Šedá obloha, mokré ulice, dusno.

Počasí přesně kopíruje mou ubohou náladu. Měla bych se cítit lépe. Chtěná a obdivovaná, dost možná cítit i střípek odpuštění. Jenže bych nesměla být, Ný. Být v roli, kterou hraji několik let jen aby mě chránila.

Zalepila jsem další z krabic izolepou, na víko napsala lihovkou: Boty.

„Anee, kolik toho ještě bude?" zeptal se, vyděšeně táta, kdy do dodávky odnesl další kupu krámů.

„Tahle je poslední," rozhlídla jsem se, po skoro, vyklizeném pokoji. Táta sebral i poslední z nákladu a odnes jej pryč z bytu.

Tak takhle to vypadá, bez vtisknuté podoby, mně samotné.

Čistě, poklidně a prázdně.

Bude někdo cítit, že i za mnou zůstala prázdnota?

Snažila jsem se fylozofovat a litovala se.

„Měl jsem ti už dávno vymalovat," objaly mě zezadu horké a ochranářské paže.

„Ani nápad, zbožňuju všechna ta zvířátka, cos mi kreslil, než sem se vrátila z nemocnice. Bylo to krásný, když už jsme změnili adresu."

Většinou nemluvíme o našem domě, který rodiče prodali, aby si mohli zařídit své oddělené životy.

„I tak, až přijedeš, budeš to mít nové. I ta podlaha je hrozná," mrmlal a pomalu se propadal do tajů své profese. Jen jsem mechanicky přitakávala. Nemělo cenu, se snažit porozumět. Neměla jsem zájem o přednášku na téma hřebík, vrut a šroub. Nebo dvouvrstvý lak a jiné

Lou, mi zakázala přijít do práce a včera mi to připomněla. Takže, pořádně stejně nevím, co se sobotou. Navlíkla jsem se do přijatelného oblečení na ven a vydala se jen tak na cestu. Nemyslela jsem si, že bych mohla dojít nějak daleko. Jednak bylo tak milión stupňů ve stínu a jednak pořád mám nohu v gipsu.

Pravděpodobně to bylo soundtrackam z Diabolic Lovers, ale dobelhala jsem se až do parčíku, kde půjčují lodičky. Smutně jsem si prohlížela okolní, romantický ruch. Oči dobře schovány za zrcadlovkami.

Asi jsem masochistka, koho jiného by nohy donesly někam, kde má hezké vzpomínky na něco jako vztah?

Normálního těžko.

Raději jsem vstala a bloumala kolem loděnice k východu z parku.

Moje oči zaznamenaly něco moc temného. Děsivého a šíleného.

Ve vitríně, s ceníkem, byl plakát holky v bílých šatech s klučičí hlavou na klíně. Sice ten obrázek byl vyfotošopovaný jako olejomalba, nebo jak se tomu efektu říká, ale rozhodně jsem to já a Kiro!

Začala sem škytat.

Nenávidím škytavku!

Nepomáhá mi na to nic, ani viset hlavou dolů prostě, TO, musí přejít.

Jaký to musel být jen obrázek, slečna o berlích se škytavkou a s natrhnutou nohavicí, širokých kraťasů?

Jo, ještě i to, se mi podařilo. Vyhýbala jsem se bruslaři a zahákla se o pletivo. Nevím zda někde není jako riziková práce uvedeno, být Angelou Reedovou. Znechuceně jsem se potácela domů a nenáviděla svou zapomnětlivost. Nevzala jsem si mobil ani peníze na zmrzku a mp3 přehrávač se mi vybil. Odsoudila jsem se být sama se sebou a svými myšlenkami. Ty mi neochvějně sklouzávaly k včerejšímu odpoledni.

>*<

Ještě pár minut po tom, co se za ním zabouchly těžké dveře, jsem tam stála a dodávala si odvahu se vrátit zpátky k ostatním. Musela jsem se hodně snažit, abych se nerozbrečela, ale nakonec veselí v kavárně bylo jak otupující analgetikum. Dokázala jsem se odprostit od události v zadní místnosti a nechala se unášet na vlně nevědomí ostatních.

