Ležím v posteli, dívám se na strop a nechávám si dnešek, běžet před sebou jako film.

Příliš akční film, na to, že nejsem Bond girl, nebo Power woman natož Harley Quinn . Ne, tenhle den se neměl nikdy stát. Vlastně, jsem měla vyskočit z našeho sedmého poschodí hned po té, co jsem vstala.

Je sobota. Takže otravné pípání budíku, se neozve o půl sedmé, ale trochu déle, tedy jen o půl hodinky. Musím na brigošku, do kavárny. Nikdy jsem nepochopila, ten sobotní a nedělní ranní nával. Já nestát za pultem, tak chrním a ve snu běhám s růžovými slony. Ještě, než se vypakuji jdu dát čau tátovi.

Vycházím z paneláku a metelím si to k Lou. Koukám jak se prohánějí po nebi beránci. pravděpodobně do večera z nich budou berani, nebo možná nic. Ani nevím, co sem si naházela dnes za hudbu na přehrávač, ale je to povzbuzující. Přistihnu se, že se tupě usmívám.

„Dobrý ránko, Lou!" řvu, už pět metrů od ní. Mávám jak praporek.

„Dobrý, Ný!" odpovídá stejně.

„Lou, kde je Hana?" Je mi divné, že druhá pomocnice nedorazila. O víkendu, jsme tu vždy tři. Lou se tváří divně: „Lou! Co je?" Znervózňuje mě, jak pomalu odemyká a odkódovává poplašňák.

„Neboj Ný, nic tragického. Tedy, asi. Je v jiném stavu a má klidový režim."

Valím na ní oči. Já si vždy myslela, že Hana je panna:

„Ona má přítele?" rozhodně jsem zněla jako šíleně žárlivá drbna.

Lou se zasměje:

„Ne, ona je rok vdaná. Nezdá se co. Taky stejně jako ty, vypadá mladší. Je z nějaké církevní rodiny, takže je to běžný, že se v osmnácti vdala."

No ptfuj, vdaná. Tak to je ještě horší informace než, že má naštěkáno do boudy. Opravdu bych se měla o své okolí více zajímat, jsem dost sobecká:

„Zvládneme to?"

Šéfová krčí rameny:

„Co zbývá?" Kývnutím hlavou s ní souhlasím.

V sněhobílých zástěrách, rychle připravujeme stoly a otvíráme.

„Co si dáte, pane?" Usměju se na, ...

Blacka!

Co ten tu chce!

„Dobré ránko, zlatíčko. Prosím, snídaňové menu, jedna." Okázale se usmívá.

Nesmím se na něj utrhnout, nebo mračit, jsem v práci a on je zákazník:

„Jistě, hned to bude. Přejete si to sbalit s sebou, že pane."

Zasměje se:

„Ne, tady."

Kripl, odpornej, tak ráda bych mu fyzicky iblížila:

„Dobře bude to tedy vše? Jako cukr, arzenik nebo cyankali?" Ptám se slaďounce.

„Nesladím, děkuji."

Kéž by ožily moje představy, kdy vyskočím a ladným kopem jej knockautuju do rohu místnosti, pak si opráším neexistující smítko ze zástěrky a vrátím se ke své práci. Nezbyde mi však než jen odpovědět:

„Šest dolarů, prosím. Spropitné si připočítejte sám, pane!" Mám co dělat, aby se můj obličej usmíval, když myslím jen na násilí případně vraždu. Co si o sobě myslí, my dva nejsme pár. Vím, že ten canc, není právně vymahatelný, nebo jak se tomu říká. Těmi otázkami k testům, si nejsem tak jistá. Jenže, jsem to slíbila. Takže to dodržím.

Opatrně mu podám, jeho objednávku a koukám, jak zaplouvá k jednomístnému stolečku v rohu kavárny. Je to jeden z nejoblíbenějších stolků, sedají si k němu čtenáři, koukají ven na ruch za okny, ale ne tak on. Black si tu židli otočí, a čumí na mne.

Já toho, ufouna, vykleštím, něco takového se nesmí rozmnožit, to je proti lidskosti!

