Byla jediná, která tancovala sama. Uprostřed davu tanečních dvojic Lenka zvedla ruce do vzduchu a nechala se unášet melodií. Její nohy se sotva dotýkaly země. Vznášela se nad všemi, prsty se natahovala po hvězdách. Proplouvala tóny, jako by ta píseň bez ní nemohla existovat. Všímal si i nejmenších záchvěvů v prstech. Pozoroval její pohyby a přál si stát se součástí jejího světa. Jeho duše se otřásla zraňující touhou. Srdce sevřela bezmoc. Na to, jak moc jí byl vzdálený, bylo jeho přání troufalé. Neměl by o ní ani přemýšlet. Jak by ona mohla stát o někoho, jako byl on? Pro ni byl neviditelný. Ona totiž potřebovala někoho dokonalého, a to on nebyl. Zamrzelo ho, že vlastně neměl jedinou šanci. ,,Ty už zase nad něčím přemýšlíš, Remusi," řekla paní Weasleyová, když si přisedla. ,,Měl by ses jít bavit. Zatancovat si..."
,,Raději ne," odvětil Remus. ,,Nejsem dobrý tanečník. A takhle od stolu se mi to líbí víc, než kdybych toho byl účastníkem."
,,To je náš samotář," zasmála se Molly. Měla pravdu. On byl prostě vlk. Možná, že by byl rád stejný jako ostatní, ale nebylo mu to předurčeno. Remus Lupin - navždy bez smečky. ,,Přitom je tu tolik tanečnic," dodala ještě paní Weasleyová. Jistě, mohl vyzvat jinou... Jenže on chtěl jen ji. Dotancovala a stoupla si ke stolu s nápoji. Vzala si skleničku a spokojeně sledovala oslavu. Tak rád by vstal a došel za ní! I kdyby ji měl jen pozdravit... Nebo jí i pochválit šaty. Ale on si nezasloužil jediný její pohled. Dřívější pesimismus nahradilo daleko větší zoufalství. Přistoupil k ní Harry a něco začal povídat. Usmívala se a párkrát něco odpověděla. Remus Harrymu záviděl jejich přátelství. Harry byl hrdina, on pouze bývalý profesor. Harry si dokázal jen tak povídat s lidmi, dokonce i s tak krásnou a nedosažitelnou dívkou.Proklouzl ven a zapálil si cigaretu.

