Cenu za odpadnutí během rozhovoru, získávám já.

Cenu za vyděšeného králíka, taktéž já!

Včera, po tom, kdy mi Kiro, vyprávěl jak mě tak rychle našli, jsem usnula. Pamatuji si, jak jsem se propadla do měkkého obláčku, ale vůbec mi nedošlo, že jsem se svezla na Blacka, jenž mě galantně odtransportoval do postele.

To co mě právě vyděsilo, byla ona klučičí hlava, vedle té mé. Spící hlava. Tělo bylo v jakési předsmrtné křeči, zkroucené u mne na posteli a zároveň na křesílku. To ten šílený, staklující, mimozemšťan nešel domů a čuměl na mě, jak spím?

Brrrr.

To je jak z přepudrovaného seriálu, které si tak ráda pouštím a představuji si, že jsem hlavní hrdinka. Jenže v tuhle chvíli mi to tak sladké a roztomilé rozhodně nepřijde.

„An, neječ!"

Připlácl mi svou horkou dlaň na pusu. S divoce bušícím srdcem sem přikývla. Toho čeho jsem se lekla až sem vykřikla bylo, že prach sprostě a drze otevřel oči, ani mě nevaroval.

Jeho, stvoření nezemské, v tichosti očumuji a on se klidně vzbudí, no nenaštve vás to? Mně to vyděsilo:

„Blacku, magore co tu děláš." Sedla jsem si, deku si přitáhla, nelogicky před sebe. „Tys tu byl celou dobu?" Lehce přikývl, při tom, co si masíroval jistě ztuhlý krk. Neslyšně jsem zasténala. „A táta?" zeptala jsem se na prahu slyšitelnosti. Ve skutečnosti jsem ani nechtěla znát odpověď. Podle toho, jak odvrátil pohled, se mi to nebude líbit.

Jakmile začal:

„Mno, to, víš, no..."

Naježily se mi snad všechny chloupky na těle, myslím že i ty, které mé tělo dávno opustily, stály v pozoru.

„An,..."

Zavyla jsem nahlas a vylezla z postele.

„An?"

Mrkla jsem se na podivně kroutícího se Kira:

„Jdu se utopit do umyvadla," zabodla jsem mu do ramene svůj ukazovák, „a ty, vymysli, jak mi sdělíš, proč a jak, a pod jakou pohrůžkou smrti, si tu zůstal celý den a celou noc. Protože tohle je divný, a, a, na tátu ještě víc!" Prudce jsem se otočila, s hlavou vysoko vztyčenou, jsem zdrhala z pokoje do koupelny, což s berlema vypadá velice efektivně.

Vážně.

To, že na hlavě mám vrabčí hnízdo, u rtů zaschlé sliny a v očích ospalky, snažím se věřit, že vůbec není vidět v jakém stavu jsou moje, naštěstí tmavé rifle, mě přece nemůže rozhodit.

Ne, fakt, ne!

A když si to tak ještě milionkrát zopakuji, tak tomu budu i věřit. Utopení v umyvadlu bude ta nejlepší věc, kterou můžu dneska udělat. Rozhodla jsem se raději, že se vysprchuji. Už vzhledem k tomu, že na jatkách zažívají menší jatka jak já, právě teď.

Fakt, fakt sem ráda, že sem se narodila jako holka a člověk k tomu.

Po půl hodině, kdy jsem v sobě měla jednu růžovou pohodu, byla umytá, čistě oblečená jsem se Blackovi za zády, dostala do svého pokoje a spacifikovala to ubohé povlečení.

„An, máš tu kafe a ten polystyren co snídáš."

Neodvažuje se na něj podívat, protože nevím, co všechno stihl vlastně vidět, jsem zapadla na židli v kuchyni u stolu a zakousla se do své oblíbené snídaně.

„Nechal mě tu, protože mi řekl, že to vypadá, že se se mnou uzdravuješ, že zas začínáš být víc ta Anee, co jsi bývala."

„Ok," kývla jsem a uhnula pohledem zpátky, do svého hrnku s černu smrtí, jenže něco tu smrdí a myslím, že to nejsou Blackovi ponožky. Je to něco, co nebylo vyřčeno:

„Proč jsi by takovej, naštvanej, že mě našli tak brzo. A vím určitě, že jsi mi neřekl ještě všechno, proč si tu mohl zůstat a poslední, netušíš proč jsem měla oblečení od krve? Ne že by na tom záleželo, Bi, mě zabije, až jí řeknu, že ten kostým můžeme rovnou spálit..."

