„Koukej Ný, za čtrnáct dní máme poslední písemné testy, podle nich se rozhodne, jestli se dostaneme na vysokou. Ááááá!" ječela vedle mě, moje kamarádka Jane.

„Noták, Jane, to nebude tak hrozný. Můžem jít na nějaký obor, proč to tak prožívat?" zívla odpověď, moje druhá kamarádka, Cristal.

„Jasný holky, prostě je dobrý znát své šance. Moje jsou stejné, že se dostanu mezi prvních padesát nejlepších studentů, jako ta, že mě sbalí pan geniální, úžasný, sexy idol, pan K. Black."

Rozřehtaly jsme se, jak sjeté hyeny. Co jiného taky takové blbky můžou dělat. Posbíraly jsme naše věci a vydaly jsme se ke skříňkám.

Jane a Cristal dnes pospíchají, mají nějakou mimoškolní aktivitu, alespoň ony jsou talentované na pohyb. Ani to, o sobě nemůžu říci.

„Tak čau, prciny, a užijte si to!" mávám jim.

Ach jo, já opravdu někde zapomenu hlavu!

Na poslední chvíli si vzpomenu na kus opomenutého oděvu, nechala jsem ve třídě svůj svetr. Myslím už na to, až vypadnu z téhle pasti a utíkám zpátky, jenže nečumím na cestu, protože si představuji své romantické bullshity, narážím do něčeho celkem pevného, teplého a velkého.

Musela jsem narazit do nějakého kluka.

Asi můj nejbližší kontakt s opačným pohlavím, co jsem tu kdy měla.

„Au," okomentuji celou situaci. Zvedám se ze země, totálně ignoruji toho koho jsem srazila a pokračuji v cestě pro svůj svetr. „Tady jsi, ty pletená, potvoro!" zvedám ze země svůj svetřík. Za zády mi cvakne zámek dveří.

Do háje!

Vyskočím v domnění, že mě tu zamkla uklízečka: „Né, já sem ještě ta...."

Před dveřmi stojí ten, který má na svědomí, mokré kalhotky holek, v téhle škole.

„Co? Teda, proč jsi tu?"

Ptám se a přehnaně mrkám.

Upřeně na mě kouká:

„Dlužíš mi omluvu," zavrčí.

Nevím tedy za co:

„Cože?"

Proč proboha můj hlas zní, jako by mi někdo narval do krku píšťalu?

„Vrazila jsi do mě, ani jsi se neomluvila."

Nonšalantně mi vysvětluje.

„Hm, sorry," čekám, že je to tím vyřízené.

„Angelo Reedová, to nestačí."

Cože, pan dokonalý K. Black, zná moje jméno?

„Jak mě znáš!" zapiští ta flétna, co mi narvali do krku.

„To není podstatné, Angelo."

Jestli ještě jednou použije moje celé jméno, začnu zvracet:

„Když už mě znáš, tak mi raději říkej, Ný."

Nahodí úsměšek:

„Ne. Ty jsi blbá, nevychovaná, cuchta. Takže tu pravidla určuji já."

Fakt mi to právě řekl? Mračím se.

„Jo, slyšíš dobře."

Jde blíž ke mně:

„Takže holčičko, dneska jsem se rozhodl, že budeš moje slečna."

„Ty ses posral!" zařvu na něj, už bez té příšerné fistule. „Nebo bereš nějaký léky, to nemůžeš!" couvám někam pryč. „Nebo jestli ses uhodil, tak tě můžu odvést na ošetřovnu. Hele, to přece nejde. Já, já, já..." jen se pochechtává a míří si to ke mně.

„Co, já, já? Jsi blbá. To víš stejně dobře jako já. Ne, nejsem na lécích, neprašti jsem se a ani se neposral. Učinil jsem výzkum a dal si fakta dohromady. Už mě obtěžuje, každý den vyhazovat tunu milostných psaníček, dárečků, čokoládíček, prosbiček a dalších sraček, co vy holky děláte."

Valím na něj oči a cítím tu temnou auru, kolem něj.

„Já tohle nedělám!" vykřiknu.

Věnuje mi jeden z těch timolinových úsměvů:

„Ano, právě proto. Ty, drahoušku, jsi naprostá kupa sraček, která mi poskytne štít, před všemi těmi zasranými srdíčky, vonítky, glitry a podobně."

Jo, tak to je nejlepší vyznání lásky a nabídka vztahu. Tak jsem si to vždy představovala. Vůbec jsem neměla představy zahrnující kino, jídlo a první nesmělou pusu před dveřmi našeho paneláku.

„Em, em, takže obchodní nabídka?" nakrčím nos a koukám na toho, asi člověka?

