Stojím před zrcadlem a dívám se do svých očí. Snažím se vypnout a zapomenout. Co se všechno včera událo?

Kiro, Jane, dramaťák.

Točí se mi z toho všeho hlava. Dnes se budeme alespoň učit ve čtyřech, doufám, že se Jane vrátí dnes do školy a přijde k nám. Musíme jí podpořit, její sen stát se zdravotnicí je důležitý. Nesmí to hodit za hlavu a to ani rodinu. Je v tomhle směru křehká. Ač má tendence si kupovat nesmyslné oblečení, stejně ho nenosí, ke všem je pozorná a milá. Ne, Jane musí být v pořádku.

„Angie, ty jsi ještě v koupelně? Přijdeš pozdě, jdu, tak čáů!" volá na mně táta. Jen co za ním klapnou dveře, rozezvoní se zvonek u dveří, určitě si zabouchnul klíče. S kartáčkem v puse, pro změnu v jiném snoopým kompletu jdu otevřít, k mému dobrému ránu, je mezi dveřmi Kiro, zaskakuje mi pasta a couvám do bytu. On elegantně vplouvá, zavírá za sebou dveře:

„An!" zní dost podrážděně.

„Huh, mno hjo, uh buhu. Hedni si," mumlám s plnou pusou pěny a běžím rychle o koupelny. Myslím, že na Olympiádě v rychlosti česání a ranní hygieny, bych určitě vyhrála. Měla jsem pocit, že se kolem mě všechno míhá.

„An, můžeš na chvíli ven?"

Co to má v hlase, skoro mám strach:

„Ani nevím, možná dnes zůstanu raději tady," odpovídám po pravě.

„An, prosím. Potřeboval bych pomoci, nějak jsem se zasekl."

Ehm, co tím myslí?

„Blacku?" opatrně vylézám z koupelny a Black visí na háčkách na kabáty u dveří. „Blacku, jak jsi se tam dostal?"

Hodí nevinný výraz:

„Tvůj táta se vrátil pro klíče,když odcházel tak zamumlal něco o jistotě a kódu otec a holčička, no a pověsil mě tu na háček."

Zvedají se mi koutky do úsměvu.

„Svlíkni si tu bundu, fešáku." Mizím mezitím do pokoje na sebe nasoukat potřebné kusy oblečení, když už s taškou vybíhám z pokoje narazím přímo do Blacka, odpinknu se a skončím tvrdě na zadku.

„Au. Tak to bolí.," skuhrám a mnu si naraženinu.

Zvednu pohled a on se tam kření:

„Zas ses neomluvila, ty jsi naprosto nenapravitelná!" podává mi ruku, já jí bezelstně přijmu a končím naplácnutá na té stěně, jménem Kiro. Proč tak hezky voní!

„Blacku? Musíme do školy, už jdem pozdě, budeme muset běžet."

Hlídám si svůj obličej, abych nevypadala překvapeně nebo tak něco. Rovná mi pramen vlasů za ucho:

„První hodina dnes všem odpadla, stávka učitelů," potutelně se usmívá, „máme čas, být spolu."

Co tím sakra myslí!

Rudnu a snažím se ho odstrčit. Je báječné, když se moucha pere s rozjetým kamionem.

„An, ty ji tak sladká. Jenže já chci, aby jsi to byla ty, kdo políbí mě. Budu tě provokovat tak dlouho dokud to neuděláš. Pozvi mě k sobě," hladí mě ukazováčkem po líčku. Co tím myslí pozvat ho k sobě? Je u nás v bytě, plácá nehoráznosti, dotýká se mě a ještě je tak krásný a voní, hřeje...

Aúúú.

To přece nejde, nebo jde? Ne, nejde! Nic jako pusu ode mně nedostane. Nikdy, no nikdy je moc dlouhá doba, tak určitě nedostane ode mě pusu, dokud mi nevykvete kaktus, co nevlastním.

Tak a má to, a ani o tom neví.

„Blacku, co to plácáš za zhovadilosti. Myslím, že ti teplo nedělá dobře a co vlastně dělá Hainke? Už sem o něm dlouho neslyšela?" popíchnu ho. Cítím jak okolo mě jeho paže ztuhly a on se celý napřímil:

„Proč se ptáš na Hainkeho?"

Kouká na mě z pod ofiny:

„No zdálo se, že je to pozorný kluk," nemůžu si dát pokoj a provokuji ho dál.