Dopadl, spíš než dosedl, na protější židli a zhrouceně chvíli čuměl do něčeho, co mi připomínalo heřmánkový čaj. Kde ten, v téhle domácnosti sehnal, je také záhada.

Zvedl hlavu a podíval se mi přímo do očí, jasně co jiného moha ta jeho ďábelská ofina dělat, než mu padat tím způsobem do očí a ty se mu tak leskly.

„Nebude ti vadit, když ti to neodpovím tak, jak jsi se ptala, že ne?" Nadzvedl jedno obočí, to si ze mě právě utahuje? Jako, že se neptám chronologicky, nebo co:

„Ne, hlavně mluv." Zamračil jsem se, abych dala hlubší význam tomu, že mě tímhle nerozhází.

„To, proč jsem byl naštvaný, nebylo tím, že tě dokázali najít tak rychle, ale to, že tě, de fakto, našla ta pošahaná, Cristal. Ty jsi dokázala v tak nebezpečný situaci, udělat něco tak odvážného a vpašovat alespoň nějakou zmínku o tom kde jsi, do dopisu. K tomu ještě tě napadlo to, s tou školou. Víš, nějak začínám pochybovat o tom, že lidi z céčkový třídy sou hloupí a k ničemu. Začínám si myslet, že spíš jen na učení kašlete, jinak by mohlo dost z vás být i jinde." Protočila jsem nad tím oči a ušklíbla jsem se. Je to prostě magor. Mimozemské individuum, už jsem to jednou říkala, lidi z áčka jsou moc chytří, pro normální život.

„Pokračuj," vybídla jsem ho a schovala se za hrnek a napila jsem se.

„No to proč ten tvůj kostým je od krve, je, že jsi knokautovala jednoho z policajtů. Když tě našli, tak jsi prý ztratila vědomí a jak tě nakládali na nosítka ozvalo se něco jako, takhle se mnou zacházet nebudeš, čůráku. Vyletěla ta tvá pravá pěst a tomu ubožákovi, rovnou do obličeje, kdy se nad tebe naklonil, aby ti rozuměl."

Zapřela jsem si hlavu o dlaně a zaskuhrala: „Ježíší, já jsem v polobezvědomí zmrzačila policajta. Co jen budu dělat!" promnula jsem si spánky a podrbala se ve vlasech, „co se s tím bude dělat?" vytřeštila jsem na něj oči, protože mě to zajímá.

Teď se na mě ušklíbl on:

„Nic, prý je tím pobaven celý zásahový tým, prostě to neřeš, nikdo to řešit nebude a o kostým se nestarej. Bianka, ho stejně nechce, vykřikovala něco o tom, že je to prokletý, když tě v tom unesli." Huhlajíc dodal: „Koupil sem jim nový."

Cože!

„Cos to teď řekl?"

Ani jsem si neuvědomila, že svírám lžičku jako zbraň a mám vybělené kloubky prstů.

„Nic, že jsem se postaral o nápravu divadelního kostýmu."

Sakra tak to byl tón, že mě ten můj vztek, opustil stejně tak jak přišel. Vlastně proč mě to naštvalo?

„No, a ta třetí odpověď, Kiro?"

Usmála jsem se na něj a zamrkala jak mrkačka. Myslím tím, tu pannu co mrká.

„No tvůj táta mi řekl, že ti to nemám říkat, ale že vypadám jako někdo, kdo by mohl zvládnout to, co jsi mi ještě neřekla."

Maska mrkací panenky ztuhla, cítila sem, jak mi koutky úst spadly dolů. Čekala jsem něco takového, že mu táta přivázal nohu ke stolu, nebo na poklopec zvoneček, ale tohle ne. Je to pravda, začínám se do hlubin bahna minulosti propadat víc a víc. Asi je vážně čas, aby se náš vztah zhroutil. Stejně vlastně ani žádný nikdy nebyl, ale co si to tu snažím nalhat. Líbilo se mi být s ním. Bylo báječné zas se s někým hádat, přít a být živá. I učit se, dávat ve škole pozor, bylo fajn.

Zvedl jsem k němu oči:

„Dobře, stejně jsem nad tím už přemýšlela. Počkej, tedy, pojď se mnou, něco ti ukážu. Pak uvidím, co ti povím dál." Čapla jsem hole a šla do pokoje. Slyšela jsem, že jde za mnou. „Sedni si," hodila jsem bradou ke křesílku, na němž tenhle nemyslitelně vysoký kluk, spal. „Na." Podala jsem mu rámeček s fotkou, kterou jsem před ním celou tu dobu tak pečlivě ukrývala. Trochu nechápavě se na mě podíval a vzal si tu fotku do rukou.

