Oh tonight we ain't perfect, we ain't perfect.  

Vešel Filch a rychlým krokem (nikoliv během, už byl příliš starý) se vydal k učitelskému stolu. Velice se mračil a nevěřícně vrtěl hlavou. Došel k Minervě, ta se nahnula blíže ke školníkovi a poslouchala jeho očividně naštvaný šepot. Jakmile domluvil, Minerva se narovnala a přemýšlela. Pohlédla na jednu stranu stolu, pak na druhou, zadívala se na Hermionu, pak se zadívala na studenty... Nahnula se znovu k Filchovi a něco mu pošeptala. Filch jí nespokojeně oponoval, ale McGonagallová ho zastavila jediným gestem ruky. Filch protočil oči v sloup, ale poslušně odklusal pryč. Hermionu napadla jedna nepříjemná možnost. Ale to by se nemohlo stát... To ne... Do Velké síně vešel Ron. Hermiona na vteřinu zavřela oči a proklela svět. Když na něj znovu pohlédla, všimla si, že v ruce drží kytici polámaných chryzantém. Všichni v místnosti ztichli a pozorovali Rona, jak kráčí směrem k učitelům. Hermiona se cítila tak zahanbeně, že nemohla pohlédnout na Severuse. Až sem ji dohnala její lhostejnost k citům kamaráda. Donutila ho, aby za ní přijel vlakem. To už byl Ron u Hermiony a přes stůl jí podával kytici.
,,Všechno nejlepší k narozeninám, Mio," řekl. Hermiona chvíli vůbec nereagovala a ve své mysli vypočítávala, jaké má možnosti... Jednu - ustát to. Převzala kytici.
,,Vítejte, Ronalde," přivítala jej Minerva. ,,Posaďte se mezi nás. Jistě vás ta dlouhá cesta zmohla. Povečeřte s námi." Ron poděkoval, obešel stůl. Kratiknot, který seděl vedle Hermiony si šel sednout jinam. Hermiona z donucení vstala a krátce Rona objala.
,,Ráda tě vidím," zalhala.
,,Psal jsem ti," řekl Ron.
,,Rone, promluvíme se o tom o samotě, ano? Měl by ses najíst, já taky,... Navíc je tu hluk..." vymlouvala se Hermiona. Ron přikývl a pustil se do jídla. Hermiona se chtěla rozplakat, začít křičet a utéct. Zbývala jí nanejvýš hodina, kdy ještě nemusela vyložit karty na stůl.

Když s Ronem vstávala od stolu, podívala se na Severuse. Ten však ani na vteřinu její pohled neopětoval. Hermiona sklonila hlavu, vzala kytici a po boku Rona odešla z Velké síně.

Bylo to poprvé, kdy někoho pustila k sobě do komnat.
,,Máš to tu hezké," špitl Ron. Hermiona na to nic neodpověděla, protože ho neposlouchala. Přemýšlela stále nad tím, co mu povědět a jak mu co nejméně ublížit. Obzvlášť, když nemohl na noc odjet a museli spolu sdílet jeden byt. ,,Můžu...?" zeptal se nejistě a ukázal na židli. Hermiona přikývla, dojata jeho stydlivostí.
,,Dáš si víno?" otázala se a rovnou mu nalila skleničku. Ron s poděkováním víno přijal. Hermiona se posadila na židli naproti němu. Aniž by si s ním přiťukla, napila se. Za tohle skončí v pohanském pekle... Zahleděla se do skleničky, kde se ještě trochu vlnila hladina rudého vína.
,,Tvůj dopis jsem obdržela," přiznala Hermiona hned na začátek. ,,Nebyla jsem schopná ti odepsat. Nevím, jak to správně říct, takže to řeknu tak, jak to cítím." Vzhlédla a podívala se Ronovi do očí. Bohové! Nechtěla svému kamarádovi z dětství lámat srdce! Neměla na to právo! Jenže musela. ,,Vím..." zarazila se. ,,Tuším, že ke mně něco cítíš. Jsem tím polichocena. Jenže to nemůžu opětovat, neumím to." Zahlédla malé světlo, kde v tu vteřinu vyhaslo v jeho pohledu.
,,Aha," hlesl Ron pouze a napil se vína, aby zakryl svůj smutek.
,,Je od tebe hrozně krásné, že jsi za mnou přijel na mé narozeniny, moc ti děkuju za květiny. Jsi neuvěřitelně hodný," dodala, i když věděla, že tím Ronovi nijak nepomůže.
,,Promiň," zašeptal Ron. ,,Nejsem tak hloupej, svým způsobem jsem věděl, že nemáš zájem... Ale pořád ve mně byla taková...malá...naděje. A já se jí držel zuby nehty, protože..." zarazil se. ,,Mám tě rád, prostě tě mám rád. Určitě sis celý ty roky myslela, že jsem otravnej a zatraceně pitomej..."
,,Ne!" skočila mu rázně do řeči Hermiona. ,,Takhle to, prosím, nesmíš chápat. Vím, že jsi skvělý muž. Nemyslím si o tobě nic špatného a rozhodně se nemáš za co omlouvat. Já byla zbabělá, přiznávám to. Bála jsem se ti říct pravdu, i když bych tě tím ušetřila bolesti a ponížení. Nestydím se za tebe, stydím se za to, jak hnusně jsem se zachovala."
Rona tato slova rozebrala z melancholie. Trhl sebou a podíval se na Hermionu.
,,Tohle se stává. Když jsem se sem vydal, bral jsem to v potaz. Byl to risk, ale jsem rád, že jsme si mohli promluvit na rovinu."
,,To já taky," přikývla Hermiona. ,,Děkuju, že jsi přijel. Já bych se příliš bála to řešit a tím bych ubližovala nám oběma. Jsi statečnější než já."
Ron se maličko pousmál a zavrtěl hlavou. ,,Ani nevíš, jak moc jsem se bál odmítnutí... No nic, měl bych to raději zaspat, abychom na sebe nemuseli koukat a trapně mlčet."
,,Nechám ti ložnici, sama si lehnu na pohovce. Ještě musím v noci na obchůzku hradu, takže bych tě zbytečně budila. Takhle budeš mít klid a soukromí."