„Takže, co po tobě chtějí?" ptá se chraplavým hlasem Daeron, když přicházím k rybníku, na jehož břehu sedí. Vždycky si dává pozor na své okolí.

„Proč by měli něco chtít?"

„Protože jestli jsi jim neřekl to, co po tobě chtěli, abys jim řekl, tak tě určitě začali vydírat. Hádám, že to vede ta mrcha Amanda a nejspíš vyhrožuje přes Deonteovu rodinu."

„Bingo, vyhráváš hlavní cenu," bručím. „Proč si chtěl zabít Browna?" Nemám náladu chodit kolem horké kaše, přímočarost bude nejlepší způsob.

„Tak takhle na mě," směje se, ale jeho obličej najednou zvážní a tváří se stejně chladně, jako když mluvil s Amandou. „Copak to není zjevné? Hlupáku."

„Nemám čas na dohadování."

„Snad si nemyslíš, že ti to jen tak vyklopím. Začne to důvodem proč a skončí jmény všech, kteří mi pomáhali. To se nikdy nestane."

„Nemyslím. Doufám v to," zatínám ruce v pěst.

„A když ne?" povytahuje obočí a v očích se mu zlověstně blýská.

„Zkusím tě přinutit."

„Sám víš, že to nepůjde. Máš sílu a střílet umíš, ale to je tak všechno."

Má pravdu. Nemám proti němu absolutně žádnou páku. Navíc vypadá, že bude mlčet i přes svou vlastní mrtvolu.

„Ty to pro Karli a ostatní neuděláš, že ne?" Všiml jsem si, že za tři týdny, co tady je, mu právě ona padla do oka. Nechoval se k ní tak chladně a odtažitě. Kamarádstvím se ale jejich vztah dá nazvat jen těžko, jen ji toleruje nejvíc z nás všech.

„Ne, neudělám."

Jeho slova prořezávají vlažný vzduch a zabodávají se mi do kůže.

„Jak chceš," odsekávám a mám v úmyslu odejít. Rovnou k plotu, aby mě někdo odvedl k Amandě. Cestou si prostě něco vymyslím. Něco hodně důvěryhodného. Už po pár krocích vím, že je to unáhlená reakce. Ale raději budu žít s pocitem, že jsem lhář a udavač, než aby kvůli mně zemřeli ti, na kterých mi záleží.

„Kam jako jdeš?! Všechno vyklopit Amandě?" volá Daeron a dobíhá mě. Ignoruju ho, takže mě hrubě popadá za loket a nutí zastavit. „Jestli uděláš ještě krok, přísahám, že ti zlámu nohu, třeba i obě."

Co to tady vlastně děláme?

„Podívej se na to takhle," vydechuju všechen vzduch a pořádně se znovu nadechuju. Všechny emoce zatlačuju do pozadí své mysli. Silné city jsou pro Daritiany ‚nebezpečné'. Nemůžeme prožívat city jako pozemšťané. Jakmile jednou začneme nenávidět, máme to navždy. Stejně jako s láskou. Zamilujeme se jen jednou, proto je velmi důležité ovládat se. Já Daerona nechci začít nenávidět. Ne teď. „Pokud za Amandou nepřijdu s nějakou informací, nechá popravit Karli. A ona bude jen první z mnoha. Před chvílí si řekl, že nikdy nepotopíš ty, co v tom jeli s tebou. Já ti zase říkám, že tohle se stát nesmí."

„Nejsem bezcitnej barbar," usmívá se najednou. „Prostě si přiznej, že útěk je to nejlepší, co můžeš udělat. Ty i ostatní."

„Chceš je vzít s sebou?"

„Už ti to zapaluje? Větší blbost jsem v životě asi neudělal. Jenomže ty se bez nich nehneš, což trochu komplikuje situaci. Navíc by mě nejspíš trochu hryzalo svědomí kvůli Karli a těm dětem. Máš jen tři možné scénáře, co se s tebou může stát. Buď zůstaneš a popraví tě, nebo utečeš se mnou. Druhá varianta pak nabízí dvě řešení. Chytí nás a stejně zabijou, nebo se nám podaří zdrhnout. Třicet tři procent na přežití není málo. Tady je vaše procento přežití na nule."