„Ný! Ný! Tak pojď máme pro tebe překvapení!" Skoro mě vlekla Jane. Jim se jen shovívavě usmíval. Myslím, že s ním budu muset už počítat jako s její součástí.
Posadili mě ke stolečku a přede mně položili dost velkou obálku. Nejistě, a s úšklebkem jsem se po nich dívala:

„A tohle," píchla jsem do ní jen nehtem, „je zas co?" Nadzvedla jsem obočí. „Nehledě na to, divný už jsou ty záběry, mě a holek, z jídelny a chodby ve škole," rozhlídla jsem se po okolních tvářích.

A jé, kdo pak se nám to nečervená?

Hainke, Alan a Anna.

To jsou ti stalkeři, co to mají na svědomí.

„Výš, já furt doufala, že s tvým talentem a talentem Jane a Cristal se přidáte k dramatickýmu klubu," pokročila omluvně ramena Anna. Alan souhlasně přikyvoval. Hainke dělal, že tam není.

Jasný, čistokrevný, slídič. Trochu jsem se zamračila jeho směrem a on sklopil oči.

„Víš to, už sem ti to řekl," huhlavě odpověděl na moje niterný pocity.

Na druhou stranu, kdo má co komu vyčítat. On jistě měl, také, svojí skříňku narvanou lístečky, pozlátky a bombónky. Trochu jsem kývla a usmála se. Viditelně ožil.

„No ták! Reedová!" protahovala kňučivě, Cristal. „Tak to otevři!" začala přikazovat.

Kolem pasu, měla obmotanýho hroznýše, tedy Frederica. Protočila jsem oči v sloup a trochu zakroutila hlavou. Zvedla jsem obálku a velice pomalinku ji začala otevírat, co kdyby byla nacpaná pavouky či nějakými obdobnými tvory, kteří se mi hnusí?

Napětí v místnosti bylo hmatatelné, kdy jsem vyndala svazek brožurek a lejster. Zaujalo mě jedno, se znakem, v jásavých barvách. Přelítla jsem očima těch několik vět a chtěla ho položit. V půlce cesty na stůl jsem ho opět vrátila a znovu přečetla. Význam slov mi došel. V krku se mi usadil knedlík:

„Slečna, Reedová Angela, je přijata k řádnému studiu, po dodatečné přihlášce a dobropisem od jednoho z profesorů fakulty divadelních umění."

Přelítla jsem shromáždění lidí a vykoktala jsem:

„Kdo?"

Všichni se culili jak měsíc na hnoji.

„Tak kdo?"

Začala jsem být netrpělivá, v duchu velmi sprostá.
„ To já," otočila jsem se za hlasem, který jsem nedokázala zařadit. Stál tam nějaký oblekový típek, s předky někde v Asii. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, na obličeji hranatý brejličky a polodlouhé, pečlivě upravené, našedivělé vlasy.

„Ještě se neznáme, jsem Alanův kamarád, a byl jsem na představení, ve kterém jste hrála." Tvářil se, že to vysvětluje vše.

„A dál?" do hlasu mi proklouzlo jisté nepohodlí.

„Jsem shodou okolností¨, profesorem, na fakultě divadelních umění. Několikrát jsem viděl ta videa a rozhodně jsem pro vás získal sympatie své a i děkana." Sundal si brejle a začal je pucovat a upíral na mě ohnivé, zelené oči.

„Aha. A jak se jmenujete?" to nedošlo nikomu, že toho člověka neznám?

Nervózně se zasmál:

„Omlouvám se, nějak jsem se ztratil v běžných konvencích. Jsem, Ray Samaki." Trochu se uklonil.

