„Zabte, mě, někdo!" vylézám z pod deky a po čtyřech mířím do koupelny. Tohle je nelidské. Jít do školy, na sedmou. Ten magor co za to může, je v mém těle. Vlastně ne, může za to Black, ne já. Já, nikdy!

Zírám na sebe do zrcadla: „Zombie," zaskuhrám. Jo, i hlas je posmrtný.

Vylézám, už jako člověk, no to je přehnané tvrzení, ale už nejsem v tak příšerném stavu. Táta ještě není doma, tak píšu vzkaz, že jsem potřebovala jít dřív do školy. Kafe se dnes nekoná, není na to čas. Tak žvýkám, jen ten svůj rýžový chlebíček.

Pakuji svůj transparent. Do uší si rvu sluchátka a mířím do školy. Nemusím mít strach, že mi zas někdo bude huntovat kabel a můj zvukovod, nešetrným zacházením. V klidu dorážím na místo určení, do školní budovy.

Čekám až zazvoní na začátek vyučování, schovaná na hajzlíkách. Strašně poetické, určitě by z toho v Hollywoodu udělali trhák, kdo by mě tak mohl hrát? No, měla bych se podívat na nějaký film, ne jenom na anime.

Co tak anime, podle mého světa, nebo manga!

Ný!

Probuď se! Okřiknu své zatoulané myšlenky a představy.

Po deseti minutách vylézám a přes nástěnky v hlavní chodbě rozvěšuji, své umělecké dílo.

Dílo nenávisti a odsouzení, chvíli zaváhám, je to dost impulzivní.

No a co!

Jsem taková. Rychle mizím, abych si to náhodou nerozmyslela. Nevím, proč mám ten divný pocit, že dělám něco, co dopadne hodně jinak, než si představuji.

Sundám to? Přece jen... NE!

O mé chabé inteligenci, stejně nikdo nepochybuje, tak ať to září, jako hvězda jasná.

Vracím se rychle ještě domů, zapomněla jsem si ty sešity, které jsem tak včera hezky dopsala. Prostě jsem nemyslící hovado. Když už jsem se tím zabývala, tak to přece nenechám ležet na stole. U vchodu do paneláku se srážím s Kirem. Od kdy o něm přemýšlím, jako o Kirovi?

„Ahoj, co tu chceš?"zZavrčím na něj. Měla bych zjistit, kde tenhle stalker bydlí.

Sálá z něj temnota:

„Co asi, vyzvednout tě. Si fakt blbá? Máme smlouvu, ohledně toho, že jsme pár."

Jasný, nejsem vypatlaná, jak tuba pasty:

„A je ti to k něčemu? Protože se mi nezdá, že by po tobě vzdychalo méně holek. Možná, ale to mě oprav, je to ještě horší?"

Krčí rameny:

„Je to lepší. Jak to, že už jsi byla venku?"

A jéje:

„Nějak, jsem nemohla dospat."

Cpeme se do výtahu:

„Musíš se tak lepit?"

Vrážím mezi nás svou brašnu. Zasměje se:

„Přece by jsi neodháněla, svého miláčka?" naklání se nade mně a mrká, jak kdyby měl v očích písek. Vůl!

„Tady nás nikdo nevidí, tak přestaň! Co jsi? Něco co se vylíhlo někomu v hrudníku a vylezlo to ven, aby mě to týralo?"

Rozesměje se:

„Normální lidi by se zeptali, jestli nejsem mimozemšťan."

Znechuceně nakrčím nos:

„Počkej venku, jen si vezmu učení. Říkám, že máš zůstat tady," tlačím ho zpátky na chodbičku, před výtah. „Krom toho, že jsi produkce vesmíru, tak jsi i hluchý. Ještě k tomu nemožně vysoký!" bouchnu mu dveřmi před nosem. Doházím potřebné věci do tašky, táta stále nikde. Jako bych ho přivolala myšlenkou, slyším cvaknout dveře.

