Neděle.

I U Lou, se otevírá dnes až v půl deváté.

To je odpich.

Jen ve svém Snoopím pyžámku, což se rovná šortky a tílko s tímhle věčně unaveným psiskem, jdu do koupelny. Neočekávám, že zrovna dnes by měl přijít armagedon, stoletá voda nebo výbuch Temelínu. Drbající se, v jen tak nějak rozčesaných vlasech vlezu do kuchyně.

Moje barva se změnila v modrou, šedou a bílou:

„Táto? Táto!" zvedám postupně hlas a couvám z místnosti, ve které právě proběhlo vše, ze tří výše zmíněných, stoletá voda, výbuch Temelínu a armagedon. Mizím z té podělané místnosti, o které jsem si nikdy nemyslela, že mi způsobí srdeční zástavu, mrtvici a plicní kolaps na jednou.

„Jé promiň, Ang. Nestihl jsem tě varovat, ale tady, Kirovi, bylo strašně líto, co se včera stalo. Nó tak ti dnes přišel uvařit plnohodnotnou snídani."

Usmívá se na mě člověk, který by měl být za mně zodpovědný:

„Otče, neumíš lhát, pravdu sem!"

Myslím, že tušíte, co jsem ve svém super oblečku, dokonalé ranní kráse našla v kuchyni, krom kávovaru a sporáku. Ještě k tomu v mojí tyrkysové zástěře s kačenkou, tam byl Black.

Tvářil se jak hosteska na palubě drahýho parníku s vařečku v pazouře a otevřenou hubou, že by jí mohli vydávat za pražskou Blanku. Táta se trochu přikrčil a koktal:

„No koťátko, víš, jak jsi mi včera řekla, že se o tebe vlastně tahali, tak, no..."

Šlehám po něm svým smrtícím pohledem:

„Ven s tím!"

Vidět vlastního otce se červenat, je super, ale ne když máte chuť vraždit a litujete, že jste si ještě nepořídili nějakého Glocka. Možná by AKG, bylo ještě lepší!

„Ang, prostě jsem mu zavolal a zeptal se ho, jak to bylo no a dovezl ho sem, aby se ti omluvil pořádným jídlem."

Mračím se:

„Táto, tys ho unesl. Tys mu nevolal. Jak dlouho je tu ten zmetek? A jak víš, kde sakra bydlí!"

To už mi přeskakovaly hlasivky.

Kupodivu, Black se ukázal inteligentním, nevystrčil z kuchyně nos a ani nepípl.

„Angie, zlatko, jen od pěti ráno. Neboj, kdyby jsi mi neproklouzla, tak bych tě připravil. No a přece všichni ve městě vědí, kde bydlí Blackovi, nebo ne?"

Jo až na mě, koukám.

Háůůůůů, jdu se oběsit.

„Jdu do svého pokoje, oblíknu se, sním něco z toho co ten chudák vytvořil a potáhnu do práce. Pokud se tam dnes okáže jedna jediná molekula, tebe nebo Blacka, nedej horká konvice kávy, toho třetího, tak opustím loď, kapitáne!" otáčím se na podpatku a dupu do pokoje.

Bezvadný, kluk co si se mnou zahrává, lže mi, nevím v čem a proč, ale vím, že je tu lež, mě viděl, defakto, skoro nahou. Vztekle se soukám do tříčtvrtečních džínů, podprdy, tílka a košile v bílé barvě a jdu na snídani, cestou si dočesávám to vrabčí hnízdo. Sednu si ke stolu, kde už sedí táta a cpe se vejci a párkem.

„Co ti můžu nabídnout, An?"

Ptá se ta mužská servírka v děsně sexy zástěrce. Nejraději bych odpověděla něco kousavě jedovatého a jedovatě kousavého, ale já budu statečná:

„Kávu, bez cukru, bez mléka. Rýžový chlebíček, no a když vidím tu poušť kolem, tak ta míchaná vejce."

Přece jen chci, ať má táta radost, že jím teplé jídlo. Black mi donáší mou objednávku, působí komicky v tom oblečku, co mu sotva sahá pod rozkrok, ale to co mi dojde vzápětí, mě vyšokuje snad ještě víc.