Jen na ní mrkl a chtěl mi jí vrátit.

„Podívej se pořádně." Otočila jsem se zády a šla čumět z okna. Byla jsem nervózní, protože on je ultra chytrý a myslím, že to nebude dlouho a bude vědět, kdo na té fotce je. Ozvěna mého divoce bušícího srdce, nadopovaného adrenalinem, se mi rozléhala v uších, tak jsem přeslechla, že stojí za mnou.

„To je ta žena, co tě vyzvedla ve škole."

Odfrkla jsem a křivě se usmála:

„Jo." Nechci zatím nic říkat, počkám, co mi poví sám.

„A ty děti, u ní, to jsou asi bráchové, dvojčata."

Jen jsem zamručela:

„Hm," a čekala dál.

„Vypadají jako A.R."

Poznal to:

„Ano, je to A.R."

Postavil se zády k oknu, takže mi koukal do obličeje:

„Ale A.R. nikdy neřekl, že by měl bráchu. Vlastně nikdy nemluvil o tom, že by měl sourozence." Upravil mi pramen vlasů, co mi vypadl z poza ucha. „Takže ty máš na svědomí smrt bráchy od A.R.?"

Zeptal se, což byla jasně logická volba, pokud si myslí, že na fotce jsou kluci. Zavrtěla jsem hlavou v odmítavém gestu, cítila jsem, jak mi sjela slza po tváři:

„A.R., neměl bráchu. Mám na svědomí smrt, A.R." Vzlykla jsem, cítím, že se začínám třást. Opravdu není lepší doba na to jít s pravdou ven, než ve chvíli hormonální nerovnováhy. Chytil mě za ramena a odtlačil do křesla. Nervózně pochodoval přede mnou sem a tam. Jeho mozková aktivita byla skoro hmatatelná. Znovu si vzal do rukou fotku a prohlížel si jí. Najednou se zatavil u mne:

„To není možný. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív. Proto, si barvíš vlasy?"

Kývla jsem:

„Jo proto."

Zvedl mi bradu, tak jsem se mu musela podívat do očí:

„A tamta, to byla tvoje máma?"

Smutně jsem protáhla koutky úst:

„Ano." Pustil mě, začal zas pochodovat.

Zastavil se u okna:

„Takže Angela Reedová zná A.R., dlouho a dobře, protože je sestrou A.R. Takže ďáblovo sémě nebyla frajerka, s kterou by chodil, ale jeho vlastí sestra. A.R. Je zkratka pro A. Reed."

Polkla jsem a špitla:

„Angel Reed." Slyšet z vlastních úst po tak dlouhé době, jméno svého mrtvého bráchy, bylo divné.

Nevím, co jsem čekala, že se stane. Že exploduje planeta, nebo na mě bude řvát, nevím. On prostě kolem prošel a odešel.

Slzy, které se zatím statečně držely, to vzdaly a spustily se. Konec, už na mě nikdy nepromluví. V tom lepším případě. V horším, se stanu obětí šikany, pravděpodobně dost precizní, když to bude organizovat někdo, kdo je megachytrej. Měla jsem mu to říci už v ten den, kdy jsem četla vzkaz u něj na nástěnce. Hřbetem ruky jsem si osušila slzy jen abych viděla, kam položil mojí fotku a vzala si jí:

„Ty sis klidně umřel, klidně jsi mě to nechal udělat a nechal si mě tu. Vím, že je to moje chyba, že kdyby nebylo mého ukvapeného jednání, tak by se nic z toho nikdy nestalo, ale co mám teď dělat? Hm? Hm?" Vřeštěla jsem mezi vzlyky k fotce, která má šanci mi dát odpověď, stejně jako prázdné pokoje v našem bytě. Proč jsem jen byla zvědavá a šťourala do toho, proč tu táta Blacka nechal, teď jsme mohli sedět u telky a hádat se, nebo tak něco. Postavila jsem rámeček zpátky na jeho místo.

„Reedová, dej se dohromady, musíš zavolat tátovi, nesmí vědět, že jsi bulela!" zkoušela jsem se povzbudit. Dobelhala jsem se do koupelny, přetřídila prádlo, nacpala do pračky a zapnula jí. Nejlepší způsob, jak vyléčit, nebo spíš schovat svůj smutek, je práce a zářivý úsměv. Tak abych mohla být nešťastná, až se nikdo nebude dívat. V tom už mám praxi.

