Je to zvláštní, probudit se po tak dlouhé době, zase v nemocnici.

To jsem si slibovala, že už nikdy neuvidím nad hlavou háky s infuzí. Jenže já si slíbit něco můžu a nakonec, to, dopadne jinak. Opatrně jsem se posadila, ta nakopnutá žebra byla docela peklo. Ještě, že mě čutl jen jednou, i tak se nemůžu pořádně nadechnout.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jsem tu sama. Koukla jsem kde je signálka na sesternu. Zmáčkla jsem tlačítko k přivolání zdravotníků. Koukla jsem se k oknu, vypadá to, že za zataženými žaluziemi, je tma.

„Tak už jste vzhůru,"ozvalo se od dveří. Do pokoje si to mašírovala vysoká, sošná blondýna v sesterské uniformě.

To se někdo umí narodit.

„Ano. Můžete mě zbavit té infuze?" trochu jsem se protáhla a dodala, „a sehnat doktora, chci podepsat revers, a jít domů."

Zdravotnice, které by rozhodně slušel latexový obleček a bič v ruce, na mě jen neuvěřitelně koukala.

„To, no. Myslím, že budete muset počkat."

Kývla jsem:

„Musím teď na záchod, ale nemám tu nejspíš nic a potřebuju nějaké tampóny, nebo alespoň vložku."

Neustále s tím vyjeveným výrazem kývla:

„Něco vám donesu. A zařídím toho doktora."

Během pár minut mi donesla krabičku tampónů. Naštěstí mi dokapala i infuze a tak jsem se mohla jít osprchovat. Po tom jsem se začala cítit už trochu jako člověk. Ozvalo se zaklepání na dveře:

„Dále," houkla sem k nim.

„Dobrý den, slečno Reedová." Pozdravil mě, tak padesátiletý, štíhlý doktor.

„Dobrý," odpověděla jsem.

„Jmenuji se doktor, Ishi."

Nadzvedla jsem obočí, tak je příjmením, nebo jménem doktor? On pokračoval dál:

„Slyšel jsem, že nás chcete opustit. Myslíte, že by jste tu nevydržela do dopoledne, za dvě hodiny bude ranní vizita."

Propalovala sem ho pohledem:

„Dobře, ale po vizitě chci pryč." Zakroutil nad mou tvrdohlavostí hlavou. „Doktore?" Trochu se usmál a pobídl mě gestem, ať mluvím dál. „Pravděpodobně jste viděl záznam z mé předešlé hospitalizace. To je ten důvod, proč tu nechci být. Žebra mám naražená, kotník se, holst, bude hojit dýl. Krom toho, že jsem to psychicky nezvládla, mi nic není. Tak na mě nezkoušejte psí oči, a o vizitě mi dejte propouštěcí papíry."

Nejdřív mu cukly koutky úst a pak se rozesmál:

„No on mi ten hoch říkal, že poznám, že jste v pořádku tak, že to nebude lehké. A váš táta, že nenávidíte nemocnice. Pokud vám budeme bránit, utečete klidně po prostěradle, oknem. Tak vidím, že měli oba pravdu. Rozumím a vyplním propouštěcí formuláře. Jen máte štěstí, že už jste za sebe právně odpovědná, jinak bych vás tu nechal alespoň do zítra, na pozorování."

Teď jsem se na něj usmála já:

„Stejně se zhroutím až se nebude nikdo dívat, číslo na psychiatra, kterému důvěřuji už mám. Nemějte strach."

Postavil se podal mi ruku:

„Možná by jsi se měla dát k obchodu, jste tvrdý vyjednavač."

S úsměvem a pohledem jsem ho vyprovodila ze dveří. Jo prodávat kafe mi vždy šlo.

Plácla jsem sebou zpátky na to nepohodlné, skřípající, kovové, lůžko a nesmyslně naducaný polštář. Takže je sobota brzo ráno, říkal, že za dvě hodin je vizita, ta bývá kolem deváté, tak by mělo být tak sedm. Zvedla jsem se a šla roztáhnout žaluzie. Ocelově šedá až černá obloha a hustý déšť mi daly vysvětlení, proč je taková tma, když už je skoro léto. Měla bych se podívat po oblečení. No bude to docela zábava, jít v tom divadelním kostýmu, domů. Jen doufám, že je v pořádku, nechci aby mi Bianka natrhla prdel, že jsem ho někde potrhala nebo jinak poškodila.

Otevřela sem skříň a vyndala z něj pytel na odpadky, ve kterém jsem tušila, že bude moje oblečení. Vyndala jsem ho ven. Na sucho jsem polkla.

Bi, mě zabije, oživí a znovu zabije a ještě počůrá.

