Včera jsem si nemusela ani zapínat budík. Mé vědomí se do těla vrátilo přesně pět minut před tím jekotem. Kdyby mě dokázalo vzbudit zpívání ptáčků, bylo by to o tolik příjemnější, ale na to já mám moc tvrdé spaní. Myslím, že by mě dokázali sebrat a odnést pryč. Pravděpodobně je to tím, že dnes je to vystoupení.

Doufám, že si Black váží svého života nebo alespoň svého mužství a neobjeví se až do zkoušky, před vystoupením. Ten, jehož nedokážu ani tím nejhorším vulgarismem pojmenovat, včera vykecal otci, že budu vystupovat.

Ne, že by to vykecal hned mezi dveřmi, ale skoro ano. Po tom, co mě odtáhl z kavárny, jsme skončil v parku, vyšacoval mi můj MP3 přehrávač, nejdříve se posmíval, že je větší než telefon, ale když si s ním chvíli pohrával, tak začal chápat, proč jsem si ho vybrala.

Koumal, co tam mám za hudbu a vyzvídal, proč se mi lbí to a ono. Také jsem ho z mimozemšťana povýšila na inkvizitora, když jsem se snažila uhájit svůj, jak to nazval, chabý vkus, když poslouchám OST z korejských seriálů. Možná to bylo také tím, že tam mám fotky protagonistů a ti rozhodně nejsou buďto přes stovku let mrtví, jako Beethoven. Nebo zakrslí a plešatí s pivním pupkem. Mě odvedl domů a kázal mi, že si mám raději pořádně zchladit kotník, a namazat jej gelem, který mi koupil, protože se cítil být zahanbený Alanem, který mi koupil léky pro podporu vaziva. Jako by to mělo vůbec význam. Tu část hovoru slyšel táta a vyzvídal, co tolik péče, že to už bude skoro v pořádku.

No, a on mu začal vyprávět, jak hodlám bez holí, na podpatcích chodit po pódiu.
Táta se vyšokovaně podíval a hned se rozsvítil:

„Anee, ty budeš hrát? Opravdu? Proč jsi nic neřekla, andílku? Jsou vstupenky? Nebo máš, jako herečka volňásky? Od kolika to je? To je úžasný, jdu volat Medie!"

Nestihla jsem na nic odpovědě a ten růžový slon v duhovém obláčku odplul do svého pokoje.

„Blacku! Jak si mi to, do prdele, mohl, kurva, udělat?!" vrčela jsem na něj a strkala ho ven ze dveří. „Ty vůbec nevíš, cos to právě posral!" Hrozilo mi, že vybouchnu. Protože tímhle si táta bude myslet, že jsem uzdravená a zase jsem začala fungovat. Jenže to není pravda.

„An? Co jsem udělal? Proč jsi taková? To je už dlouho, co jsi takhle se mnou mluvila! Reedová, trochu přeháníš ne?"

Sice se tvářil naštvaně, ale couval ven. Než jsem třískla dveřmi, tak jsem se mu tvrdě podívala do očí:

„Ráno, tě nechci vidět. Tím myslím, že tě, opravdu, neuvidím až do generálky!"

Jen tím, jak na to myslím, jsem znovu naštvaná.

Oblékla jsem se, nasnídala, do tašky sbalila chladivý gel a prášky na bolest. Přeci jen podpatky a kotník v rekonvalescenci, nejsou to pravé ořechové. Do uší jsem si pustila OST, u kterého mám nejvíce fotek sexoušských korejských herců, pomlčka, modelů. To, že by Kiro, z praku okouzlil divačky celé Jižní Koree, jedním svým úsměvem, o tom žádná.

Pro jistotu jsem se před domem rozhlédla a on mě opravdu poslech. Bleděmodrý vánek nikde, Blackovy nohy nikde, ticho a slunečno, krásný to den. Křivě jsem se usmála a vydala jsem se směr škola. Pobrukovala jsem si, I Promise, a za chvíli se usmívala, jak to slunce, co mám nad hlavou.

Doloudala jsem se do šatny, po Kirovi ani stín.

Dobrý.

Když mě neobtěžoval ani u oběda a ani na mobilu, začala jsem se rozhlížet. Možná jsem to včera fakt přehnala. Třeba, už někde visí vzkaz, že už nejsme spolu a že kdo chce, mě může zabít nebo si vzít do postele, nebo obojí v jedno jakém pořadí.