On mu stojí.

OMG!

Jemu se postavil, když mě viděl v pyžamu. To musí být super, trochu ho potrápíme, jak já sem zlá a nepřející:

„Tak pojď, Blacku, když neznáš míru, pojď s námi posnídat, zvlášť, kdy tě sem otec dotáhl v pět ráno!"

Baví mě, jak si sedá, strášně nenápadně, abych si náhodou nevšimla toho stanu, co má v rozkroku. Čekám, až začne pít:

„Taky máš tak v oblibě Snoopiho, jako já? Já ho mám skoro všude, hlavně na pyžamu.

Jop, zakuckal se, zčervenal. Trochu o tom začínám uvažovat, jestli já si právě pod sebou neřežu větev. Proč najednou mě moje podvědomí brzdí. Má na sobě žlutou vestičku a mává plackou STOP!

„Ang, tady Kiro, tě doprovodí dnes do práce, ano?"

Sakra, táta použil ten tón. Ten, u kterého víte, že odpor je marný a plyšového medvídka na spaní se stal grizzly.

„Ano."

Karmo, proč?!

Proč mi tohle děláš. Kdy se moje znovu nalezená cesta, začala bortit?

„Blacku, jdeme!" popadnu jen nezbytnosti, skočím do černých tenisek, nesnažím se na něj čekat. Připojuje se ke mě u výtahu:

„Ty An, musím ti, asi něco, ještě říci."

Mluví divně, leze to z něj jak z dávicí kočky. Furt nic, a to už jsme na cestě ke kavárně. Mám hodně zlou předtuchu:

„Tak sem s tím, za chvíli už jsme v kavárně, takže se už neuvidíme," ouví, štěněčí oči, shrbený postoj, to je zlý.

„No tvůj táta byl i u Hainkeho, takže dneska, budeme za tebe mít směnu. Jako omluvu, za to zranění a že jsme tě odvlekli do nemocnice. Tvůj táta říkal něco o tom, že náplast s Hellou Kitti, byla pro tebe moc silná dávka. Něco, že nenávidíš špitály."

Stojím a rozdýchávám tuhle informaci. Nejraději bych se zahrabala. Opírám se dlaněmi o kolena a funím. Tohle nedávám, tohle nedávám. Co to ten táta vyvádí?

„Blacku, měl by jsi se přestat o mě zajímat, ten canc, co jsem ti podepsala spálit a stát se svobodným idolem školy. Nebo ještě lépe, někam zmizet a vzít si toho, druhýho, šílence sebou. Čtyři roky, jsem na tý škole spokojená, nikdo se o mě nestará a ty se měsíc před koncem rozhodneš, že si ze mě uděláš formální přítelkyni! Krom toho, že o mě najednou mluví celá škola, učitelé jsou nadšení, jaká inspirativní věc to je, tak najednou začnou vylejzat další testosteroni, co si myslí, že jsem k mání?"

Kroutím hlavou ze strany na stranu, jako bych to všechno chtěla setřást, jenže, když zvednu pohled, tak to sto devadesáti centimetrové prokletí ,je tu furt. Světle hnědé vlasy mu padají do čela tím způsobem, nic neříkající výraz v obličeji a ocelově modré oči zabodlé do mé tváře. „Pojďme tedy, Lou jste o tom, projektu, informovali? Víš co, vlastně se těším, až tě znova uvidím v zástěrce, jsi takový cute." Trochu se začervená. Zasměji se:

„Neškodný."

Dám si ruce za záda a s úsměvem kolem něj projdu. Když se chystám udělat další krok, tak si mě strhne k sobě, vyvalím oči.

„Neškodný, říkáš? Maličká?" fixuje mě svým pohledem. Položím volnou ruk na jeho hrudník. Saka, proč tak hezky hřeje?

„Pusť!" couvnu.

Ještě chvíli mě drží a pak pustí.

„Dobře, An. Pojďme, dnes děláš do dvanácti, že?"