„Asi nejsi tak blbá, docela ti to pálí."

Kompliment?

„Dobrá pane Blacku K., jestli chcete obchodní dohodu, tak se sejdeme v kavárně U Lou, chci písemnou smlouvu. Sedmá by vám vyhovovala?" Chytám se za pusu. Já řekla něco takového?

„Dobře. Možná jsem tě podcenil. Budu tam přesně. Očekávám to samé!"

Otočí se na podpatku a vypadne. Najednou si uvědomím, že jsem zadržovala dech. Kouknu na hodinky a zas přijdu na brigádu se zpožděním. Lou, mě naštěstí zná.

>*<

„Ný, ty jsi nenapravitelná. Zase zpoždění? Proč nejsi schopná dorazit o ty dvě minuty dřív?"

Vysmívá se mi šéfová.

Plivajíc plíce, odpovídám:

„Protože jsem neschopná udržet tempo," vyrážím, každé slovo. Pádím do skříňky se převléknout, spíš si jen obléknout zástěru, také stáhnout své špatně obarvené vlasy, na něco jako mahagon, do culíku.

Směna začíná, možná tohle je to, co mě čeká celý život, obsluhovat v kavárně.

Je to taky jediné co mi jde a opravdu mě to i baví. Být baristkou, není špatné povolání. Odpoledne ubíhá jak splašená mula, pomalu uklízím stůl po posledním zákazníkovi. Koukám na hodiny, jen co se dotkne vteřinová ručička dvanáctky, rozezní se zvonek nad dveřmi a pan Black K. vchází. Na tváři velice podrážděný výraz.

Sjede mě pohledem:

„V sedm, se tu zavírá!"

Trhnu sebou:

„Ano."

Obejdu ho a zamknu:

„Dnes tu zavírám já, takže těch patnáct minut, k projednání smlouvy, by nám mohlo stačit, ne?"

Ukážu k pultu s barem aby se posadil. Stoupnu si z druhé strany:

„Kávu?"

Místo odpovědi jen zakroutí hlavou.

„Takže Angelo," schválně loupne po mně pohledem, „co by jsi si představovala, v naší smlouvě?„

Myslí si, že jsem o tom nepřemýšlela. Asi ho to zarazí, ale vytahuji papír, na kterém mám napsáno pár bodů, přesně tři.

„Za prvé, ty chceš mě jako štít. Co dostanu já? Neříkej, že tebe. Protože, to není pravda. Za druhé, do jakých mezí chceš zajít, aby nás považovali za pár. Upozorňuji tě, že čtyři dny v týdnu zde pracuji. Nevzdám se toho! Poslední bod, proč sakra já?" házím vražedné pohledy, ale s ním nic nedělají.

„Tak to vezmeme postupně. Co dostaneš ty? Popularitu, všimnou si tě kluci, není to, po čem holky touží?"

Vrtím hlavou: „Ne. Mně vyhovuje, můj stav nenápadné. Chci něco hodnotnějšího! To, že budu na očích celé školy, mě zrovna netěší."

„Dobrá, budu tě doučovat."

Potřebuji novou čelist, ta moje mi právě údivem odpadla.

„Fajn," odpovím váhavě, skoro jako otázku.

Srdce mi bije jako o závod. Tohle jsem nečekala, ale jestli je masochista, tak mu bránit nebudu.

„Druhý bod byl meze, že?" zazubí se na mně, při tom se mu zablýsknou oči. „Tak, drahoušku, protože jsi byla tak tvrdá, co se týče prvního bodu, budu chtít dvě pořádně vášnivý pusy, před zraky celé školy, jednou týdně nějakou společnou zábavu. Kino, jídlo, park, to budeš mít na starost ty, aby to vypadalo, jak mocinky jsme zamilovaňoučký páreček. Méně ani více, ne!" Šlehne po mně pohledem: „Zavři už tu pusu. Tu první budu chtít až ráno."

„Ou."

Usměje se, protože já vím, jak právě vypadám. Raději bych nebyla.

„Poslední bod, proč ty? Jak jsem řekl, výzkum. Nikdy jsem neviděl, že by jsi někomu strkala čokoládový srdíčka na Valentýna, trapně se červenala, aby jsi dostala kytičku nebo psala zamilovaný psaníčka. Dnes, když jsi mě málem srazila na chodbě, tak jsi se po mně ani nepodívala. Proto, ty. Nepotřebuji fanynku, potřebuji jen štít. Ty jsi dost blbá a nepopulární, aby to fungovalo. Však víš, zamilované holčičkovské románky. On úžasný, ona šedá myš, v tvém případě kupa sraček a tak dál."

