Probudila jsem se tím, že se mi rozhodla explodovat hlava bolestí. V podstatě jakákoliv zbylá část mého těla, také. Byla jsem svázaná a přivázaná k nějaké židli, v zatuchlé, sklepní místnosti. Ten sklep typuji podle toho, jak to tu smrdí.

Pod dveřmi prosvítalo bledé světlo, podle nějž mi došlo, že už je pátek. Dumala jsem nad tím, co je vlastně to poslední, co si pamatuji ze včerejška. Asi to, jak ke mě na lávce přiskočil černě zakuklený hromotluk a hodil si mě přes rameno. Nejdřív jsem si myslela, že něco vymyslel Alan s Kirem, protože si všimli, že už skoro nemůžu chodit od bolesti, ale pak mi došlo, že ten v tom oblečení nevoní, jako můj Black. Spíš smrdí, nějakou chemikálií.

Zkusila jsem s sebou cukat, ale bylo to zbytečně, když mě postavil na zem v chodbě k jevišti, neměla jsem čas ani mu dát pěstí do břicha. Přitiskl mi nějakou sračku, na kusu hadru, přes obličej. No a další co si vybavuji je to, kde se právě nacházím. K mému štěstí, aby toho nebylo málo, jsem začala cítit známé křeče v podbříšku, které věrohodně oznamují, že do tří hodin přijede krvavá teta.

Někdy jsem tak šťastná, že jsem holka.

„Je tam někdo?" zkusila jsem zařvat, ale moc mi to nešlo. Olízla jsem si oschlé rty a zkusila spolknout aspoň trochu slin: „Hej!" už to bylo slibnější. „Je tu někdo?"

Pomalu se začaly otevírat dveře. Čekala bych, že se otevřou se skřípotem a uslyším rachocení řetězů, ale bylo to úplně normální otevření dveří. Snažila jsem se zaostřit na tu osobu, která stála ve světle, ale měla na palici naraženou, Dart Vader, helmu s měničem hlasu.

Tak tady si opravdu někdo dal péči. To, že jsem vyděšená je snad všem jasný. Protože i někomu tak tupému jako mě, dojde, že tohle je skutečné. Nebezpečné a kurva, doopravdy.

„Tak ses probrala," zahuhlala helma. Byl to někdo menší, než ten co mě unesl z divadla. Vůbec nevím co mám dělat. Matně jsem si vzpomínala na desatero pro oběti únosu. Spolupracovat, nedráždit, no dva z desatera není velký úspěch.

„Potřebuju jít na záchod," vyžbleptla jsem roztřeseně.

Nemluvit, když se vás nikdo neptá.

Vzpomněla jsem si vzápětí na další z těch pravidel. No, tak to už jsem projela.

„To budeš ještě muset vydržet, holubičko," zachroptělo opět z helmy. To, že jsem svázaná v sexy oblečku, bolí mě všechno, potřebuji jít na záchod a nevím, jestli pod tou maškarádou je ženská nebo chlap a kam se kouká, není zrovna nic, co dodá člověku pocit bezpečí.

Postava vycouvala ven a zavřela za sebou dveře. Ocitla jsem se opět ve tmě a jen škvírou dovnitř proudilo bledé světlo. Špicovala jsem uši, ale bylo to prd platné, když se moje srdce rozhodlo běžet maraton a jediné co jsem mohla zaslechnout byl jeho tlukot. Dech a šustění mého oblečení. Po obličeji mi začaly téct slzy. Zatím jsem ještě nevzlykala, ale myslím, že i to přijde. Najednou se otevřely znovu dveře.

„Prej chceš na hajzl. Rozvážu tě, ale nic nezkoušej!"

Vplul Dart Vader ve větší verzi, než ten před tím. Kývla jsem na souhlas. Nechal za sebou otevřeno, ale tam je určitě ten menší z únosců. Chtěla bych zdrhnout, ale nemám šanci na útěk. Poslušně jsem seděla, dokud se nepostavil:

„Támhle máš kbelík. Tak si to užij. Chceš ještě něco?" Otočil se ve dveřích.