Odsouhlasím mu to. Táta volal i Lou, sice nebyla nadšená budíčkem v šest ráno, ale souhlasila. Společně jsme vyhrabaly dvě zástěrky, které dávno nepoužíváme, protože, nás ty krajky na nich rozčilovaly, ale tihle dva mamlasové, v tom vypadali k popukání. Je fajn, že jsou jak chytří, tak motoricky talentovaní a vše se zvládli naučit během první půlhodinky. Já si v klídku s velkým kapučínem sedla k jednomístnému stolku, koukala ven a poslouchala se zasněným výrazem písničky, sem tam otočila stránku časáku

„Slečno? Mohu vám ještě něco nabídnout?" otravoval Black, co mi zas vyrval sluchátko z ucha.

„Ne děkuji," pronesla jsem afektovaně a narvala si špuntík zpět, kam patří. Zrovna jsem poslouchala audio povídku od Tolkiena, Nimralův list. Jak já to miluju, Trojanův hlas a ten příběh. Ta věta na konci. Smáli se, až se hory rozléhaly, mě nepřestává bavit.

Zas se přede mnou něco zjevilo, tentokráte Hainke:

„Nebudeš chtít vodu, Ný?"

Mrazivý pohled.

Moje představa: Hainkemu vlaje vše v mrazivém vichru, co vychází z mých očí:

„Ne."

Mizí za pult. Tohle není kavárna s obsluhou u stolu, ti dva jsou magoři.

Konečně udeří dvanáctá a Lou zamyká přední vchod, zatahuje rolety.

„Kluci, jste šikovní. Vypadla mi pomocnice, neměli by jste zájem o brigádku? Plat tedy není až tak vysoký, ale tady Ný, to vyhovuje."

Mračím se. Zrádkyně, doufám, že nechtějí. To bych se přepočítala, stalkerská mrcha hned kývla:

„Lou, to je super nápad, alespoň budu mít An, o víkendu na očích."

Néééééé!

Co jsem provedla špatně? Kdy se tohle zvrtlo.

Hainke, naštěstí držel hubu.

Jak parní lokomotiva vybíhám z kavárny, ne obrazně, já opravdu běžím. Nenávidím běh, neumím běhat, jediný, kdy běhám, je když mi ujíždí nějaký dopravní prostředek. Tak asi chápete, jak je to závažný. Neuběhnu daleko a plivu plíce.

„Neměla by jsi se tak rozčilovat, An," kouknu přes rameno, jasně on sice běžel, ale zadýchaný není, vypadá furt jako ten nejkrásnější kluk ze školy. Sakra, opravdu si myslím, že je to nejkrásnější kluk?

„Když si ve středu přizvala k učení, i ty dvě kamarádky, tak chci náhradu. Angelo Reedová," chytil mě za bradu, abych k němu musela zvednout oči. „Žádnou smlouvu pálit nebudu. Dostal jsem tě do problému, tak si tě taky pohlídám. Baví mě vidět, jak kvůli mě ztrácíš svou neotřesitelnou ignoraci a pohodičku. Zavři pusu, Reedová, nebo tě políbím."

Trhnu hlavou, rudá jak rajče:

„Jdi do háje! Nejsi nic než jen prašivej, staklkerskej prevít. Co se moc nudil, tak si vybral náhodnou oběť. To si říkáš muž, když se musíš schovávat za holku a to ještě dost prťavou?" opravdu hodně jsem zuřila.

„Náhodnou ne, An," usmál se na mě tak, že jsem cítila, jak mi ztěžklo všechno uvnitř.

Jak, ne náhodnou?

„Blacku?" Pípnu. Má už ten normální škleb, jako obvykle:

„Co, An?"

Ano, co?

„Jak, jak to myslíš. Že, to není náhoda?!"

Poplácá mě po rameni:

„Dlužíš mi rande, tak kam půjdeme, má dívko?"

Myslí si, že změní téma?

„Blacku, jak jsi to myslel?" stojím a koukám, jak jde po cestičce dál, směrem k našemu domu. Otočí se a mrkne na mě přes rameno:

„Neřeknu."

Stojím tam jak Lotova žena, jinak řečeno, jako solný sloup. Co je tohle za monstrum?

„Měla by jsi si pospíšit, přece nechceš jít v tomhle na rande? Přece jen, jsi moje děvče, tak by jsi měla vypadat víc, romanticky a zasněně."