„Ráda vás poznávám, ale proč?" nestihla jsem dokončit větu, kdy si přede mě na bobek sedla máma:

„Angelo, neodmítej. Prosím. Nezahazuj ¨dál svůj talent. Už jsi se rozhodla, že půjdeš na nějaký čas ke mně a univerzita je tam. Proč bys to nemohla zkusit? Hm? Hm?"

Dívaly ¨jsme se jedna druhé do očí a já věděla, že jestli můžu mámě alespoň trochu splatit veškeré své bláhové chování, tak tohle je ono. Kývla jsem. Opatrně se postavila čelem k Rayovi:

„Dobrý večer ,pane Samaki, bude mi ctí, začít studovat na vaší fakultě," podala jsem mu obřadně ruku, a on se hned chytil a teatrálně ji políbil. Přesně dle etikety asi dva centimetry nad ní.

Ostatní tleskali a smáli se.

Odnikud, se objevily láhve s alkoholíčkem, a zábava se rozjela. Šaškovali jsme všichni, já dostala i korunu. Domů jsme se vraceli kolem desáté. To jen proto, aby nás nezažalovali sousedi u kavárny.

>*<

No, a já teď funím do kopce a z čela se mi řine stružka potu. Na rukou mám regulérní mozoly a dost možná i puchýře. Bojím se podívat.
Proklela jsem ty dva mamrdy, Philipa a Michaela. Nebýt jich, už dávno jsem bez klacků v dlaních.

V obdobných myšlenkách jsem se nacházela, kdy u mě přibrzdilo auto.

„Ný!" ozvalo se z místa řidiče. Možná jsem i trošku doufala, ale to se k němu opravdu nehodí.

Odešel.

„Kam jdeš?" zeptal se, Hainke.

Musela jsem nahodit přijatelnou masku:

„Domů. Kam tebe, kola nesou?" dívala jsem se na červené SUW.

„Venčím ho. Je novej," láskyplně hladil volant, obří obludy. Podíval se na mě, a odpřísahala bych, že měl ty žluté anime hvězdy, místo zorniček. Zamrkal: „Nechceš, venčit, se mnou?"

Jeho obličej byl napnutý. A mě se nikdo, vlastně takhle nezeptal, jestli se chci projet. Koukla jsem se na podmračené nebe a odkápnutý pot, mezi lopatkami odpověděl místo mě:

„Ale jo, ničím takovým sjem ještě nejela."

Vyskočil jak čertík z krabičky a rychle mi pomáhal nastoupit. Možná až moc ochotně a rychle.

Musím nechat, že je dobrý řidič. Projeli jsme skoro celé město a já už zatoužila jít domů, kdy se ozval:

„Ný, můžu tě pozvat na rande?"

Bych asi upadla, kdyby mě nedržel pás a neseděla jsem.

„Hainke?" vyvalila jsem jeho směrem oči, „jak tě to napadlo?"

Pozorovala jsem jeho profil. Musela jsem uznat, že je to fakt fešák. Jinak než Kiro. Kiro je prostě jedinečný a tak. Tento Hainke, je tmavý typ, z kterého je cítit vnitřní divokost. Nepůsobí dojmem ledu, ale ohně. Možná takové menší lávové říčky.

„Víš, líbila ses mi už tehdy, kdy jsi randila s A.R., dostal jsem, za to od něj do huby, tak si říkám, že mám poslední šanci. Ty odjedeš z města a staneš se slavnou," zatvářil se kysele.

Zasmála jsem se:

„To tě napadlo jak, zase?"

Trochu pokrčil rameny:

„Nebuď bláhová, to vědí všichni. Jsi prostě planoucí pochodeň a my všichni budeme stát pod pódiem, a tleskat ti."

Ten má divné ideály.

„No jak myslíš. Na rande jako takové se pozvat nenechám, ale půjdu s tebou někam ven. Nechce se mi domů, převlíkat se. Na restaurace, také moc nejsem."

Lehce přikývl a odbočil směrem k zástavbě rodinných domků.