Myslím, že mi někdo vrazil kudlu do zad a otočil s ní. Jó, nejsem oslnivá kráska, ale kupa sraček? Tohle i bolelo. Nebýt to já, asi bych reagovala diametrálně jinak.

„Dobře, tak to sepiš, ráno ti to podepíšu a pak můžeme mít tu první vášnivou pusu. Tak teď vypadni. Musím zamčít!"

Nepoznávám svůj hlas. Spíš jsem jen šeptala. Zvedl se a do mého zorného pole přistála jeho ruka.

Aha, chce to zpečetit.

Tak mu podám svojí, že si tedy potřeseme pravicemi. On mi otočil ruku hřbetem nahoru a políbil mě na ní. Nechtě jsem se mu musela podívat do těch hlubokých, ocelově modrých očí.

„Tak zítra, drahoušku."

Odemkl si přední vchod a nechal mě tu zmatenou.

Automaticky jsem zamkla, vypnula presovače, zatáhla rolety, zhasla, zakódovala a odešla zadním vchodem, ten zamkla. Nevím, jak se mi podařilo doplout domů. Čtrnáct dní, zbývá do zkoušek a dalších čtrnáct dní do ukončení školního roku.

Měsíc, osmadvacet dní, proč jen potřebuje štít na jeden měsíc? Zvládal to, svou chladnou slupkou, odrážet více jak čtyři roky. Proč teď? Proč já?

Vždyť, nemusím. Stačí, že to zítra nepodepíšu. Co se mi může stát, přece mi nemůže ublížit, nebo může? Co si na mě vezme? Koukám na hodiny, zavírám učebnici a jdu spát. Prostě to nepodepíšu a budu mít klid!

Ráno vstávám, zničená po noci, kdy jsem měla noční můry, s hezouny, co mi líbají ruku a mají ďábelský smích. Spánek bych se tomu bála říkat. Koukám do zrcadla a monotónně si rozčesávám vlasy, čistím zuby a drhnu obličej ledovou vodou, abych se probrala. Rodič je v práci, tak do sebe klopím hrnek černé kávy a na cestu do školy si beru jeden rýžový chlebíček. Nasazuji si sluchátka a pouštím si svou ranní hymnu, která mě dovede do pekla. Někdo mě strhne za paži, když vycházím z vchodu paneláku.

Zaječím.

„Neječ, to sem já!"

Vytrhává mi sluchátka z uší pan Black K. Mrkám na něj omámenýma očima:

„Co tu děláš? Jak víš, kde bydlím, sakra co chceš?"

Valím na něj jen, co se mi trochu ustálí tep.

„Co bych asi tak mohl chtít. Podepsat ty papíry. Tady to máš, přečti si to!" přikazuje mi tónem, jakým se mluví a psa.

Kroutím hlavou:

„Já, si to rozmyslela. Nemám zájem. Jsem jen holka a taky mám nějaký představy."

Děsivě se ke mě přiblíží a uvězní mě mezi zdí domu a jeho rukama opřenýma o zeď:

„Zlatíčko, nejsi v pozici, abys mohla vyjednávat. Pokud mi to nepodepíšeš, udělám ti ze života peklíčko. Co by jsi řekla na udání z krádeže otázek testů?"

Myslím že, vypadly jí oči z důlků, je správné přirovnání toho, co se mi děje:

„Jak?"

Zlý úsměv:

„Jednoduše. Mám své prostředky a umím s nimi zacházet dobře. Připočti k tomu mou popularitu, úspěchy a oblibu u učitelů a pak to celé srovnej se sebou. Takže, Angelo, teď ten podpis!"

Klopím oči a kývnu. Projíždím smlouvu, co jsem chtěla je tam a pak bod, kde je, že o smlouvě neřeknu třetí osobě. Podepisuji se vedle data a jeho jména.

Na základní škole, jsem mívala platonickou lásku a psala naše jména na jeden řádek, ale rozhodně jsem z toho neměla pocit, že se upisuji ďáblu jako v tuto chvíli.

„Tak pojď, Angelo. Je čas jít, měla by jsi se usmívat, jsi přece šťastně zamilovaná, ne?" popadá mě za ruku a táhne ke škole.

Já se jen ptám. Kde se moje cesta takhle zhroutila?

Slyším jak si kolem mně špitají.

„To je ta holka z céčka, a jde s ním, za ruku. To k sobě jako patří? To není možný!"

Paviánův zadek nemůže být červenější, jak já. Protahuje mě, snad všude a největšími chumly lidí, hlavně tedy holek.

Prosím blesku, sjeď a zabij mě.

