Když jsme s Damonem došli do jeho domu, byla jsem pořád v šoku. Aby taky ne. Nevěděla jsem, co se to se mnou stalo. Nevěděla jsem, jak se toho pocitu v hlavě zbavit. Toho zžíravého pocitu viny, že jsem zabila nevinnou osobu, která byla ještě tak mladá a měla celý svůj život před sebou.

'Jsi monstrum!' křičel můj hlas v hlavě. Ruce jsem si položila na uši a silně zatřásla hlavou a snažila se ho vytěsnit z hlavy. Bohužel neúspěšně. Pořád a pořád mi opakoval ta dvě slova.

Před očima jsem pořád měla vyděšený výraz té mladé dívku, kterou jsem do poslední kapky vysála a tím ji zabila. Ano ta krev, když si na ní vzpomenu, stále cítím tu úžasnou chuť na jazyku. Chtěla bych ještě.

'Eleno, prober se!' okřikla jsem se v duchu.

Právě jsem zabila člověka a znovu myslím na krev. Nemám být upírem, neměla jsem se jím stát. Měla jsem zemřít. Měla jsem být mrtvá, zakopaná hluboko v zemi. Nesnáším, co jsem. Jo někdy si to vážně užívám, ale zabíjet nevinný lidi, to ne!

„Eleno,“ vytrhl mě Damonův hlas z přemýšlení. Trhla jsem sebou a podívala se na něj. Smutně se na mě usmál.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Blbá otázka.

„No kromě toho, že jsi právě zabila nevinnou holku nic. Jen, musíš se naučit ovládat. Myslel jsem, že tohle bude naše malá dovolená, ale jak koukám, bude to jen práce. Musím tě to naučit,“ řekl a posadil se vedle mě na gauč.

„Víš, že už jsme to zkoušeli tolikrát. Nejde to! Nikdy se to nenaučím a dokonce svého života, který ovšem nikdy neskončí dokud mě někdo neprobodne kolíkem, budu jen monstrum, které se neumí ovládat.“ Pomalu jsem chytala hysterický záchvat.

„Hej, hej, klid,“ Damon vzal mou hlavu do jeho rukou a uklidňoval mě. „My si nějak poradíme, jasný. Možná při tom zemřou další nevinní, ale ty se to naučíš ovládat a pak nezemře nikdo, jasný,“ podíval se mi hluboko do očí.

Cože, zemřou další, tak to ne. To si radši proženu kolík srdcem sama a dobrovolně, než abych měla koukat na další mrtvá těla. Ale něco mi říkalo, že se z toho možná dostanu. Ale tak rychle jak bych si to přála to nebude.

„A co kdybychom se vrátili zpět do Mystic Falls?“ zeptala jsem se nenápadně. Ani nevím proč mě to napadlo.

„Ne, zůstaneme tady. Pokusíme se to vyřešit sami. Bez pomoci dalších, jasný. Eleno, zvládneme to. Neboj se, nic se ti nestane.“

„Mě ne, ale ostatním nevinným lidem ano. Já nikoho nechci zabít, nikoho. Víš jaké to je smiřovat se s tím?“ skoro jsem začala brečet.

„Tak to vypni,“ řekl najednou.

„O čem to mluvíš,“ nejdřív jsem nechápala o čem to mluví, ale pak mi to došlo. Mám vypnout svou lidskost a tím i své city vůči ostatním. Ne, to neudělám. Ale možná by to bylo lepší. Nechci být ale nějaký vrah, nechci zabíjet. Prostě nechci.

„No tak Eleno, bude to pro tebe lepší,“ řekl.

„Ale co když budu jako-“

„Jako Stefan? Rozparovačem? Od toho jsem tu já, aby k tomu nedošlo,“ doplnil mou větu a přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě do vlasů.

***

Zdravíčko 😊

Tak jsem tu s další kapitolou, no a doufám, že se líbila. Je trochu kratší než ty předchozí no ale snad vám to nevadí 😇

Elena má strach z toho aby nebyla stejná jako Stefan, který ma svou minulost dost krvavou. Minulost Rozparovače.

Co myslíte? Zvládnou to s Damonem? Naučí jí Damon se ovládat nebo bude monstrum, tak jak ji říkal její hlas?

Jsem ráda za každou hvězdu či komentář. 😊😊

Vaše Ter 💙