Tupě se dívám z okýnka na ubíhající okolí. Vidím, jak mizí moje město, ve kterém jsem žila a přežívala.

Tátovi z rádia řve Scott McKenzie, San Francisco, vyzývá dobré lidi, k cestě právě tam. A mně se zdá, že je všechno v mlžným oparu.

Lou a její kavárnička, kde jsem přišla k tajům správné přípravy kávy a poměru šlehaného mléka. Střední, na kterou tolik chtěl jít Angel, a já se na ní tak pramálo snažila, mohla jsem být lepší. Špitál s psychiatrií, kde sem se seznámila s těma nejšílenějšíma a nejúžasnějšíma holkami na světě. Hřiště a obchoďáky, domy a ulice. Všude sem mohla vidět sebe samu a je, jeho nebo jiné.

Na koleno mi přistála dlaň:

„Nebreč, nebo budu taky," zamumlal táta, a já se musela usmát.

„Ty si takovej cíťa," plácla jsem ho zpátky. Pomalu a jistě jsme se vymotali z města a naložená dodávka začala ukusovat krajinu s větší rychlostí.

„Jsem ráda, že jsme se stavili i za Anglem," koukala jsem před sebe.

„Já jsem rád, žes tam šla, Anee. Nebylas tam od jeho pohřbu, furt jsem doufal, že mu odpustíš," přeřadil a stisk mi stehno.

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Nedokázala jsem, stále úplně nedokážu, odpustit sobě.

„Víš, on byl fakt mezek, ten můj synáček. Nebyl nikdo, koho by nedonutil, aby ho miloval nebo obdivoval. On nikoho takového neměl, až na tebe. Pokaždé jsem viděl, jak tě pozoruje a neví, co přijde a to bylo pro něj jistým druhem vzrušení. Nevím, co se tenkrát mezi vámi stalo a co měl za úmysly, ale je fajn, žes mu odpustila."

Nemůžu říci, že by mi táta nevyrazil dech:

„Ale já se na Angela nezlobila, já se zlobila na sebe. Že jsem se nechala vmanipulovat do jeho hry," a jak sem to řekla, tak mi to došlo. Já se opravdu zlobím i na něj. Strašně moc se na něj zlobím. Kdyby tenkrát neumřel, asi by jsme se servali. Možná to, že jsem na něj nemohla řvát a sprostě mu nadávat, tak se to ve mně zapouzdřilo jako časovaná bomba.

Nejspíš je i tohle součástí dospívání, začít chápat, co mi to tenkrát říkali a radili, ale já na to byla moc malá, nebo spíš blbá a nechtěla tomu rozumět. Pomalu jsem propadla svým myšlenkám a plánům, hlavně jak to bude s Jane a svatbou, když mám být jednou z jejích družiček a do jakých šatů mě navleče. Tedy spíš, co vymyslí mámy, Jima a Jane. Usmála jsem se nad vzpomínkou, jejich kyselých obličejů, když jsem se zeptala, kde budou mít obřad.

„Myslíš na toho hocha? Haken, Hajen, Hajnke?" zeptal se rodič za volantem, postupně lovíc v paměti jméno Michala Roberta Hainkeho.

„Vidíš, nad ním jsem vůbec neuvažovala. Uzavřela jsem to jako, vyřízené."

Kývl a usmál se úsměvem z bilbordů:

„Chudák, bylo mi ho líto a jemu asi taky," hihňal se jak malá holka. To jeho potěšení je fakt nestoudné, no a malinko nakažlivé.

>*<

Jak jsem už říkala, Hajnke, se mě pokusil políbit a má pravačka zareagovala rychleji než já. To by bylo asi ještě v pohodě, kdy vystřelila moje levička na jeho líčko.

Nemůžu říct, že jsem vazba, nebo ranařka. Jen rychlost a přesnost zásahů, většinou dokáže daleko většího protivníka vyvést z rovnováhy. Tak mě to naučil starej Sam.

Taky to, že na ulici jsou všechny prostředky počitatelný. Tím zaobaloval kopnutí do kulí, kousání, škrabání, rvaní vlasů, fláknutí něčím, co najdu po ruce pře jakoukoliv část a hlavně útěk. Vždycky mi radil, že jak to půjde, mám utéct, schovat se a bojovat jako poslední, že i když bych dělala kurz sebeobrany a netrénovala denně i v nečekaných situacích, stejně mi to bude k hovnu.

