Pondělí.

Den, který bych nejraději zaspala, zmizela a nebyla. Jenže jsem, musím fungovat. Naštěstí není vidět, v jakém stavu jsem se vrátila domů. Usmála jsem se do zrcadla, tak a teď to jen fixovat. Nic se nestalo, jsem stejná. Blbá, bláznivá a ignorující vše co je kolem. Nepotřebuji nic. Jen se musím usmívat, pak bude vše v pořádku.

„Ahoj Angie!" volá na mě táta ve spěchu, kdy si zapíná najednou jak bundu tak kalhoty a obouvá si jednu botu.

Zaspal.

Hned je tu důvod k škodolibosti:

„Ahoj, chceš na cestu, můj chlebíček?"

Jeho znechucený obličej stál za to.

Usrkávám svou hořkou kávu, házím do tašky vše na dnešní školní den. Zas ho uvidím, bude se dotýkat mé ruky. Jeho prsty budou držet ty moje a já si budu vyčítat, že chci cítit víc, než na co mám právo. Proč jsem nemohla držet zobák? Dumám nad sebou, beru sluchátka a jdu. Ještě než vylezu z výtahu, zkontroluji, zda se mi usmívá obličej. V pořádku, nikdo teď nebude potřebovat, se mi přiblížit.

„Čau, Reedová! Kdy ti dojde, že ti ty sluchátka vyrvu pokaždé?"

Hmm, zvednu oči do oblak a pak juknu na Blacka:

„Kdy ti dojde, že tu nemusíš být?"

Odfrkl si nade mnou:

„An, dnes po brigádě, jdu k vám a budeš se učit."

Hmm, kouknu na něj:

„Když chceš."

Jdeme dál. Slyším, že něco říká. Mou pozornost má mrak ve tvaru koně. Skoro to vypadá, že běží.

„Tak jsem rodičům řekl, že tě hodlám zbouchnout a oženit se."

Došlo k mému vědomí:

„COŽÉ!" zařvala jsem na školním dvoře jak uragán.

On se jen ušklíbl:

„Když jsem říkal, že tě zabiji a zahrabu, tak jsi nereagovala, ale tohle prolomilo tvou ignoraci? Zajímavé, An. Co to o tobě vypovídá?"

O mně?

„Spíš o tobě, perverzní, mimozemšťane!" snažím se vykroutit z jeho sevření, ale nedá se. Jen má ten svůj princovsky, idiotský úsměšek.

„Tak čau, An," odloží mě u skříněk.

„Ný! Tys taková potvora!" ječí mi na uvítanou, Cristal.

„Učila mě ta nejlepší," odpovím a dáme pět. Rozhlížím se po Jane, což kámošce nemůže ujít.

„Má chlapa.," dostane se mi odpovědi.

Vyvalím oči:

„Koho?"

Cristal, mě táhne chodbou a tam mi málem prdla guma u podprdy. Vášnivě se líbala s jedním skoro učitelem z vejšky, co u nás byl na praxi. Došli jsme k nim:

„Takže imaginární přítel, jo?" Zvedla jsem obočí. „Raději se ztraťte, za chvíli tu projde říďa," každá jsme popadly tu zmatenou včelku za ruku a odtáhly do třídy.

„Jane, Jane, Jane," chodila kolem rudé Jane, Cristal a poklepávala si svým růžově nalakovaným nehtem o bradu. „Taková malá, tichá voda. Že jsi se nesvěřila, tohle není chvilková záležitost, to tam, bylo před-sexová scéna."

Musela jsem se zasmát:

„Cristal, nebuď zlá. Určo, musejí držet pusy, protože tu na naší škole praktikuje."

Jane se zářivě usmála:

„Jo. Vlastně jsme se potkali ten den, kdy jsem slítla ze schodů a sedřela si tu holeň. Tak mě vzal na ošetřovnu a tam to nějak začalo, nó," zasněně se koukala Jane.

„Jak se vlastně jmenuje, ta tvá známost?" útočí Cristal.

