Štvalo mě, jak to mezi mnou a Hermionou skončilo. Snažil jsem se s ní mluvit, než jsem z Bradavic odešel, ale vyhýbala se mi tak usilovně, že ani Pobertův plánek by mi nepomohl ji nalézt. Doufal jsem, že si to nechá do konce roku projít hlavou a v létě už mě bude ochotná poslouchat, jenže se tak nestalo.

Sice konec léta stejně jako každý rok trávila v Doupěti, ale sotva se mnou promluvila a já na ni nechtěl tlačit. Věděl jsem, že pořád truchlí, stejně jako my všichni. A kromě toho jsme měli s Georgem plné ruce práce s přípravou otevření našeho obchodu. Nebyla ta správná doba.

Ale teď, když jsem ji uprostřed toho ruchu uviděl stát spolu s Ginny ze všeho možného zboží zrovna u lektvarů lásky, jsem prostě nemohl mlčet. Spolu s Georgem jsme se k nim vydali, a zatímco si utahoval z naší sestřičky, jsem nedokázal spustit oči z Hermiony. Ta se samozřejmě koukala kamkoli jinam jen ne na mě.

Když naštvaná Ginny odešla a George ji pronásledoval, aby se jí dál vysmíval, konečně se na mě podívala.

„Ahoj," prolomil jsem s lehkým úsměvem ticho, které bylo snad nekonečné.

„Ahoj," odpověděla a pak už nic. Chvíli jsme na sebe jen koukali a to ticho bylo neskutečně nepříjemné. Porozhlédl jsem se po obchodě ve snaze najít nějaké téma, o kterém bychom mohli mluvit, i když jsem ve skutečnosti přesně věděl, o čem s ní chci mluvit. Jen jsem netušil jak začít.

„Nekoukej se tak na ty lektvary, po druhé se ti nepodaří, abych ho vypila," ozvala se z ničeho nic Hermiona a já si uvědomil, že můj pohled se skutečně zastavil na lektvarech lásky. V tu chvíli jsem se musel usmát.

„Stejně by na tebe nefungoval. Nebo ano?" zeptal jsem s povytaženým obočím. Snažil jsem se znít nad věcí, ale ve skutečnosti jsem se děsil toho, že by její odpověď mohla být kladná.

„Ne, nefungoval," odvětila po chvíli váhání a pevně se mi zadívala do očí. V jejím podání to vyznělo, jako kdyby se svou odpovědí chystala k boji. Vyzývala mě, abych jí zkusil odporovat. Jenže jediné, za co jsem chtěl bojovat, byla přesně tahle odpověď.

„V tom případě by ses možná chtěla podívat na zbytek obchodu? Nebo zmizet od toho všeho smíchu a křiku dozadu a v klidu si promluvit?" zeptal jsem se s nadějí.

„Já..." ale než vůbec stihla načít cokoli, co mi chtěla říct, objevil se můj tupý mladší bratr.

„Hermiono, všude tě hledám. Musíme jít. Harry si je jistý, že Malfoy něco chystá," řekl bez dechu a už ji táhl pryč.

S povzdechem jsem se vydal hledat George, abych si spolu s ním mohl užívat velkolepé otevření. Ale neměl jsem z našeho obchodu takovou radost, jakou jsem měl mít. Nevyřčené věci mezi mnou a Hermionou mě trápili a moc dobře jsem věděl, že tohle byla poslední šance si promluvit, než se vrátí zpátky do Bradavic.

***

„Ron se nechá otrávit, ale podle mámy je to naše vina, chápeš to? Vždyť to vůbec nedává smysl! Snědl čokoládu s lektvarem lásky, který nebyl určený jemu. Když opominu, že ten lektvar vůbec nemusel pocházet z našeho obchodu, ale ta holka si ho mohla vyrobit, tak se neotrávil z čokolády. Otrávilo ho Křiklanovo pití. Vždyť to ani nedává smysl a ona nám pošle uprostřed otevírací doby Huláka," rozčiloval se George v našem bytě poté, co jsme zavřeli obchod, jelikož Hulák odehnal všechny zákazníky.

„Frede, vnímáš mě?" zamával mi rukou před očima.

„Vnímám a máš pravdu. Ale znáš mámu, když jde o zdraví jejích synů, neváhá z toho obvinit jiné své syny." Pokrčil jsem rameny a posadil se na pohovku.

„Co se děje? Normálně bys se mnou vedl dlouhou a vtipnou debatu, kde bychom vymysleli, jak dáme Ronánkovi v létě sežrat, že se nechal otrávit."

„Jen zkrátka nemám náladu na žertování, to je všechno."

„Ty, Fred Weasley, moje dvojče, nemáš náladu na žertování. Hned ten svět dává větší smysl." Zakroutil nade mnou hlavou, ale zarazil se uprostřed pohybu a zkoumavě se na mě zadíval.

„To ta mámina poslední věta. Jak že to hulákala? A, už vím. Naštěstí u něj dnem i nocí sedí Hermiona a dohlíží na to, aby se mu nic nestalo. To je to, co ti vadí, že ano?" zasmál se a plácl sebou vedle mě.

„Samozřejmě, že mi to vadí! Už od plesu ve čtvrtém ročníku je jasné že k ní něco cítí!" vyprskl jsem.

„Víš, že má přítelkyni, že jo? Ginny to zmiňovala ve svém posledním dopise."

