Několik dní jsem byla zavřená doma nevycházela z domu. Nemohla bych unést pohledy lidí, kteří za těch pár dní zjistili, že se pohřešuje mladá dívka.

Damon přišel domů a přinesl něco k jídlu a k pití. Sehnal i několik zbraní plus někde sehnal krev. Už asi tři dny jsem ji neměla, začínalo mi být zle z nedostatku tekutin, které jakožto upír potřebuju. Ale měla jsem na ni hroznou chuť a vlastně i neměla. Při každém pohledu na pytlík krve jsem si vzpomněla, co by se mohlo stát, kdybych své chutě neukojila.

„Na, napij se. Potřebuješ to,“ podal mi jeden pytlík s krví. Vzala jsem ho do ruky, ale hned ho vedle sebe položila. Ležela jsem v posteli zabalená pod dekami a cítila jsem, jak slábnu.

„Eleno, musíš se napít. Tohle nezkoušej, nesmíš mi zemřít. Tohle nikam nevede. Věř mi. Pomůžu ti se ovládat,“ pohladil mě po tváři.

„Ale já nemůžu, nejde to. Před očima mám pořád tu dívku,“ v očích jsem cítila zase to pálení slz. Už jsem ani nebrečela, neměla jsem co.

„Eleno vzchop se!“ napomenul mě Damon. Chvilku jsem nad tím přemýšlela a na konec usoudila, že se o to alespoň pokusím, když to nepůjde, najdu první dřevěný kolík a vrazím si ho do srdce sama. 

„Dobře,“ řekla jsem, pokusila se o úsměv a vzala si pytlík s krví. Otevřela ho a napila se. V puse jsem znovu cítila tu úžasnou chuť, která mi proudila do krku a do žil. Cítila jsem, jak jsem opět nabírala síly. K násosce na pytlíku jsem byla přilepená a nechtěla jsem se jen tak odtrhnout. Cítila jsem, jak se mi pod očima začínají objevovat žilky. Když byl pytlík prázdný odhodila jsem ho na zem. Chtěla jsem další, ale Damonův pohled mě zastavil.

„Fajn, teď půjdeme ven,“ oznámil mi Damon, překvapeně jsem zamrkala.

„Je to dobrý nápad?“ koktala jsem.

„Když to nevyzkušíš, nic nezjistíš,“ natáhl ke mě ruku. S jeho pomocí jsem vstala, oblékla jsem se a vyšli jsme před dům. Najednou jsem začala cítit pálení. Moje kůže. Sakra!

„Co se děje?“ vykřikl Damon. Rozeběhla jsem se do stínu domu a Damon mě následoval.

„Můj prsten, nechala jsem ho na stole,“ řekla jsem se sklopeným zrakem.

„Proč sis ho proboha sundala Eleno?“ zeptal se mě.

„Proč myslíš?“ opáčila jsem. Damon otevřel a vešel dovnitř. Přinesl mi prsten a já si ho nasadila. Vkročila jsem na slunce a všechno bylo opět v pořádku.

„Tohle už nikdy nedělej!“

Jen jsem tiše přikývla. Po těch několika dnech jsem nechtěla žít, nechtěla jsem dýchat a hlavně, nechtěla jsem být upírem. Chtěla jsem svůj život skončit, proto jsem si ten prsten sundala.

Pokračovali jsme dál do města. Lidi byli velice podezřelí. Viděla jsem jak někteří dokonce i brečí. Někde jsem zahlédla i plakát s obrázkem té dívky. Damon mě zavedl do jakési budovy, která byla kousek za tržnicí. Vešli jsme dovnitř a cítila jsem jako bych dostala pěstí do nosu. Ta vůně, bože zase ta vůně. 

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a nasála tu božskou vůni, přičemž jsem si olízla rty.

„Ve staré nemocnici,“ odpověděl mi a vedl mě do nějaké místnosti. Ten pach sílil. Když jsme vešli do místnosti, seděla tam na židli mladá žena se svěšenou hlavou. Neviděla jsem jí do tváře přes její husté blond vlasy. Byla v bezvědomí a měla ošklivě poraněnou nohu. Pramínky krve stékaly po její noze. Muselo to být čerstvé.

„Panebože," přikryla jsem si rukou ústa. ,,Musím pryč,“ otočila jsem a chtěla odejít, ale Damon mě chytil a otočil mě zpět k té ženě. Opět se mi naskytl pohled na její krvácející nohu. Měla jsem to nutkání se k ní přiblížit a ochutnat tu sladkou pochutinu. Při mém štěstí mě ale Damon pevně svíral v náručí.

***

Zdravíčko 😊

Tak jsem tu s další dávkou krve. Elena nechtěla dál žít a tak se na pár dní vzdala krve a zároveň i svého prstenu. Ale Damon zakročil a z toho trápení jí vytáhnul.

No a teď se objevila v místnosti, ve které je zraněná žena. Co myslíte? Jak to bude probíhat? Ovládne se Elena nebo skočí po své kořisti?

Snad se vám kapitola líbila a jste spokojeni. Za ⭐ a komentáře budu ráda 😊.

Vaše Ter 💜