„Potřebuju tampóny." Bylo vidět, že ho to rozhodilo, něco takového nečekal. I já sama sebe překvapila, že jsem si o ně řekla, ale představa, jak jsem tu zavřená jen v jednom oblečení a biologické postupy mého těla pracují...

No zvedl se mi žaludek jen z té představy.

„Ehm..." Zahučel a vypadl.

Nad hlavou se mi rozsvítila žárovka bez krytu. Tak nevím, jestli ta tma nebyla ve finále příjemnější. Co dělat, potřeba je potřeba.

Bez mobilu a hodinek a okna nejsem schopná odhadnout kolik času uteklo, ale vzhledem k tomu, že moje prádlo je stále bez poskvrny, vím, že je to méně jak dvě hodiny. Alespoň k něčemu mi je, moje nechutně, pravidelná, perioda. Z poza dveří se ozvalo:

„Sedni si!"

Poslechla jsem, nehodlám riskovat život v situaci, která je pro mě naprosto skličující. Dovnitř vplul, ten menší Dart Vader, s podnosem na kterém byla láhev s vodou, tampóny a nějaký balený sendvič. Položil ho dva kroky od dveří a vycouval ven. Když jsem uslyšela zamknutí, šla jsem si pro to. Zkoumala jsem nejprve láhev, vypadá, že je to originál, nikde nic propíchnutého, utrženého. Tak snad v ní nebudou žádné drogy. Co se týče jídla, tak nevím, jestli by se do housky se šunkou dalo něco propašovat, očuchávala jsem všechno a zkoumala strukturu.

Vzpomněla jsem si na další poučku jíst a pít, když je co a vypadá to bezpečně. Co jsem, do sebe sklopila, snad půl litru vody, mě alespoň přestala bolet tak hlava. Nejraději bych se zula z těch mučících bot, ale vybavila jsem si tu holku z hororů, která umře jako první, protože jde ven bez bot a v noční košilce. Tak jsem si alespoň lehla a nohu hodila nahoru na židli. Z poza dveří se ozvalo:

„Ty chodíš s Blackem."

Nevím zda to bylo oznámení nebo dotaz.

„Ne," vypadlo ze mě nějakým automatizmem.

Zaslechla jsem nějaké dohadování:

„Nekecej, víme, že se kolem tebe motá."

Sevřela jsem pevněji víčka:

„Ano, máme mezi sebou takový, nějaký vztah."

To bylo asi tak nejlepší, co bych na to mohla říci.

„Dej nám na něj číslo!"

Posadila jsem se:

„To nepůjde."

Do místnosti vletěl ten větší z Dart Vaderů. Chytnul mě za tuniku pod krkem a trhnutí hodil na židli:

„Co to zkoušíš, ty krávo!"

Vystrašeně jsem zvedla pohled:

„Já jeho číslo nevím."

Když tam furt stál, přede mnou v bojové pozici tak se vzlyknutím jsem dodala

„Nepamatuji si jeho číslo. Mám ho v telefonu, my si nepíšeme, vidíme se každý den. Jak jsem řekla, máme trochu podivný vztah, nechodíme spolu."

Nečekala jsem, že by do mě kopl, ale kopl. Rovnou do mé bolavé nohy, že jsem zařvala jak tur a zhroutila se bolestí ze židle, kde jsem byla obšťastněná dalším kopancem do žeber. Z očí mi tryskali slzy bolesti. Jen tak tak jsem držela na uzdě své vzlyky. Z poza dveří jsem slyšela rozhovor:

„Sem ti říkal, že je nám k hovnu. Ale né, ty hovado, ty jsi tvrdil, že jsou jak obrázek z dívčího románku!"

Ozvalo se bouchnutí:

„Jo a kdo zapomněl vzít jej věci? By jsme měli její telefon a bylo by po problémech!"

Něco se roztříštilo:

„A mohli by nás vysledovat. Myslíš ty vůbec?"