„Ang, podívej co jsem našel na prahu," ozve se od dveří, můj drahocenný rodič. Vykouknu a on strká Blacka, tak to má být, Blacka ne Kira, dovnitř. „Ang, proč je ten mladý muž tady?"

Jak já bych si přála mít právě foťák. Ten obličej, co má pan dokonalý, je k pomilování. Vyděšené kuře, vymáchané v medu.

„On tě sleduje, nebo spolu máte, ehm, romantický vztah? Nebo něco víc!"

Hodím gesicht: No tak tati, jako vážně? Mluví sice ke mně, ale bodá pohled do vyklepaného kluka. Jo, tak ho zachráním. Budu si to muset pamatovat, až mi jednou rupne v palici a já si budu chtít zkazit život a najdu si chlapa, tak ho domů přivedu až po svatbě:

„Táto, hele není čas, musíme valit do školy. Tohle je, jen Black. Takovej divnej, moc chytrej kluk z áčka, víme?"

Jako, že chytrý kluci nevědí k čemu ho mají. Šklebím se na tátu, aby mu to došlo. Táta jen kývne:

„Tak běž, miláčku, ale jsem hned u tebe. Mladíku, Ang, je to nejdůležitější v mém životě, tak si dávej sakra pozor, jak s mým sluníčkem zacházíš!"

Usměju se na tátu, dám mu pusu a tlačím hromotluka ven. Jo, ten kluk je o víc jak čtvrt metru vyšší jak já, říkám nemožně vysokej. Vidět to z venčí, musí to být strašně komické

„To je takový pořád?" vzdychne. „Nebo jen ke mě?"

Blackova, hromádka neštěstí. Musím si dávat pozor, nebo si o něm začnu myslet, že je to člověk. Musím se zasmát:

„Já tě varovala. Vem si, kdyby jsi čekal vevnitř. To by jsi do tý školy, jen tak neodešel, možná by tě přivázal i k židli a svítil ti lampou do očí. Pravděpodobně by si do hodiny kupoval snubáky a za dvě hodiny jsme stály před oddávajícím." Jen ať se bojí. „Jo, a táta se chová takhle, jen k tobě." Nechám ho dusit se, ať si myslí co chce. Že je to jediný kluk, který se okolo mě kdy takhle motal, mu vyprávět nehodlám.

„Blacku? Co plánuješ dělat dnes po škole?"

Na co se ho to ptám? Nejraději bych si nafackovala!

„Nechceš, doufám, mě přijít zas doučovat? Myslím, že dopsat si sešity zvládnu i bez tebe!" Uvádím na pravou míru. Kouknu na něj, má nečitelný výraz.

„Dobrá, ale zkontroluji si to!"

On je fakt sadstická bestie!

Mručím na souhlas. Venku mě bere za ruku a proplétá prsty s těmi mými. Znechuceně se dívám, na to důvěrné a hřejivé gesto.

„Tvař se trochu šťastně, už tu sou lidi."

Musíme si to připomínat, je to jen dokonalá iluze, divadlo. Nasadím si masku nablblého úsměvu.

„Jasně, miláčku."

Jen co dorazíme ke skříňkám, se jen tak tak se stíhám přezout a naházet nové lístečky zpět do skříňky a už mě za každou ruku vleče Jane a Cristal:

„Ty si neuvěřitelná!" syčí mi jak zmije, každá do jednoho ucha.

„O čem, to vy nány, mluvíte?" Odpověď je mi jasná, ale co kdyby.

„Proč jsi to udělala? Zase jsi nemyslela, co. Takhle otevřeně vyhlásit celé škole válku. Zlatíčko, to tě to tolik trápilo?" zjemňuje situaci Jane.

„Jane, nemyslím, že to měla udělat. Může se dostat do problémů. Viděla jsem tam i Hainkeho, víš toho z áčka. Vždy jsem říkala, že po Ný kouká tak divně."