Vše bylo od krve a roztrhané. Co se sakra jen stalo? Pamatuji si mlhavě, že mě nakládali do sanity, ptali se na to jak se jmenuji, jaký je den a ještě něco, ale víc nic. Přece vím, že mě krev nikde netekla.

Ozvalo se zaklepání, rychle jsem vše šoupla zpátky do pytle a otočila se ke dveřím. Tam se objevila střapatá, hnědovlasá hlava táty:

„Anee!" houkl a už jsem nohama nestála na zemi.

„Táto, žebra, bolí!" zaskuhrala jsem a to už jsem byla zpátky na zemi.

„Anee, jak to s tebou vypadá?"

Věděla jsem, že se mě chce zeptat, jestli jsem v pořádku, ale ví, že nejsem a nechce znát skutečnou odpověď. Chápu ho:

„Táto, krom naražených žeber a mého bolavého kotníku sem v pohodě. Po vizitě půjdu domů." Koukl na mě tím pohledem, vážně? Vážně je to dobré a pustí tě?

„Klidně se zeptej, jestli mi nevěříš. Určitě mi rentgen udělali." Dál měl v očích ten výraz. „Táto, dostala jsem kopanec do nohy a do žeber, jednou nebo dvakrát mě chytili pod krkem. Nic jiného se mi nestalo. Takže se budu cítit líp, když nebudu v tomhle smradlavým, sterilním prostředí."

Kývl a trochu se usmál:

„Donesl jsem ti nějaké oblečení, kartáček na zuby a hřeben. Mobil."

Vyskočila jsem a pořádně ho objala, až mě to zabolelo:

„Jsi nejlepší!"

Zvedl se:

„Zavolal jsem mámě, když tě unesli..."

Hmm, tak to začíná, co bude následovat?

„A dál?"

Stále se stejným výrazem pokračoval:

„Taky jsem jí volal, když tě našli. Myslím, že by jsi se s ní měla sejít a promluvit si. Přeci jen je to tvoje máma a ty jsi její dítě. Vím, že jste si dost ublížili, ale třeba konečně bude něco špatného k něčemu dobré?"

Kývla jsem:

„Ne dneska, ale udělám to. Odvezeš mě po vizitě domů?"

Zavrtěl hlavou v odmítavém gestu:

„Poprosil jsem Kira, jestli by mohl. Dneska musím být v práci."

Poslední otázka, která mě svrběla na jazyku vylétla jak holubice:

„Ti dva? Chytili je?" Protože v tu chvíli byl táta zády ke mě, tak nevím, jak se tvářil. „Táto?"

Narovnal se:

„Bohužel, jsou v bezpečí, za mřížema."

Ulevilo se mi.

„Zavolej Kirovi," hodil na mě, přes rameno a odešel.

Jo naše úžasná rodina, opravdu zvládá, své emoce. Táta se se mnou ani není schopný rozloučit, já jsem vyklepaná, ale nedokážu se s tím svěřit ani někomu, kdo mě zná celý život, vychoval mě a přetrpěl se mnou nejhorší období našich životů. No alespoň mám ten telefon, otevřela jsem kontakty najela na, Absolutní Alien, a dala volat. Ten telefon nestihl ani snad cinknout:

„An! Jsi už vzhůru? Jak se cítíš? Kdy můžu přijít? Co ti mám donést?"

Znechuceně a trochu potěšeně jsem mrkla na displej:

„Ahoj Blacku, Kiro," začala jsem odměřeně. Jsem šťastná, že slyším tvůj has, ale to jsem neřekla. „Ano jsem už ve světě vědomí a po raní vizitě jdu domů, prý mě odvezeš ty." Nechtěla jsem, ale trochu to vyznělo jako otázka.

„An? Oni, už tě pustí? Tvůj táta to taky říkal, ale bylo mi to divný, jak to?"

Protože bych utekla po prostěradle, usmála jsem se, co to táta nabulíkoval doktorovi.

„Můj stav nevyžaduje observaci, ani tudíž další hospitalizaci, proto budu po ranní vizitě, propuštěna z nemocnice do domácí péče. Je to dostatečně jasné vysvětlení?"

Z druhé strany se ozval podivný zvuk. Se jako směje?

„An, rozumím, ale jak znáš taková slova?"

Protože jsem blbá a přestávám si dávat pozor na to co říkám, zvlášť před tebou.

„To zná přeci každej. Určo, z nějakého seroše, nebo tak něco."

>*<

Upravená, no v rámci možností a oblečená se sbalenými věcmi jsem čekala na vizitu, když dovnitř vplul doktor a ta sestra, co by jí slušel latex. Doktor se jen uculil nad tím, jak jsem oblečená a sbalená. Předal mi papíry a sestra, už ne tak vyplašeně, mi předala všechny informace, co, kdy a kam a jak, kdyby to, ono, a nebo tamto. Ještě se za nimi nezavřeli dveře a do místnosti vešel člověk, kterého vidím zároveň strašně ráda a strašně nerada.