>*<

Áů!

Po třech hodinách, co mám už nohy jak z olova a do tváře mě bere křeč od toho milého výrazu, tam ten bídák, stále sedí. Přišel si dokoupit jen vodu, čtvrt litrovou. Jemně perlivou! Musím se soustředit na svou práci, ne na toho šílence. Jak něco takového, může být opěvováno jako geniální?

„Dobrý den, pane. Co vám mohu nabídnout?" na můj vkus je dlouho ticho, zvednu oči. Cítím, jak mi klesá úsměv v tváři. Ten tu chce co?

„Jé slečna Reedová, zaslechl jsem, že tu býváte. No a myslel jsem si, že by bylo milé, vás vidět i mimo školu."

Ach, můj, rezavý, hřebíku v noze, to je Hainke.

„Jistě. Objednáte si něco? Pokud ne, bude lepší, pustit ostatní." Zamračil se.

Další idol školy, na rozdíl od Blacka v koutě, tenhle má černé vlasy, hnědé oči. Trochu, ale jen o trochu menší ego.

„Asi jen velké latéčko. Co by jste mi k tomu doporučila?"

Na jazyku mě svrví odpověď, kdyby to šlo, tak sbalit toho druhého kreténa a vypadnout mi na vždy ze života, ale zůstávám věrná své práci:

„Nějaký zákusek, nebo raději něco slaného?"

Mne se na bradě a čumí na mne:

„Zákusek?"

Úchyl!

Čumí, jako bych byla oblečená v nějaké kraťounké sukýnce a měla jen korzet:

„Tedy nic. Jistě to chcete zabalit s sebou," snažím se mu vnutit tu správnou odpověď.

„Ne, vezmu si to zde."

Bere si svůj nápoj a zaplouvá k jednomístnému stolku v druhém rohu. Stejně jako tamten mimozemšťan, čumí mým směrem.

Jestli se ubozí lidé pod křížovým výslechem cítí, jako já pod křížovým pohledem, tak jsme všichni společně, chudáci. Odpočítávám minuty z mé poslední hodiny. Blíží se poledne, zahlídnu, dnes zelenou hlavu, J.B., pozdravíme se, já mizím.

Sajonára, úchylní mimozemšťani!

>*<

Šeredně jsem se přepočítala, jen za mnou do bouchly dveře zadního vchodu, strhl si mě k sobĕ Hainke:

„Co to vyvádíš?!" zaječela jsem na něj. Vytrhla jsem mu svou ruku a stoupla si před něj, „co potřebuješ, Hainke?" ptala jsem se už klidněji, při tom si nevědomky třu pomačkané zápěstí. Kouká na mne jak na svatý obrázek.

„Co má? Čím je speciální, že jsi s ním? Proč. Vždy jsi byla tak nedotknutelná, jako porcelánová panenka za výlohou..." chytá mě za ramena, „Ný, buď se mnou. Budeš šťastnější, já, udělám tě šťastnější!"

Snažím se couvnout, drží mě moc pevně. Co se odpovídá bláznům?

„Hainke, pokud potřebuješ vědět něco o Blackovi, zeptej se jeho. Ve skutečnosti, nepotřebuji vést takovýto rozhovor. Není mi příjemné, že mě držíš!"

Tak ráda bych věděla, co mu běží palicí.

„Ný, proč mi neřekneš jménem. Přece jsme se znali, ještě na základce, už tehdy, jsem tě..."

„Copak to tu je za dostaveníčko?" ledově zavrčel Black za mými zády.

„Blacku, ptám se tady Ný, proč je s takovým zmetkem jako jsi ty?"

Tak super dva čoklové co na sebe vrčí, u toho být nemusím. Otáčím se, že odejdu. Hainke mě strhává k sobě:

„Taky si to poslechni. Týká se tě to."

Kroutím hlavou:

„Netýká! To co máte mezi sebou vy, testosteroni, jde mimo mě!"

Znovu se snažím odejít, ale drtí mou paži příliš. Kouknu na Blacka a jeho temná aura začíná hořet. Já, chci pryč!

