Potřebuji poradit, jestli to podle vás horor je, nebo ne.. 

Prostě jestli vás to vyděsilo aspoň špetku

Neřešte, že u toho nejsou odstavce, pls :/

„Dojdi pro nějaké zavařeniny!" Tak tuto větu jsem si vyslechla asi před pěti minutami. V tu chvíli jsem vůbec nevnímala. A tak osoba větu zopakovala: „Dojdi pro nějaké zavařeniny, Louisiano!!" Tentokrát tam bylo aspoň oslovení. Trhla jsem sebou a spadla z gauče, na kterém jsem seděla a četla si knížku. Po chvilce zvedání, když jsem hledala knížku a i záložku jsem se konečně podívala osobě do očí. „Co je mami?! To si nemůžu ani číst? Jsou prázdniny!" Vykřiknu a trochu zvýším hlas. Už vím, že toho budu litovat. „Prázdniny trvají dva měsíce, takže by si mi aspoň jeden den mohla věnovat pozornost!" Křikne matka a ukáže ke starým skoro rozpadajícím se dveřím. „Dojdi pro nějaké zavařeniny!" Doplnila a ještě přísněji ukázala ke dveřím. Já si jen povzdechla a vzala svou hůlku ze stolu. Vydala jsem se vstříc nebezpečí. Vím, že ve sklepě to není zrovna procházka růžovým sadem. Je to jako procházet mučírnou. Pomalu otvírám dveře sklepa. Vržou a je možné, že brzo vypadnou z pantů. Chytnu se jednoho zábradlí a vydám dolů. Schody nesnesitelně vržou, ničí vám to uši. Sestupuji dál. Najednou došlápnu na jeden schod a ten se pode mnou prolomí. A protože jsem to nějak neřešila, tak jsem dala i druhou nohu na schod a v tu chvíli se schod nějak rozlomí, prkno praskne a já volným pádem padám do neznámé temnoty. „Ááá!!" křičím jak o život. Ale v duši pochybuji, že to někoho z rodiny zajímá. Dopadnu na zem. Trochu zakňourám a postavím se na nohy. „Lumos!" Vyřknu svou jedinou záchranu. Světlo. Natáhnu ruku před sebe a pomalu sleduju, kde to vlastně jsem. ,,Ááá!"Vykřiknu a spadnu na zem. Hůlku, ale pořád držím v ruce. Posvítím na místo a uvidím červené stopy. Krev. Určitě je to krev. Postavím se s hůlkou namířenou před sebou jdu dál. ,,Klid, nic děsivýho neexistuje.." Mumlám si a pokračuji dl. Uslyším kroky. Jsou přímo za mnou. Zastavím se a kroky téže utichnou. Zase pokračuji dál. Procházím temnými chodbami a doufám, aby to co za mnou jde byla jen ozvěna. Najednou narazím do dveří. ,,Au." Zamumlám a posvítím na dveře a všimnu si velkého nápisu SKLAD. S malou úlevou otevřu dveře a jdu pro jednu ze zavařenin. V tu chvíli se za mnou dveře zabouchnou a mě polije studený pot. S roztřepanou rukou vezmu zavařeninu a schovám ji do brašny. Pomalu se otočím a jdu ke dveřím, kterými jsem přišla. Nejdou otevřít, ale všimnu si nápisu. Je celý napsaný rudou barvou. Stojí tam: Těmito dveřmi se nevrátíš. Pokračuj těmi za krbem. Máš na projití pět minut, jinak umřeš! Rychle se rozběhnu k krbu a vlezu do něho. Nějak se dostanu do další místnosti. ,,Tady to neznám.." Zamumlám si a s rozsvícenou hůlkou se postavím a podívám po místnosti. Nic tady není. Jen okno s mřížemi, pranýř a.. Zalapu po dechu. Oběšenec. Ano, muž. Vyzáblá ostra. Kousky oblečení a červené oči. Upustila jsem hůlku a v tu chvíli se místnost zatemnila a po chvíli rožly všude rudé plameny a já slyšela zlomyslný smích, který vycházel z úst oběšence. ,,Jsssííí v pastííí dííívenkoo!" Nezmohla jsem se ke slovu a pouze se dívala do očí muže. Po nějaké chvíli jeho oči uhasli a já si všimla žebříku. S poslední silou a trochou rozumu jsem vylezla ven a ocitla se v obýváku. ,,Tam do...dole je...mrt..mrtvola...já..."Mumlala jsem a matka se usmála. ,,To je Fred. Dobře se s ním kecá.." Řekne klidným hlasem matka a sebere mi zavařeninu. Já pouze stojím na místě a pořád před sebou vidím oči oběšence. Trvalo mi týden se vzpamatovat.