Koukal na mě z pod té své padací ofiny ocelově modrým pohledem. Cítila jsem se maličká tak jsem z toho vybruslila, postavila se, popadla kabelu a hodila mu jí:

„Jdem?" Bradou jsem hodila k tašce: „Tohle se s berlema, blbě nosí" Prošla jsem kolem, jen aby se nemohl vyptávat.

„An, zastav se."

No a já se zastavila. Chytil mou bradu a donutil mě, abych se mu podíval do očí:

„Promiň mi to. Tohle by mě nikdy nenapadlo. Omlouvám se."

Ještě, že jsem ve špitále, protože potřebuji defibrilátor:

„Za co?" Vím, že jsem udělala přesně ten obličej, kdy mé rty udělají to malé ó a mám široce otevřené oči. Jak to vím? Tak že se ke mě jeho obličej nebezpečně přiblížit a rty splynuly s mými.

>*<

Dovezl mě domů a doprovodil před dveře.

Ha, ha, ha.

Přilepil se ke mě a nepodařilo se mi ho setřást. Zavře za námi dveře bytu a poslal mě, ať si sednu v obýváku.

„Blacku, chováš se nezdvořile u někoho v bytě!" zkusila jsem po něm prsknout. Jenže jemu to bylo u mé zbrusu nové, sádrové dlahy.

„An, hezky si odpočiň. Co ti mám udělat k pití a co k jídlu?"

Ajej, slyším svého otce, určitě tohle mimozemské vtělení, dostalo kázání:

„Tak schválně, jestli si pamatuješ, co snídám?" Huhlala jsem si od mikiny, když přinesl přesně mou snídani šampiónů, tedy bláznivé Ný. „Dík." Zakousla jsem se do rýžového chlebíčku pohodlně se opřela do polštářů na gauči.

Mezi sousty kafe a keksů jsem se zeptala:

„Jak, mě, dokázali tak rychle najít?" Zvedla jsem oči ke stropu: „Pomohla ta zpráva, v tom dopise, co mě donutili napsat?" Tak co je zle? Protože se tenhle sto devadesát centimetrů vysoký kluk ode mne odvrací a čumí z okna, jako bych se nikdy na nic nezeptala? „Kiro?" Stiskla jsem mu koleno. Postavil se a odešel k oknu, takže jsem se mu dívala na záda. Zavzdychal jak v posledním tažení. „Blacku, ven s tím, stejně se to dřív nebo později dozvím, chci vědět, jak jste mě tak rychle našli, jestli by můj vzkaz k něčemu a kdo je pusti do školy?"

Prudce se otočil, jako bych jej bodla. Dvěma dlouhými kroky byl u mě a klečel přede mnou, aby mi viděl do očí:

„Cos to právě řekla?"

Protočila jsem oči v sloup:

„Začínáš být nedoslýchavý, pane Blacku, na to, že ti ještě nebylo dvacet."

Chytl mi ramena a lehce se mnou zatřásl:

„An! Teď si nehraj!"

Vzdychla jsem teď já, jak v posledním tažení:

„Pravděpodobně myslíš, kdo je pustil do školy."

Přikývl. Postavil se a vyndal telefon a vytočil číslo:

„Dobrý den, tady je Kiro Black, ano pane. Právě jsem s ní mluvil a položila mi velice zajímavou otázku. Kdo je prý pustil do školy. Nikoho z nás to nenapadlo, ale má pravdu, do naší školy se jen tak někdo nedostane. Ano pane, neshledanou." Zavěsil a já jen s vyvalenýma očima koukala jak pochoduje z jedné strany pokoje na druhý.

„Hele jsi sice celkem pohledný, televizní pořad, ale dost stereotypní, kdybych si chtěla ukroutit hlavu pustím si přenos z Wimbledonu."

Zastavil se a usmál se tím úsměvem, kterým praskají holkám, na spoďárech gumy. „Docela pohledný? Ne, krásný, sexy a dokonalý? Reedová, ty si mě nevážíš!"

Pokrčila jsem nad tím egomaniakem rameny:

„Proč by? Ještě jsi mi neodpověděl."

Zasyčel jak tlakový hrnec a sesunul se vedle mně na sedačku. Znárodnil si do svých rukou mou a znovu zavzdychal:

„An, nevím jak začít."

Povzbudivě jsem se na něj usmála:

„Když to zkusíš od začátku tak na konci udělám ten svůj nechápavý obličej. Mrkla jsem a něj s vědomím, že si pod prdelí řežu větev, a dolů je to několik tisíc mil.