„Jim, Jim Morow."

Tak musím tu chudinku zachránit:

„A co požíračka jehňátek?" obě dvě, já a Jane, jsme upřely pohled na pomalu vypařující se Cristal:

„No, on, em, mno."

Blekotala.

„Měla jsi ho v posteli?" zeptala jsem se bez obalu. Bože, to už je karmínová, co má v obličeji:

„Ne, on mě. Já nevím, no, abych řekla pravdu, on není jehňátko!"

Tak nám došlo, co to myslí. Požíračka srdcí a proutník se potkali a asi to bude hodně žhavé, možná je to i sežehne. Naštěstí do učebny vplula přednášející a den nudy začal. Tedy, když se snažím alespoň trochu vnímat, tak to tak nudné není. Přežívám do polední pauzy na oběd.

„Ný, tak zítra máš první zkoušku v dramaťáku co?"

Přikývla jsem s plnou pusou bramborové kaše. Jediné jídlo co se v naší školní jídelně dá jíst a považovat za dobré.

„To jsem na tebe zvědavá, třeba tě vyhodí a vrátí se pro skutečnou hvězdu," stoupla si na židli Cristal. A nahodila ladnou pózu římské sochy. Musela jsem se na ní zašklebit, což s dalším soustem muselo vypadat velice nechutně.

„Cristal, myslím, že najaly můj dekolt, ne mě jako takovou. Sorry, že ti to tak řeknu, ale moje prsa jsou větší, jak ta tvoje."

Nahodila šokovaný výraz:

„To snad né?"

Jane přikývla:

„Promiň sestro, tvá často venku bé, jsou prostě menší, než její plachá cé."

No a zas děláme divadlo všem v jídelně, tedy i my tři se královsky bavíme. Když se nadechuji po výbuchu smíchu, vidím jak nade mnou stojí Black:

„Co chceš?" zavrčím na něj.

„Mluvit s tebou."

Kouknu na svůj tác:

„Ještě jím, počká to?" Nesnaží se ani odpovídat a vleče mě z jídelny:

„Blacku, ty mačo jeden, co takhle použít ten dar, co lidstvo zdokonaluje několik tsícovek let, hm? Komunikace? Slova?"

Nic, mlčí.

„Proč se veřejně bavíte o svých prsou?"

Koukám jak opařená:

„Nemáš na mě žádná práva, Blacku. Do mích prsou je ti stejná putna jako všem ostatním!" Trhnu rukou, co mi stále tak pevně drží. Nějak mě začne všechno žrát a rozkřiknu se na něj:

„Sakra pusť, tohle mě nebaví. Neustále jsi mi v patách, nevím o co se snažíš, jestli si myslíš, že se do tebe zamiluju, tak na to zapomeň, moje srdce je zadané!"

To ho trochu vyhodilo z rovnováhy, takž jsem mohla v klidu odejít, tedy, pokud by mě po dvou krocích zas neodchytl:

„Kdo to je. Nikdy jsi neřekla, že s někým chodíš!"

Vzdychnu si, nasadím svůj usměvavý obličej:

„Blacku. S nikým nechodím, o to míň s tebou. Jen říkám, že to tvé mačistické chování vůči mě, je divné. Nerozumím tomu. Jednám s tebou na rovinu, jestli chceš někoho, kdo tě bude milovat, se všemi tvými psychickými poruchami, tak jdi jinam. Já už mám obsazeno, já, se nezamiluju."

Teď už mě nechává na pokoji. Koukám na hodiny, hm, tak a je po obědě a já se ani nenajedla, naštěstí, že to nevidí táta, to by byla zas přednáška, jak musím jíst!
Znechuceně se vracím do třídy, Jane a Cristal se na mě udiveně dívají:

„Ale, muži mají své dny," zasmějí se a už to neřeší. To na nich miluju snad nejvíc. Prostě nepotřebují vidět třetí světovou, tam kde není. Zbytek školního dne uběhl v pohodě. Samozřejmě, že u skříňky čekal už můj osobní stopař.

