Zoey se trmácela z obchodu do obchodu ve snaze najít pro Matta ideální dárek. Vánoční koledy se ozývaly z každého rohu obchoďáku, místy se hudba i překrývala, což v ní vzbuzovalo pocit úzkosti. Nadcházející Štědrý den bude jejich první od té doby, co se nastěhovali do nového domu, a tak chtěla, aby byl něčím výjimečný. Nic nešlo ale bohužel podle jejích plánů – neměla nakoupenou výzdobu, cukroví se nepovedlo tak, jak doufala, a tak některé kousky vypadaly spíš k smíchu než k užitku. Perníkoví sobi v troubě nakynuli moc a stali se tak z nich obézní, neforemní tvorové a linecká srdíčka se spálila natolik, že jich musela dobrou polovinu vyhodit. Navíc nemohla sehnat dárek pro Matta. Speciální vydání Petra a Lucie, které pro něj na eBay vydražila, se zpozdilo s dodáním kvůli vánicím, které sužovaly celou zemi už posledních pár dní. Běhala proto z místa na místo, aby sehnala na poslední chvíli náhradní dárek. Do Vánoc zbývaly sotva čtyři dny a Zoey si už nedovolila doufat, že by to k nim kniha mohla stihnout. Jak by mohla, když ani prodejce nezaručoval dodání dříve jak za týden? Křeče v břiše jí připomínaly, že od rána nic nejedla, zrovna tak jako mžitky, které se jí před očima pomalu začaly míhat. Neměla ale času nazbyt. Dokud neseženu dárek, není na jídlo čas, napomínala se.

Telefon jí v kapse hlasitě vibroval, aby jí připomněl, že má být za hodinu u psycholožky. Úplně na schůzku zapomněla a horko, které se jí rozlévalo po obličeji moc nepomáhalo tomu, aby se uklidnila. Posadila se na okraj fontánky a snažila se rozepnout si kabát, ale vnitřní zip se zasekl, čímž začala jen víc panikařit. Položila tašky s ozdobami, které sehnala a potichu nadávala, když se jedna převrátila a ozdobičky v ní hlasitě zarachotily. Zip konečně povolil a ona se tak mohla svobodně nadechnout. Kolemjdoucí jí věnovali střídavě zvědavé a starostlivé pohledy, od nedostatku vzduchu už byla totiž celá červená v obličeji.

„Jste v pořádku?" zeptala se starší dáma, která se jediná zastavila a došla až k ní. Cestou posbírala ozdoby, které si z tašky našly cestu ven.

„Jo," vydechla hlasitě. „Potřebovala jsem jen popadnout dech. Vzduch je tady příšerný," konstatovala a rukou si ovívala potem orosený obličej. Paní se ohlédla po lidech, kteří proudili z obchodu do obchodu, obtěžkaní papírovými taškami, někteří se sklíčenými výrazy, někteří naopak s nadšenými a plnými vánočního veselí. Usmála se na Zoey a pomohla jí se postavit na nohy.

„Jste tu s někým? Můžu někomu zavolat?" ptala se starostlivě a měřila si Zoey pohledem, který říkal, že ji rozhodně nenechá odejít samotnou. Natáhla se po kabelce, kterou pevně svírala v podpaží a vylovila z ní stařičký tlačítkový telefon.

„Ne, tedy ano," zalhala honem. „Manžel někam odběhl, nejspíš tady na něj počkám," řekla. Doufala, že to bude stařence stačit a nechá ji na pokoji. Nechtěla působit nevděčně, ale přítomnost dalšího člověka by asi nesnesla. Potřebovala se dostat ven na vzduch, a to co nejrychleji, než zkolabuje. „Opravdu," dodala, aby jejímu tvrzení dodala na uvěřitelnosti. Stařence poděkovala za pomoc a sledovala, jak proti svému přesvědčení odchází do jednoho z obchodů, stále se přes rameno otáčející za zesláblou Zoey.

Z kapsy vylovila telefon a konečně vypnula vibrace, které v samém šoku úplně odignorovala. Popadla tašky, doufala, že se jí znovu už nic nerozkutálí, a odebrala se do garáží, kde bylo naštěstí už chladněji, díky tomu se Zoey i mnohem lépe dýchalo. Zkontrolovala hodinky a uvědomila si, že sezení už nemá šanci stihnout, psycholožka sídlila na druhém konci města a při zácpách, které byly v posledních dnech prakticky všude, by dorazila sotva na konec. Zavolala proto do ordinace a s omluvami schůzku přeložila na termín po Vánocích. „Kdyby se vám ale přitížilo, okamžitě volejte," apelovala na ni psycholožka, než telefon položila.