„Tak proč je u něj teda Hermiona a ne jeho přítelkyně?" vyprskl jsem. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl žárlit na svého mladšího bratra, jenže právě teď byl blízko Hermiony, zatímco já jsem byl desítky kilometrů daleko.

„Protože je to jeho kamarádka?" zasmál se.

„Uvědomuješ si, že máš problém, že ano? Jsi tou holkou posedlý." Zakroutil nade mnou hlavou.

„Máš pravdu, jsem. A děsí mě pomyšlení, že by snad k němu mohla začít cítit to samé. Spočítal bych na prstech jedné ruky, kolikrát jsme spolu byli za posledních pár měsíců v jedné místnosti a Ron je jí nablízku každý den," přiznal jsem, ale podle Georgeova úsměvu bych řekl, že už mu to dávno bylo jasné a celá tahle hra na výslech byla jen taktika, jak mě zesměšnit před sebou samým.

„V tom případě nechápu, na co ještě čekáš. Padej to zjistit."

„Ale už nejsme studenti Bradavic. Brumbál by měl asi těžko pochopení pro to, že potřebuju nutně zajistit, aby se holka, kterou miluji, nezamilovala do mého bratra," vyprskl jsem.

„Zrovna starouš Brumbál by pro to nejspíš pochopení měl. Vždycky jsem ho podezříval z toho, že má rád drama. Však víš, nechal Harryho u příbuzných, kteří ho nenáviděli, zmizel si, když jsme ho potřebovali nejvíc a vsadím se, že když ohnivý pohár vybral Harryho jako jednoho z účastníků Turnaje tří kouzelníků, udělal si k tomu popcorn," konstatoval, ale když si všiml mého pohledu, jen si povzdechl.

„Ale ty jsi tou svojí láskou tak úplně zaslepený, že nevidíš zjevný důvod, proč jít do Bradavic. Haló! Leží tam tvůj bratr, který byl otrávený! Tak padej, letaxuj se do Prasinek a běž ho navštívit. Všichni pochopí, že máš o něj jako starostlivý bratr strach. A když u toho bude Hermiona, bylo by neslušné s ní nemluvit, ne?" mrknul na mě a jako by mi v té chvíli začal znovu fungovat mozek. Měl pravdu. Vyskočil jsem z pohovky a běžel ke krbu. Sice už bylo docela pozdě, ale i tak jsem to mohl dnes ještě stihnout.

„Ne, v pohodě. Se mnou si vůbec nedělej starosti. Zvládnu doplnit zásoby do obchodu na zítra sám. Dobře se bav." Slyšel jsem ještě Georgeovu ironii, ale věděl jsem, že to myslí dobře a tak jsem se letaxoval bez jakékoli reakce.

***

I přes výhodu v podobě otráveného bratra vůbec nebylo snadné se do Bradavic dostat. Škola byla hlídána snad lépe než Azkaban. No, určitě lépe vzhledem k tomu, kolik vězňů v poslední době uteklo. Ale naštěstí se mi vrátila moje důvtipnost a měl jsem pár triků v rukávu. No a taky pomohl Brumbál, který šel náhodou kolem, ale řekl bych, že je to především moje zásluha.

Když jsem vešel na ošetřovnu, skoro nikdo tam nebyl. Viděl jsem pár asi druháků spících hned u vchodu, a pak skoro úplně na druhém konci ošetřovny, jsem zahlédl Hermionu, jak se naklání nad Ronovou postelí. Pomalu jsem se vydal jejím směrem.

„Her-mi-o-no, Her-mi-o-no," slyšel jsem mumlat svého bratříčka ze spánku, když jsem byl dostatečně blízko. Hermiona ho držela za ruku a tvářila se tak starostlivě, že mi poskočilo srdce. Vůbec si mě nevšimla.

„Hermiono," promluvil jsem skoro tak potichu jako Ron, ale ona sebou okamžitě trhla a vzhlédla ke mně.

„Frede, co tady děláš?" zeptala se, postavila se a popošla ke mně blíž.

„Přišel jsem se podívat, jak se daří Ronovi. To správný bratr dělá, ne?" nervózně jsem se zasmál. Najednou mě všechna touha po odpovědi přešla. Bála jsem se, že by nebyla v můj prospěch.

„Ron má bratrů několik a ty jediný ses tu ukázal. Ani Molly a Arthur se na něj nepřišli podívat. Ne proto, že by nechtěli, ale protože je to v téhle době až příliš složité a nebezpečné. Takže proč si tu právě ty?" založila si ruce na prsou a nadzvedla obočí.

„Možná jsem to použil jako záminku, abych tě viděl a mohli jsme dokončit rozhovor, ze kterého nás naposledy tak neslušně vyrušil." Pokrčil jsem rameny.

„Já bych řekla, že jsme ten rozhovor dokončili, takže pokud jsi tu jen kvůli tomu, můžeš zase jít. Ron by nechtěl, aby první člověk, kterého po probuzení uvidí, byl bratr, který ho bere jen jako záminku pro svůj sobecký prospěch," odfrkla si.

„Fajn, máš pravdu. Jsem tu ze sobeckých důvodů. Jsem tu proto, že vím, že k tobě Ron něco cítí, což je věc, kterou máme společnou. A pomyšlení, že tu den za dnem vysedáváš, mě nutí přemýšlet o tom, jestli si i ty něco náhodou nezačala cítit k němu. A ten pocit, když si představím, že by to tak mohlo skutečně být, mě ubíjí," vychrlil jsem na ni jedním dechem.