Moje čelist právě emigrovala někam na jih, myslím že jižní pól je tak adekvátní vzdálenost, kam mi podklesla:

„Reedová, zavři pusu, nebo tě fakt políbím, ať se probereš."

Špína, ne špína, sedám si na obrubník chodníku. Točí se mi hlava. Zvedá se mi žaludek a vůbec nejsem v kondici. Držím si hlavu a přemýšlím nad útěkem někam, třeba, Neptun, by nemuselo být špatné rekreační středisko, nejsou tam lidi, vzduch a ani horko, co zavařilo mozek panu geniálnímu. Než mi dojde, že na mě padl stín, zvedl mě do náručí

„Jsi tak unavená? Tak já, tě kousek ponesu, ju?"

Moje pusa má zas ten tvar písmena O. Vidím, jak se mu změnila barva očí:

„Říkal jsem, ať to neděláš."

Ano, přilepil se mi k puse.

Jenže nejhorší je, já jsem neudělala nic.

Nic abych řekla dost, asi jsem i spolupracovala. Postavil mě zpátky na zem. Musela jsem chvíli stát, než jsem se probrala:

„Nebude to s tebou snadný, Reedová. Když máš ten svůj výraz k nakousnutí, nejsem schopný ti odolat. Tak se snaž to nedělat, jinak to dopadne jinak, než jsem měl v plánu. Teď si jdi vzít něco lehkého na sebe, půjdeme k našim na oběd."

Když se moje omámená mysl probrala, někde v pátém patru, došlo mi co řekl. Moje:

„Háů", slyšel celý panelák a určitě i ten zmetek, co se mi dostává pod kůži, venku. Vždyť se kolem mě motá sotva týden a já nevím kdo, a kde, a kdy jsem.

„Táto, jdu ven s Blackem!" řvu doma, na lednici nacházím pouze vzkaz, jsem u Madie, večerka v osm. Miluju tě andílku. Hmm, jako bych někdy nějakou večerku porušila nebo potřebovala. Bezmyšlenkovitě probírám šatník a vytahuji komplet z mačkaného plátna. Stahuji si vlasy do volného culíku.

Co to vyvádím?

Potřebuju psychiatra, léky, drogy a alkohol. Určitě! Nebo alespoň lobotomii, hůř než teď už na tom nebudu. Proč jedu dolů, a jdu tam. Mohla jsem zůstat doma, vypnout zvonek....

„No to je dost, už jsem se tam chtěl nějak propašovat." Sjede mě pohledem: „Vypadáš hezky."

No to teda, proč na to reaguju:

„Dík."

Ušklíbnu se. Stojím jak tvrdé Y.

„Tak můžeme, ne?" ptá se mě, pokrčím rameny. „Ty nevíš, kde bydlím!" kouká na mě jak na blázna. Pokrčím rameny na souhlas. „Dej mi ruku, povedu tě." Zas ten výraz, moje žena je bezmocná a závisí na mě. Co se to kolem mě točí za blázny.

Táhne mě až k vilové čtvrti, kdysi jsem sem ráda chodila. Bylo tu super hřiště, kde se dalo dělat moc věcí a hlavně park, kde nám nikdo nenadával, že lezeme po stromech. Dotáhl mě k jedné z těch vilek, tahle byla růžová s bílými okenními rámy a dokonce v přízemí s okenicemi. Takový trochu neslazený svatební dort.

„Tady bydlím. Co by jsi o mě chtěla vědět, An?"

Kouknu mu zas do očí, nakrčím nos:

„Nevím, měla bych něco chtít vědět?"

Zamračí se:

„Nevzdáváš se lehce, to se mi líbí. Pojď ukážu ti naše."

To má rodiče jako cvičený zvířátka? Táhne mě přízemím, je mi trapně, že se nepřezouvám, ale asi to neřeší, já u nich neuklízím, tak mi to může být fuk. Dovláčí mě až na stíněnou terasu. U stolu sedí elegantní pár, ve věku mého táty. Zaskuhrám:

„Dobrý den."

Otočí se na mě dva páry hnědých očí. Po kom má Black, svou barvu?

„Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale Black mě sem dovedl."