Dala jsem si duševní face palm a divila se, nad čím to přemýšlím. Přece stejně spolu nebudeme, až vyprší naše smlouva, tak proč se cítím tak, tak, úzkostně? Je to tím, že si nechci připustit, že jsem se do něj zamilovala, že mi dělá dobře to, jak se ke mě má, jak se o mě zajímá a dívá se na mě? Chovám se jako naprostý blázen, což ostatně také jsem. Znovu proklínám svůj svetr, díky kterému jsem tenkrát do něj vrazila a s elegancí svou vlastní se mu neomluvila.

Teď bych měla klid. Byla bych zavřená ve své bublině a neřešila nic a nikoho, hlavě ne své vlastní city a psýchu. Opět po velké době, tedy přesně po sedmnácti dnech, jsem nevnímala, co učitelé u té tabule vykládají za nesmysly, tedy informace, které se v tuto chvíli od mého vědomí odrážely jak voda, od husího peří. Kdy se ten mimozemský neandrtálec naučil mě poslouchat? Prudce jsem se postavila, protože jsem to už sama se sebou nedokázala vydržet.

„Mohu vám nějak pomoci, slečno Reedová?"

Zeptal se mě biologikář, jehož jsem vyrušila od čtení denního tisku. Trochu zmateně jsem se podívala po třídě, a došlo mi, že začala nová hodina. Jane a Cristal, se na mě vytlemeně usmívaly.

„Musím na toaletu."

Kývl na mě a podal mi propustku.

Cestou na wécéčko, jsem byla ponořená do přehráván slov, výrazů, pohledů a tónů řeči u včerejšího výbuchu, kdy jsem na něj byla hnusná, že jsem si nevšimla chodící překážky před sebou a narazila o ní.

„Au."

Ani jsem nezvedla hlavu, jen dotyčný zátaras chtěla obejít.

„Angelo Reedová, zas se neomluvíš?"

Black!

Zvedla jsem pohled a musela jsem se usmát:

„Kiro?"

Usmál se jen tak na půl úst:

„Chyběl jsem ti?"

Je to arogantní prevít.:

„Možná?"

Trochu se zamračil:

„Kam jdeš?"

Bradou jsem naznačila směr. Otočil se a zjistil, že stojí před holčičíma záchody.

„No, aha." Ustoupil na stranu a přísahala bych, že se schválně otočil, protože se červenal.

„Chceš si promluvit?" vypadlo ze mě, když se za mnou pomalu zavíraly dveře.

„Jo!" houkl do zmenšující se štěrbiny. Já vlastně ani nepotřebovala, jen jsem se potřebovala zdejchnout.

„Hele Blacku, to že si já házím áčka z výuky, je normoš, ale co ty tu?"

Došlo mi, že třída geniálních dětí, určitě má výuku a všichni se aktivně zapojují. Sklonil hlavu, takže jeho ofina mu padala do čela tím způsobem, který způsoboval, že se moje ruce samovolně zvedaly a vůbec měly najednou svůj vlastní život nezávislý na zbytku těla. Pak to ještě dotáhl k dokonalosti tím oním úsměvem a zvednutím pohledu, kdy se jeho oči vpily do mých.

„Máme samostudium. To, že jsem na chodbě, je jen čistě účelné, protože jsem doufal, že se potkáme."

Aha, takže zas stalkuje. No co, dělá mi to dobře:

„Aha." Musela jsem se trochu od něj odvrátit,aby neviděl, jak mi cukají potěšeně koutky úst nahoru.

„Co máš teď za předmět?"

Uklonila jsem hlavu k levému rameni a přimhouřila oči:

„Vážně nevíš?"

Protočil oči v sloup:

„Biologii." zamumlal.

Žďuchla jsem ho pěstí do ramene:

„Musíme se někam zašít, mám jen weckovou propustku."

Koukl se na své hodinky a bradou ukázal k nejbližšímu oknu pod kterým byla lavička

„Dnes má dozor Rezavá Anča, takže nebude obejdovat dřív, jak za deset minut."

Jak to sakra ví?

Rezavá Anča, byla přezdívka pro jednoho z učitelů chemie, který byl plešatý a tlustý jak sud. Nevím, jak k této přezdívce přišel, už když jsem nastoupila, tak jí měl. Na pár přezdívkách učitelského sboru mám svůj patent, to ani drazí žáci áčka netuší, čí přezdívky pro vyučující používají. Asi by se osypali, kdyby to věděli.