„Na co ses mě přišel zeptat?" zeptala se s lehkým úsměvem a sedla si zpátky k Ronovi. V tu chvíli jsem pochopil, že si se mnou hrála. Nejspíš to byla pomsta za ten můj odchod z Bradavic nebo za nějakou část mého vtípku, ale asi jsem si to zasloužil.

„Kdybych ti dal vypít lektvar lásky, fungoval by?" zeptal jsem se jí na to samé, co před několika měsíci.

„Co si myslíte, že tady děláte?" ozvalo se nadávání madam Pomfreyové, která se přiřítila odnikud. „Tohle je nemocniční křídlo a lidi tu mají odpočívat. Žádný křik není přístupný. Okamžitě odejděte," blábolila pořád to samé dokola a než jsem stihl odejít, vystrkala mě z ošetřovny sama a zabouchla za mnou dveře.

Zakroutil jsem hlavou a vydal jsem se k odchodu, věděl jsem, že nemá cenu se tam snažit vrátit. Madam Pomfreyová by mě opět vyhnala v momentě, kdy bych překročil práh. Na ní byla jakákoli dávka mého šarmu malá.

„Frede?" uslyšel jsem za sebou Hermionin hlas a okamžitě se otočil.

„Odpověď je ne na obě tvé otázky. K Ronovi necítím nic kromě přátelství, a lektvar lásky by na mě nefungoval," řekla, ale když jsem vykročil směrem k ní, zmizela zpátky na ošetřovnu. Ale pravdou bylo, že i kdyby nevyběhla, odcházel bych s klidným srdcem, protože odpověď jsem znal už v momentě, kdy jsem tu otázku položil. To, jak v klidu seděla a šibalsky se na mě usmívala, mi říkalo vše, co jsem potřeboval.

***

„Uvědomuješ si, že se chystáš na záchrannou misi se spoustou dalších lidí a ne na rande, že ano?" povzdechl si George, když mě našel přesně tam, kde mě nechal, když na chvíli odešel. Před zrcadlem.

„Samozřejmě, že to vím. Ale víc jak půl roku jsem ji neviděl a chci... já vlastně nevím," povzdechl jsem si. Skutečně jsem netušil. Měl jsem dojem, že když jsem byl v Bradavicích, vyjasnili jsme si to. Jenže pak mezi námi veškerá komunikace utichla a taky přišel ten útok smrtijedů a všechny navazující problémy. Zkrátka jsme se míjeli a já netušil proč.

„Vy dva už si to mezi sebou musíte vážně vyřešit a hodně brzy. Ale teď na to není ten správný čas. Ačkoliv mě to, jak jsi zmučený pochybami a nejistotou baví, dnešek bude nebezpečný. Takže si vyčisti hlavu a přestaň na ni myslet. Byl bych nerad, kdybych kvůli tvojí zamilovanosti přišel o bratra. Vždyť bez dvojčete by můj nejstarší vtip se záměnou sotva fungoval. Jasný?" zeptal se George a tvářil se, jako by to celé měl být jeden velký vtip, ale věděl jsem, že to myslí vážně.

„Dobře. Už na ni přestávám myslet. Ale jen pro případ bychom náš oblíbený vtip měli stejně provést, však víš." Zasmál jsem se a jeho jedinou odpovědí byl polštář v mém obličeji.

**

„Říkal jsem, že není třeba se tak strojit," prohodil ke mně Fred, zatímco jsme se v podobě Harryho převlékali do totožných věcí.

„Ale pár minut mě viděla, i to se počítá," opáčil jsem a vrátil se ke svým myšlenkám. Sice jsem slíbil, že na hnědovlásku s čokoládovýma očima už nepomyslím, dokud nedostaneme Harryho do bezpečí, ale nešlo to.

Když jsem ji viděl, byla stejná jako dřív, ale vlastně úplně jiná. Ačkoliv jsem věděl, že nikdy nepřestane bojovat, tak vypadala smutně a odevzdaně. Ta jiskra bojovnosti, kterou jsem u ní vždycky vídal, ať už šlo o cokoli, byla pryč. A vzhledem k tomu, co všechno jsme zažili, mi vrtalo hlavou, co bylo tou poslední kapkou. Kvůli čemu se vytratila. A doufal jsem, že ji dokážu dostat nějak zpátky.

„Arthur vezme Freda," zaslechl jsem Pošuka, což mě probralo ze zasnění.

„Já jsem George!" ohradil jsem se a nenápadně si vyměnil pohled s Georgem.

„Promiň, Georgei..."

„Vlastně ne, jsem Fred. Nechápu, jak to můžete nepoznat. Sice teď vypadám jako všichni ostatní, ale moje charisma snad září na míle daleko," ohradil jsem se dotčeně a užíval si, jak Moodymu zřejmě dochází trpělivost.

„Tak už dost! Poletíš s Arthurem," ukázal na mě, „a ty, ať už jsi kterýkoli, poletíš s Remusem." Ukázal na George a pak se nám přestal věnovat.

Zaznamenal jsem, že Fleur poletí s Billem na testrálovi, což bylo asi tak překvapivé jako Umbridgeová v růžové a že Hermiona poletí s Kingsleym, což mě dost uklidnilo. Ne, že bych nevěřil všem v této místnosti, teda s výjimkou toho slizkého zlodějíčka, ale přeci jen u něj byla v těch nejlepších rukou.

„Víš, co si mi slíbil." Strčil do mě George a v té chvíli jsem zaznamenal, že už všichni odchází. Jen táta s Remusem stáli před námi a čekali, až se pohneme. Nebo spíš až začnu vnímat.

