Vzbudila jsem se s potem na čele, něco co mi stále zvonilo vzadu v podvědomí, se konečně dostalo na povrch. Skočila jsem po telefonu a vytočila číslo na Lou:

„Ahoj, Lou. Prosím tě, promiň, že jsem se neozvala a nedo...„

Nenechala mě to ani dokončit. Seřvala mě jak malé děcko, jak se vůbec, opovažuji, se nechat unést a pak se neozvat, že jsem v pořádku, že s prací si nemám dělat vůbec hlavu, ať se o víkendu, neopovažuji vůbec ukázat! V podstatě za každým slovem byl vykřičník.
„Díky, Lou."

Dostala jsem se, po tříminutovém monologu kdy se snad šéfka nenadchla, ke slovu a zavěsila jsem. Dívala jsem se na svůj telefon v dlani a prst mi sklouzl k ikonce zelené bubliny s uvozovkami.

Hangoust.

Aplikaci, na kterou mi jednou napsal, já mu odsekla, že mi tam psát nemá a jestli mi něco potřebuje sdělit, že po škole se uvidíme.

„Už jsi vzhůru?" napsala jsem a odeslala, odskočila jsem od telefonu, jako by mě uštkl, jelikož mi okamžitě zavibrovala odpověď.

„Už jsi vzhůru?"

Takže to nebyla odpověď, ale taktéž naprosto stejný, debilní dotaz, jako jsem mu poslala já. Tím, že dostal mojí otázku ví, že jo. Nechce se mi psát, že jsem. Něco bych napsat měla, ale co? A hlavně, proč jsem mu vůbec psala?

Protáhla jsem se a vzala svůj, smárt, pevně do rukou a začala klouzat prsty po klávesnici:

„Včera jsem nebyla schopná se zeptat, co si pamatuješ z toho co jsem ti vyprávěla?"

Rychlost jeho odpovědi mě nepříjemně překvapila.

„V podstatě jsem usnul po tom, co jsem si tě dobíral a říkal ti, ať si klidně hraješ na Dickense."

Takže, on, neslyšel, ale vůbec nic!

Jedna nula pro, Ný!

Zajásalo mé podvědomí, ta malá prohnaná potvora, co nerada hraje fér. Znova jsem začala psát:

„Řeknu ti to ještě jednou. Všechno, ale podle mě, nebudeš na mě tlačit, dobrá?" Tak jsem zvědavá na to, co mi člověk, který se narodil jen proto, aby mě mučil, odpoví.
Čekala jsem minutu, pět, deset. Odhodila jsem telefon a začala se starat o to, abych se nachystala do školy. Jediné, co je na tom dobré je, že není čtvrtek a tudíž ani tělák.

„Anee? Anee?"

Otočila jsem se po tátovi:

„Co pak?" koukla jsem za sebe na tátu ve dveřích koupelny.

„Co se děje?" zeptal se můj obří táta hlasem jako by se bál, že vyplaší hříbata.

„Nic. Proč?"

Zatvářil se kysele:

„Stojíš tu už nějakou dobu, tečou ti slzy a podívej co jsi provedla, s tou novou tubou, zubní pasty."

Sklonila jsem zrak k rukám a masakru na umyvadle, pak mi sjel pohled k zrcadlu a opravdu jsem uslzená. Vůbec nevím, proč jsem se tak zasekla, ani jak.

„Anee? Mám zavolat k doktorce? Nepotřebuješ se, vypovídat?"

Zavrtěla jsem hlavou:

„To se spraví, je to jen stresem, ještě jsem se nesesypala po tom únosu, ono to přijde, pak mi bude líp." Co jsem neřekla, že ten únos, jen odstartoval všechno, rozhovor s Blackem, rozhovor s mámou, možnost, že by jsme se my dvě za mohly poznat, být máma a dcera. Což jsme vlastně skoro nikdy nebyly, protože jsem se chovala jako kluk no a pak. Pak jsme o něj navždy přišli.

Vzpamatovala jsem se ze snění a chystala se do víru života. Prozřetelnost mi nakukala, abych nechala své zvukovody volné. Už během bitvy, Bráno, versus hole a moje maličkost se mi k uchu donesl přezíravý tón:

„To fakt neumíš počkat a nechat si pomoct, nevím zda jsi hloupá, zabedněná, nebo z jiný planety!"

No, to, prr! To je moje hláška. A ano, opět jsem zcela na úrovni, vyplázla jazyk.

Usmál se jak ona jediná, přirozená, vesmírná družice na kupce exkrementů. Měsíček na hnoji, pokud je třeba překladu z mimozemšťaniny. Docela to vypadalo, že zas vedle mě, dokáže dýchat. Nechci to přiznávat, ale taky sem se cítila pěkně, když mi otevřel dveře a pomohl mi nasednout. Počkal než sem se připoutala teprve pak vyjel ke škole.

