mě rozhodl trestat. To co bude horší je, jak ke mě bude pozorný, až se budou dívat ostatní. To bude teprve to, co bude jako rytí špendlíčkem v otevřené ráně mé duše.

Ve škole mě doprovodil ke skříňkám, pomohl mi s přezutím, protože kolem bylo příliš očí, než aby mě tam mohl je tak nechat a jí si po svém. Než odešel, špitl sladkým tónem, že se uvidíme v jídelně a zmizel. Pomalu jsem šla do hlavní chodby k nástěnkám, kde jsou výsledky zkoušek a plakát se jmény padesáti nejlepších studentů školy.

Dnes jsem si přála, aby Harry Potter byl reálný, byl můj kámoš a daroval mi neviditelný plášť, nebo spíš plášť neviditelnosti?

Proč já vždycky začnu uvažovat nad takovýma blbinama. Předstírala jsem, že neslyším špitání určené mé osobě, jenže to bylo podivné, čekala jsem řeči o únose, ale bylo tam i něco jiného. Našla jsem lejstro s výsledky a hledala svůj kód s výsledkem.

„Pán Bůh se posral," zašeptala jsem. „Pán Bůh se posral a nebyl doma a tohle musí být nějaká tisková chyba!" mumlala jsem si pod fousy, když mě kolem ramen z každé strany objala jedna ruka.

„Ný, už jsi se dávala na výsledky?" Bez pozdravu mi zašeptala do ucha Cristal.

„Ahoj holky, se nějak pokazila tiskárna, ne?" vytřeštěně jsem se dívala z jedné a druhou

„Ahoj. Ný, myslím, že jsi se ještě pořádně nepodívala, že zlatíčko."

Usmívala se jak sjetá, Jane. Nechápavě jsem na ní vyvalila oči:

„Co, jsem ještě neviděla?" Zeptala jsem se opatrně, trhajíc každé slovo.

„Pojď," zatáhla mě Cristal, culící se jak sluníčko. Vedli mě k onomu plakátu, kde je uvedeno, padesát nejlepších studentů školy. Obě zvedly prst a zabodli jej na třicátý řádek seznamu:

„Prosím přečti to nahlas, Ný," zaševelila mi do ucha požíračka srdcí.

„Ano, přečti to," zakňučela mi do ucha budoucí nevěsta."

Zaostřila jsem a přečetla nahlas: „Třicet, Reedová A., 499 bodů." V mojí hlavě zůstalo jen, hah. „Hah." Vylezlo ze mě.

„Jo drahoušku, kdy jsi se hodlala nám říci, že nejsi stejná jako my?" ptala se dál Cristal, s jedovatým podtónem.

„Ale to je chyba, určitě se sekli, to není můj výsle..."

„Á, slečna Reedová, jsem rád, že vás tu vidím."

Přimotal se někde z meziprostoru ředitel školy:

„Jsem rád, že jste s tou, sebesabotáží, skončila. Tolik mě mrzelo, celou tu dobu, že se nesnažíte. Doufám, že dostanete něco pěkného."

Zůstal tu po něm jen chvalozpěv a těžká vůně nějaké drahé kolínské.

„No tak, Ný, koukej jít s vysvětlením ven!" zavrčela neohroženě, Jane.

„A můžem si k tomu sednout v učebně?" zeptala jsem se kajícně.

Přikývly. Jen co jsem seděla a byla obklíčená kamarádkami, jsem spustila:

„Přece jsem říkala, že se se mnou, Black, učí. Je to tím."

Zakroutily svorně hlavou:

„My se také učily, jsme na tom dobře, ale ne tak, jako ty. To všechno je taky kvůli čemu si, Ný, barvíš vlasy?" natvrdo se zeptala, Cristal. Nestihla jsem odpovědět:

„Cristal, ty si nevzpomínáš na prvák, že k nám nastoupila až po pololetí? Kdo zvládá udělat zkoušky v pololetí? Pravděpodobně se ani moc nemohla připravovat."

Smutně jsem na ně koukala:

„To přeci nic neznamená..."

Cristal mi plácla ruku na pusu:

„Pusino, znamená to hodně." Objala mě: „Já chápu, že mě miluješ, ale nemusela jsi svou budoucnost kvůli tomu hodit do hajzlu a být s náma v céčku."

Jane začaly cukat koutky a mě došlo, že to celou dobu hrají a mají doopravdy radost z mého úspěchu. Rozesmály jsme se jak na tripu.

„Vy čůzy, jedny, pominutý, já vám to žrala i s dřevem!"

Hýkala jsem mezi výbuchy smíchu.

„Jsi legenda, Reedová, umístila jsi se jako jediná céčková, koza, v top padesát a ještě k tomu uprostřed!"

Před obědem jsem stihla zavolat mámě, to byla poslední fajn věc, než jsem se měla potkat s člověkem ze seznamu, pod číslem jedna. A to s, Black K., 505 bodů. Myslím, že bych to měla zkusit na Broadwayi, vydržela jsem se s ním nezávazně bavit třicet minut a tvářit se spokojeně, nevystrašeně, v pohodě. Jenže mi celou dobu běhal po těle mráz a husí kůže, protože kontext ve všem co říkal byl děsivý. Nejděsivější ze všeho byla poslední věta:

„Zítra, drahá Angelo Reedová, máš stejně jako ostatních čtyřicet devět lidí ze seznamu volno a lístky na výstavu umění, v muzeu a tam mi řekneš vše. Rozumíme si? An?"

Jen jsem pokývala hlavou a krve by se ve mně, Freddy Krueger, nedořezal. Zbytek dne, jaksi ztratil všechny barvy.

(Konstruktivní kritika a upozornění na chyby vítány. Nějaké dojmy a nápady?)

- Edit. 18 -