„Neboj. Chtělo by to něco vážně nečekaného, aby mě to dostalo do hrobu." Usmál jsem se a vydal jsem se ke dveřím s nimi v závěsu.

**

„Jak se cítíš?" starostlivě jsem se naklonil k Georgeovi. Hlavně, že mě varoval, abych dával pozor a nakonec to byl on, kdo se nechá málem zabít a ještě přijde o ucho. Teď už si nás nikdo nesplete!

„Jako nočník." Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Taky mám jen jedno ucho," řekl a mdle se usmál.

„Je tolik skvělých vtipů a ty si vybereš právě nočník." Slabě jsem se zasmál, ale po tváři se mi skutálela slza.

Můj bratr byl pořád tady, neumřel. Ale ta možnost, že mohl, byla hrozná. Vždyť umřel Moody a ten naháněl smrtijedy už léta. Mohlo se to stát. Stačilo, aby se všechno událo trochu jinak, někdo něco udělal o pár sekund později nebo letěl s někým jiným a mohl to být George. Nejspíš mi začalo docházet, že nejsme nesmrtelní a můžu o něj v téhle válce přijít. A to bych nejspíš nepřežil.

„Frede, měl by sis jít odpočinout," vyrušila mě z ničeho nic máma.

„Chci být s ním, musím na něj dávat pozor," opáčil jsem, aniž bych se na ni ohlédl.

„Tvůj bratr bude v pořádku, jen se potřebuje vyspat. Jak ho znám, bude tu už zítra dělat skopičiny. Nic jiného, bych ani od jednoho z vás nečekala. Běž se najíst a trochu prospat, pak se k němu můžeš vrátit."

„Dobře," řekl jsem nakonec a neochotně se zvedl. Sice jsem byl už dávno dospělý, ale nebylo radno si zahrávat s příkazy mojí mámy.

**

Máma samozřejmě neměla pravdu. Když jsem druhý den sešel po dost trhavém spánku v době, která byla blíž půlnoci než ránu dolů, pořád spal. Dýchal pravidelně, ale vypadal tak bezvládně, bezmocně. S povzdechem jsem si k němu sedl a pozoroval ho, doufajíc, že ho to naštve natolik, aby se probudil.

Najednou jsem uslyšel vzlyk. Podíval jsem se na George, ale ten sebou přesně podle očekávání ani nehnul. Přicházelo to z kuchyně. A i když byla tma, když jsem přišel blíž, okamžitě jsem poznal Hermioninu siluetu.

„Hermiono?" zeptal jsem se opatrně, abych ji nevylekal a pak máchl hůlkou, aby se v kuchyni objevilo alespoň měkké světlo. Seděla tam schoulená na židli, vedle sebe netknutý šálek něčeho, co vypadalo jako čaj a když se na mě podívala, viděl jsem, že má zarudlé oči. Nejspíš tu plakala už nějakou dobu.

„Můžu ti nějak pomoct?" zeptal jsem se po chvíli, kdy jsme na sebe jen koukali. Původně jsem se chtěl zeptat, jestli je v pořádku, ale to by byl dost pitomý dotaz. Nebyla. Nikdo z nás nebyl.

„Ne. Já... udělala jsem něco hrozného," řekla a znovu popotáhla.

„Povídej," pokynul jsem a posadil se naproti ní.

„Moji rodiče. Vymazala jsem jim paměť. Neví, kdo jsem, že jsem někdy existovala. Ale já vím, že tu stále jsou, jenže nevím kde. Netuším, jestli je ještě někdy uvidím. Musela jsem to udělat. Musela jsem to udělat, abych je ochránila, protože kvůli mně by byli terčem. Uvrhla jsem je v nebezpečí, ale stejně se cítím hrozně, protože to byly jejich vzpomínky a já jsem jim je vzala a bolí to. Tak hrozně moc to bolí," spustila s pláčem. A ačkoliv jsem měl přes všechny ty vzlyky problém jí rozumět, pochopil jsem. V tu chvíli začala dávat smysl i ta včerejší odevzdanost. Ztratila a zároveň neztratila to nejdůležitější ve svém životě. Podobný pocit jsem měl kvůli Georgově zranění, ale tohle muselo být tisíckrát horší.

„Udělala si dobře," řekl jsem měkce, sedl si před ní a odrhnul jí vlasy z obličeje.

„Udělalas jen to, co by udělala každá milující dcera, zajistila si jim bezpečí. Chápu, že se cítíš hrozně a bojíš se, že je už nikdy neuvidíš, ale ty nejsi hrozný člověk. A taky si ten nejchytřejší člověk, kterého jsem kdy poznal. Takže až tohle skončí, najdeš je a vrátíš jim vzpomínky. A jsem si jistý, že všechno pochopí, protože dceru, která by udělala cokoli, aby ochránila svoje rodiče, by chtěl mít každý." Díval jsem se jí do očí a stíral jí slzy, které se jí v nekontrolovatelných proudech valily po tvářích. Snažil jsem se ji utěšit, ale zároveň jsem každé slovo myslel vážně.

„Děkuju," popotáhla a objala mě. Bylo to dost divné obětí, vzhledem k tomu, že seděla na židli a já v podřepu na zemi, ale bylo to zároveň i nejlepší obětí za hodně dlouhou dobu.

„Slyšíš to?" řekla Hermiona z ničeho nic a odtáhla se. Zmateně jsem se na ni podíval.