Já poznávám ten jede hlas. Druhý, je mi nějak povědomý. Jestli mě má chabá paměť neklame, nejsem zrovna v dobrých rukách krále Miroslava. Jednak ten pohmožděný hrudník může sám vyprávět a jednak mé vzpomínky na dobu před čtyřmi a více roky.

Karma a minulost jsou dvě čubky, které ač si myslíte, že jste jim utekly, vás vyčmuchají a kousnou do prdele v okamžiku, kdy to nejméně čekáte. Sedla jsem si opět na židli, shledala jsem to jako nejbezpečnější polohu a čekala, co se bude dít. Dovnitř vlezl ten menší opět s helmou. Vůbec jim nedošlo, že když na sebe řvali, tak jsem je slyšela:

„Napíšeš mu dopis!"

Přikývla jsem:

„Jistě."

Hodil mi do klína kus nějakého papíru a propisku. Koukla jsem někam, kde jsem tušila jeho oči:

„Co mám napsat?"

Dal si ruku do zátylku:

„Že tě má zachránit, že tě unesly a že pokud nechce aby se ti něco stalo, že si s tebou má vyměnit místo."

Kývla jsem:

„Mám to napsat takhle?"

Čapl mě pod krkem:

„Nehraj si se mou, sem trochu klidnější jak kámoš, ale taky nemám trpělivost na rozdávání. Napiš to tak, aby věděl, že to píšeš ty a pochopil co má udělat. Rozumíš?"

Třeštila jsem oči a lehce kývla. Nechal mě o samotě. Po dlouhé době jsem si vzpomněla na letní tábor, kam jsme s bráchou jezdívali. Kiro, je dost chytrý, aby zvládl dekódovat vzkaz, který mu nechám v dopise. Jen doufám, že to ti dva venku neodhalí. Sice pode toho co si pamatuji, je pravděpodobnost malá, ale člověk nikdy neví.

Začala jsem psát:

„Blacku. Ty mimozemský Potěre. O Hlavním představení mě unesli, to jsI si asi všimnuL, když mi nemůžeš otravovAt den svou přítomností. Přáním mých únosců je, abych ti dala na vědomí, že mě máš zachRánit tím, že si se mnou vyměníš místo. Ang2la."

Naštěstí ti dva nevědí, jak píšu normálně, tak doufám, že si mé vpašované zprávy s jménem jednoho z únosců a odkazu na AR nevšimnou a ani jim nedojde, že ta dvojka místo E v mém plném jméně znamená, že jsou dva. Ještě se mi podařilo poskládat text tak, že první písmena na řádku dávali dohromady slovo sklep.

„Už to máš?" Vlezl dovnitř ten, jehož otisk tenisky mám na svém těle.

„Tady," podala jsem mu to opatrně, tak abych se toho kreténa nedotkla. Pokud si vzpomínám, tak kolem Phila, AR, Hainkeho se točíval ještě Dan. Měl rozhodně víc svalů než rozumu, ale moc dobře se prát neuměl. Stačilo se mu dostat šikovně do zad. Jakmile byl na zemi, dokázal ho přeprat daleko menší a lehčí útočník. Což zas Philip byl mrštný, dokázal se dobře porvat, ač toho moc nesnesl. Jenže to už je věc stará pět a více let. Všichni jsme od té doby vyrostli. Každý jinam a všichni s temnou minulostí, někdo možná temnější.

„Si děláš prdel, krávo?"

Sakra, odhalil to! Zastavilo se mi hrůzou srdce.

„To jako takhle spolu mluvíte?"

