Třeštím na sebe oči do zrcadla v naprosto nechutně luxusní koupelně. Znovu strkám hlavu pod kohoutek a nechávám ledovou vodu, aby mi zmrazila mozek.

„DEBILE!" zaječím sama na sebe. Pak si uvědomím, že by mě mohl někdo slyšet a vzít si to osobně. Jsem taková kráva. Kráva z krav největší. Sadisticky si suším vlasy ručníkem, musím se odvrátit od zrcadla, nejraději bych si nafackovala. Jak jsem to jen mohla provést?

Jak jsem, mu, to mohla provést?

Hroutím se na zem a tulím se do klubíčka. Mělo to být snadné, nedovolit mu, aby se moc přiblížil a po závěrečné ceremonii se s ním nevidět. Teď už to nebude už tak snadné. Proč jsem si nevymyslela jiný únikový plán!

„BOŽÉ!" musím zastavit ty obrazy, co se mi míhají hlavou.

„An? Je všechno v pořádku? Pojď už je snídaně a ty jsi v té koupelně přes hodinu!"

Jo, to jsem a ještě je to je málo:

„Dej mi pokoj, Blacku! Už jdu!" kéž bych i své pocity, myšlenky dokázala odpálkovat tak snadno.

„Jestli nevylezeš do deseti vteřin, jdu si pro tebe!"

Dobře, je stejný jako moje myšlenky.

Důvodem, mé duševní dysbalance není to, že jsem přespala v pokoji pro hosty, hned vedle pokoje jeho rodičů, a že Kiro, byl zamčený v tom svém.

To jsem se málem utloukla smíchy, když jsem slyšela, jak buší do dveří a řve na svého tátu, že on je dobře vychovaný a zachraňuje svou dívku v nesnázích, protože nám v paneláku vybublal odpad.

Dokážete si představit spoušť, když to vybublá i v sedmém patře? Já, raději také ne. Tak jsem skončila na nucené návštěvě v domě Blackovích. Ani mě nerozhodilo to, mám na sobě jeho trenýrky a tričko, což na mně vypadá jak bermudy a noční košile. Ne nic z toho ani kdybych s ním strávila vášnivé chvíle v posteli, já jsem mu řekla, že jsem ho znala! Vím, je to zmatené, měla bych se vrátit do soboty, ale teď musím ven.

>*<

„Blacku! Ještě jedno zachechtnutí a vyrvu ti střeva!"

Plácá mě po hlavě jak kokršpaněla:

„An, promiň, promiň, ale ty jsi fakt mrňavá! Ještě, že jsem ti nepůjčil dlouhé kalhoty..." svíjí se smíchy.

Kretén jeden!

Dupu nasupeně do přízemí, jo vidět v tomto super převleku jeho rodiče, bude fákt, fákt prímá! Házím vražedné pohledy.

„Kiro! Ty jsi opravdu někdy synem svého otce, co! Trochu sadista! Pojď An, dám ti na sebe něco normálního."

Zachraňuje mě jeho mamka. Alespoň někdo normální.

„Co jsi mu provedla, že tě nastrčil do toho padáku?"

Dobře, nechápu otázku:

„Em? Co?"

Jen se na mě usměje:

„To nic, taky je nechápu. Pojď, tady máš nějakou sukni a počkej ještě vršek, no tohle by ti mohlo být."

Přehrabovala svůj šatník a přihrála mi volánkovou sukýnku a romantickou tuniku.

Tak nevím, jestli raději nezůstanu v tom oblečení od Kira:

„Děkuju, snad brzo zažehnají tu katastrofu u nás v domě," huhlám a jdu se převlíknout. Jo paní Blacková velikost trefila, ale proboha, proč mi přijde, že bych si měla chytat sukýnku, červenat se a říkat něco jako: „Nekoukej se mi na kalhotky!" Jo přesně, jak bych vyskočila z nějaké pantsu mangy nebo anime. Ach jo. Čím začít den, než slušným trapasem.

„Vypadáš roztomile, An. Konečně bude u stolu trochu vyrovnané skóre." Prohlíží si mě paní Blacková.

„Děkuju paní B., za půjčení věcí, ale já na sukně moc nejsem."

Kroutí hlavou:

„Takové krásné nohy a schováváš je. Tak teď když máš Kira, tak se můžeš oblékat hezky, on tě ochrání."

Tak co tohle je za logiku? Asi normální, ona neví, že si jejího syna snažím držet od sebe zuby, nehty. Ač už jsou hodně olámané a poškozené.