„Ne, já nic..." ale pak jsem to uslyšel, šramot.

Rychle jsem se zvedl, šáhnul jsem po své hůlce a zamumlal „Lumos." Objevilo se tak jasné světlo, že jsem musel na chvíli zavřít oči, ale hned po té jsem zalétl pohledem k Georgeovi. Nevypadalo to, že by se u něj cokoli změnilo, ale ten šramot vycházel ze stejného směru.

Opatrně jsem se vydal do obývacího pokoje k Georgeovy, s hůlkou připravenou v ruce. Ale když jsem se zastavil u gauče, pořád klidně spal, žádná změna.

„Myslím, že to jde od okna," ozvala se vedle mě Hermiona a já lehce nadskočil. Ani jsem si neuvědomila, že jde za mnou. Ale stála tu, s hůlkou připravenou v ruce, a ačkoliv na ní pořád byly znát známky jejího pláče, byla odhodlaná bojovat. Nejspíš nebylo dobré potlačovat zoufalství, ale v téhle době jsme to dělali všichni. Jinak to nešlo.

Jen jsem kývnul a oba jsme se vydali k oknu. Šustění bylo neustále hlasitější a pak, když jsme byli skoro u okna...

„Je to?" zeptala se udiveně Hermiona.

„Myslím, že jo." Usmál jsem se, veškerou opatrnost hodil za hlavu a vydal se k oknu. A skutečně. Za oknem se krčila sněhobílá sova, která křídlem strkala do okna a slabě houkala.

Rychle jsem otevřel okno a vzal promrzlou Hedviku dovnitř.

„Myslela jsem... Harry říkal, že ji zabili, když ho chránila," řekla Hermiona a z očí ji zase vyhrkly slzy. Ale byl jsem si jistý, že tentokrát to byly slzy radosti.

„Nejspíš se tomu kouzlu musela nějak vyhnout. Je to opravdu šikovná sova." Usmál jsem se a začal Hedviku kontrolovat. Nebyl jsem žádný expert na sovy, ale vypadala celkem v pořádku. Trochu promrzlá a dost vyčerpaná, ale rozhodně živá. A pak jsem si všiml podivně zkrouceného křídla. Dotkl jsem se ho a ona s houkáním ucukla. Když jsem se pořádně podíval, bylo jasně vidět, že není ve správné pozici.

„Nejspíš má zlomené křídlo. To asi vysvětluje, proč se objevila až teď a čekala dole za oknem."

„Chudinka. Nejspíš musela ujít celou tu dlouhou cestu až sem." Smutně se usmála hermiona a pohladila ji po hlavě.

„Asi bychom měli vzbudit Remuse. Z nás všech tady bude asi nejlíp vědět, jak se o Hedviku postarat," řekl jsem a pořád choval Hedviku v náručí.

„Dobrý nápad. Zajdu ho vzbudit. A vzbudím i Harryho, určitě to bude chtít vědět. A musím pro ni najít nějaké jídlo, určitě bude hladová a..."

„Hermiono," řekl jsem měkce. Zmlkla, kývla a vydala se vzbudit Remuse.

„Ani nevíš, jak rád tě vidím. Ty jsi přesně ten zázrak, který teď všichni potřebujeme," zašeptal jsem Hedvice a odměnou mi bylo slabé, za to nadšené houknutí.

***

George už byl skoro zdravý a tak jsem zdrhnul k nám do bytu, abych unikl tomu předsvatebnímu šílenství. Zbýval jeden den do svatby, všechno bylo připravené do nejmenšího detailu, ale všichni šíleli. Především máma a Fleur. Snad i pobyt v Azkabanu by mi byl příjemnější než v doupěti. Tam se mě aspoň nikdo neptal, kam zmizela tahle a tamta část oděvu. Vždyť jsem ani neměl tušení, co má polovina z těch věcí být.

Ale samozřejmě ani teď mi nedali pokoj. Bylo osm hodin večer a na okno mé ložnice ťukala už osmá sova s tím stejným vzkazem. Abych nezapomněl vyzvednout obleky pro mě a George. Bylo to o to otravnější, že jsem šestkrát odpověděl, že už jsem to udělal dnes odpoledne. Ale máma mi z nějakého důvodu nevěřila. Nechápu proč.

Vzal jsem si dopis od chudinky sovy, dal jí pamlsek a poradil jí, aby se schovala na čtyřiadvacet hodin někam do bezpečí. Ale byl jsem si skoro jistý, že to neudělá. Vzkaz jsem rovnou zmuchlal, hodil na komodu a vrátil se do postele ke své knize. Doufal jsem, že se mi podaří posunout se alespoň o stránku, než zaklepe další sova. Právě jsem byl u vážně fascinujícího lektvaru, který by s pár úpravami dokázal pozdvihnout naše dávící dortíky na novou úroveň.

„Nikdy bych si nepomyslela, že tě najdu, jak si v klidu čteš," ozval se ode dveří Hermionin hlas a já se na ni udiveně podíval.

„Jak ses sem dostala?" zeptal jsem se překvapeně.

„Letaxem. Máš zamčený letax před nezvanými návštěvníky, ale z Doupěte se sem dostane kdokoli." Pokrčila rameny.

„Sakra. Možná bych měl to zabezpečený upravit. Vlastně ani nevím, proč jsme sem ten přístup nezablokovali," odvětil jsem, odložil knihu a vstal z postele.

„Hlavně mi neříkej, že tě sem poslala máma, kvůli vyzvednutí smokingů, když jsem jí už několikrát napsal, že to je hotové," povzdechl jsem si.