Uff, nepoznal nic:

„No, chtěli jste, aby věděl, že je to ode mně." Zamrkala jsem oči co nejvíc otevřené, ale hlas se mi klepal: „Nechodíme spolu, prostě jsme spolu v trochu takovém zvláštním vztahu, takže tak." Stejně bych nikomu nedokázala vysvětlit, jak mezi námi funguje romantika. Jen popotáhl nosem a vypadl. Zhasli mi světlo. Nevím proč, ale měla jsem pocit většího bezpečí, protože když otevřou dveře, uvidím to. Alespoň vím, že mě teď nevidí jak na dlani. Pochybuji, že mají kamery nebo něco, co má noční vidění. Od doby, kdy si ode mě vzali dopis, jsem jen sem tam zaslechla nějaké vrznutí za dveřmi, ale dovnitř nepřišel ani jeden z nich. To jak postupuje den, jsem poznala jen podle toho, jak se proužek světla pod dveřmi změnil ze světlého na žlutý a pak pomalu začal slábnout. Z té dvoulitrové vody co mi dali, mi už moc nezbývalo. Jednak jsem jí potřebovala i na mytí rukou, takže jsem cítila, že jsem trochu dehydratovaná a rozhodně hadová. I ten kbelík, co mi tu sloužil za záchod by snesl vynesení. Jenže to asi tenhle sklepní, Hilton, nenabízí.

To co mi skýtalo alespoň trochu útěchy byla má představivost. Toho, jak si na stavbě od táty půjčuji takové to bourací kladivo na příčky, pořádně se rozmachuji a místo příčky bourám jejich stehenní kosti. Nebo ještě líp. Sedím, popíjím svou kávu a dívám se skrz okno stavební buňky, jak táta a strejdové z jeho týmu, zkouší, co který z náčiní dokáže udělat s lidským tělem. Možná by tam mohl být i Kiro. Taky by bylo fajn, kdybych je přivázala k židlím a společně s Cristal a Jane jsme ozkoušely všechny ty hloupé nápady, kterým jsme se tak smáli, když jsme nadávali na nějakého chlapa, včetně kastrace rozpálenou lžící.

Jen doufám, že všechny ty lidi ještě uvidím. Dokonce bych ráda viděla i mámu. Říkala bych jí mami, ne jen jménem, možná by jsme si dokázaly odpustit, to co se mezi námi stalo. Pravděpodobně ještě nejsem unesená ani čtyři a dvacet hodin a už tu píšu svůj dopis na rozloučenou. Možná bych něco měla někam vyrýt, aby to jednou někdo objevil s mojí tlející mrtvolou. Dostala jsem se do pořádně depkoidní nálady a rozeřvala jsem sama sebe.

To se mi zas něco povedlo. Nemám vodu a ještě takhle dobrovolně ztrácím cenné minerály a tekutiny. Sedla jsem si do rohu, opřela si hlavu o špinavou zeď a říkala si, že bylo hezké, alespoň chvíli být s Kirem. Těch pár romantických situací, kdy mi spal v lodičce na klíně, kdy ze sebe pro mě udělal lavičku, kdy mi objednal pizzu, nebo mě nesl na zádech. To jak mě líbal a vzal do lesní restaurace, přiznal se k tomu, jak mě chtěl jen využít. Všechny ty hezké a pak ty vtipné okamžiky se mi honily hlavou. Už jsem ani nevnímala, jak mi tečou slzy po obličeji. Pak mě to napadlo, jak se vlastně dostali do školy?

I když bylo představení, ta škola má dost dobré zabezpečení, musel je dovnitř někdo pustit.

Ale kdo?

Najednou se mi rozsvítila nad hlavou žárovka. Přikrčila jsem se a dívala se do dveří kde se neobjevila Dart Vaderova hlava, ale jiná černě zakuklená postava se zbraní v ruce.

„Angela Reedová?"

Zeptalo se mě to.

„Ano."

Z vysílačky co měl u sebe se ozvala nějaká zpráva a mně se zatočila hlava z poznání, že můj anděl strážný, má ušoupaná křídla u samé prdele.

Tohle je záchrana a odpadla jsem do neznáma.

(Tak koho typujete, že pustil do školy únosce? To jak An rychle našli, se dozvíte v příští kapitole. Za případné vote, komentáře a hlavně přečtení děkuji a taktéž za případné upozornění na konkrétní chyby ač je kapitola editována, určitě jsem ještě dost přehlídla.)

- Edit. 18 -