„Jak ještě dlouho budeš mít sádru?" zeptal se mezi tóny příšerné, rádio verze nějaké rockové balady. „

Doktor říkal něco o čtrnácti dnech, abych dala své noze pokoj. Vůbec, byl celkově drzý. Si jako myslí, že to dělám schválně?" odpovídala sem a zároveň vrčela nad tou potupou spáchanou na mé prsatosti.

„Hm, tak to tě vzít do aquaparku asi nemá cenu," vynesl svůj optimistický nápad. Usmála jsem se od ucha k uchu a byla jsem ráda, že už stojíme před školou, když sem odpověděla:

„Kiro a kde bereš jistotu, že umím plavat?"

Ó ano, to je ta reakce co jsem očekávala, upadlá spodní čelist, vyrolovaný jazyk a pára z uší:

„Reedová! Ty, jako fakt?"

Rozesmála jsem se:

„Neplavu ráda. Mám hrůzu z hloubek, tam kde nestačím tak vyšiluju." Pokrčila jsem rameny: „Vystoupíme?" Kývl a pomohl mi z auta.

„An, ale to máš dost omezený, když jsi tak prťavá."

Nebýt o holích, tak ho snad za ten objev poplácám:

„Ano. A pravděpodobně jsi si, dle mé smetanové pleti, všiml jak moc holduji opalování, když už to plavání, není mým favoritem."

Zůstal stát, tak jsem se musela opatrně otočit, hole jsou ubíjející.

„No abys neřekl, miluji klouzačky, tobogány a bublinky. Vlastním tři páry plavek a všechny přes léto, s Jane a Cristal, zruším na těchto atrakcích."

Stál tam jak toulavej, kocour. Sexy kocour, k poňuňání.

„A mohl bych s tebou?"

Zeptal se takovým tónem, že mi ztěžkly vnitřnosti.

„Já nevím," odpověděla sem po pravdě. Ani on to neví a dávat sliby, je těžká věc. Už jen proto, že by se měly brát vážně. Všechny, i ty prkotiny, kdy slíbíte vynesení koše a podobně. Viděla jsem jak přihmouřil oči, došlo mi, co dělá můj obličej.

„Ne, stůj!" vypískla jsem, jen na útěk bylo pozdě a jak je moc blízko, tak moje sebeovládání se vypaří a kormidla se chopí hormony.

„Milánci, já sem ta poslední, kdo by něco namítal," zaslechla jsem drahou požíračku srdcí, „ale učitelský sbor by s tím nesouhlasil a mít nucený úklid v posledních dnech školy?"

Black se odtáhl a zvedl oči k mojí drahé kamarádce:

„Williamsová, dobré ráno."

Tak jestli nezmrzla okolní vegetace, tak je to zázrak.

„No ahojky slaďoušci." Nedala se ta prohnaná mrcha. „Ný, lásko má spanilá, nutně potřebuji tvé umělecké schopnosti."

Vím, že kdyby mohla visí mi na ruce, nebo i na kotníku, jak už se jednou stalo.

„Tak co to bude? Zombie, mumie, upír nebo něco jemného?"

Zamžikala na mně, zmalovanými víčky:

„Krásko víš, on koloušek," začala tím nejděsivějším, „je součástí nějaké skupiny a pořádají předprázdninovou akci, pro děti, no a já slíbila, že tě získám."

Zaúpěla sem:

„Proč? Cristal, proč!"

„Tak už ti to řekla?"

Potkali jsme u skříněk Jane. Kývla jsem.

„A i tu druhou část?"

Ten její obličej se mi vůbec nelíbí:

„Cristal?"

Protáhla jsem její jméno a ledově na ní koukala. Polkla a čučí do země:

„Ven s tím!" vrčela jsem.

Mnula si rty a pak zvedla oči a koukla přímo na objekt, který podlehne katastrofě:

„Kiro, mohl by jsi být u šachového stánku?"

Sto devadesáti centimetrová, protivětrná clona se téměř vytratila. Nevím to jistě, ale určitě jsem už vyprávěla o té osobě, co žije v mém těle a je škodolibá, pomstychtivá a nehraje fér. To nejsem já. Jen mé pravé já.

„Jo, Cristal, půjdu, budou stačit jen obličejový barvičky? Nebo chtějí i latexovou kůži, zuby a umělou krev?" Vyhrkla jsem s vědomím, že i on pak půjde.

„Kdy to je?"

Došlo blbé Angele, co měla být první otázka a snaží se ignorovat vraždu v očích mladého muže ve svých zádech.

Jo občas mi hrábne, víc jak občas, a mluvím jak reportér. Pohled na Jane, mi potvrdil, že ne jen já, se královsky bavím.

„Blacku a Reedová, jste skvělí je to zítra. Potvrzený áčka zařídím. Je to nějaká uznávaná tlupa, či co."