Skrýval tolik věcí... Kouření, strach a ji. Silně popotáhl, až ho zabolelo na plicích. ,,Dobrý večer," pozdravila. Neslyšel ani otevření dveří, ani její příchod. Otočil se k ní, ale místo pozdravu se rozkašlal. Tomu se musela potutelně zachichotat. ,,Zdáte se mi posmutnělý, pane profesore."
,,Už nejsem váš profesor," připomněl jí a dodal: ,,Nejsem smutný, jen jsem se zamyslel."
,,Tak to býváte zamyšlený často, protože vypadáte smutně pořád," pravila a chtěla si stoupnout blíž k němu. Začal couvat. ,,Vy přede mnou utíkáte?" zeptala se na rovinu, ale rozhodně ne naštvaně.
,,Ne, jistěže ne. Jen nechci, abyste vdechovala ten kouř," odpověděl Remus spěšně.
,,Ach tak. To je od vás velice milé," řekla Lenka a usmála se. Oba mlčeli. Lenka proto, že nepotřebovala mluvit. Remus kvůli svým obavám. Dokonce ho napadlo, že kdyby ještě něco řekl, vzduch z jeho úst by ji odvál pryč. Zadívala se do dálky a okouzleně vydechla: ,,Les vábí..." Překvapeně se podíval směrem jako ona a na tu vteřinu viděli oba úplně stejně. Šumějící stromy lákaly do svého objetí, natahovaly k nim své větve a nabízely skrýš. Vždycky si myslel, že takhle vnímá les jen on. Lenka se podívala na Remuse. ,,Nechtěl byste být mým společníkem? Ráda bych se prošla."
,,Já nevím," znejistěl Remus, ,,měl bych spíš jít dovnitř."
,,Nenechte se přemlouvat. Copak vás les nevolá?" Nejen les, musel sám sobě přiznat. Měl by od ní utéct, nepokoušet své (už tak ztrápené) srdce. Být s ní bylo až moc bolestivé. Odsouhlasil její nabídku. Nemohl si pomoct, musel jít s ní. Pomalu kráčeli k lesu. Ucítil vůni jehličí. Takhle pro něj voněl domov. Sem patřil. Náležel lesu. Ale ona patřila do světa lidí. Ona nebyla vyděděnec. Zrychlila, takže pozoroval její vlající zlaté vlasy. Občas si radostně poskočila. Došli k studánce.
,,Kouzelné!" vydechla Lenka a vyzula si boty. Vykasala si sukni, aby nezmáčela její lem a vstoupila do vody. ,,Studená..." řekla a zadrkotala zuby, ale nakonec se zasmála. ,,Docela osvěžující." Pozoroval Lenku i její odraz v hladině. A byla krásná dvojnásob. Sedl si na kraj studánky, zatímco ona se procházela a něco si broukala. ,,Chtěla bych být strom!" řekla z ničeho nic. Když si všimla jeho zmatení, začala vysvětlovat. ,,Miluju les... Chtěla bych zakořenit v téhle hlíně a prostě jen tak růst do nebe." Nevěděl, jestli má přiznat, jak moc ji chápe. Ztotožnil se se vším, co vyslovila, ale o každém slově musel mlčet. ,,Věděla jsem to hned, jak jsem vás uviděla."
,,Co prosím?" zeptal se Remus.
,,Hned jsem věděla, s čím se vaše duše rve. Ve Velké síni jste často hleděl z oken a vaše myšlenky utíkaly k lesům. Ten pohled já znám. Vím, snažil jste se to schovat hluboko v sobě, ale já to věděla ve stejné vteřině, kdy jste o sobě prvně zapochyboval. Vstal jste od stolu a krátce jste se uklonil, ale uzavřené zvíře ve vás křičelo," vyprávěla s něžným úsměvem. Jako kdyby ani nevyprávěla o naprosto zbytečném člověku, kterým on zajisté byl. ,,Tohle si o sobě nemyslete!" zarazila jeho vnitřní sebekritiku.
,,Jak...? Jak to víte?" zeptal se Remus. ,,Ovládáte nitrozpyt?" Lenka se vesele zasmála.
,,To přeci není potřeba. Zamračil jste se tak, že bylo jasné, jak o sobě uvažujete." Byla pro něj záhadou. Lákavou záhadou. Ale ona žila ve výšinách, zatímco zbytky Remusovy duše se plazily po zemi.
,,Neměli bychom už jít? Začíná noc, a to les není nejbezpečnější místo..." řekl, protože chtěl být sám. Lenka zavrtěla hlavou.
,,Cernunnos nad námi přece drží ochrannou ruku," odvětila jemně a vystoupila z vody. Spustila sukni ke kolenům a prošla se kolem studánky. ,,Zná naše úmysly, zná naši pokoru." Ona sama byla bytost z bájí a legend. Když obešla kolečko, přisedla si k Remusovi. ,,Třepotají nad námi naše sny. Co se teď zdá vám?"
,,Vy," odpověděl popravdě Remus.
,,Snít o přítomnosti, to je moudré, pane profesore," odpověděla uznale Lenka.
,,Nejsem..."
,,Můj profesor, já vím, ale je to nezvyk," skočila mu do řeči tichounce. ,,Navíc, váš odstup mi stále připomíná rok, kdy jste mým profesorem byl."
,,To jsem nechtěl. Omlouvám se. Jsem prostě..."
,,Uzavřený, já vím," dopověděla za něj a chápavě se usmála. ,,Je to škoda, že jste tak tichý. Máte tolik co říct," povzdechla si a položila hlavu na jeho rameno. ,,Doufám, že vám to nevadí?"
,,Ne," odpověděl Remus.
,,A přesto vám srdce buší mnohem rychleji než před chvílí," odtušila Lenka. Neuvěřitelné, jakými schopnosti oplývala.

