Co je otravnějšího, než budík?

Budík do školy.

Co je otravnější, jak budík do školy?

Můj táta, s budíkem v ruce, když mám jít do školy.

„Né!"

Chci spát, jen spát a pak umřít.

„Ale no tak, zlatíčko. Venku je krásný den. Ty se kaboníš, jak mrak. Přece se nenecháš vycukat. Jdi a natři to všem, svým nádherným úsměvem. Ang! Vsávej!"

Mno jo, už lezu:

„No, ahoj, táto. To, fakt musím? Víš, že je dnes tělocvik? Připrav mi led!" volala jsem na něj z koupelny, s pusou plnou pěny. Slyšela jsem jak se směje:

„Čau zlato, buď hodná. Uvidíme se až ráno!"

Cože?

„Cožé?"

Zarazil se:

„No víš, dnes přespím u Medie."

Zněl zkroušeně, rychle jsem k němu doběhla: „To je v pořádku táto, sou to čtyři roky. Jsem už skoro velká, víš?" pohladila jsem ho po tváři. Kývl a odešel. Alespoň někdo, se začíná spravovat.

Popadla jsem hrnek černé kávy a zakousla se do rýžového chlebíčku. Koukla do skříně, co si vezmu na sebe. Už jsem sahala po svém oblíbeném, jsem-mimo, stylu. Pak jsem raději vzala obyčejné triko, tmavé kalhoty a do tašky hodila ještě to samé. Myslím, že bude lepší se mít do čeho převléci, po další očekávané limonádové nebo jídlové koupeli. Šampon a cestovní fén, tam letěli taky.

Rychle jsem vyběhla z domu. Tentokráte, opět se sluchátky. Čekala jsem vetřelce, ale nebyl tam.

Fajn.

Asi jsem ho včera rozladila svou tupostí dostatečně.

Ze skříňky jsem s úsměvem vylovila náruč psaníček, hodila je do igelitky a letěla do třídy. Jane a Cristal mi sedly na lavici:

„Ty jsi dnes přišla sama? Pohádali jste se? Neříkej, že jste se rozešli? To by byla strašná tragédie!" překřikovali se.

Kroutila jsem nad nimi hlavou:

„Blbky. Přece nejsem jeho chůva. Nemusíme chodit do školy společně!" křenila jsem se na ně.
„Ný, co to máš za tašku?" šmejdila pohledem, Cristal.

„Pomstu karmy. Jenom takový domácí úkol, ale nic pro vás dvě! Protože jednáte impulzivně, jste blbé a neumíte si nic naplánovat!" rozesmáli jsme se jak po houbovém čaji.

Ony moc dobře ví, že mluvím o sobě a nejspíš z toho bude průšvih, do kterého je nechci zatáhnout.

„Buď opatrná, kravko."

Poplácala mě Cristal a odplula na své místo. Začala výuka a já se dnes opravdu soustředila, dělala jsem si poznámky a vnímala!

Zazvonil konec hodiny, před obědem. Tak, peklíčko popularity začíná. Kolik lidí nás vidělo na lodičkách, kolik jich vidělo, jak mi ten magor chrní v klíně? No, brzo zjistím, kolik obědů skončí na mém oděvu.

Vycházela jsem ven, když mě můj, drahý, přitáhl k sobě.

„Aha, nazdar Blacku. Teda Kiro, teda co potřebuješ?" Navrhněte někdo nobelovku, za plácání pátého přes deváté a dejte mi jí.

Usmál se reklamním úsměvem, už jen chyběla ta hvězdička odrážející se od skloviny na špičáku:

„Dobré ráno, miláčku! Je to smutné, že jsme dnes nemohli přijít pospolu. Tak ti to vynahradím, najíš se, se mnou?"

Pamatujete si z cartoons filmů, takového vlka, co mu vždy upadne čelist, vyroluje se mu jazyk, když do místnosti vpluje diva v rudém? Pokud jo víte, přesně jak vypadá můj výraz:

„Dobře, asi."

Kroutil nade mnou hlavou:

„Blázínku, ty jsi úplně vyčerpaná. Pojď honem, musím tě nakrmit."