Poslala nám pusu, tahle živoucí legenda, s kterou sem neměla čas si popovídat a zmizela za roh.

„Neboj Kiro, jde o skauty. Ný, uvidíme se v učebně. Báj!" Líbla mě na tvář druhá dezertérka.

„Promiň, musela jsem to udělat." Koukla jsem se přes rameno na člověka, kterého jsme znásilnili na veřejnosti.

Tváří se v pohodě?

To je špatný.

Co chystá?

„An, jen si říkám, že máš nešikovný nohy, protože tvoje podvědomí a duševno má pořád obuté boty na sprint a jakmile zavětří nějakou možnost utéci, udělá to. No a tvé nohy to prostě nestíhají."

Ale fuj, toto. Se musí chovat tak mile a dospěle?

„Pojď, pomůžu ti s přezutím."

Opět jsem měla svou sedačku ze školního idola. Když mě doprovázel k učebně tak se nahnul a přímo do ucha mi zašeptal:

„Čím zaplatíš Reedová?"

Než sem se vůbec vzpamatovala, stála jsem tam sama. Pořád zapomínám, že je to mimozemská kreatůra.

Do třídy jsem vplula s vyučujícím v zádech. Dle toho, že měl pod paží noviny a na kapse kalhot vyboulený mobil, došlo mi, že se chystá volná hodina tichého dopisování. Je to celkem vtipné, kdy si smíte dělat téměř cokoliv, jen nesmíte ceknout a angličtinář si spokojeně studuje Tájmsy.

Pak vyloví mobil a zády ke dveřím hraje poker nebo něco obdobného. Tyhle poslední dny školy jsou prostě takové. Možná by se i našel šílený kantor, co by do nás hustil nedoprobrané kapitoly a plakal, jak je to nespravedlivé, že měl málo času a my příliš volna. Jenže nevěřím, že někdo takový existuje.

Všechny ostatní hodiny proběhly stejně, že jsme si s Cristal a Jane ani nevšimly, kdy je přestávka a, ehm, ehm, vyučování. Měly jsme na stole blok a vesele jsme v něm rozvíjely teorie prvotního třesku, kvantové mechaniky, závažnost zahraniční politiky a stavu v Číně a situaci mezi Severní a Jižní Koreou. Samozřejmě jsme řešily kolouška, skauty a co po mě ta bláznivá, bitch, chce. Nebýt Blacka, tak bych se k něčemu takovému nikdy neodvážila, nikdy jsem s dětmi nepracovala, líčila jsem jen na Hallowen sebe, Jane a Cristal. Bavilo nás oblékat se za strašidla. Jenže tohle je jiný. Obě mrchy se mi pošklebovaly nejen smajlíky a obrázky. Ví jak na mně. Na just, to zvládnu.

Školní den přešel s Blackem jsem mluvila jen chvíli o obědě, kdy spíš páčil z Cristal informace, co po něm bude vyžadováno. Takže jsem se spíš smála, než jedla. On je sice super chytrý, ale ona když nechce něco říci, tak to neřekne. Čekala jsem na něj u auta s rozhodnutím, že udělám špatnou věc.

„Proč si nepočkala v šatně?"

Protočila jsem oči:

„Ahoj Kiro, taky tě zas ráda vidím." Odpověděla sem přeslazeným hlásečkem.

Protočil oči:

„No tak proč?"

Pokrčila jsem rameny:

„Chci s tebou mluvit, Kiro. Máš čas?"

Zarazil se a podezřívavě si mě prohlížel:

„Jsi podezřelá, Reedová," dál mě rentgenoval pohledem.

Odfoukla jsem si:

„Tak máš, nebo nemáš?" zeptala jsem se netrpělivě znovu. Kývl, místo odpovědi. Nežít s otcem, tak nevím na čem jsem. Pomohl mi nastoupit. „Víš kde je dětské hřiště v Hertovce?"

Otočil se ke mě tváří:

„Hele An, začínám se fakt děsit. Sice vím, kde tohle hřiště je, ale uvědomuješ si, co je to za čtvrť?" zeptal se.

„Jo Blacku, vím který dvě čtvrti se přesně v týhle ulici potkávají, ale ty jsi chtěl vědět vše, já ti to taky řeknu. Tak nás tam odvez, prosím." Otráveně jsem odvětila. Byla jsem ráda, že když řídí, tak nemá potřebu si povídat a já si tak mohla rovnat myšlenky co, a jak mu povím. Jestli mám vůbec odvahu uskutečnit plán, který se mi zrodil v hlavě.

Došly jsme na ono hřiště, které už od pohledu bylo děsivé. Prolézačky poničené, vše posprejované a polámané. Viděla jsem jeho nechuť:

„Sednem si na kolotoč," vybídla jsem ho, aby jsme došly po vybetonovaném plácku, kde byl beton značně rozpraskaný a prorůstala jím osychající tráva. Sedli jsme si a zjistili tak, že kolotoč funguje: „Co si myslíš o tomhle místě, Blacku?"