Ani jsem si neuvědomila, že hypnotizuju telefon, který opravdu zazvonil. Nějak jsem se zapomněla podívat, kdo, že rozezvučil mou placku.

„Ano?" Ty dvě vteřiny, jsem si přála, aby se ozval hlas z vesmíru a řekl, že je všechno v pořádku.

„Angelo, měly by jsme si promluvit. Kde se sejdeme?"

Uchechtla jsem se, nad dnešní nádhernou nedělí:

„Myslím, že park bude nejlepší, v kolik dorazíš?"

Položila jsem telefon na stůl. To jsem celá já, otevřít si rány a nasypat do nich sůl. Ještě dneska se sejít s Danielou. Jenže to bylo jasné, táta to řekl, že jí volal. Měla jsem zavolat první, třebas by stačil právě jen ten telefonní hovor. Možná tenhle šok mi pomohl, abych se neutápěla v nesmyslném smutku nad něčím o čem jsem věděla, že i tak přijde.

„Anee, jsem doma!" ozvalo se od dveří.

„Ahoj, Ný!" ozvalo se hned vzápětí.

„Ahój táto, Ahój Madie!" zahalekala jsem zpátky z obýváku.

„Tak co, jak je, andílku?" zeptal se opatrně táta. „A Eso, je kde?" No jasně, aby nezapomněl na Blacka.

„Určitě jsem se dobře vyspala, táto, a ten tvůj, Eso, je pravděpodobně doma. Je neděle, tak kde by měl být?" Ani jsem nepostřehla, kam zmizela Madie, když jsem uslyšela zapnout vysavač, táta i já jsme vyskočili a natlačili se do chodby:

„Madie!" zařvali jsme společně.

Ta se jen usmála:

„Já vím, ale ona musí šetřit nohu a pochybuji, že ti řekne aby jsi to udělal, Roberte!" Rychle jsem odvrátila hlavu, aby si nevšimly jak mi cukají koutky úst. Zase ta hra, co spolu hrají, ale Madie vyhrává. Vím, že je to sprostý vůči tátovi, ale fandím jí, protože je ženská. Když se mi podařilo nasadit vážný výraz:

„Táto, volala mi Daniela, za hodinu a půl, s ní mám sraz v parku. Jen aby jsi věděl." Přikývl, dopředchvíli špičkovací nálada rapidně zhoustla a ochladila se. Táta si vzal od Madie vysavač a ona zatím zapadla do kuchyně, došla jsem za ní:

„Madie, hele víš, že mi nevadí, že s tátou jste spolu."

Vykoukla na mě z ledničky, odkud vyndala věci na vaření:

„Ný, to jsem ráda. Ale myslím, že by měla přejít rovnou k věci. Víš, že nejsem moc na květnaté řečičky kolem."

Zašklebila jsem se na ní a ona na mě:

„Nechceš tu bydlet?"

Zasekla se při čištění mrkve. Ta ženská je neuvěřitelně rychlá, pokaždé, když ji vidím v kuchyni, mám pocit, že disponuje nějakou superpower.

„Ný, na to je brzo. Je nám spolu s Robertem dobře, ale nejsem ještě připravená." Nahodila sladký úsměv a začala čistit petržel. Ani mi nedošlo, že pokračovala s tou mrkví.

„Co vaříš?" Zeptala jsem se.

Pokrčila rmeny, koukla na věci co vyndala z ledničky:

„Polívku s čerstvejma nudlema, vyhovuje?"

Přikývla jsem se širokým úsměvem, tu bych od ní mohla jíst neustále. No a pak jít na sezení, anonymních tlouštíků.

Slupla jsem misku té dobroty, rozloučila se s tátou a Madie, která ho právě provokovala balíčkem karet a vydala se, směr svůj osud. Tedy do parku, za Danielou."

Došla jsem na místo, kde se většinou potkáváme. Sedla jsem si na lavičku a čekala se sluchátky v uších až dorazí i ona. Zavřela jsem na chvíli oči a ohřívala obličej na sluníčku, kdy mi na tváři přistála facka takového kalibru, že jsem skončila na zemi u lavičky.

(Od koho jí Ný dostala? Děkuji, že čtete tento příběh. Už nám zbývá poslední týden, Angeino tajemství je venku. Máte nějaké teorie? Těším se na komentáře, dodávají totiž energii k dalšímu psaní)

- Edit. 18 -

(Jen tak mimo příběh, nový cover, jak se vám líbí?)