Než dojela domů, byl téměř večer. Matheas doma ještě nebyl a Zoey si tak mohla dovolit spočinout na malou chvíli na gauči a zavřít oči. Jakmile je ale zavřela, cítila nevolnost a svět se kolem ní točil. Zvedla se proto rychle, možná rychleji, než chtěla, protože se jí před očima opět zatemnilo a ona tak spadla zpět do měkkého gauče, který ji úplně pohltil. Na druhý pokus se opatrně postavila na nohy a došla ke dřezu, aby si napustila trochu vody, kterou hned pár doušky vypila. Několika kapkami z kohoutku si svlažila znovu horký obličej, zavřela oči a snažila se zhluboka nadechnout. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek, jedna katastrofičtější než druhá. Byla doma sama, kocoura ráno odvezla zpátky k mámě. Pevně sevřela hranu linky a zhluboka se nadechla. Snažila se myslet na hezké věci, a ne na to, že je tu sama a jestli zkolabuje, Matt ji určitě najde už mrtvou a studenou, ruce a nohy stočené v nepřirozené poloze, jak bude padat nazad... Dopotácela se k lednici a otočila do sebe zbytek pomerančového džusu, který jí padl pod ruku. Zajedla ho sendvičem, který Matt jako téměř pokaždé zapomněl doma, když ráno odcházel do práce. Dnes za něj byla neskutečně ráda, protože jí nejspíš dělil od dalšího zamotání hlavy.

Když už jí bylo o něco lépe, došla do vedlejší místnosti, kde měli společnou pracovnu. Hleděla na zčernalou obrazovku notebooku a zvažovala, jestli má cenu jej vůbec zapínat. Firma měla v zimních měsících tak málo zakázek, že byla ráda, že Mattova práce je stálá a je schopná je uživit oba. Namísto práce se zvedla od stolu, pár kroky došla k oknu, kde stál podstavec s plátnem, na které se už celé měsíce prášilo. Nesáhla na rozdělanou malbu od doby co... Ne, nedovolila si na to pomyslet, nechtěla mít znovu špatnou náladu. Došla místo toho do ložnice a posadila se na ustlanou postel. Dlaní přejela po červeném saténovém povlečení, pořízeném speciálně pro vánoční období, a nechala jej proklouznout mezi prsty. Líbilo se jí, jak je látka lehká a příjemná na dotek. Ošklivé myšlenky se rozplynuly a nezbylo po nich nic než mdlá pachuť v puse.

Ve dveřích se ozvalo rachocení klíče a o chvíli později Mattovo volání na pozdrav. Zoey se rychle zvedla a vyšla manželovi vstříc, ale špatně došlápla, zbortil se jí kotník a ona tak skončila na podlaze.

„Zlato!" volal za ní, když si všiml, že leží na zemi. Pohodil tašky stranou a šel jí pomoci na nohy. „Co to tady děláš? Jsi celá bledá," řekl a lehce se dotkl její tváře. „Jsi ledová. Je ti dobře?"

„Vlastně moc ne," přiznala, než se rozběhla do koupelny a stačila vyzvrátit těch pár soust, které se jí podařilo ze sendviče sníst. „Od rána se necítím moc dobře," volala za ním, když už neměla v žaludku nic, co by se mohlo chtít dostat ven.

„A jedla jsi něco?" ptal se.

„Moc ne," přiznala a snažila se vyhnout jeho pohledu, který vždycky vyzařoval spoustou péče a zároveň strachem o ní. Vždy se po něm cítila akorát provinile, jako by nikdy neudělala dost pro to, aby mohl být v klidu. „Neměla jsem hlad," řekla a pokrčila rameny.

„Myslíš, že by..." začal a Zoey viděla, jak mu vzplanuly oči, zrovna tak jako pokaždé, když v něm zaplál plamínek naděje. Samotnou to od rána nenapadlo takhle napřímo, a teď se ze všech sil snažila nedovolit si tu myšlenku rozvětvit do celé hlavy. Ne znovu.

„Já nevím, Matte," odsekla chladně a stočila oči k plochému břichu. Beznaděj jí začala požírat znovu, stejně tak jako u stojanu s rozmalovaným obrazem, na kterém se posledně snažila zachytit pocity ze započatého těhotenství. Obraz chtěla pověsit do pokojíčku jen co se miminko narodí, aby pak měla vždycky na očích, jaký to byl pocit, nosit to malé pod srdcem. Pak ale po pár týdnech potratila a zakázala si veškeré těšení se, plané naděje, plánování. Snažila se přežít ze dne na den a nezbláznit se. Doktorka ji uklidňovala, byla jí po ruce vždycky, když na ní přišel splín, zrovna tak jako Matt. Bolelo ji vidět ho znovu plného naděje, tímhle jsme si přece už párkrát prošli. Ona to postupně vzdávala, on ne.