„No nebudu ho moc rozmazlovat. Nechám to raději u občasného výkřiku do tmy."

Zasměje se tomu:

„Ty jsi opravdu něco, An. Je hezký, když ho necháváš, aby se snažil, ale nepřekroč tu hráz, kdy už to bude moc. Líbí se mi, že je teď tak živý. Vždycky si s děvčaty spíš pohrával, ale je to nějaká doba, co přestal s hraním si a konečně má tebe."

Pohladila mě přesně tím způsobem, jakým hladí mámy děti. Hřejivým a klidným dotekem, co vás má ujistit, že jste na světě milováni.

To bolelo.

Táta je sice super, ale prostě ženská z něj nebude.

„Dobré ráno," zdravím dvoje otevřené noviny, alespoň tak.

„Dobrý!"

„Hm."

Musím se usmát, jak je to všude stejné. Koukám na stole jsou rýžové chlebíčky a káva. Kouknu po novinách, za kterými si domýšlím Blacka mladšího:

„Stalkere, ty víš i co snídám!"

Otočí list novin:

„Volal mi to tvůj táta, prej abys tu nehladověla!"

Ajaj, tak to byl tón, určitě to nebylo pusinko, drahoušku, eso Blacku, ale něco zmetku šáhni na mou holčičku a lámu ti prsty! I když jeho táta se chová stejně jak ten můj, jasný, kdyby mi chtěl někdo opravdu ublížit, tak nemám šanci, pokud mi nedá příležitost mu dát pořádnou pěstí do břicha, ale jinak? Nejsem už malá, tedy věkem.

V poklidu ujídám svou milovanou snídani, když mě začne pálit obličej. Zvednu oči od míchání kávy:

„Hmm?" zamručím na svého smluvního přítele.

Ten se otočí na svou mamku:

„Cos to provedla?"

Kouknu na paní B. ta se tváří jak nevinnost sama:

„Co myslíš, Kiro?"

Black hodí hlavou po mě:

„To!"

Tak teď jsem celkem zvědavá.

„Kiro, to je An! Ne, TO! A co s ní?"

Koukám, že i pan Black se vyloupl z poza novin a pozoruje rozhovor.

„Proč najednou vypadá jak Candy?"

To naráží na sladké děvče, Candy, co sbalí boháče na naivní povahu?

„Tak An je sladká, ale říkat jí Candy? Má sama o sobě hezké jméno," zamrká jak panenka.

Mně cukají koutky a pan Black jen nechápavě kouká po nás ostatních.

„Děkuji za snídani, paní B. Teď mě omluvte," zvedla jsem se a šla do svého, provizorního pokoje.

Za zády jsem zaslechla:

„Nejdříve to dojíš, zlatíčko!"

Musela jsem se usmívat.

>*<

Čučela jsem z okna a poslouchala pro změnu Debussyho.

„Musíme si promluvit."

Otočím se:

„O učení? To by jsme mohly."

Sedl si na postel:

„Chci abys mi to řekla znovu."

Ach jo. Včera jak mě chytil s tím vzkazem z nástěnky, zeptal se, proč se tvářím, jak bych viděla ducha. No a já vyhrkla, že jo. Ducha letních prázdnin. No a začal kolotoč otázek a vyhýbavých odpovědí a dopadlo to tak, že mě držel z ramena a díval se mi do očí, abych mu nemohla lhát.

Do toho přišel jeho táta a pak to skončilo zamčeným Kirem a ráno tím, že mi dal to velké oblečení.

„Tak jo, co chceš přesně vědět?"

Už mě to nebaví.

„An, ty jsi jezdila na ten tábor?" začíná z lehka.

„Ano," otráveně si sedám na parapet, když mi dojde, že v té sukýnce to nebude pohodlné, jdu si sednout na židli.

„Setkala jsi se tam, s ďáblovým sémětem?"

Protáčím oči:

„Ano." Čekám na další otázku, jestli si myslí, že mu budu sama vyprávět, tak to je na omylu.

„Ale my dva jsme se tam nepotkali? Znáš mě, až ze školy."

Povzdech, fixuji ho očima:

„Ano Kiro, potkali jsme se až ve škole, nikdy jsme spolu na tom táboře nebyli. A ano, vím kdo byl A.R."

Poklepal si ukazováčkem na dolní ret:

„Ten rok, co jsem tam byl, říkal, že mu chybí jeho polovička, tu taky znáš?"

Kam tohle povede:

„Ano tu znám, stejně jako já ten rok a ani po tom, už tam nebyla."

