28.12.2020

„Pane, jste v pořádku? Máte obličej celý od krve," strachovala se sestra. Mávla na kolegu s kolečkovým křeslem a ten dojel až k nim. Pomohla mu na nohy a pak mu pokynula ke křeslu.
„To nebude třeba," řekl Matt a mávl rukou. Hlava se mu zatočila a najednou sestře v duchu děkoval, že nechala křeslo připravit, jelikož by jinak dopadl znovu na zem. Takhle se svalil na koženkový potah, který nepříjemně zavrzal, když si na něm poposedl.

„Vezmu vás na ambulanci, ať se vám lékař podívá na ten nos, ano?" řekla a vezla jej před sebou zasněženým parkem. Pro opuštěného slepce došel jeden ze zdravotních zřízenců a pokračovali dál v procházce. Matt se na něj usmál, když ho míjel, ale až později mu došlo, že ho muž vlastně nemohl vidět.

„Nemáte to zlomené. Vůbec nevím, odkud se ta krev mohla vzít," řekl doktor, (podle nakřivo připíchnuté jmenovky na plášti pan Hamilton) založil si ruce na prsou a obdivně Matta pozoroval. Pak mu lehce nazdvihl hlavu a znovu si nos prohlédl. Ohmatal jej, chvílemi docela silně, ale Matt žádnou bolest necítil. „Musíme udělat víc vyšetření, ať víme, co to krvácení způsobilo. Mohlo by to být něco závažnějšího. Už se vám to někdy předtím stalo? Krvácení z nosu, mdloby, nevolnost?" řekl a zadíval se do desek s dokumenty. Jak Matt vrtěl hlavou, průběžně odškrtával různé možnosti. Začít mu tu vyprávět o cestování časem, tak mě ještě dnes hospitalizují na psychině. Nene, tohle si budu muset vyřešit sám.

„Každému přece někdy teče krev, ne? Heleďte se, nechci tu mrhat vaším cenným časem. Venku čekají lidé, kteří potřebují pomoc víc," řekl a začal se zvedat, ale lékař ho sjel pohledem. „Víte, chvíli předtím, než jsem sebou seknul, mi sdělili, že mi zemřela matka," řekl a hlas se mu zachvěl, když to slovo na zet vylovil nahlas. Lékař se při těch slovech otočil na sestru a hodil po ní pohoršeným výrazem, který říkal Jakto, že o tomhle nevím? Sestra se tvářila polekaně a nedopatřením převrhla nějaké lahvičky s léky.

„Chápu. Velice mě mrzí vaše ztráta. Ano, to by mohlo být samozřejmě tím," řekl a prsty si promnul bradu. Pod očima mu zely temně fialové kruhy a zdálo se, že jeho směna měla skončit už před několika hodinami. Z toho, jak po nemocnici lékaři pobíhali z místa na místo bylo jasné, že trpí nedostatkem lidí, a tak někteří dělají dvojité, ne-li trojité směny. „Myslím, že můžete jít. Kdyby se vám ale přitížilo, určitě se sem vraťte a uděláme ta vyšetření," řekl a věnoval Mattovi ještě jeden soucitný pohled.

Matheas se zvedl z polstrovaného lehátka pokrytého papírovou utěrkou, která zašustila, pokaždé, když se člověk pohnul. Prošel několika dveřmi, než se zjevil zpět v čekárně. Přišlo mu, že ji opustil před mnoha hodinami, přitom podle hodin, které visely nad recepcí, neutekla víc než jedna. Zoey našel schoulenou na sedačce, vedle zhrouceného Hanka, který stále proléval slzy. „Matte!" vypískla a postavila se, aby ho objala. Uslzené tváře měla celé černé od řasenky, která se rozpila. „Je mi to tolik líto. Co se ti to stalo s nosem? Máš ho celý zarudlý. To je krev?" vyděsila se, když si všimla rudého fleku na jeho kabátu.

„To teď počká, Zoey. Pak ti to vysvětlím. Teda vlastně klidně hned, stejně to zapomeneš," vysvětloval zmatečně. „Pojď někam, kde je větší klid," řekl, když se ohlédl po čekárně, která předtím nebyla tak narvaná lidmi. Matku s plačícím miminkem nikde nezahlédl, ale starší pán s převázanou rukou seděl na lavičce pořád.

Vzal Zoey za ruku a odvedl ji do chodby, kde kupodivu fungovaly všechny zářivky tak, jak měly. Neblikala ani jediná, což bylo v téhle části budovy zdá se dost výjimečné. Byli sami.

„Měl bych začít od začátku. Prvně jsme spolu mluvili někdy v listopadu, ne? Vadily mi tvoje vlasy knize," řekl a Zoey přikývla a pak se zahihňala. Potěšilo ji, že si přesně vybavoval jejich první rozhovor. „Předtím jsme spolu někdy mluvili?" Zavrtěla hlavou. „Myslel jsem si to. Asi se ptáš, proč jsme spolu nikdy nemluvili, když si spolu teď tak hezky rozumíme. Sám to nevím, ale nikdy jsem o nějaké vztahy se spolužáky neusiloval, většinou si s nikým nesednu, tak nejspíš proto. Jde o to, že kdybych se nevrátil v čase, vůbec bych tě nepoznal. Ten večer v únoru, kdy jsem se nudil na plese a chystal se domů, zhroutil jsem se a probudil se v listopadu. Neptej se mě, jak se to stalo, protože fakt netuším a pořád mi to přijde zatraceně zvrácený a neuvěřitelný. Jak v nějakým sci-fi filmu," řekl a znovu se nadechl, aby pokračoval. „V únoru jsi byla už pár dní pohřešovaná, ale v listopadu ne. Usoudil jsem, že vesmír asi chtěl, abych přišel na to, co se s tebou stalo, ale já tě potřeboval nejdřív poznat, vždyť jsem o tobě vůbec nic nevěděl, proboha. Chtěl jsem ti to všechno dávno říct a zjistit, kam jsi to utekla, respektive teprv utečeš, ale jakmile jsem se komukoli, byť je slovem zmínil o návratu v čase, byl jsem zase na začátku, čas se vrátil," řekl a projel si prsty mezi vlasy. Pozoroval, že Zoey se před ním postupně začíná vytrácet, že celá chodba nějak bledne. „Postupně jsem se do tebe zamiloval a soudě dle dneška, vím, že asi i ty do mě. Co chci říct je, že se potřebuju vrátit ještě jednou, proto ti to tu celé vykládám. Věřím, že můžu zachránit jak tebe, tak i mamku," řekl s nadšením v hlase. Zoey na něj zírala jako na šílence. „Miluju tě, Zoey, a doufám, že si tohle zopakujeme, až se vrátím," řekl a vášnivě ji políbil. Pak se vše rozplynulo.