„Platí! Neopovaž se z toho vycouvat!" zahrozil mi, ale dle mého to už je zas starý a dokonale vyrovnaný ledovec, Kiro Black. „Čekal jsem, jestli Alan nezapomenul na to, na čem jsme se dohodli a viděl jsem, jak už šetříš každý krok. V tu chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než jak tě donutit si na klaněčku vzít berle, nebo tě tam donést na židli. Když tam vlítl ten zmetek, co si dovolil na tebe sáhnout. V první chvíli mě napadlo, že to je nějaká šaškárna od Alana, ale stačilo se podívat na jeho otevřenou, překvapenou a pak rozlobenou tvář a bylo mi jasný, že tohle on nenaplánoval." Stiskl mi víc ruku a pokračoval: „Letěl jsem okamžitě do zákulisí a do chodby k šatnám, jenže tam už nikdo nebyl. Ani v šatně jsi nebyla, trochu jsem doufal, že to byl jen Hainke, který se k tobě snaží dostat. Našel jsem tam tvou tašku se vším, dokonce tvoje normální oblečení, došlo mi, že tě unesli. Zavolal jsem policii, když se snažili vykecat, použil jsem jako pohůnku jméno mámy a hned přijeli. Jenže nikdo nic neviděl a neslyšel, jen to jak velký, černě maskovaný fantom unesl herečku, během vystoupení. Nejhorší na tom bylo, že jsi nekřičela a ani se nebránila. Musel jsem jim vysvětlit, jakým druhem sebeobrany vládneš. Poručík, takový starší chlap se rozesmál a utíral si slzy. A říkal, že už dlouho nepotkal nikoho se školou od mlátičky Sama."

To jsem se usmála i já:

„Jo starej Sam, ten mě to naučil."

Zvednutím brady jsem mu dala signál, aby pokračoval:

„Zalarmovali tvého tátu a okolí, nikdo nic nevěděl, dokonce jsem trochu přiškrtil sráče Hainkeho, ale ten taky nic nevěděl. Vím určitě, že nelhal. Asi se mu fakt líbíš, protože taky dost vyšiloval, když mu došlo, že tě někdo unesl." Protočila jsem nad tím tónem oči a doufala, že se dostane k jádru pudla, neboli mého nalezení. „Strašně dlouho se nic nedělo, když mi zavolala Williamsová, že v sámošce kousek od školy, nějakej kluk kupoval tampóny a ptal se jí na to, co holky v jejím věku používají. To prej, proč jí to přišlo divný, bylo, že se určitě nejednalo o nikoho, kdo má holku nebo ségru, protože jinak by věděl naprosto přesně, co má koupit. Nejdřív by tam hodil onu krabičku a teprv přes ní nějaké chlapské věci, jako tyčinku Mars a podobě. Ale tenhle to dělal naprosto opačně a ještě se jí zeptal tak divně. Takže ta tvá pošahaná Cristal, toho kluka sledovala, jenže se jí ztratil v zástavbě těch vybydlených činžáků. Přinutila policajty, aby to prověřili, nikdy bych neřekl, že ten její výstřih má až takový účinek."

Zasmála jsem se, jo požíračka srdcí, to nikdo nepochopí, dokud sám neuvidí.

„Pročesávali jeden barák za druhým, no a nakonec z jednoho squatu vylezl ten blonďák, co jsi se s ním bavila před barákem, ten kterej zná i Hainkeho." Přikývla jsem, Phil. „No, ale protože není moc chytrej, tak dal ten dopis prvnímu policajtovi v uniformě před školou, že mu to dal nějaký týpek, někde u sámošky, že to má předat nějakýmu Backovi. Samo že ho zabásli, koukali na dopis a přišli na to, že jsi jen návnada na větší kořist, kterou jsem měl být já, kvůli svým drahým rodičům."

Došel si pro vodu a pokračoval:

„Shodou okolností, jsem se motal kolem, když někam odnášely ten dopis, který měl být pro mě, hned jsem poznal tvoje písmo a řekl jim, že na tom je něco divného. Nechali mě se juknout a tak jsem jim přečetl tu zprávu. To už, ale nebylo skoro nutný, protože už prohledávali jedny z posledních baráků a před tím, kde tě schovali, odchytili fantoma divadla. Informace, že jsi ve sklepě jim ušetřilo asi půl hodiny."

Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Unesou mě ti, s nimiž jsem se pofakovla v dětství proto, že randím s klukem, který má zazobaný zázemí. Shánějí přeze mě legendárního A.R., pravděpodobně, aby jim vymyslel jak to udělat. Jenže mi tam ještě něco schází, nějaký článek, na který nemůžu přijít.

Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím dál, to bylo. Já jsem se ocitla na hřejivém obláčku, který mě houpal a krásně voněl, tak jako voní Black.

(Za jakýkoliv doping jsem vděčná. Konstruktivní kritika vítána.)

- Edit. 18 -