To, že vím, kde byla a co dělala mu nehodlám svěřovat. Vstal a klek si přede mně:

„A ty, ty jsi někdy něco měla s AR?"

Tak to je nová otázka.

„Ne, Kiro, nikdy jsem s A.R. nechodila, jestli se ptáš na toto. A mít něco s A.R., kdo kdy byl v jeho okolí, si musel něčím projít. Znal jsi ho, sám."

Vypadá, že se mu ulevilo.

„An?"

Co zas?

„Hmm?"

Pochoduje po místnosti:

„Myslíš, že by jsi mě někdy mohla seznámit s tou holkou, tou od A.R?."

Proč musí chtít tohle:

„Nemyslím si, že je to zdravý nápad, ona je dost, nevím jak jí popsat."

Hází pohled kocoura v botách, ze Shreka.

„Už včera jsem říkala, že jsou to jen duchové minulých prázdnit, chci to tak nechat. Ale, aby jsi měl klid, tak víš proč se jim říkalo ďáblovo sémě?"

Vrtí hlavou.

„To protože AR byl geniální zlořád, dokázal vymyslet tak propracovaný ďábelský plán, že se všem až zatočila hlava. Skládal jej celou dobu pobytu a na konci jej nechal vybuchnout no a jeho drahá polovička, byla schopná manipulátora. Takže nikdy, nikdo, nevěděl, kdy je to reálné a kdy je to součást plánu A.R. I přes to, že všichni věděli co je zač, se za ní táhly jak můry za světlem."

Pokyvoval hlavou:

„Ty víš, kde je?"

„Ano, Blacku. Ne nedám ti na ní kontakt, protože ona o to nestojí."

Black se rozplácl na posteli a protáhl se:

„Víš, mě tak nejde ani o tu holku, ale chtěl bych něco zjistit o A.R. Vlastně díky němu jsem byl schopný vylézt z ulity."

Takže to neví, nechám to tak.

„Proto si schováváš ten starý vzkaz?"

Také musím vyzvědět pár drobností:

„Chybí ti?"

Zvedl jednu ruku nahoru a zakroužil ukazováčkem ve vzduchu:

„Tak nějak, spíš je mi divné, že jsme se nepotkali. Chtěl jít na tuhle stejnou školu a říkal, že uzavřel nějakou sázku a pokud jí vyhraje, tak bude potřebovat někoho spolehlivého, kdo mu pomůže uhlídat živelnou katastrofu."

Ještě, že leží a nevidí mně.

„Musím na záchod!"

Vrhla jsem se do koupelny a zamkla se. Nesmí vidět, jak mi tečou slzy po tvářích. Takto to bylo, stále ještě manipuluje drátky, ač už tu není? Nesmím si dovolit začít cítit něco k Blackovi. Nesmím se do něj zamilovat ještě víc.

Zamilovat víc?

Kdy jsem si to sakra připustila? Musím jen dodržet smlouvu. Nesmí se dozvědět pravdu o A.R. Jenže jak ho od sebe odeženu, aby nakonec nebylo víc zraněných? Rychle jsem se opláchla a vrátila se zpátky.

„Tak pojď, budem si opakovat," zkusila jsem to od lesa.

„E-e-e."

Kam se poděl pan zodpovědný?

„Dneska musíš relaxovat, stejně se nenaučíš to co jsi se nenaučila. Sice je neděle, ale kam půjdeme na veřejné rande?"

„Tak včerejší brigoška by se tak dala počítat ne?"

Hlavně ne, žádné další romantické záležitosti, nebo mě zabije, až ho opustím.

„To by se počítat nedalo. Chci něco normálního."

Mezek jeden!

„Tak kino a kafe?"

Půjdeme na nějaký válečný nebo jiný žánr, který mě absolutně nezajímá. Posadil se oči mu zajiskřili:

„Kino?"

Co je na tom tak skvělého?

„No. Něco je blbě?"

Usmál se:

„Kdo vybírá film?"

Chtěla jsem vyhrknout, že já, ale ne musím to vymyslet jinak. Pravděpodobně on si nevybere slaďárnu, horory v tuhle denní dobu nedávají tak tam bude nějaký akční nebo dobrodružný film.

„Střihnem si?"

Nadzvedl obočí: „OK."

Vyhrál!

Vyšel z mého pokoje a já jej následovala, zastavil nad schodištěm:

„Nikam nejdeme."