No a tenhle můj vypěstovaný protiútok, chudáka Bobiho, tak překvapil, že přelétl zábradlíčko terasy a žbluňkl pod hladinu jejich krásného bazénu. Neříkám, že mě to nevyděsilo, když byl pod hladinou, na můj vkus, moc dlouho, ale nakonec vylezl. Někde tam asi mají skříňku na ručníky nebo tak, protože byl v županu a přes vlasy měl ručník.

Bylo naprosto trapné ticho. Chtěla a nechtěla jsem se mu omlouvat, jen sem zvedla oči a rozesmála jsem se. I jemu cukly koutky úst a rozesmál se.

„Sorry, Ný. Asi sem to fakt potřeboval. On tenkrát, A.R., říkal, ať si od tebe držím odstup a dokonce mi rozbil držku, ale když to nezkusíš?" pokrčil rameny, ještě houkl, že se jde jako převléct a na mě dolehla jeho slova.

Proto. Tak proto.

>*<

„Asi mu to líto bylo, ale vzal to dost sportovně. Tedy ta modřina mu vyskočila hodně rychle," zachechtala jsem se.

V autě zavládla pohoda a za oknem se objevilo slunečnicové pole. Asi jen mě se vybaví v hlavě místo: „To je nádhera," úplně scestné: „Chudák Van Gogh, nic za života neprodal a živořil."

Další konverzace v autě probíhala asi jako každá druhá, o tom co hrají, co říkají, co to je za magora a jestli dostal řidičák pod vánoční strom.

Dorazili jsme k starému činžáku, ve kterém bydlí máma. Obdobně dlouho jak stěhoval táta věci do auta, tak teď je nosil nahoru. Já se jen tvářila kysele. Ještě, že mamča, bydlí jen v prvním poschodí. Nechtělo se mi o berlích hopkat více pater. No, hopkat, jít, ploužit se, otravovat se.

Pokoj, co mi mamka připravila, byl snad původně hala. Naprosto obrovský.

„Bývala tu chodba, než jsem dokoupila vedlejší byt a nepropojila je v jeden," odhadla dokonale tok mých myšlenek.

„Dej mi číslo na toho břídila," zaslechla jsem za sebou a fascinovaně koukala na ty obří okna. Postel s nebesy, skříň tak pro tři Ný a vše, a vše... Ženské!

Ne holčičkovské, ale rozhodně to řvalo: „Zde, žije žena!"

Rodiče dál diskutovali, o zpackané příčce, nebo podlaze, či něčem, kdy Daniela bránila hotové dílo a Robert se neostýchal lézt po čtyřech a ukazovat chyby.

Cvoci.

Rozloučení s tátou bylo takové jako vždy, rychle a skoro beze slov. Ani on, ani já, to nemáme rádi, tak se moc špendlíkem v ráně nehrabeme.

S mámou jsme vybalily a vše uklidily. Když viděla žalostný stav mého šatníku, vytáhla mě na nakupovací maraton.

Šaty, boty, kalhoty, trika, košile, svetry, mikiny, bundy, tepláky, podprdy, kalhotky, punčochy, ponožky, sukýnky, kraťasy, blejskavý nesmysly, kadeřnice, kosmetička, manikúra a na konci jsem vypadla z toho šílenství, jako kost k sežrání.

Fakticky jsem se nepoznávala. Tohle přeci nejsem já, a pokud jo, tak to je filmová iluze, nebo spíš zázrak z anime.

„Neboj, Fran, stříhá dobře. Nebudeš mít s česáním problém a tahle barva ti jde daleko lépe, než ta, cos nosila," poplácala mě po ramenou a hnala dva mezky, aby odnesli do jejího auta všechny ty balíčky.

„Mami, možná je pozdě se ptát, ale budeme mít co jíst , když to tak vidím?" ptala jsem se opatrně, tak jak se mluví s šílenci. Zakoulela očima a cvrnkla mě do nosu:

„Je to z fondu, tak to neřeš. Ber to pozitivně, do vejšky už neporosteš," nad mým kyselým obličejem jen pokrčila rameny, „tak to nějaký ten čas vydrží."