Jakoby do áčka chodil někdo, kdo kouká normálně. Jsou moc chytří, pro normální život.

Intelientní magor vedle magora.

Zastavíme úplně u zdi, prostorné školní chodby. Jinde není už místo. Snad celá škola si fotí můj transparent. To jsem, asi, vážně nedomyslela. Nejraději bych se propadla, ne, lépe neexistovala. Spíš se vrátila v čase a neprovedla tu zhovadilost!

„Ta holka je pipina. Podívej, co odpověděla Hainkemu. To si jen tak líbit nenechá. Hlavně, ona tu vystavila všechnu tu soukromou poštu!"

„Možná na ní vidí Black právě to. Vášnivá a neohrožená."

„Hovno, jen debilní slepice, co by jsi chtěl od člověka z céčka!"

Tyhle a podobný kecy, mi hnaly krev do tváří. Mít přístup k palným zbraním, tak tu stojím v krvi.

Ang, jsi debil, měla jsem poslechnout své podvědomí. Teď už nemá cenu si něco vyčítat, když jsem se otočila k pudu sebezáchovy zády a prošla středem. Vytrhla jsem se omámeným kámoškám a drala se do učebny. Snad se dožiji odpoledne!

Zahlídla jsem Blacka, jak se prodral k nástěnkám. Dav utichnul.

Dokonce i já se dívala, jak se kolem něj začala šířit temnota a skoro hmatatelná atmosféra, tichého vzteku. Postupně si všechno přečetl, opravdu vše, všechny ty útoky a prasárny a mé jedovaté odpovědi. Strhl a do obří koule zmuchlal celé moje několikahodinové úsilí.

Sakra, on se zlobí!

Zlobí se na mne.

Došlo mi, když mě nalezl v davu. Jeho ocelově modrý pohled by mě zabil, kdyby mohl. Dav sledoval jeho a mne, taky věděli, že mám průšvih. Otočila jsem se a začala zdrhat.

„Angelo Reedová! Stůj!" zařval.

To jistě, tůdle, dál se snažím dostat pryč. Kdybych si proti sobě nepoštvala celou školu, asi by se mi to podařilo, takhle mě zastavili a nepustili. Kdo? No fanoušci pana Blacka.

„An, musíme si promluvit."

Skoro jsem dostala omrzliny, z toho tónu. Vláčel mě kus od stojících lidí.

„Kiro, jsme moc blízko," špitám. Pohledem mě umlčuje, drží mě neustále za paži. Myslím, že mu nikdo nevysvětlil, jak funguje šeptání, nebo soukromí:

„Jak to, že jsi mi o tom neřekla! Jsi normální? Měla jsi mě okamžitě informovat. Co teď s tím chceš dělat? Myslela jsi vůbec, když jsi tu věc věšela?"

Do háje, proč tu stojím se sklopenou hlavou:

„Ne, pane."

Pípnu. Je tu takové ticho, že i tohle je slyšet.

Ný, jak se to chováš, kde jsi? Snažím se vyburcovat svého ducha. Chytne mě za vlasy a zvrátí mi hlavu dozadu:

„Nemusíš být statečná, postarám se o tebe, blbá An."

Co má v plánu? K čemu, tohle divadlo?

„An, kolikrát ti budu říkat, že ty jsi moje, a nikdo se k tobě nepřiblíží. Jestli se o tebe někdo jen pohledem otře, tak mu zakroutím krkem. Rozumíš, An. Je mi jedno, jestli se snažíš sbalit celou školu, ale ty patříš jenom mě!"

Musím vypadat opravdu neodolatelně, oči navrch hlavy, pusa pootevřená, v rukou si žmoulám lem trička. Malá holka přistižená, jak vyžírá bobmošku. Tak se právě cítím.

Přitáhne si mě k sobě a políbí. Je to takové, že tu stoupne teplota tak o milión stupňů. Když s tím pustošením mého světa přestane. Palcem mi přejede rty:

„Rozuměli jste? An, není pro ty vaše psaníčka. Nedovolím, aby s tím bojovala sama!"