„Ne, nikdo mě neposlal. Ale ráda tvojí mámě vyřídím, že jsem je viděla na vlastní oči. Vzhledem k tomu, že visí v obývacím pokoji je nelze přehlédnout."

„Co tady potom děláš?" zvědavě jsem se na ni podíval.

„Možná jsem jen taky chtěla uniknout tomu bláznovství?" usmála se.

„Tomu se mi nechce věřit. Ty si přesně ten typ, který by to bláznovství zarazil, protože by přišel s nějakým plánem, který by přesně krok za krokem řekl, kdo má co udělat a kdy." Založil jsem si ruce na prsou.

„Dobře, nepřišla jsem se sem schovat před tím bláznovstvím. Spíš jsem si díky němu, a vlastně i dalším věcem, uvědomila, že ti dlužím omluvu."

„Za co?" zeptal jsem se zmateně a popošel k ní.

„Za to, že jsem se chovala jako hysterka, když si mi řekl, že chcete s Georgem odejít z Bradavic. Nezasloužil sis to. Neudělal si nic špatného, jen mě to překvapilo, zabolelo a popravdě i dost vyděsilo. Rok co rok se ocitám ve smrtelném nebezpečí a v poslední době umírá víc lidí, než by mělo. Bála jsem se, že bych ztratila i tebe, ať už jakýmkoli způsobem. A vím, že to nedává moc smysl, ale tehdy mi to smysl dávalo. Nechtěla jsem o tebe přijít v jakémkoli smyslu toho slova a tak jsem se raději zachovala jako mrcha." Celou dobu, co mi tohle říkala, se dívala do země a teď jsem si všiml, že si kouše ret.

Přešel jsem k ní a zvedl jí hlavu tak, abych jí viděl do očí. „Já už to dávno vím. Pochopil jsem to pár okamžiků poté, co si utekla. Chtěl jsem to s tebou probrat, ale buď ses mi vyhýbala, nebo se děla jedna katastrofa za druhou." Něžně jsem se na ni usmál, když na mě vykulila oči.

„Chápu, žes měla strach, že máš strach. Sice občas působím, že mě nic nerozhází, ale je to úplně naopak. Trnu hrůzou, že se někomu z vás něco stane. Když se zranil George, bylo to, jako kdyby moje srdce přestalo tlouct do chvíle, než jsem se dozvěděl, že to přežije. A i pak jsem cítil dlouhou dobu prázdnotu. A celý minulý rok, když si byla v Bradavicích a já tady? Dělal jsem vtípky, staral jsem se o obchod, chodil na schůze Fénixova řádu a prostě žil. Jenže celou dobu jsem se uvnitř užíral myšlenkou, co když se něco změnilo. Co když se tvoje pocity ke mně změnily a já jsem tě ztratil, aniž bych s tebou vlastně někdy skutečně byl," vylil jsem jí na oplátku svoje srdce a doufal jsem, že jí to nedonutí k úprku.

„Zeptej se mě," řekla po chvíli. Nejdřív jsem na ni nechápavě koukal, ale pak mi to docvaklo a musel jsem se usmát.

„Kdybych ti teď dal vypít lektvar lásky, fungoval by?"

„Ne," řekla s úsměvem a zakroutila hlavou, „nefungoval by. Protože tě miluji." Dodala chvíli předtím, než se naše rty střetly.

***

Od včerejší noci jsem Hermionu skoro neviděl. Zmizela z mého bytu dřív, než jsem se vzbudil a ukradla mi tričko, už druhé. A když jsem se letaxoval do Doupětě, máma to tu řídila pevnou rukou, takže si bez jejího svolení nemohl nikdo ani odskočit. Až do svatby jsem Hermionu zahlédl vždycky jen koutkem oka jako rozmazaný flek. Ale nádherný rozmazaný flek v červených šatech.

Ale teď jsem ji viděl naprosto jasně a v duchu jsem zuřil. Tančila s Viktorem Krumem. Chápal jsem, proč ho Fleur s Billem pozvali na svatbu. Přeci jen to byla slušnost, vzhledem k tomu, že se spolu s Fleur zúčastnil Turnaje tří kouzelníků, ale i tak mě jeho přítomnost štvala. A hlavně to, že tančil s Hermionou. Pamatoval jsem si, jak z ní byl před pár lety celý paf a tak mě rozčilovalo, že jí byl tak blízko.

„Už jsou to tři minuty. Když za nimi teď půjdeš a navrhneš Krumovi, že ho vystřídáš, nikdo tě nebude moc označit za neslušného nebo žárlivého. I když oba dva moc dobře víme, že oboje jsi," šeptla Ginny, která se z ničeho nic objevila vedle mě a než zmizela, mrkla na mě. Samozřejmě, že o nás věděla. Jí nikdy nic neujde.

Ale tentokrát jsem milerád uposlechl její rady. Vydal jsem se k nim a zaklepal Krumovi na rameno. „Myslím, že teď je řada na mě," řekl jsem načež se Krum zadíval na Hermionu, a po té co kývla, ji políbil na ruku a vyklidil pole. Přitiskl jsem si Hermionu k sobě a pustil se s ní do tance

„Nikdy jsem ho neměl rád," zamumlal jsem jí do ucha.

„To jsem si všimla, když jsi ho posledních několik minut vraždil pohledem," uchechtla se. A i když jsem ji v poslední době slyšel smát se často, nikdo to nebylo tak uvolněné a bezstarostné. Šťastné, bez jakéhokoli náznaku strachu nebo starostí. A i její oči měly zpátky tu bojovnost, kterou jsem před týdnem tolik postrádal.