„Dobře," řekl. Uvědomil si, že ťal do živého a radši se stáhl. Nechtěl vyvolávat hádku, ne teď, když se Zoey necítila dobře, ale nedokázal se ubránit pomyšlení na to, že by konečně měli na cestě malé. Po více než dvou letech snažení. Pohladil Zoey po tváři, smutně se usmál a došel tiše do kuchyně, kde se dal do vyklízení nákupu, který předtím přinesl.

„Matheasi, počkej," zavolala za ním prosebným tónem, když si uvědomila, jak ho opět ranila. Nadávala si v hlavě za svoji necitlivost, ale zároveň se snažila neupínat na myšlenku, že by mohla být doopravdy znovu těhotná. Chytila ho zezadu kolem pasu a objala ho. „Promiň mi to. Jen je to celé takové..."

„Náročné, já vím. Nezlobím se na tebe, spíš tak na sebe. Na celej tenhle svět, kterej není fér. Nejdřív táta, pak máma... To nemůžeme mít nějaký lepší a snadnější život aspoň my?" zeptal se smutně do prázdna. Zoey si matně vzpomínala na jeho matku, kterou poznala jen chvíli předtím, než měla tu hroznou nehodu. Matt vždycky říkal, že to pro ni bylo lepší než nádor, který ji postupně sžíral, ale přesto viděla, jak je smutný, když už nemá jediného rodiče, na kterého by se mohl obrátit, se kterým by si mohl popovídat. Sama na tom se vztahy s matkou nebyla nejlépe, ale pořád měla někoho, o koho se mohla opřít, komu mohla zavolat, když neměla zrovna co na práci, nebo když potřebovala poradit s pečením, vařením nebo třízením barev do pračky.

„Podaří se to, ano?" utěšila ho a dovolila si tak maličko zadoufat v lepší zítřky. Sama navíc příliš dobře věděla, že to je zrovna to, co teď Matt potřebuje slyšet ze všeho nejvíc. „Nechceš zatím ozdobit stromek? Potřebovala bych skočit ještě pro něco do krámu," navrhla, aby ho vytrhla ze špatné nálady a zatím ho nějak zabavila, než se vrátí. „Koupila jsem nějaké ozdoby, jsou v obýváku." Matt ji pevně objal, políbil ji do vlasů a přikývl.

„To abych se do toho dal," prohlásil příliš nadšeně a pak si povzdechl.

Zoey mezitím vycouvala ze dveří, v předsíni přes sebe přehodila jen kardigan a nasedla do chladného auta a vyrazila zpět do obchoďáku. Poháněla ji naděje, o které věděla, že ji smete jako tsunami, jestli to tentokrát opravdu nevyjde.

Po zaparkování zamířila rovnou do poloprázdné lékárny a poprosila muže za pultem o těhotenský test. Snažila se při tom přihlouple neusmívat, ale naděje je nakažlivá věc, zrovna tak jako mor, který si klestí cestu vaším tělem, až vás úplně rozežere zevnitř. Zoey zahnala chmury a test si přitiskla na prsa, jako by mu tak mohla vtisknout nějakou magickou sílu, a on tak měl větší šanci vyjít podle jejích představ. Cestou se stavila ještě do knihkupectví a koupila knihu, po které Matt už nějakou dobu pokukoval. Lepší nějaký dárek než žádný, pomyslela si.

Doma ignorovala závrať, která se jí snažila znovu zmocnit, rychle se svlékla, znovu si opláchla obličej, zavřela za sebou dveře koupelny, přesto k ní doléhaly tóny koled, které si Matt ke zdobení stromku pustil. Ruka se jí třásla a opakovaně se v duchu okřikovala, že je hloupá, když znovu naivně věří, že to tentokrát vyjde. Nakonec se odhodlala a test si udělala. Na hodinkách nastavila stopky na dvě minuty a na test usilovně zírala a čekala, až se zbarví a oznámí jí to, co celou dobu čekala, a to, že to byl to jen další planý poplach. Přijdou další hodiny terapie, slz a sebelitování. Test se ale po chvíli zbarvil a ukázal dvě čárky. Zoey svou roztřesenou ruku musela chytit druhou rukou, aby si test mohla bez třepání pořádně prohlédnout. Nemohla uvěřit svým očím, jestli jí šálí zrak... I s testem se rozběhla za Mattem, výskající jako malé dítě, v očích ji štípaly slzy.

„Je to tam!" křičela. Matt pohodil světýlka, která se zrovna snažil rozmotat a svou ženu sevřel v náručí, oběma se po tvářích do chvíle kutálely slzy.

„Tentokrát to vyjde, věřím tomu. To je ten nejlepší dárek k Vánocům, Zoey," řekl a znovu se s ní ve vzduchu zatočil. Na knihu, kterou Zoey koupila si v tu chvíli ani nevzpomněla a dovolila si začít konečně plánovat hezčí život, který si oba po tom všem zasloužili.