Táhl mě, cesta necesta, na školní dvůr na lavičky před jídelnou. Posadil mě, vyndal svůj oběd a začal mě obskakovat a cpát do mě všemožný zdravý sajrajty. Snažila jsem se jalově usmívat a hrát tu šaškárnu s ním. Musí mě nenávidět, jinak by tohle neprovedl. Po téhle akci jsem se šla převlíknout na tělák. Proč musí být tento předmět ve školách povinný a proč my ho máme rovnou po obědě? To je mimo hranice mého chápání.

Nemusela jsem čekat ani dlouho a už to jelo:

„Tak ty máš největšího borce ze školy, jó? Ty čubko!"

Spadla na mě švédská bedna.

„Jak někdo jako on, může být s tebou, takovou nickou co nic neumí a je blbá!"

Skončila jsem pod takovou tou duchnou, na skok vysoký.

Je nádhera, že tělák mají vždy všechny dívky ze stejného ročníku. Když jsem tátovi říkala, ať mi namrazí led, nemyslela jsem si, že ho budu potřebovat, tolik. Spadlo na mě snad veškerý tělovýchovný náčiní, ve vybice jsem byla vybitá jako první, jednou i medicinbalem.

Tělocvikář nechápal, jak se tam mohl objevit. Už i jako vybitou, mě vybili znovu, nesčetněkrát.

Další hra, již tak mého oblíbeného předmětu, byl basketbal. No, když narazíte na palubkové obložení, není to zrovna to, co si vyberete.

Jsem tolik nešikovná.

S opuchlým rtem a bolavým tělem, jsem se vrátila na zbytek výuky. Dala jsem si práci a poslouchala. Proč mám tak blbé známky? No vím proč. Nebudu to měnit. Slušné poznámky přece ještě nemění moje rozhodnutí, že ne?

>*<

„Kočko, opravdu nechceš, aby jsme tě doprovodily? Nevypadáš dobře!" Jane krčí nos v té své precizně upravené tvářičce:

„Tyhle plky si nech vod cesty, Jane! Ty a Cristal pokud vím, táhnete teď na brigádu, kterou vy dvě, krůty, potřebujete, protože jinak vám dojde zásoba makeupu a jak vás pak poznám?" řehním se na ně.

Cristal na mně vyplázne jazyk:

„To se někdo má, když má bezchybnou kůžičku! Abych si nezahrála na Jokera s kyselinkou!" naznačuje, že mi zdrápe obličej. Opět omdléváme smíchy.

Ze skřínky lovím nová psaníčka a házím je k těm předešlým. Dnešní večer bude zajímavý.
Plahočím se ze školní budovy, k mému štěstí tam, není!

Hned je mi líp.

Vrážím si do uší sluchátka a mířím domů. Ještě se zastavuji v papírnictví a kupuji obří roli papíru. Glitry a fixky.

Bude to stát za to!

Karmo, ty jsi mě kopla do prdele, ale já nejsem jen tak někdo. Já sem, Ný! Holka co se směje tak, že nemůže dýchat natož mluvit!

>*<

Moje pomsta je skoro dokonána. Všechna ta, nádherná, psaníčka jsou nalepená na tom obřím transparentu a ke každému je vyvedená odpověď, dalo mi to hodně práce, ale vše se rýmuje, trochu kostrbatě, ale dá se to vzít v potaz. Je to celé roztomiloučké, růžovo-fialkové a třpytivé. S rozšlapanými srdíčky a podobnými symboly. Teď, se jen do školy dostat dřív a pověsit to v hlavní chodbě. To bude nejtěžší oříšek.

Koukám na hodiny a je půl osmé. Chystám si věci a zvonek?

„Kdo, tam?" zeptám se do interkomu.

„No já, jdu na doučování!"

Jakže?

„Có?"

Slyším nějaké zaklení:

„Do háje, otevři mi a pojď mi pomoc!"

Ok, to bude zábavný večer. Ještě, když tu není... ¨

Rychle letím do tátova pokoje, pouštím tam telku a nechávám pootevřené dveře. No jen tak pro jistotu.