Při cestě zpátky se zastavila u keře a sebrala pár ostružin. Většinu snědla, jen jednu nabídla Remusovi. ,,Otevřete pusu, je to přece jenom ostružina," pobídla ho. Nejistě pootevřel ústa a ona mu do nich vložila trpce nasládlou pochutinu. Dlouze se na něj zadívala a zvedla obočí.
,,Moc dobrá. Děkuju," řekl Remus. Její tvář se rozjasnila a pokračovala v cestě k Doupěti.
,,Až dozrají, mohli bychom si pro ně dojít i s košíkem," napadlo Lenku. Remus se jen stydlivě zasmál. Nevěděl, jestli to byl pouze vtip. Tak raději mlčel, aby neprozradil své city. Kráčel po jejím boku a snažil se zachytit každý její nádech. Zastavila se uprostřed louky, zavřela oči a začala zpívat: ,,Luna tančí jako ty vlny, jako ty vlny na pobřeží. Kruhy tvoří, kruhy tvoří jako ty vlny, jako ty vlny na pobřeží." Když píseň opakovala podruhé, začala se u toho pohupovat a dlaně otočila k nebesům. Remus ji okouzleně sledoval a sotva mohl dýchat, když vzdávala čest k bohům a bohyním. Vzduchem proudila magie. Otevřela oči a stále zpívající k němu přistoupila. Chytila ho za ruce a tím vytvořila jejich malý posvátný kruh. Společně tvořili nikde nezačínající a nekončící kruh. Tohle spojení jeho mysl pozvedlo nad všechny starosti. Přidal se k jejímu zpěvu svým hluboce zvučícím hlasem. Její ústa se vděčně pousmála a oči zazářily do tmavé noci. Dozpívali, ale drželi se stále. Remus si nedokázal představit, že ji někdy pustí.
,,Samozřejmě vím i to ostatní. A proto vám musím říct, že jste výjimečný. Mám vás za to moc ráda," řekla najednou Lenka.
,,Nejsem. To vy jste výjimečná. Jste tak jiná než já..." oponoval Remus.
,,Patříme oba stejné zemi. A oba jsme děti lesů... Vede nás stejné okouzlení." Pustil ji a poodstoupil.
,,Naopak. Jsme odlišní. Vy jste... Lenko, vy jste.." Neuměl najít správná slova.
,,Rozmlouváte mi to, co sám dobře víte, že je lež," řekla měkce. Mohl se do toho hlasu položit.
,,Cítíte to spojení, stejně jako já. Nenechte ten pocit zmizet v zapomnění."
,,Nevím, co cítím," pravil Remus. ,,Možná je to jen zdání..."
,,A možná je to osud," navrhla jiné vysvětlení Lenka. Tak rád, tak snadno by tomu uvěřil. Jenže musel své nohy držet na zemi, jinak by vzlétl a čekal by ho pád.
,,Měli bychom se vrátit. Všichni jsou určitě zmatení, kde jsme," řekl a prošel těsně kolem ní. Chvíli ještě postávala na místě, ale pak ho doběhla.
,,Měl byste se zaposlouchat do rytmu svého srdce. Srdce totiž nikdy nelže," poradila mu jen tak mimochodem.
,,Srdce je zrádné. Vrtkavé stejně jako měsíc," odpověděl Remus. Lenka se zvonivě zasmála.
,,Shakespeare to použil v úplně jiné souvislosti," poznamenala. Měl by si zvyknout, ale on se stále podivoval, jak se dokáže vžít do jeho postavení. Její myšlenky běžely stejným směrem jako jeho. Nevěděl, jestli to je nějaká kouzelná schopnost, nebo spříznění. Řekl, že může jít dovnitř napřed, protože si chtěl zakouřit. Zůstala s ním a pozorovala, jak si Remus zapaluje cigaretu. ,,Přitom já si toho tolik vážím. Nikdo ke mě nic podobného necítil. Až vy," řekla, jako by odpovídala na něco, na co se Remus neptal.
,,Tomu nevěřím. Měla byste počkat na někoho, kdo bude stejně dobrý jako vy," pravil Remus - zklamán sám sebou.
,,Kdo může říct, že je dost dobrý pro druhého?" usmála se Lenka. ,,Záleží přece na tom, jestli je to vzájemné." Znovu popošla k němu a on znovu ucouvl. ,,Mohlo by to být něco krásného," pokusila se naposledy a pak jen trpělivě vyčkávala, až Remus dokouří cigaretu. Remus věděl, že pokud ji nechá odejít, možná už nikdy nenalezne důvod k radosti.

Vrátili se do společnosti, ale nikdo si jich nevšiml. Remuse napadlo, že jsou oba pro ostatní neviditelní. Lenka se na něj usmála a odešla za svými přáteli. Věděla, že ho musí nechat samotného. Sedl si na své oblíbené místo a zamotal se do svých sítí myšlenek. A věděl, která jediná bytost by dokázala tyto sítě rozvázat a osvobodit ho. Zrovna si povídala s Hermionou. S nakloněnou hlavou naslouchala své kamarádce. Jako tichá vrba, která přijme všechny zpovědi a dá odpuštění. Jestli ji předtím měl rád, teď ji neskonale miloval. I když se tím rouhal, přesto ji vyvýšil nad všechny své bohy. Jen ji vzýval. Jí se chtěl klanět. Její pohled se setkal s jeho. Darovala mu lehké pousmání a nenápadné zamávání, pak se znovu věnovala Hermioně.

Lidé odcházeli, ale ona zůstávala a tancovala uprostřed prázdné místnosti. Když se otáčela, byly vidět její paty zamazané od hlíny z lesa. Při každém takovém pohybu cítil znovu vůni lesa - vůni domova. Znaven samotou, hledal její spříznění. Když na něj občas pohlédla, věděl, že není sám. Tak rychle si zvykl na tu rozechvělou naději. A ona stále tancovala, bylo to sotva viditelné, ale vířila vzduch kolem sebe. Jako vlk to vnímal. Možná, že to viděl i jako obyčejný, ale okouzlený, muž. Vstal a došel k ní. Přestala tancovat a vyčkávala, co Remus udělá. Poklekl před ní a objal ji kolem pasu. Svou hlavu položil pod její ňadra. Něžně ho k sobě přitiskla.

Kráčející temnotou,
přesto plna světla.
Kráčející sama,
přesto ve společnosti
bohů,
bohyň,
všeobjímající přírody.
Bezútěšná
- rozdává útěchu.
Hleď, jak září!
Hleď, jak lásku předává potřebným.