„Drahoušku, půjdeme," usmíval se tím přeafektovaným úsměvem, který jsem mu v hojné míře vracela:

„Co kdyby jsi to vzdal, nechal mě být?" Šeptám někam k jeho hrudníku.

Kroutí hlavou:

„Pospěš si, ať ještě něco stihneme."

Skoro mi nedává šanci si zavázat tkaničky a už mě vleče ze školy. Jen co dojdeme na odlehlejší místo útočí:

„Kdo to je, o koho máš zájem? Chci vědět jaký je tvůj oficiální vkus, když se ti nevnutí někdo pod pohrůžkou?"

Krčím obočí:

„Blacku, prosím tě. Vysvětli mi, proč to děláš. Stačilo, by ti míň, aby jsi odehnal fanynky. Proč já? Vím, že se ptám do kola, ale musím to vědět."

Zkouším štěněčí pohled, možná to na něj funguje, ale odolává, prevít jeden!

„Nejdřív mi řekni, kdo je tvůj, idol? Když tě neokouzlilo moje kouzlo, ani Hainkeho? Kdo je tak super, že nikdo jiný nemá šanci?"

Zhluboka se nadechuji:

„Není na týhle škole, kdyby byl, žebříček idolů tady, by vypadal zcela jinak. Protože, bad boy, mívá ještě trochu víc na vrch, než slušňáčci, za které se vy dva, páni idoly, vydáváte. To že nejste gentlemani jsem si ozkoušela sama."

Jeho ruka s těmi dlouhými prsty se zase zaplétá s tou mou. Zvednu jí, zakroutím nad tím hlavou a zas ji nechám padnout.

„Proč mě furt bereš za ruku?"

Teď se na mě kouká, jak na něco pod sklíčkem do mikroskopu:

„Protože jsem dobrý, ve všem co dělám."

No, to mi toho řekl. Dojdeme ke kavárně, Lou je nadšená, že je tam zas se mnou, ale počítá s ním až na víkend. Už jsem na to, skoro zapomněla. Ukazuje mu jeho pracovní zástěru, je kupodivu pánská a hezká.

„Lou, mě by ty krajky nevadili," šklebí se na ní. Lou celá červená a hihňá se. Ach ty svatý kávovare, on je fakt nesmrtelná teta.

Snažím se ho zbavit, jestli nemá nějaký ten svůj trénink basketu, nebo někde nemají výprodej armádní techniky, nebo módní přehlídku stalkerských produktů. Ne, nevzdává se a zas sedí celou tu dobu, do sedmi do večera, u stolku pro jednoho a čumí, čumí a čumí.

Lou, je nadšená, jak je to krásný, jak jsme zamilovaní.

Vrrrr!

Zabít jí, i jeho. Po směně zas hezky a ruku až k paneláku. Před barákem se vykroutím, potřebuji si vyndat klíče, nesnažím se ho odehnat, jsem totiž bez šance. Jdeme domů, táta je ještě pryč. Jdeme dovnitř:

„Chceš něco jíst, nebo pít, než si začneš rvát vlasy?" ptám se ho jen tak ze zdvořilosti, ale najednou mě popíchne ďáblíkova vidlička, „nebo chceš půjčit mojí zástěrku s kačenkou? Posledně jsi v ní byl takový děsně roztomilý," usmívám se na něj a určitě kdybych byla postavičkou v anime, tak mám hvězdičky v očích.

Trošku strnul:

„No něco bych snědl, nějak jsem moc nedal obědu," zahuhlal.

„Ani se neopovažuj mi to připomínat!" zavrčím, vytáhnu toustovač a věci na toasty. „Jíš to?" ukážu na výběr surovin.

„Jó všechno. Nemusím papriku."

Věnuji mu, jeden ze svých opravdových úsměvů:

„Schvaluju, taky tenhle plevel nejím."

Zvedne obočí:

„Plevel?"

Přikývnu.