Kupodivu, se mi nepodlomila kolena. Ani se ze mě nestalo želé. Ráda bych tohle zažila jako zamilovaná, polibek s příchutí zloby a vzteku, to je tak, žhavé. Už mě nikde nedrží. Jsem ráda, že zvoní na hodinu, strojově se otáčím a odcházím do učebny. Nejsem schopná se na něj podívat.

Vracím se do kůže a nervových zakončení, své vlastní podstaty. Co to ten, mimozemskej bastard, právě udělal?

On, on mě chránil?

Nebo, jsem se dotkla, jeho ega, ale čím jako?

Jsem přece jen pěšáček, ve hře na dokonalý vztah. Není to skutečné, nepotřebuji rytíře v zářivé zbroji. Štípla jsem se pod lavicí, abych se probrala, musím se věnovat výkladu. Nechci zas slyšet ty průpovídky nad mou ubohou snahou, debilitou a blbostí.

Sakra, dostává se mi pod kůži, to přece nejde, ne? Musím ho nějak odehnat, než mě infikuje ještě víc.

>*<

Hurá, přetrpěno do konce:

„Cristal, Jane, miláčci moji. Zanedbávám vás, kvůli tomu zm...zvonečkovi, co kdyby jsme si dnes udělaly odpoledne v parku?" balím kámošky k nepřístojnostem.

„Ný, ty couro! Jasně. Mám plno časáků, co jsme ještě neprojely," chichotá se Cristal.

Jane mi dá pět.

„Ale co kavárna?" zeptají se najednou.

„Lou, mi volala, že dnes nemám chodit, něco ohledně školení nebo požárních kontrol, netuším. Rozhodně se to hodí, potřebuju taky nějaký sociální život, založený na realitě."

Jo jenže, tohle si já, myslet a říkat můžu. Opřený o mou skříňku není nikdo jiný, než pan Black K., osobně:

„Kiro!"

Zatváří se, já nic, já lišejník.

Lotr!

„An, půjdeme spolu, máš dnes hodně práce, chci tě doprovodit domů."

Za zády mi skoro nedýchají ty slepice, kamarádky. Dělá na mě zamilovaný oči a tváří se jak bůh. Nedivím se jim, taky by mi to přišlo cute, ale já vím své!

„Kiro, jdu si teď s Cristal a Jane sednout na trávu do parku, tak mi uhni, za tebou, mám své boty!"

Zužuje svůj pohled:

„An!" rozzáří se jak sluníčko. „Dámy? Mohu vás doprovodit?"

On balí moje kámošky, to snad není možný! Jane se červená a přikyvuje. Cristal je před mdlobami.

Chci zbroják.

Zastřelím jeho, tu i tu a pak sebe.

Citrón se tváří sladšeji, jak já.

Už na mě jsou tři, prostě štěněčím očičkám, žadonícím: Prosím podrbej mě na bříšku, neodolám.

„Dobře, tak pojď s náma, Kiro. I tak si na to nezvykej! Holky si taky potřebují popovídat. Napadá mě, proč nejdeš s klukama, nebo na nějaký ten klub, pro super mozky, co je ve škole?" snažím se ho marně setřást.

Ano výraz ublíženého štěňátka na mě zabírá, jak mě mohl tak rychle prokouknout. Je to mutant, něco mezi marťanem a predátorem plus trochu...

NIC!

Žádná romantika! Je to hajzl, co mě vydírá!

„An, kluby mi nevyhovují, basket si chodím zahrát ve dny, kdy pracuješ. Nezapomínej, zlatíčko."

Nevěřím mu, že vůbec s někým něco dělá, kdo by stál taky o takového usurpátorského pablba, ale OK!