„Sem tu, co potřebuj...„

Padá mi do rukou nálož knih a sešitů.

„Pojď, nemáme dnes moc času. Tátu máš doma?"

„Jop, ale kouká na něco, tak se nemusíš s ním ani zdravit. Pamatuj, ale na pravidla, ju!" uculím se na něj.

„Jako bych mohl mít zájem."

Sjede mě nelichotivým pohledem.

No taky se mi nelíbí ty modřiny na nohou, co jdou vidět, pod mými tříčtvrtečními džínami:

„To sem ráda, ještě bych si mohla myslet, že nejsi jen vypočítavá kreatura, co zneužívá blbý holky pro vlastní cíle."

Vyplázne na mě jazyk.

„To bylo opravdu dospělé, že?"

Zaplujeme do mého pokoje, rychle uklízím fotku a zamykám ji do šuplíku. Nekomentuje to, naštěstí.

Rozkládá mi po posteli knihy a sešity a k nim přiřazuje ty moje:

„Teď si sedni a začni si opravovat poznámky. Začni tady, já budu dělat tady."

Opravdu?

„Tys mi sehnal poznámky a já, je teď mám přepsat?"

Kývne a začne mi přepisovat sešit na děják.

„Nech to, já si to přepíšu. Pak bych se v tom nevyznala, škrábeš jak kocour!"

Vyvalí na mě oči?

„Co se ti nelíbí, na mém písmu?"

On, je skutečně překvapený.

„Není moje, je pro mě nečitelné, moc prťavé a hranaté!"

Usměje se:

„Vidíš, nic si nikde nekompenzuji."

Zamračím se:

„Abych se nezmínila tátovi. Věř mi, mód ochrana holčičky, je dost nebezpečná záležitost. Jestli máš sestru, tak to chápeš."

S podivným výrazem upřeným na mne odpoví:

„Jo, já tomu moc rozumím. Tedy, nerozumím, jsem jedináček. Co ty? Ty máš vlastně nějakého sourozence?"

Prudce se postavím a jdu do knihovny, nemusí mi vidět do obličeje:

„Jo,bratra."

Otočím se, jdu si s podložkou pod sešit sednout.

„Kde ho máš, je na jiný škole?"

Dnes bude den otázek:

„Hmm, musím psát, nechceš jít, nejsi tu k ničemu."

Zamračí se:

„Naopak, ty by jsi určitě toho nechala, takhle mám alespoň kontrolu, že pracuješ!"

Otrokář!

„Je hodně hodin! Měl by jsi jít domů. Přepsala jsem dva předměty, které dokonce i zítra máme, tak už mě nech! O sadismu, jsme ve smlouvě nic neměli!" kňourám.

„To je fakt, nebylo, ale jen si to užij. Takhle jsem se cítil včera!"

Hajzlík:

„Jo, ale tos tu byl jen dvě hodiny, mě týráš už tři. Konec. Padej!" hážu po něm jeho svršky, věci a pakuju ho za dveře. Hihňá se jak malá holka. Jak něco tak velkého, se může chovat tak nemožně? Ještě se ve dveřích otáčí a zaráží mě, protože pokládá svůj prst na můj ret:

„Kdes k tomu přišla?"

Protočím očka hezky v sloup:

„Jsem velice talentovaná na nemotornost, no a můj ret a palubky v tělocvičně, měly nějaké nevyřízené věci."

Zamračí se a konečně vypadne.

Co si myslí, že budu sedět a plakat, jak se celá škola, kvůli jeho super nápadu zbláznila, holky mě chtěj ukřižovat a kluci taky, ale ti bez šatů? Ne, že já jsem ho neposlala do háje, místo toho podepsala ten prokletý papír.

Konec myšlenkám, řídím si budík a doufám, že v tu dobu vstanu. Ještě sprcha a sladké snění.

(Kiro trochu ukazuje z jakého těsta je. Ný, odhalila trochu svého zákulisí. Konstruktivní kritika vítána, prosím o pomoc s přesným zacílením na nedostatky, jsem marná.)

-Edit.18-