„Pozorný kluk, to jako Hainke? An, co to zkoušíš?"

Usměji se:

„Vedu s tebou dialog, ne? Tak se tomu říká, když se dva lidi spolu baví. Máš nějaký problém, když se zeptám na některého tvého spolužáka?"

Pouští mě a na drzo si zabírá mé křesílko. Co si budeme povídat, to přerostlé monstrum na čalouněném, lila křesílku vypadá směšně a zároveň strašně roztomile.

„Hainke je Hainke. Co chceš vědět dál?" zavrčí na mě.

„Jak se jmenuje, taková tmavovlasá kráska, od vás z áčka, strašně špatně nesla, že jsi se zadal."

Trochu se pousměje:

„Asi, Anita. Ta mě bombarduje, na novo tím, že nejsi pro mě dostatečně, intelektuálně zdatná," zasměje se, ale mě, protože nahodím obličej, ach jak jsem raněná! „An, kdy máš vlastně narozky, ty?"

Zvadne mi úsměv. Sednu si na postel:

„Nemám narozky. Spíše je neslavím, než, že bych je neměla. Prostě je mi teď devatenáct a někdy v dalších dnech, mi bude dvacet."

Huhlám, dívám se všude okolo. Jdu a přerovnám knihy na poličce. Jsem ráda, že nevyzvídá dál.

„An?" otáčím se už zas s obličejem bezstarostné blbky.

„Ano?" Něco se mu mihne hlavou, ale zapudí to, protože jsem viděla, jak přivřel oči:

„Co vlastně posloucháš ráno za hudbu?"

Začnu se smát, jak utržená:

„Ty jsi takové pako, Blacku," vyndavám z kapsy rozdvojku na tři a půlkový jack, házím mu jedny z pecek, takové co moc nepoužívám. Rozdvojku rvu do přehrávače a ukazuji, ať si připne sluchátka. Pouštím svou raní hymnu.

„Neřekl bych, že jsi na něco takového."

Zašklebím se:

„Proč? Je to zábava."

Kroutí nad tím hlavou:

„Myslel jsem, že to bude nějaká klučičí sestava, nebo já nevím třeba Justin, ale Beethoven?"

Přikývnu:

„Beethovenova devátá. Je prostě super start na školní den, přesně se to k tomu hodí. Občas, tedy poslouchám i něco jiného, ale většinou je to tohle."

Sedíme celkem blízko sebe a posloucháme hudbu, co se nám valí do uší. On i já se přiblble usmíváme oba zavřené oči.

Něco mě polechtá a obličeji, otevřu oči a vidím, že jsou to jeho vlasy, je ode mne kousínek a usmívá se jak kočka nad smetanou:

„Jsi plná překvapení, slečno Reedová, ještě jsem se rozhodl, ti věnovat jeden polibek." Připlácne se ke mně. Není to takové, jako tamty, kdy měla moje kostra chuť vyskočit a tančit, tohle je naprosto odlišné, takové jemné a v rytmu tónů.

Ach moje všechno!

Pan Black, je romantik a sakra s tím umí zacházet. Odtáhne se ve chvíli, kdy moje já explodovalo a odstěhovalo se někam za mléčnou dráhu.

„Kiro..."

Zašeptám do ztracena.

„Pojď, An, musíme do školy."

Kývám jak bez mozku, což ostatně jsem, a jdeme za ruku se společnou hudbou do pekla, kterému se říká škola.

Ve třídě se setkávám s oběma mrchami. Vrhám se na Jane, tisknu si jí k sobě:

„Jane, Jane. prosím, odpusť mi, prosím!" Ani si neuvědomuji, že mi tečou slzy a vzlykám. Tlačí mi do ramen a odtahuje mě, od ní:

„Ný, Angie. Co se děje zlato? Za co se mi omlouváš?"

Ptá se opatrně, jako by mluvila se šílencem, což ostatně jsem, když tisknu kámošku jak, kdyby se vrátila z války.

„Promiň, jsem neschopná kamarádka, vůbec nevím, jestli jsem kamarádka k něčemu."

Prohlížím si jí. Snad poprvé pořádně:

„Jak jste na tom, s Jimem?" rty se jí usmějí, ale oči ne. „Jane. Mluv. Nemusíš mě chránit. Už ne. Je na čase, abych pomáhala já!" Teď se usmívají i její oči. Dostávám dvojité škrtivé objetí:

„Víš, Ný. Potřebuju nějakou lepší brigádu."