Vyvalila jsem bulvy:

„Co, že tak?" Viděla jsem, že odpověď, které se mi dostane nebude ta prvoplánová, co mu prolétla hlavou.

„Nejdřív zavolám tvému tátovi, jak na tom jsou s tou likvidací. Potřebuješ nějaké oblečení."

Huh? To jsem nahatá?

„No je fakt, že bych uvítala kalhoty, ale tvoje mamka asi nosí jen sukně, co jsem viděla a v teplácích...„"

Zajiskřil mu pohled:

„Jasně, jdi si půjčit tepláky, půjdeme sportovat!"

Zbláznil se?

Bere to jako hotovou věc? Já nenávidím sport, jsem na to levá, na to zapomněl? Třeba mu dojde, že nejsem holka pro něj, až uvidí mou ničemnost. Půjčila jsem si luxusní sportovní out-fit a po obědě jsem se nechala vytáhnout na sportovní rande.

Tak a jsme tu. Lesopark, ve kterém se nachází exteriérová posilovna.

„Tak An, teď poběžíme k první zastávce."

Rozeběhl se. Já jsem jen tak opatrně klusala, abych se moc nezadýchala, když jsem doběhla, kroutil hlavou a koukal na hodinky:

„To byl běh?"

Přikývla jsem.

„To nemyslíš vážně."

Usmála jsem se:

„Ujíždí mi snad vlak? Metro? Nebo mě někdo honí?"

Protáhl obličej:

„Ne."

Došla jsem k prvnímu náčiní, hrazdy. Ty mi kupodivu nevadí, vyhoupla jsem se výmykem nahoru:

„Tohle mě i docela jde, ale raději mě hlídej, jsem schopná spadnout." Párkrát jsem se protočila a slezla. Udělala jsem obdiv. „Blacku pokud chceš běhat tak běhej, ale mě do toho netahej." Tak vždy odběhl a čekal na mě u dalšího stanoviště, kam jsem pro formu, rychlou chůzí, dorazila. Na většině nářadí už jsem spíš koukala, jak se snaží on a jiní. Pomalu jsme dorazili k vyhlídce. Ten výhled na město je tu moc hezký, rozeběhla jsem se k zábradlí, špatně jsem došlápla, když jsem přeskakovala pěticentimetrový obrubníček. Zařvala jsem, že se po nás všichni otočili.

„Co se stalo, An!"

Pokrčila jsem rameny:

„Kotník, špatný došlap, bolí."

Koukala jsem na to, jak zvětšuje svůj objem. Black docela pobledl:

„Ty jsi říkala, že jsi antitalent, co?"

To mně teď, moc nezajímá:

„Víš Kiro, otázka je, jak se dostanu zpátky. Zkus mi najít někde nějakou dlouhou pevnou větev, o kterou se budu moci opírat."

Zavrtěl hlavou:

„Vezmu tě na záda."

Jak říkám, nemůže zůstat na planetě Zemi:

„Jasně, klidně mě kousek můžeš nést, ale ani zdaleka, nejsem peříčko, takže mi pomoz najít ten klacek, až nebudeš moc, tak budu hopkat."

Tvářil se podivně:

„Znovu se někde zraníš. Jak to jen řeknu, tvému tátovi?"

Tak to ho trápí?

„Zavolej mu, on přijede a hodí mě na rentgen. Kde si myslíš, že se seznámil s Medie?" Přikývla jsem, že mu to dochází: „Ano, dělá na rentgenu. Neboj v hopkání o jedné noze jsem dobrá, nikdy se mi nestaly dva úrazy najednou. Trochu štěstí, taky mám."

>*<

Konec neděle byl opravdu vtipný, táta se Kirovi omlouval, že ho jeho dcera tak vyděsila a vyčerpala, když jí nesl, celou cestu dolů, na zádech.

Nenechal si to vymluvit, je to alien.

Já skončila s ortézou a berlemi.

Kira, co jsem byla v nemocnici, jsem neviděla, až pak u jeho rodičů, kam mě táta odvezl. Pomohl mi do schodů a dostala jsem dárek, další šaty. Snažila jsem se mu, ty hovězí nápady, vymluvit ale když se přidali jeho rodiče, že on má kapesné dost vysoké, tak se jednou může podělit, vzdala jsem to.

Zítra je den D, zapadla jsem do peřin a nechala se odnést do světa obláčků a ticha.

(Tak jsme se dozvěděli co se stalo mezi Kirem a Ný v sobotu a jakou měli společnou neděli. Zítra je čekají testy, držíme vám pěsti i palce.)

-Edit. 18-