V parku si vybereme super místečko, vybalíme časáky a prolížíme si je. Black, sedí opodál na lavičce, tváří se, že tam není. Nemusel tu být vůbec, jen ruší. Doufám, že holky nevytáhnou test typu: Jak je váš vztah silný, hodíte se k sobě, jste dokonalý pár? Bylo by to hezký, kdybych měla někoho, a chtěla tuhle blbost dělat s ním. On by mi vyhověl, protože, by jsme byli zamilovaný a je to pak takový jiný.

Vracím se do reality:

„Jé Cristal, stůj, to je úplně dokonalé."

Kouká vyjeveně:

„Co, Ný?"

Bodnu prst do obrázku:

„Ty, vlasy. Má stejný tvar obličeje, koukej," objíždím rysy modelky a svoje, „chtěla bych se tak nechat ostříhat."

Nad stránku padne stín:

„AŤ, TĚ, TO, ANI, NENAPADNE!" hrubým hlasem, zavrčí Black. Moje obočí vylétlo někam do stratosféry.

„Kiro? To nemyslíš doopravdy, že ne!"

Vrtí hlavou:

„Slečny, omluvte nás. An, potřebuje dnes na něčem pracovat, tak vám jí už uzmu."

Skoro nestačím pochytat těch pár svých věcí a vláčí mě domů.

„Blacku! Do háje, stůj, magore mimozemskej! Co vyvádíš?" zuřím.

Pouští mě a kouká mi do očí z takové blízkosti, až se mi chce utéci, nebo se rozpustit

„Neopovažuj se ostříhat. Jediný centimetr zmizí, já si tě přehnu přes koleno a naplácám ti!"

Perverzák!

„Cožé? Si úplně mimo. Co je ti do mých vlasů?" pozoruji jeho obličej s otevřenou pusou

„Zavři pusu, nebo smlouva, nesmlouva, dostaneš to, o co tu žebroníš!"

Tak to, jako, dost! Narovnávám se a rychle bez jediného slova jdu domů. Ne, že by mi nestačil. Jde jak můj stín, zuřím a v duchu vymýšlím nejpříhodnější pojmenování.

Nenávidím ho, nenávidím ho!

„Sem doma, nazdar!"

Chci mu třísknout dveřmi před nosem, jo to by nesměl být pan dokonalý, svalnatý a mrštný.

„Doprovodím tě. Přeci jen dohlídnu na to, aby jsi se učila."

Zalapám po dechu:

„Já, tě nezvu!" píchnu mu prst do hrudníku.

Čapne mě za tu ruku a už mě drží v šachu:

„Jsi tak naivní. Smluvně jsem se zavázal, že tě připravím k závěrečkám, nikdo, ani ty mi v tom nezabráníš."

Hořím ponížením a zlobou. Nepřeperu ho, nepřeargumentuju a ječet veřejně v baráku plným lidí na smrtelném loži, už vůbec ne. Tati, prosím buď doma, holčička se dostala do problémů a neví jek z toho ven. Žebroním o shovívavost osudu, o vrácení mé rovné cesty, očištění karmy. No, s tou sem si to pěkně rozházela, ale je taky ženská, tak ať se chová, jako sestra.

>*<

„Na shledanou, pane Reede. Musím souhlasit, An, je super holka. Jen prostě potřebuje trochu pomoc s tím učením. Zas se uvidíme!"

Ten!

Odporný, nečlověk, klofnul mého otce. Jak to mohl zvládnout dvěma větami, k něčemu, co se dělo na obrazovce v telce?

Takže milá Angelo, jsi na to sama.

Prosím, prosím, ať už je zítřek.

Nebo líp, ať nikdy neskončí tahle noc!

Jak jen zjistil, že táta je blázen do středo školského a vysoko školského basketbalu?

Měla bych, o Kirovi Blackovi, zjistit víc.

Já neznala ani jeho jméno a on toho ví příliš!

(Užili jste si reakce a pomstu Kira? Podaří se Angele nějak z toho vybruslit, nebo vrátí úder? Za konstruktivní, nejlépe přesně cílenou, kritiku budu ráda.)

-Edit.18-