Zamračil se a suše odpověděl:

„Je to hnus. Musím to říci mámě."

Musela jsem se usmát:

„Tohle místo, to jsem já, Kiro."

Chytnul mi obličej do dlaní a donutil mě otočit k němu tvář:

„Do háje An, co tím chceš říct," jeho podivné ledové oči klouzaly po mé maličkosti. Jen tak na polo jsem se usmála a odtáhla se. Nemůžu za sebe ručit, když mu začnou padat vlasy do čela ,tak jak se mi to líbí.

„Je to tu prostě jako já. Vidíš na tom, že když to stavěli, dali si s tím práci. Ještě vidíš hezký lak a pěkné, zajímavé prvky." Trochu jsem se zasmála, cítila jsem v krku slzy. Na ty teď nemám čas, ještě ne. „Je stejné jako já. Narodili jsme se, já a brácha. Dvojčata Reedova. Angel a Angela. Jedeno příliš chytré a trochu sociopat a druhé s aurou přitažlivosti." Odmlčela jsem se, protože mi chytl ruku a já se cítila trochu líp. Takticky mlčel a já byla ráda. „Stejně tenhle plácek je teď v tomhle stavu. Poničený, dost věcí chybí, něco funguje, ale úplně ne tak jak by mělo. To je moje nynější já. Taky sem napůl rozbitá, pokroucená a poničená, chybí mi dost částí, přesně Angel."

Dívala jsem se na neošetřovanou zeleň a pokračovala:

„Můj milovaný bratr byl něco jako ty. Vysoké IQ, fotografická paměť, nekonečná kapacita mozkové aktivity a blázen do hry s živými vojáčky. Jeden z prvních, které měl k dispozici byla jeho sestra. Žalostné přiznání, co?" Koukla jsem se přímo do těch ocelově modrých duhovek.

Zavrtěl hlavou:

„Máš vypravěčský talent."

Snažil se zlepšit atmosféru. Dala jsem mu pusu na špičku nosu a urovnala mu vlasy. Rozšířily se mu zornice a pokračovala jsem:

„Jenže on zjistil, že něčím přitahuju k sobě lidi. Nemusím být tak chytrá jako on a dokážu je přimět k něčemu, co chci. Tak toho začal využívat. Byly to jen dětské hry. Promyšlené mozkem, někoho, kdo byl daleko víc napřed, než si dokázalo okolí představit." Polkla jsem vzlyk: „Víš já ho měla strašlivě ráda a přišla jsem si vedle něj maličká a tak jsem se začala chovat a oblíkat jako kluk."

Postavila jsem se a došla k ruině prolézacího hradu:

„Sem jsme si chodili hrát a vymýšlet lotroviny. Společně s Hainkem, Philipem a Danem. Ještě asi dalšími pěti, ale my jsme byli to jádro. Už tenkrát jsme na povrchu vypadali jako hodní chlapečci, skautíci a pod tou fasádou jsme kradli bonbóny v obchodech. V zahrádkách jablka a třešně a vůbec jiné věci, které ti dva blbci, co mě unesli nedokázali zastavit a jít po jeho smrti rovným směrem." Ironicky jsem se zatvářila: „Kdyby žil, určitě by na to měl nějaký svůj sociologicky, psychologický, projekt a tunu informací." Otočila jsem se přímo k němu: „Chceš vědět víc?"

Došel ke mě a položil mi ruce na ramena:

„An," zarazil se a díval se mi snad až do mozku, „a ty mi to povíš?" zeptal se.

„Ano."

Odnikud se nahromadily mraky a začal liják. Nic příjemného, když hopkáte po jedné noze a doufáte, že to sádra přežije. Do auta jsme dosedli rozesmátí a promočení.
„Nach hause, Hans!„"

Zavelela jsem rozblázněně.

Jemu se blísklo v očích:

„Frojlajn, ale tvoje oblečení dostalo naprosto jiný ráz, nebyl by lepší hotel?" A mrkal na mě a naznačoval, že si kroutí knír.

„Blbe."

Plácla jsem ho po stehně. „Tak abys věděl, teď mě vezmeš domů a pak by jsme si mohli třeba skajpovat."

Udělal výraz týraného štěněte:

„Ano, madam."

Spát jsem šla s vědomím, že nedělám správnou věc. Zítra mu musím říci další část svého příběhu a to nejhorší mě teprve čeká.

(Tak Ný, začala vyprávět svůj příběh s tvrdou upřímností nejen k Blackovi. Těšíte se na další den? Děkuji za případné upozornění na chyby a konstruktivní kritika vítána.)

- Edit. 18 -