„Nelíbilo se mi, že mě předběhl. Chtěl jsem tě požádat o tanec sám, ale byl zkrátka rychlejší." Naznačil jsem pokrčení ramen a provedl s ní otočku, díky čemuž jsem si ji mohl přitáhnout ještě blíž k sobě.

„Ale teď se mnou tančíš, takže bych řekla, že ti zas až tak moc neuškodil." Usmála se

„Ne, ale těšil jsem se, až budu s tebou. Zmizela si dřív, než jsem se vzbudil," konstatoval jsem a znova s ní zatočil.

„Trochu jsem se bála, že kdyby mě tu ráno nikdo neviděl, svolali by pátrání a celou svatbu kvůli tomu zrušili. Víš, jak to v téhle době chodí."

„Je to jediný důvod, proč jsi odešla?" zeptal jsem se a pro jistotu se na ni zkoumavě zadíval.

„Vlastně je tu ještě jeden. Kdybych zůstala třeba jen o minutu déle, nejspíš bych už odejít nedokázala. Na to se u tebe cítím až příliš v bezpečí," zakřenila se a natáhla se pro polibek.

Než jsem stačil odpovědět, přerušil celou oslavu zářící rys, jenž se snesl doprostřed tanečního parketu. Kingsleyho patron otevřel ústa dokořán a předal vzkaz, ze kterého všem ztuhla krev v žilách: „Ministerstvo padlo. Brousek je mrtvý. Přicházejí sem."

Hermiona se na mě omluvně zadívala. „Běž, musíte se dostat do bezpečí," řekl jsem, ale než to stihla skutečně udělat, přitáhl jsem si ji ještě k sobě a dlouze ji políbil.

„Miluji tě," zašeptal jsem, když jsme se od sebe odtáhli. „Teď už běž a ať tě ani nenapadne umřít." Pustil jsem, ale pohledem jsem na ni zůstával, dokud nenašla Rona s Harrym a nepřemístila se. Teprve s vědomím, že je pryč, jsem byl schopný se odlepit z místa a připravit se na boj.

***

„Zdá se mi, že máte problém s bezpečností. A to značný," uslyšel jsem Harryho hlas a to byl jasná výzva, abychom všichni vystoupili. V davu se objevila i Hermiona, kterou jsem se snažil najít od chvíle, co jsme se tu objevili.

Zachytil jsem její pohled a usmál se na ni. Byla živá a zdravá. Nic víc jsem vědět nepotřeboval. Přesunul jsem svoji pozornost zpátky k popředí, kde právě McGonagallová zahnala Snapea na útěk. Nikdy bych neřekl, že to v sobě má. Možná jsem si měl vybrat pro některé své vtípky jinou oběť než ji.

V té chvíli se mi v hlavě objevil Voldemortův hlas. Ten chlap vážně netuší, kde je jeho místo, musí se cpát i do mojí brilantní mysli.

„Na co čekáte? Vydejte jim ho," ozval se skřehotavý hlas Pansy Parkinsonové. Hermiona se jako první postavila před Harryho, ani mě to nepřekvapilo. Stejně jako ostatní jsem ji rychle následoval. Ale zatímco jsem v jedné ruce třímal hůlku připravený bránit Harryho, tou druhou jsem vzal Hermioninu dlaň do své. Chtěl jsem, aby věděla, že jsem u ní.

„Pane Filchi, odveďte studenty zmijozelské koleje," promluvila McGonagallová.

„A kam přesně by to mělo být, paní profesorko?"

„Zavřete je do sklepení." V té chvíli se velkou síní ozval jásot a tleskot. Měl jsem chuť se k nim přidat. Nic tak krásného, jsem za těch skoro sedm let v Bradavicích neslyšel. Vážně jsem se měl k McGonagallové chovat lépe.

Pak se ale strhnul zmatek nad zmatek. Všichni se překřikovali a vydali se různými směry. Hermiona někam zmizela a já se ji marně snažil najít.

„Pojď, musíme jít chránit hradby," vyrušil mě z přemítání George. Jen jsem němě přikývl a následoval ho. Věděl jsem, že se o sebe Hermiona dokáže postarat. Ocitla se ve více nebezpečných situací než já, ale stejně jsem chtěl být u ní.

„Šla s Ronem do tajemné komnaty," ozval se z ničeho nic George, když jsme byli skoro u hradeb.

„Co?" zeptal jsem se nechápavě

„Už tři minuty na tebe mluvím a ty nevnímáš ani slovo. Takhle mi budeš k ničemu a pravděpodobně se ještě necháš zabít. Hermiona šla s Ronem do tajemné komnaty pro baziliščí zub, aby mohla zničit viteál. Tak běž za ní. V její přítomnosti se budeš určitě soustředit mnohem lépe. A pošli mi sem Rona, budu potřebovat jeho pomoc." Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, ale pak jsem se usmál.

„Díky, bráško," řekl jsem a rozběhl se směrem k tajemné komnatě. I když se to nedalo nazvat během, protože jsem neustále do někoho narážel, spíš to bylo prodírání. Cesta byla mnohem víc zaplněná, než když jsem šel sem.

„Hermiono," zavolal jsem, když jsem byl už skoro u umývárny a zahlédl záblesk jejích vlasů.

„Frede, co tady děláš?" zeptala se. Všiml jsem si, že v ruce třímá baziliškův zub.