Sedli jsme si:

„Kiro, včera jsem vyletěla. Nevím jestli mě to mrzí, ale prostě jsem to v tu chvíli cítila přesně tak, jak jsem se chovala. Nechci a nebudu se ti za to omlouvat. Možná jen za ten slovník, ale víš co, jsem taková." Trhla jsem lehce hlavou a rameny, abych věděl, že to myslím vážně.

„An, není lehký s tebou být. Jsi děsně zasekaná, nic si nechceš připustit a neustále si držíš odstup. Pořád máš nějaké tajemství, občas vypadáš, jako naprosto někdo jiný. Také se okolo tebe zjevují divní lidé," pokrčil rameny a zaklonil hlavu, takže se koukal na nebe bez mráčku. „Abych byl upřímný, opravdu jsem tě na začátku chtěl jen využít, ale hned od první chvíle, jsi se chovala naprosto neočekávaně. To, mě upoutalo a začal jsem tě mít rád." Trochu se uchecht a já se málem rozpustila, myslím, že to je poprvé co to přiznal nahlas.

„Kiro?" otočil se ke mě a usmál se tak, že se mu úsměv odrážel v jeho ocelově modrých očích:

„Hm?" Nadzvedl obočí.

„Kiro. Taky tě mám ráda. Což je ten problém. Protože pokud mě máš mít skutečně rád, budu ti muset říci o sobě několik věcí. Protože tento nevelký balíček, jak jsi kdysi na začátku našeho bláznivého přátelství nazval, kupa sraček."

Trhl sebou, jako bych mu dala facku a zatvářil se kajícně.

„Nemusíš se omlouvat, ona je to v jistém směru pravda. Mám svou minulost, kterou kdybych mohla, bych nejraději překopala, změnila, ale to nejde. Teď s ní musím žít a přežívat. Ale tím, že jsem tě začala mít ráda, ti to říci nechci, jenže v tu chvíli by to mezi námi bylo jako jed a nakonec by jsi mě stejně opustil. Když ti to povím opustíš mě taky." Zvedla jsem ruku, protože jsem nechtěla slyšet věci, typu nikdy tě neopustím, to se nestane a tak.

Postavila jsem se:

„Půjdu zpátky na biologii, myslím, že už dočetl sportovní stránku. Uvidíme se na generálce. Nezlob se na mě. Třeba to po chopíš, až tohle," zamávala jsem před sebou, „odhalím na kost. Budeš mě nenávidět a odsoudíš mě, ale možná i pochopíš." Otočila jsem se k němu zády a co nejrychleji se belhala zpátky do učebny, nevím proč, tedy vím proč, protože debilní PMS, mi vyskočily do očí slzy.

Po návratu z mého útěku na chodbu, jsem se začala raději soustředit na text v učebnicích a výklad učitelů, které jsem tím štvala, což mi dělalo dobře, že nejsem frustrovaná jen já. Byla to totiž nejlepší terapie, jak nemyslet na to co mě čeká. Vlastně jsem udělala první krok, vypustila jsem kočku na střechu.

Během zbývajících přestávek do generálky dramaťáku, se mnou, Jane a Cristal zkoušely navázat rozhovor, ale moc to nešlo, byla jsem duchem, i mimo ně. Kdy mu to mám říci? Po vystoupení, v pátek, po víkendu nebo až na konci smlouvy. Jsem sobecká a chci si s ním užít ještě nějaké hezké chvíle. Jenže tím to bude horší.

Doploužila jsem se v oblaku temných myšlenek do školního divadla a šla do šaten. Tam po mě zuřivě skočil Alan. Přesně řečeno skočil k mému kotníku, který mi začal osahávat a mumlal si něco ve smyslu, musíš to zvládnout, nemůže se to pokazit. Byla jsem tak překvapená, že jsem se na jeho záda dívala jen s vytřeštěnýma očima.

„Ala... Alane..." Cukala jsem trochu nohou, kterou držel v rukách, což nebylo moc snadné, když stojíte o holích a bojíte se, že si poraněnou nohu poraníte znovu.

„Annó, Bí, je tu někdo?" Zařvala jsem do prázdna, ale nikde nikdo. Sakra, vždyť za chvíli se má hrát, tak to že jsem tu sama s tímhle divadelním magorem?

„Alane, myslím, že by jsi měl okamžitě pustit nohu mé slečny, než problém s tvou hrou bude to, že hlavní protagonista má zlomený, přinejmenším, nos." Zavrčel mi můj bláznivý stalker za zády.