Kývnu:

„Lou, má volný místo. Myslím, že holka co tam tráví čtyři dny ze sedmi, tam bude už jen na víkendy. A taky vím, že je potřeba, jít k vám domů. Nemůžeš se odstřihnout. Není to, o co by jsi stála."

Kývá jak ten pes z palubky v autě:

„Děkuju. Ale proč.?"

Dám jí ruku na pusu:

„Protože ti dlužím daleko víc!" na štěstí začalo vyučování.

„Slečna Reedová!" ozve se od dveří hlas ředitele.

Vstanu:

„Tady."

Ledově se na mne koukne:

„Pojďte za mnou!" Zvedám se a jak loutka na provázcích a odcházím. „Slečno Reedová," podívá se mi do obličeje, „ne! Uklidněte se! Jedná se o vaše školní aktivity!"

Právě se ze mne stala loužička úlevy:

„Co s nimi, pane?"

Zamračí se:

„Nejsou!"

No to je mi novina po čtyřech letech:

„Poprosil mě dramatický klub o spolupráci. Tak se zúčastním jejich poslední hry. Jinak jsem pracovala čtyři dny v týdnu v kavárně," co udělá, starej, s touto informací?

„Slečno, jak chcete jít na vysokou, s tak prabídným profilem?"

Další moc chytrý, co se zbláznil:

„Kdo tvrdí, že jdu na vysokou?"

Zamračí se:

„Nemyslíte, že té sebe-sabotáže bylo dost?"

Přikývnu. Zvednu usměvavý obličej:

„Pane řediteli, není to však má starost? Děkuji, za vaši účast a slibuji, že nedovolím, aby mi něco pokazilo závěrečné testy."

Na drzo se otočím a vracím se do třídy. Vyučující dál vykládá. Poslouchám a dělám si poznámky.

Dnes mě díky řediteli přešel hlad.

Sebe-sabotáž?

Hm.

Nevěděla jsem, že to má jméno. Stojím u kopírky a dělám kopie svých poznámek pro prciny.

„Jak to, že nejsi na jídle?"

Otočím se:

„Ahoj Hainke. Potřebuješ kopírku?"

Stojí mezi dveřmi. Vrtí hlavou:

„Ne, Ný. Pověz, jaké to je být s ním? Je to hezký, když se tě dotýká?"

Co to mele za hovna? Mračím se:

„Taky ti nedělá teplo dobře, že? Teď uhni, mám tu hotovo."

Jenže tenhle idiotský idol, místo aby vysmahl se přibližuje.

„Ný. Buď se mnou, on si tě nezaslouží. Vidím, že se tolik neusmíváš. Určitě tě trápí."

Dává mi ruce na ramena, kdy zazní:

„Hainke, to co děláš, není k ničemu. Raději dej ty své pracky, z An, dolů!"

Hainke se zašklebí:

„Zeptal jsi se jí vůbec, jestli nemá na věc jiný názor?"

Trhnu rameny a couvnu:

„Hainke, vy dva si měřte, kdo dál dočůrá. Já se o testosteronové bullshity nezajímám. S dovolením," protáhnu se kolem nich.

V učebně hodím Cristal a Jane kopie. Dnes je nejspíše den, obejměte, Ný. Konečně poslední zazvonění, jde se. U skříněk si mě odchytává Kiro:

„Maličká, čeká tě vysvětlování," zavrní mi do ucha. Sice je to hrozba, ale rozhodně se mi sevřely útroby.

Usměji se:

„Tak jdeme. Dnes je doučko. Holky mají nachystané poznámky. Necourejte se!"

Musím se smát, ty tři otrávené obličeje jsou terno.

Během toho, co vysvětloval Kiro, holkám, co už umím, jsem udělala nějakou sváču a pití. Jane se opravdu snaží. Z Cristal, asi Black, zešediví. Po třech hodinách, kdy jsem seděla mezi holkami a on mě propaloval pohledem, jsme skončili po dramatickém vystoupení Cristal. Kdy předstírala zlomeninu lebky, od náporu informací. Rozloučila jsem se s holkami a snažila se vypoklonkovat i jeho.

„An?"

Zvedla jsem k němu pohled:

„Co?" Proč se tváří ustarsně?