S tím jsem nemohla nesouhlasit, do výšky jsem opravdu už nějaký ten pátek nenarostla a naštěstí ani do prostoru. Nedokážu si totiž sebe představit, jak bych vypadala se svým antitalentem na sport, zálibě v mase, nechci to na sebe tak snadno práskat, ale i v belgických, čokoládových pralinkách plněných nugátem. Mořské plody, pro nezasvěcené. Stala bych se asymetrickou, asi metr do výšky a asi metr do šířky, otřásla jsem se hnusem.

Dva, zblblí, jedinci mužského pohlaví naskládali mámě těch milión a jeden balíček do kufru sportovního fára a ani si nenechali zaplatit. Něco mi napovídá, že mám tušit kde ten můj talent má kořen.

Rodička, toho však využívá jako realitní makléřka. Ta by byla schopná, Drákulovy, prodat plážový dům v Kalifornii. Nebo ještě líp, sněhulákovi, bejvák na Sahaře.

Cestou se mi rozezvučel mobil, chvíli sem se dívala na jméno a přijala hovor.

„Reedová, prosím," ohlásila jsem se tupě a z druhého konce éteru, se na mě začal sypat, Ray Samaki. Můj budoucí učitel a potrhlo, první kategorie. Nechci mu křivdit, zjistila jsem, že je neuvěřitelně systematický a pečlivý, jen někdy zapomene, že tok jeho myšlenek není vidět.

„Ný, An, Angelo, Reedová"měla by jste si vybrat jen jedno oslovení. Matoucí, tak matoucí. Během léta, pořádá fakulta plno workshopů a setkání studentů. Určitě se přijďte podívat. Jistě určitě."

Nenechal mě nic říci s zavěsil.

Dojely jsme s mamkou domů a začalo moje léto.

Nejdříve odsádrování, pak kolečko rehabilitací, kde si z mé pohybové talentovanosti, fyzioterapeutka, rvala vlasy. Hledání si brigádky, v nějaké kavárničce do toho před semináře z fakulty, opulentní svatba Jane a Jima.

O té jsem byla v podstatě ráda, že jsem na sobě měla fialový, šlehačkový dort a byla upnutá v korzetu, kdy jsem měla prsa pod nosem. Protože jsem tak měla šanci, si v tom chumlu asi čtyři sta lidí, s Jane poklábosit, pogratulovat novomonaželům a nechytit kytici. Oni dva pak odjeli na letiště a Jim ještě stihl prohodit, že stihli přebukovat hotel, letenku i cílovou destinaci. Alespoň tak, bylo pěkné vidět, jejich škodolibé ohníčky v očích.

Léto ochladlo a vztah požíračky srdcí a kolouška je stále žhavý. Cristal, nastoupila na kadeřnickou školu a po odpolednách skautíkuje. Vypadá to, že i ona našla svojí telenovelu, nebo Korejskou doramu.

Já koukám, na pomalu žloutnoucí listy, zapisuji se na přednášky a oblékám se trochu víc jako slečna, která ví co chce. Neizoluje se od svého okolí.

Nebo tak nějak, ale zas to moc nepřeháním. Narodila sem se jako Angela, vyrostla jako Danger, přežívala pod Ný a teď? Teď se představuji, Reedová An. Pár šílenců z kurzů mi chtělo říkat i A.R., nedošlo k tomu jen tím, že jsem jim strčila pěst pod frňák a kmotrovským hlasem zaševelila:

„Zkust to ještě jednou, kámo. A tahle, smrdí hřbitovem, kapiš?"

Byli vysmátí, ale respektují mou novou identitu.

O panu Blackovi, jsem od dne vyřazovací ceremonie neslyšela. Nesnažila jsem se ho kontaktovat. Mohl by mě odmítnout, nebo i přijmout, já jak jsem už několikrát řekla, jsem srab. Ustrašená holčička s bebíčkem, které si prohlíží pod náplastí, když se nikdo nedívá.

Snažím se mít tolik aktivit jak jen to jde, abych nepřemýšlela nad člověkem, který mi pomohl se vyloupnout z bubliny jménem, Ný, a ranila ho.

Vymyslela jsem sto a jeden scénář, jak to mohlo dopadnout, kdyby... No a určitě znáte to úsloví o rybách a rybnících.

Právě mám po přednášce z klasiků a mířím si to společně s ostatními ke skříňkám.

„An, jdeš si s námi sednout na pivko?" Ozve se rezavý čahoun, Dereck.