Bere mě k nim domů. Vím to, vím kde bydleli, a je to taky, ob ulici od místa, kde jsme bydleli my.

„Co je tu zajímavého?" hrála sem dál neznalou situace.

„Náš dům. Máme pěknou zahradu a budeme mít soukromí."

Proč se mi jen nechce líbit, být sama, v soukromí s klukem? Hezkým klukem? Ó, ano, protože to není Black a prostě vůbec proto. Jo jsem fakt upřímná i k sobě sama.

„A doma, máš rodiče?" Ný, opravdu chytrý dotaz, sama moc dobře tušíš, jaká to bude odpověď. Další cena pro Angelu, za debilní dotazy.
„Ne.„

Jak jsem říkala, nic jiného jsem nečekala. Jsem taková kráva, proč sem jen nastupovala do toho auta, prohlížela jsem si své ruce, doufám, že nebudu muset použít ani jednu, zatnutou v pěst.

Zaparkoval to své červené, es, ú, véčko, na příjezdové cestě a galantně mi pomohl vylést, ale ta ruka kolem mých zad tam mohla být, o dobrých deset vteřin, kratší dobu. Jo opravdu jsem to počítala. Vedl mě přes spodek, celkem útulně zařízeného domu, ven na terasu, pod kterou byl bazén.

Sedla jsem si do křesílka a koukala jak se pohupuje chlorovaná voda, probíhající filtrací.

Donesl dvě plechovky, pomerančového džusu a sedl si na druhou stranu.

Takticky jsem vyčkávala až začne, taky koukal na rotující hladinu a upíjel svůj nápoj:

„Hele Ný, vždycky jsem se tě chtěl zeptat, netušíš co se stalo s A.R.? Prostě jedno léto zmizel a ty ses pak objevila na mojí škole," bez přestání čuměl před sebe.

Ach jo, brácho, poslední dobou na tebe musím vzpomínat moc často. Rozhodla jsem se říct pravdu:

„A.R. umřel, už není naživu."

Hainke, jen přikývl a znovu se napil, pak se otočil čelem ke mně:

„Aha, já si říkal, že se pak odstěhovali, když jsem viděl, jejich hezounkej domek na prodej. Ale ty ses ztratila kam? A o tom, jeho malým bráchovi, něco víš? Myslím že se jmenoval...„

Nenechala jsem ho domluvit:

„Nejmenoval se tak, jen si tak říkal, Danger."

Přezdívka, kterou mi vymyslel. Nebezpečí, ano tím přesně jsem a byla jsem.

„Jo, to je ono. Sice jsem nikdy nepochopil, co by na něm mohlo být tak nebezpečného, ale A.R. to tvrdil."

Upřel na mně pohled a očekával odpověď. Co mu na to mám jako říct? Pravdu rozhodně ne.

Lež?

Tu také ne.

„Myslím, že Danger, byl a je opravdu hoden své přezdívky. Vždycky přijde katastrofa, pokud je poblíž. Měla bych tě varovat, stále bydlí v tomto městě." Odvrátila sem pohled zas do zahrady a upíjela džus z plechovky. Na mém koleni se ocitla ruka, Hainkeho ruka. Otočila jsem se jeho směrem:

„Hm?" byla moje důvtipná otázka na to, co jako chce?

„Ný," šeptal a jeho hlava se začala přibližovat a moje pěst, pravé ruky zasáhla jeho čelist.

(Tak zas po delší době (ale v rámci přijatelnosti) střípek ze života slečny Reedové. Již jen vsuvka a dvě kapitoly se setkáme s našimi hrdiny a bude konec. Jsem z toho skoro smutná, ale co se dá dělat, každý příběh někde začal a někde končí. Pokusím se vytvořit „indícii„ co nejdříve. Snad nevadí, že kapitola je trochu kratší...Za případnou konstruktivní kritiku, upozornění na konkrétní chyby (jsem slepá jek to poleno) budu vděčná)

- Edit. 18 -