„Pojď ke mě domů."

Couvnu:

„Ne," proč to neznělo tak jistě?

„An, dej mi pusu."

Zírám na něj:

„Nemám kaktus, aby mi vykvetl."

To ho trochu vykolejí, ale zas je zpátky onen výraz: „Nech mě tu ještě." Hladí mě po čelisti.

„Kiro...„

Skloní se a dívá se mi do očí:

„Řekni to znovu."

Usměji se:

„Nějak náročný, pane Blacku! Pojď tedy, udělám večeři." Netváří se tak ustaraně, ale není to ten lehkomyslný výraz jako vždy. Celou dobu, co jsem chystala jídlo se mi pletl v kuchyni, furt se otíral a dotýkal jako, že omylem.

„Sedni si!" zaječela jsem na něj. Naštěstí dorazil i táta. Hurá!

„Čau táto, pojď, za chvíli budeme mít večeři!"

Táta nakoukne do kuchyně:

„Ahoj, Kiro. Tak co basket? Nějak tě vidím spíš u nás, než na trénincích, co máš za úmysly?" Ptá se s jemnou hrozbou v hlase.

„Pane Reede, dobrý večer. Tréninky jsou pozastaveny do závěreček. Kvůli výsledkům, aby se i ostatní borci z týmu, zvládli alespoň trochu našrotit to, na co většinou hází bobek." Přitom krčí rameny.

Táta trochu roztává:

„Co Angie? Učí se?"

Proč se nezeptá mě? Co se to tu zas odehrává?

„Ano, pane. Jde jí to dobře."

Hmm, zajímavé, mě nepochválí ani omylem.

„Tak ruce ze stolu, tady je jídlo," podávám talíře s večeří. Sedám si k nim, nimrám se ve své porci:

„Angie, jez!" Houkne na mě táta.

„Tvůj táta má pravdu, dnes sem tě neviděl nic sníst."

A do pr, de, le. Do naleštěný, Bendrovi prdele!

Táta se zvednul:

„Angelo!" zařval jak tur.

„Táto. Jím, večeři. Neřvi!" Klopím hlavu a dávám si jedno sousto po druhém. Vím, že jsem pod ostřížím pohledem, možná dvěma.

„Přidej si!"

No to se to zvrhlo. Přidávám si, aby byl klid. Z toho budu mít akorát divoké sny.

„Dobrý?" Koukám tvrdě na tátu. Kývne:

„Ráno teplá snídaně, Angie!" Kývnu pro změnu já. Následovaná Blackem, jdu do pokoje. Vrhám se po fotce a zamykám ji:

„Co pořád blbneš?"

Vypláznu na něj jazyk:

„Nepleť se do toho."

Sednu si na zem, vyndám sešity. Sedne si vedle mě:

„Já se nechci učit, An. Nechtěla by jsi mě políbit?" Místo odpovědi vrtím hlavou a odsouvám se.

„Anglinu, jsme dnes neopakovali, máš jí na svém plánu. Tak se hni."

Zamračí se:

„Proč ti táta hlídá, jak jíš?"

Další super otázka:

„Protože je posedlý, stravováním své dcery."

Čapne mě a povalí pod sebe. Ruce mi tiskne k zemi:

„Jsi anorektička?"

Uchechtnu se:

„Ne. Nepleť se do toho. Prostě nesmím zapomínat jíst. Kašli na to. Všechno je v pohodě. Jsi poněkud nepohodlný," zapíchnu se pohledem do jeho tváře.

„An," zaskuhrá.

„Kiro?"

Usměje se:

„Prosím, neříkej mi už, Blacku. Chtěl bych pro tebe být, jen Kirem."

Je divný, romantický a znova divný:

„Dobře, slez už ze mě!"

Zamítavě zavrtí hlavou:

„Ještě tě políbím, nebo s tebou, si nemůžu nic namlouvat. Co jsi to říkala o kaktusu?"

Chtěla jsem mu odpovědět, ale nedal mi šanci. Nechal mě v pokoji omámenou a odešel domů.

Kiro Blacku, ty jsi takový zmetek!

Co mi to jen děláš, nesmíš se mě držet, přinesu ti jen bolest.

(Setkání s Hainkem a jeho lehce nevhodným chováním. Copak se tomu klukovi honí hlavou, že se zajímá o Ný?)

-Edit. 18-