„Ale i jo. Dnes nic nemám, jen jsem tam zapomněla svetr," ukazuji za sebe, „kam míříte, dohoním vás," ptám se zběžně.

Objala mě, místní Anna, ta ze střední i odtud, jsou tak hamižné k dotekům:

„Asi k Pelikánovi," špitla a visí mi na rameni. „Můžem počkat," ozval se z hloučku další hlas. Jen jsem odmítavě zakroutila hlavou:

„Tak mě znáte, jdu pro svetr, pak si vzpomenu, že nemám poznámky k výrobě měsíce a budete tu tvrdnout. Najdu si vás u Pelikána," rozloučili jsme se, vydala jsem se pro svůj milovaný svetr. Ten, který měl na svědomí můj výhodný obchod. Moje seznámení s Kirem a prostě tak.

Nedokázala jsem ho nechat jen tak na dně krabice, mám k němu až příliš sentimentální vztah.

Jak se cítím?

Dobře, cítím se dobře.

Black mi nechybí a už si to ani nemusím opakovat s každým nádechem a výdechem. Stačí jen při nádechu.

V poklidu vzpomínám, jak jsem se čtrnáct dní před posledními testy střetla s úžasným, sexy idolem, panem K. Blackem. Tak nějak jsem o něm mluvila, nakonec z něj udělala ufouna, mimozemšťana a jiný vesmírný potěr.

Tentokrát, se dívám kolem sebe, do nikoho nevrážím. V učebně se shýbám a do ruky beru svůj klenot:

„Tady jsi, ty pletená, potvoro!" zvedám ze země svůj svetřík. Ano se stejnými slovy jsem ho zvedala i tenkrát. Za zády mi však necvakne zámek dveří, nemusím vyskakovat v domnění, že zamkla uklízečka.

Loudám se za partou, která to už rozjíždí u Pelikána, což je snad nejhorší pajzl v okolí, ale nejoblíbenější mezi studenty. Mezi žlutočervenými listy prosvítá říjnové sluníčko a já si užívám.

Procházím stromořadím, kdy se mi ozve za zády:

„Dlužíš mi!"

Rychle se otočím a tam se hádají cizí lidé o poznámky. Jo, já a mé romantické bulshity.

Jak ono to bylo dál?

„Takže holčičko, dneska jsem se rozhodl, že budeš moje slečna."

Ano, tak nějak to na mě vybalil. Rozhodl jsem se.

„Budu chtít dvě vášnivý pusy, před celou školou," slyším ty šílenosti, které na mě hodil. Vcházím mezi padající krásu a usmívám se. Tak přeci byl to ten nejlepší závěr střední, jaký jsem si mohla přát.

„Takže ti říkám, ten kluk si tam stoupl a bez mrknutí oka, nastavil všechno od světlosti, jasu, ostrosti tak, jak o tom mluvil profesor," vyslechla jsem zbytek rozhovoru naší partičky v hospůdce.

„To mi nepovídej, že si to mohl zapamatovat a ještě si číst úplně něco jiného!" Vykřikla Sunny.

„Jo fakticky, jo," trval na svém Dereck. Sedla jsem si k nim a během chvilky měla před sebou malé pivko a velký džus.

„No věřila bys mu An?" Obrátila se na mě Anna.

Usmála jsem se a kývla:

„Jo věřím, znala jsem několik takových lidí," holky protočily oči.

„Ty mu vždy nadržuješ!" rozhodly se.

„Mě? Mě!" hájil se Dereck. „A co to posledně, kdy mě úplně potopila kvůli poznámkám!" Rozesmál všechny, včetně sebe.

Dokázala jsem tam s nimi strávit dvě hodiny a vydala se na autobus k domovu. Zítra my, prváci herectví, a ostatních oborů jako kamera a režisér dostaneme k nastudování nějaký společný projekt k seminárním zkouškám.

Je mi divné, že se těším.

A zítra, zítra na něj budu myslet zas trochu méně.

(Všem drahým čtenářům děkuji za trpělivost a podporu, abych dokončila tento příběh. Toto je opravdu poslední kapitola a závěr setkání pana Blacka a slečny Reedové. Možná jste nespokojené, s mým rozhodnutím, ale pokud jste pozorní čtenáři, tak pochopíte, co se skrývá mezi řádky. Děkuji za zpětnou vazbu, komentáře i hodnocení.)

- Edit. 18 -