„No tak Angelo, je už skoro čas, musíme jít do třídy." Říká mi, jako bych ho držela já, ne on mě. „Vím, že jsi stydlivá, ale rád bych měl něco na památku. Celý den se neuvidíme..."

Už chápu, proč zvíře lapené reflektory auta neutíká. Stejně tak já, jsem ztuhlá a koukám, jak se ke mně přibližuje. Bezděčně s olíznu rty a pootevřu ústa. Nahodí křivý úsměv a přitiskne se ke mě, k mým rtům a rozhodně dává do toho polibku víc, než jen to, že je podle smlouvy. Celou omámenou mě od sebe odstrkuje: „Tak ahoj po škole, Angelo!"

Dávám si ruku na pusu, otáčím se a odcházím do učebny.

Jestli normálně nedávám pozor, tak dnes jsem mohla zůstat doma. Slyším jak se na mne sypou dotazy, ale já jsem se někde ztratila.

Můj první polibek!

Polibek, který mnou otřásl do základu a to s někým, o kom jsem nikdy romanticky neuvažovala. Přijde mi, že jsem jen pozorovatel. Nejsem schopná se ubránit Jane a Cristal, které mě odtáhly na oběd.

„Ný, jak dlouho to trvá! Jak to, že jsi nám nic neřekla!" valí na mne Crristal.

„Jo! Ný, to si říkáš kamarádka?" jede do mne druhá sršeň, Jane.

„Holky, to tak vůbec není. On a já. My spolu ve skut..." Na lavici vedle mě prudce dopadá předmět, tedy kluk, našeho rozhovoru:

„Angelo, už to nemusíš schovávat!" poulím oči.

„Jste její kamarádky, že? Jane a Cristal. Tolik vám chtěla říci, o naší tajné lásce. Udělala to pro mě. Nechtěla abych byl vystaven soudu okolí, že se zajímám o děvče z céčkové třídy. Je to tak šlechetná duše."

Z toho prohlášení se mi chce zvracet. Rozumím tomu správně. Prostě chce, aby naše dohoda, byla opravdu jen mezi námi, tak jak to napsal do smlouvy.

„Omlouvám se holky. Je to tak. Nechtěla jsem Blacka dostat do problémů, nebo pomluv."

Klopím hlavu.

„No tak, Angelo, přece mi nemusíš už říkat Blacku. Jsme pár i na veřejnosti, klidně mi říkej jménem."

Ten hajzl, on moc dobře ví, že jeho jméno nevím. Nikdy jsem se o něj nestarala, teď z toho musím nějak elegantně vybruslit:

„Em, no jistě. Bude to, em, asi, no, lepší, že? Ale víš, pro mě vždy budeš můj... zvoneček."

Vymýšlím tuhle příšernou přezdívku. Zahlídnu v jeho tváři trochu zděšení, ale i uznání.

„Tak pá, puso!"

Opouští náš stůl:

„Ahoj!"

Jane a Cristal za ním koukají, moje představivost v nich právě vidí, roztékající se rosol.

„Ten, je, tak, boží!" vzdychají na přeskáčku.

Kéž by jste věděly, drahé přítelkyně!

I přes to, jak je můj přítel, nepřítel, okouzlil, mi pomáhají se probojovat davem zklamaných dívek. To jsem očekávala, to co jsem nečekala, byli kluci. Začali se na mne dívat, nebyla jsem už jen vzduch.

„No chápu ho, podívej, je roztomilá. Jak je malinká. Ty prsa, to nejsou plastic."

Fuj, myslím, že mi krvácí uši, byla ych tomu raději.

Po škole se loučím s mou dvou člennou ochrankou a snažím se zmizet z téhle díry. Vycházím ze školy, a vidím, jak tam na mě čeká, celý zářící:

„Angelo, už jsi hotová. Málem jsem se tě nedočkal. Mohu tě doprovodit?"

Rozhlídnu se rychle a vidím dost našpiclovaných uší:

„Ano, prosím."

Zasměje se a jde se mnou bok po boku.

„Dík za první den. Dnes pracuješ, je to tak?"

Hučím že ne, že je úterý a kopu do kamínku před sebou.

„Dobře, zítra půjdeme společně kam?" dotírá.

„Nevím. Třeba na lodičky?"

Přikývne:

„Dobře. Doufám, že si na sebe vezmeš pěkné šaty. Chci, aby jsi se kvůli mně snažila. Džíny a triko není ideální oblečení na romantickou schůzku."

Poplácá mě po rameni a míří si to opačným směrem.

Tak už jen dvacet sedm dní.

(Hrdinové tohoto příběhu se potkali a jejich podivný vztah začíná. Pokud jste se pobavili, jsem ráda.)

-Edit.18-