„Přišel jsem ti pomoct. A George říkal, že mu máš jít pomoct bránit hradby," věnoval jsem rychlý pohled Ronovi. Viděl jsem, že mu očima prolétlo něco jako pochopení a otrávenost, ale přikývl a zmizel.

„Když jsem nebyl poblíž tebe, nedokázal jsem se soustředit," vyhrkl jsem.

„Frede, ačkoliv bych ráda nechala tohle všechno za námi a prostě jen byla s tebou. Nemáme čas. Musíme najít Harryho a ten plánek nemá tušení, kde je."

„Co komnata nejvyšší potřeby? Ta se na plánku neukazuje."

„Máš pravdu. Jdeme," řekla a okamžitě se rozběhla. Samozřejmě jsem ji následoval.

Když jsme se dostali do komnaty, byla v plamenech. Chytil jsem Hermionu pevně za ruku a odmítl ji pustit. Nehodlal jsem riskovat, že se mi v tomhle kouři ztratí. Naštěstí jsme Harryho našli celkem rychle.

„Máš viteál?" zakřičela a předpokládám, že Harry kývl, ale v tom kouři jsem si tím nebyl vůbec jistý.

„Musíme odtud vypadnout," zakřičel jsem a v tu chvíli jsem uslyšel vyděšení jekot.

„To je Malfoy se svými přisluhovači. Kvůli nim to tu hoří," poznamenal Harry.

„Musíme je zachránit," zakřičela Hermiona.

„Pro Merlina," povzdechl jsem si. Ta holka musela být hrdinkou v každém slova smyslu.

Všechno ostatní už se odehrálo hrozně rychle, Harry přivolal košťata, a když jsme vzlétli, každý z nás popadl jednoho zmijozela, kterého jsme bez problému pustili na nádvoří. I když z mnohem menší výšky, než by se mi líbilo.

„Jak to, že tu nejsou žádní smrtijedi?" zeptala se udiveně Hermiona.

„Prostě odešli. Uprostřed bitvy se otočili a odešli," řekl někdo vedle mě. Ale než jsem to vůbec mohl zpracovat, zachytil jsem neskutečně divný obrázek. George, Ron a Percy vycházeli z Bradavic a vůbec to nevypadalo, že by byli na rozdílných stranách.

„Co se stalo?" zeptal jsem se

„Percy je oficiálně na naší straně. A víš, co udělal? Řekl vtip! Myslím, že to je něco, co už se nikdy opakovat nebude." Zasmál se George a Percy po mě hodil něco, co mohlo být napůl nesmělým a napůl omluvným pohledem. Jako kdyby to mohlo něco spravit. Ale na vynahrazování bude mít spoustu času, až tuhle válku vyhrajeme.

„Vážně si řekl vtip?" zeptal jsem se, když mi došel význam Georgových slov. Percy jen pokrčil rameny.

„To mi vážně chceš říct, že si řekl vtip a já u toho nebyl? Já mám prostě smůlu," povzdechl jsem si a pohledem se vrátil zpět k Hermioně, která o něčem diskutovala s Harrym. A v té chvíli se mi v hlavě ozval zase Voldemort, který se snažil znít jako hodný strýček. Ale jestli si myslel, že obětujeme Harryho a přestaneme bojovat, tak se zatraceně mýlil.

***

„Proč se tu schováváš?" zeptal jsem se Hermiony, když jsem ji konečně s pomocí Pobertova plánku našel v nebelvírské společenské místnosti.

„Neschovávám se, já jen... nevím. Vyhráli jsme. Voldemort je pryč. Většina smrtijedů taky a zbytek bude pochytaný a potrestaný, ale nepřijde mi jako bychom vyhráli," povzdechla si a ještě víc se schoulila v křesle.

„Chápu, jak to myslíš. Zemřelo mnoho dobrých lidí. Až příliš." Sedl jsem si na opěrku.

„Přesně. Jak mám teď pokračovat v životě? Nemůžu prostě jen tak navázat tam, kde jsem skončila, nebylo by to vůči nim fér." Povzdechla si a smutně se na mě podívala a sklonila pohled. Vím, co tím ve skutečnosti říkala, že my dva nemůžeme navázat tam, kde jsme skončili, ale v tom se mýlila.

„Hermiono, podívej se na mě." Jemně jsem ji pohladil po tváři a ona zvedla pohled.

„Máš pravdu. Remus, Tonksová, Colin, Snape a desítky dalších lidí zemřely úplně zbytečně. Jen proto, že si jeden bláznivý kluk umanul, že je někým lepším a má právo na to, aby vládl světu. Nemuseli zemřít, ale zemřeli. Zemřeli, protože bojovali za to, aby mohli žít. Abychom my všichni mohli žít. A přesně to je důvod, proč budeme v našich životech pokračovat, proč je budeme žít. Protože kdybychom to neudělali, zneuctili bychom tak oběť, kterou učinili. Kdybys umřela ty, chtěla by si snad, aby Harry nebo Ron přestali žít? Abych já přestal žít?"

„Ovšem, že ne," zamumlala a po tvářích jí tekly slzy.

„Vidíš a oni by to taky nechtěli. Nesmíš přestat žít. Tak co kdybychom se teď vrátili za ostatními?" zeptal jsem se, slezl z područky a nabídl ji ruku.

„Dobře." Usmála se a pevně mě za ni chytla. Ruku v ruce jsme se vydali vstříc lepší době. Vstříc životu.