Alan zvedl svůj pohled a začervenal se:

„Promiň Ný, jsem trochu ve stresu a když si přišla o holích..." pokrčil ztraceně rameny a postavil se.

„Kde je zbytek?" rozhlédla jsem se a tak vynutila změnu tématu.

„Jsme tu naše oberlovaná femme fatale." Chytla mě kolem ramen Anna.

„Tak pánové, tady si vezměte tento stojan a jděte se převléknout ven. Tady se teď nachystáme my," začala vystrkova všechny mužské členy divadelního souboru na chodbu Beáta.

Jen jsem stihla prohodit ahoj, ke Gagemu a Arturovi a byli venku. Na zavřené dveře ještě zařvala Bi:

„A koukejte se k mým miláčkům chovat vzorně, jediná trhlinka a natrhnu vám prdel, rozumíte!"

Musela jsem se usmívat, jak se z poza dveří huhlavě ozvalo:

„Ano, madam."

Po té začal kolotoč, líčení, oblékání, česání, holky si přeříkávaly texty, se kterým jsem jim pomáhala. Ani nevím jak, ale nějak jsem si zapamatovala většinu textů, možná mě nějak infikoval super, cernově, chytrý, Black Kiro, jinak si to neumím vysvětit. Nakonec nadešel čas poslední zkoušky, před představením, což také byla první zatěžkávací zkouška pro můj kotník. Rozhodně se mu to nelíbilo.

Jednak boty, které se širokým, pohodlným, plackám rozhodně nepodobají a také plná zátěž, kdy stávám na té, jedné a zraněné noze. Naštěstí jsem tak dobrá herečka, že se mi podařilo schovávat bolestné grimasy, aby si jich nikdo ze zbývajících sedmi členů nevšiml a to hlavně ten jeden.

Tak ještě to na těch jehlách zvládnout jednou, tedy čtyřikrát.

Dávám si nohu do vzduchu, matlám jí gelem a chladím ledem. Kdo by kdy řekl, že jeviště je tak dlouhé, když se po něm producírujete v jehlových podpatcích?
Jen tak bokem přemýšlím, jak bude vypadat Black po představení, vysloveně jsem zaslechla, jak drtí své čelisti a klouby a rukách, kdy si mě Alan strhává do náručí a líbá mě. Naštěstí jen jako, asi mu bylo něco doporučeno naší osobou od nápovědy. Z mého rozjímání mě vytrhly zbylé tři herečky:

„Ný, jak to vypadá s tvojí nohou?" zeptala s Bi.

Pokrčila jsem rameny:

„V pohodě, dám to."

Anna si sedla naproti mě:

„Musím říci, že je mi líto, že nejsi v dramaťáku od prváku. Měli by jsme určitě víc členů a víc lidí na představeních."

Zvedla jsem obočí a zakroutila hlavou: „Ta to si nemyslím, Anno." To se mi do zorného pole vedrala Beáta, položila mi dlaně na ramena a donutila mě, abych se jí dívala do očí. Což bych, takový kontakt, čekala spíše od Anny:

„Ný. Nevím jak jsi to udělala, nebo jestli je to tím, že tě ulovil Kiro, ale máme plný sál. Dokonce i balkóny a lóže." Zaklonila hlavu a rozesmála se. Mě se v břichu začali svíjet hadi

„Beáto!" Křikla po ní Anna. „Neděs jí."

Začala mě hladit po paži. Je fakt nějaká doteková, tahle ta Anna.

„Ný..." Nakousla Bi. „Je to tak. Myslím, že jsi si toho nikdy nevšimla, ale ty a tvé kamarádky ze třídy, jste vždy měly pozornost všech, tam kde jste byly. Dokonce i dost lidí z áčka, přestalo číst a pozorovalo vás." Trhla ramenem: „Ale nikdy jste do toho vašeho tří členného komanda nikoho nepustily, ne že by se dost lidí nesnažilo."

Nahodila jsem svůj úsměv:

„Tak dobře. Tohle poslední představení, budete mít úspěch. Udělám vše, abych vás nezklamala."

Promasírovala jsem si kotník. Ozval se zvonek. Pekelné představení začíná v němž mám já, svou roli.

(Tak den velké akce je tu. Tu si užijete samostatně v kapitole indícií.Za věškerou konstruktivní kritiku a cílené upozornění na chyby budu vděčná.)

- Edit. 18-