„Hainke. Měl bys slečnu pustit. Jasně řekla, že o tebe nestojí."

Proč ho provokuje?

„Blacku!" zapištím, když mě pro změnu vytrhne on, zároveň přitáhne k sobě.

„Neboj, maličká, jsi tam kam patříš!"

Spíš než klidnění to zní, jak očůrávaní teritoria.

„To se mi nezdá. Neříká ti jménem. Myslím, že s tebou není dobrovolnĕ!" Hainke se vymrští a trhne mnou k sobě. Jenže další pan geniální zapomene trochu na setrvačnost a já letím po zádech na zem. To by bylo v pohodě, kdyby se oba nelekli a nesnažili se mi pomoci.

Jeden mi stoupl na ruku, Hainke a druhý mi zakopl o nohy a plnou parou a vahou mi padl na břicho, Black. Nevím, co bolelo nejvíc.

„Au!" zakňourala jsem a trhla rukou.

Nevím, který z nich zareagoval dřív, ale to co následovalo, bylo horší jak ta bolest. Black vyskočil, chytl si mě do náručí a začal rozkazovat. Jak jsem mluvila o žhnoucí auře, teď byla oslnivá.

„Hainke, máš tu auto?" Kývl na souhlas. „Tak dělej, musí do nemocnice!"

Cože:

„Ne, dej mě na zem. Nic mi není! Pusť mě!" Svíjela jsem se, ale bylo mi to platné asi jako tomu lednímu bruslaři, masáž srdce v červnu.

„Ne, souhlasím s Blackem!"

Narvali mě do auta a odvezli na pohotovost. Nikdy nechtějte mít nic s chytrými a sportovně nadanými mladými muži.

Je to zlo!

Na pohotovosti přesvědčili sestru, že jsem se vážně uhodila do hlavy a těžký předmět mi dopadl na břicho. Moje protesty nebyly zohledněny. Rentgenovali mi jak ruku, tak i břicho. Naštěstí, je nikam nepustili dovnitř.

Před doktorem jsem si přišla jak magorka nejvyšší kvality, když mi dával náplast na odřeninu na hřbetu ruky. Omlouvala jsem se mu, že já sem sem nechtěla.

„Máte starostlivé ochránce, že?"

Ušklíbla jsem se:

„No, raději nemluvit."

Ani jsem na pravou míru neuváděla, kdo může za to, že sem přistála na zemi, kdo mi pošlapal ruku a upustil se mi na břicho. Ještě než jsem se rozloučila s doktorem, tak přišla asi ta nejlepší věta dne:

„Měla by jste si vybrat, jsou plní adrenalinu a testosteronu, aby se někde neservali."

S otevřenou pusou jsem kývla:

„Máte pravdu, půjdou, oba!"

Teď vykulil oči on. Vyšla jsem z ordinace. Protože nemám pod umyvadlem nervy od želvy. Začínala jsem pěnit jak papiňák bez pojistného ventilku.

„Táto! Co ty, tady děláš?!" Zavrčela jsem k hloučku tří, nerozumně přerostlých mužů.

„Mno, zlatíčko, tady Kiro, zavolal. Upadla jsi a tak, že tě vzali tady, s Michaelem, sem." Můj pohled vraždící stvůry, se přesunul na Blacka:

„Ty, máš, číslo, na, MÉHO, OTCE!" ignorovala jsem místo, ostatní lidi a stupňovala svou hlasitost. Ani jsem si nevychutnala ten zkroušený výraz: „Ne, volal jsem od tebe z mobilu."

On opravdu jen zapípal!

„Ný, neměla by jsi tu zůstat, opravdu o tebe máme strach," řekl v nevhodné situaci, pan sociální pako, Hainke.

„Hainke. Zvedni se, seber tady, pana blbšího, i mého tátu, a táhněte do pekel!"