Začnu chystat toasty, najednou mi ubude světa i místa:

„Pomůžu."

Tak mu přistrčím nůž a rajský ať zatím krájí, jde mu to. Fakt je to nechutná bytost, někde z druhé strany galaxie. Chytrý, sportovně nadaný, šikovný, hezký, ne, tedy hezký, ne, ale jo, co si namlouvám, je to krasavec, má nádhernou postavu, je nemožně vysoký a tak.

Musím se smířit sama se sebou, že v tomhle směru, mě opravdu dostal.

„Nad čím přemýšlíš?"

Trhnu sebou:

„Proč?"

Zasměje se:

„No, že jsi zmasakrovala ten plátek chleba."

Kouknu jak škrtím ubohý plátek celozrného toastového chleba. „R.I.P. chlebíčku," zašeptám. „Nemyslím na nic, Blacku, a teď si raději sedni."

Zapeču připravené chlebíky a naliji nám vodu.

„Jsi skvělá kuchařka, to se mi na mé dívce líbí, že se umí poprat s toustovačem."

Dobírá si mě.

„Taky se vyznám v jedech, tak si dej majzla, co říkáš o své dívce, protože, tady jsem pro tebe slečna Reedová, pane Blacku. Tak si na nic nehraj!"

Konečně je to jídlo v nás a jdu na popravu, tedy chtěla jsem říci na doučování. Ten úchylák vytáhl z tašky celý studijní plán. Otravoval mě snad se vším. Dokonce se neštítil použít násilí a když jsem spletla vzoreček, který se má použít už po páté, flákl mě po hlavě srolovaným sešitem. Je fakt, že jsem si pak dala už sakra pozor, na to co dělám. Ono to docela bolí, víme?

„Kočím!"

Black, se na mě podíval:

„To bych měl říci já!" zaškaredil se.

„Ty jdi klidně někam zpívat milostné árie, ale já končím. Jdu se vykoupat, vzít si pyžamo a spát, jsem úplně vyřízená."

Tváří se, že on na mojí postel zapustil kladýlko a nehodlá se jen tak vzdát. Dobře, chtěl to. Vyndám z skříně jednu ze svých neoblíbených nočních košilek s župánkem, nevím, proč mi to tenkrát Cristal dala, ale měla z toho ohromnou radost. Bylo to krajkové skoro nic v rudé barvě. Položila jsem to okatě vedle Blacka na postel.

„Hele, tak fajn, ale potřebuji se probrat, takže jdu do koupelny a pak dorazím. Beru tu nadýchanou parádu do rukou, že jdu do koupelny. Sleduji jeho pohled, jak fixuje oblečení v mé ruce:

„To je tvoje oblečení na spaní?" polkne.

Nijak se netvářím:

„Jop," pokrčím rameny. „Něco ti na tom vadí?"

Začíná rudnout, bingo!

Dívám se mu pořád do očí:

„Nebo se snad stydíš?" Teď vím, že si už zahrávám bosou nohou s kobrou.

„Ne, nevadí mi to, že, co by mi mělo vadit, taky. Je to přece hezký, tedy na spaní. No koukám kolik je, naši by mohli mít řeči, pojď mě vyhodit."

Pan Black, o kterém se říká, že má místo krve tekutý dusík, tu blekotá a červená se nad mým nekižé, které ve skutečnosti nenosím. Můj spací favorit je, a bude, Snoopy!

Black vypadl od nás takovou rychlostí, že jsem nevěřila, že jdou tak rychle zavazovat tkaničky a přitom, ještě rovnat věci v tašce. Konečně jsem se došla osprchovat, oblíkla si věčně ospalé psisko a vlezla do peří. Ze stolku jsem vyndala fotku a pohladila rysy drobné tvářičky, stýská s mi po tobě.

Moc se mi po tobě stýská.

(Snad vás kapitola potěšila, trochu jsme poodhalili roušku tajemství slečny Reedové. Co pan Black? Konstruktivní kritika vítána.)

-Edit. 18-