Vidím, jak dobře tvarované obočí, pěstěné brunety vylétlo vzhůru a ten, po kterém má svou postavu, ten mimozemšťan, se trochu zakuckal:

„Kiro, tvá dívka, ti neříká jménem?"

Jak dívka?

„Já nejsem, jeho..."

Zas mi dal pusu, sakra!

„Jo táto, je divná. An, posaď se."

Vzteklé pohledy, co jsem mu pálila do zad, byly zcela ignorovány.

Byla jsem jak na trní, snažila jsem se konverzoval, ale spíš jsem jen odpovídala na otázky

„An, co děláte příští neděli?" zeptala se zničeho nic, jeho máma.

„Jsem do dvanácti v kavárně a pak mám volno." řekla jsem po pravdě.

„To je báječné, tak přijďte zas. Je příjemné potkat někoho, kdo neřeší naší kariéru."

Black se začal řehtat, dokonce spadl ze židle:

„Mámo, ona to neví."

Koukala jsem z jednoho na druhého a třetího:

„Jsou to tvoji rodiče, ne? To stačí, už takhle si tu přijdu jak kočka na rozpálené plechové střeše. Tak by jsi mohl být trochu užitečný a vysvětlit mi, proč se směješ tak, že jsi spadl ze židle?" vrčela jsem na Blacka. Celou dobu jsem si dávala pozor, abych ho nijak neoslovovala. Nechci mu říkat Kiro, nechci aby se dostal blíž, než už je. Je nebezpečný

„Tak drahá An, představuji ti starostu našeho města, svou mámu. Tady ten člověk je prosím, ředitel a majitel kasina, New Dream."

Koukla jsem po nich:

„Dobře, když vás to baví?" pokrčila jsem znovu rameny, dnes už z toho je nesnesitelný zvyk. „ Na shledanou, pane a paní Blackovi." Zvedala jsem se k odchodu. „Děkuju za skvělý oběd..."

Black mě vzal za ruku:

„Ne, ne, ne. Z toho se nevykroutíš, jdeme ke mě. Musíš se učit.," protočila jsem oči.

„Ani omylem! Jestli chceš, na mě, uplatňovat svou zvrhlou povahu, sadistického prevíta, tak někde v obýváku, nebo nějaké veřejné části vašeho domu." Vzdorovitě jsem se mu koukala do očí. Pak mi došlo, že se jeho rodiče smějí.

„Tvá dívka, Kiro. Je opravdu něco. An, prosím vás, dělejte to co děláte. Jste našemu synovi prospěšná." Plácal mě po zádech, jeho také, zbytečně, přerostlý táta. Jeho mamka se na mě zářivě usmála:

„An?" Otočila jsem k ní pohled. „Nedejte se. Jestli je jen trochu po Richardovi, tak lítáte v pěkném maléru."

Cože?

Jeho táta se na ní zamračil, ona se na něj vyzývavě koukla. To mě, už Kiro, teda Black vlekl někam do útrob toho bludiště, kde byl doma. Posadil mě na gauč v zapuštěném obýváku. Jasný, museli tu mít krb velký jak naše okno.

„Čím začneme?"

Že se zvednu a už tě nikdy neuvidím. Jenže z mojí pusy vylezlo:

„Kdy máš narozky?"

Dala jsem si v duchu pěstí a přidělila si K.O.

Evidentně jej ta otázka také překvapila:

„Opravdu, jsem pro tebe vzduch, že. Ty jsi nikdy nepropadla šílenství. Mám je devět a dvacátého července."

Tak to mě zarazil. To ne, to nemůže být pravda:

„Musím domů, promiň."

Zvedla jsem se a prkenně našla východ.

„An? An? Co je? An, mluv!"

Zavrtěla jsem hlavou. Slzy na krajíčku:

„Nech mě, nechoď se mnou. Jdi pryč, nepřibližuj se, raději nikdy!"

Zabouchla jsem mu jejich dveře před nosem a jala se zmizet, někde v ulicích. Domů jsem přišla v osm. Táta naštěstí nebyl doma. Nechci, aby viděl, že jsem brečela. Nikdo mě nesmí vidět brečet.

(Poněkud náročnější neděle, veškeré vaše ohlasy mě potěší. Konstruktivní kritika vítána.)

-Edit.18-