Kdyby jme nebyli v nemocnici, určitě bych byla sprostější a ještě hlasitější. Nečekala jsem a šla jsem na dámy. Ti tři za mou cupitali, jak chůvy za princátkem. Ještě než jsem úplně dobouchla dveře, slyším tátu:

„Ona Anie, není zlá, jen prostě jí moc chybí..."

Vylítla jsem jak pomsta za globální oteplování:

„Mlč! Radím ti, aby jsi v informování pana blbího a blbšího, stalkera jedna a dva, neinformoval o mých pocitech a životě. Pokud by to šlo, nechci je vidět, už nikdy. Uvědom si táto, že tihle bezmozci, se o mě tahali, až mě shodili na zem. Pak mě s bebíčkem dotáhli na pohotovost, kde si ze mě dělal legraci i doktor. Vždyť já na tý náplasti, mám Hello Kitti! Rozumíš, táto!" Nevím, jak jsem působila, ale nejspíš hodně zle. Když před holkou co má sotva sto šedesát centimetrů couvají chlapy.

„Tak já pojedu, tak ahoj. Ný buď....„ raději ani nedopověděl Hainke.

„Kiro, potřebuješ své.... Teda, dostaneš se domů, že jo?" opravil se otec a Black, vyklidil pole s opatrným:

„Ahoj zítra."

Zamračila jsem se, ale skočil tak rychle do výtahu, že jsem se nezeptala na důležitou věc, jak zítra?

Došla jsem si na záchod a šla s tátou do auta.

„Anie, řekni mi, kdo to ví?" ptal se táta opatrně, když jsme vyjížděli z parkoviště.

„Táto," protáhla sem škemravě.

„Ang, měla by jsi to říci aspoň Kirovi, nevypadá jako zlej člověk. Dokonce bych řekl, že o tebe stojí."

No tati!

„Ať si mu stojí, co chce, třeba lampa na stole, ale pokud budu chtít, mít jednou nějaký vztah, tak s ním ne. Já chci reálnýho kluka, kluka z masa a kostí."

Táta po mě jen mrknu, ví, že nenávidím, když se nedívá pořádně.

„No, mě se zdáli oba dost živí a skuteční, ne?"

Vrtím hlavou a vzdychavě uvádím na pravou míru:

„Možná, ale to není jisté, pitva ještě neproběhla. Jsou to lidi. Chytří, dokonalí sportovci, přiznávám pěkní, ale sociálně naprosto nepoužitelní. Jestli se opravdu jednou, s čím nepočítám, dám do kupy, tak s ním to nebude."

Táta se usmál:

„To nevadí, Ang. Je to dlouho, co jsem slyšel ten tvůj jedovatý jazýček. Jen se ho drž, třeba tě vrátí zpátky. Takovou jsem tě neviděl moc dlouho, naposledy ještě na základce, před tím tá...."

Položila jsem mu ruku na stehno a zmáčkla:

„Vím táto, ale nech to být. Nemám na to. Promiň, vím, že ty to potřebuješ, ale já to ještě nedokážu." Otočila jsem se ke straně a koukala na ubíhající cestu. Táta jen zamručel na souhlas. To, že nejsou ani tři odpoledne, jsem šíleně unavená.

„Co jsi vařil k obědu?" zeptám se, vidím, jak ručička na tachometru poskočila:

„Opravdu chceš být bez papírů?" ptám se táty.

„No já jsem vyběhl tak rychle, že jsem zapomněl na maso, co jsem dal péci. Jestli mám smůlu, budeš mít pizza den. Což vím, že ty jsi nadšená, ale já bych chtěl, aby jsi jedla víc té zeleniny. Mám pocit, že ji jíš jen, když ti kurděje klepou na dveře, od pokoje."

To už jsem se neudržela a svíjela se smíchem.

Bylo toho dnes už dost. Až dorazím domů, vyhlašuji útok. Operace ponese jméno: Zmizni, zasraný, slakerský, mimozemšťane.

Chtěla jsem říci operace: Black, Kiro. Výzkum!

(Tak se do již tak podivného osudu Ný, zamíchal další moc chytrý člověk. Prosím o jakoukoliv zpětnou vazbu.)

-Edit.18-