„Nejde to," odmítám ho. Nemůžu riskovat, že nás všechny chytí při útěku.

„Jak myslíš. Za tři dny odtud odcházím. Do tý doby si to rozmysli."

***

Další den je většina obyvatel směrována do vesnice pozemšťanů.

Naše vesnice je celá obehnaná vysokým plotem s elektřinou. Jsme tu drženi jako zvířata v kleci. A hned za tou klecí si lidé stejného vzhledu, ale jiného původu, dělají, co se jim zlíbí. Jsou svobodní a my na ně můžeme akorát skrze plot koukat.

Když pozemšťané už nějakou dobu byli na Daritii, samozřejmě zkoumali, čím se od nich lišíme. Dlouho se jim nedařilo nic objevit, fyzicky vypadáme úplně stejně, jako lidé, jen s trochu lepší imunitou. Skutečné rozdíly jsou neviditelné. Hlavně co se nenávisti a lásky týká. Jsou to nejsilnější city, a když je k někomu pocítíte, mělo by to trvat navždycky. A taky že jo. Což ovšem neznamená, že osoba, vůči které cit chováte, to má s vámi stejně. Proto si lidé na Daritii tak opatrně volí své partnery.

Ale není to všechno. Je mezi námi další rozdíl, kterého se snažili pozemšťané zneužít. Jsou to naše sliby. Když něco slíbíme, musíme slib splnit. Jednoduše ho nejde porušit, něco uvnitř vás sváže a nepustí. Lidé ze Země prvních pár týdnů zkoušeli Daritiany nutit slíbit, že budou na slovo poslouchat a nikdy se proti nim neobrátí, ale většina Daritianů něco takového odmítlo. Pod přísahou je jen málo lidí, většina by radši zemřela. Proto ty ploty. Než by přinutili ke slibu každého, nejspíš by tady moc Daritianů nezbylo.

Dozvídáme se, že Amanda bude za tři dny slavit narozeniny a z nějakého neznámého důvodu se je rozhodla slavit tady. Jen já a Daeron víme, že tím důvodem je on, já a informace, které chce. Žádná náctiletá holka by si nevybrala slavit narozeniny na vesnici místo hlavního města, kdyby měla možnost.

Ženy a dívky posílají do vily kvůli úklidu a práci v kuchyních.

Ostatní zůstávají venku, kde pod drobnohledem vojáků stavíme jakési tribuny a podium. Má to být velká sláva, osmnácté narozeniny dcery objevitele Daritie musí oslavit všichni důležití úředníci a známí lidé.

Odpoledne pak nosíme židle a stoly, stavíme obrovské stany, které hosty skryjí před žárem Andrioly.

Po odpolední práci se naprosto vyčerpaný vracím domů. Vzduch je těžký, horký a špatně se dýchá. Za chvíli začnou lidé kolabovat a nastane jedno z nejhorších období v roce.

Už u domu se mě ale zmocňuje špatný pocit. Slyším trhané vzlyky Naerys a Petyra. Přicházím dovnitř a nemýlím se. Oba pláčou jako smyslů zbavení, Mychel sedí na židli a nepřítomně kouká před sebe. Deonte je pryč a Daeron stojí opřený o stěnu. Se založenýma rukama sleduje ty tři. Oči má zachmuřené, skoro snad... lítostivé?

„Co se stalo?" protrhávám ticho, které do teď rušil jenom pláč. Nikdo neodpovídá, jenom Daeron je natolik ochotný, aby mě propíchl nevraživým pohledem. Ale v jeho očích je i něco jiného, než typické pohrdání. „Mycheli? Co je? Kde je Deonte?"

Nic. Odpovědí je mi pouze jeho zírání do zdi. V očích se mu lesknou slzy.

„Pojď ven," ozývá se Daeron a ukazuje ke dveřím. Bez řečí vycházíme z chatrče a jdeme k rybníku, z doslechu těch tří. „Asi si sedni."

Polévá mě strach. V hlavě mi začíná znít výstražná siréna. Ten neblahý pocit není jen kvůli únavě.

„Mluv," drtím skrz zuby.

„Máš u sebe něco, čím bys mi mohl přivodit smrtelné zranění?"

„Už se sakra vyžvejkni!"

„Fajn, chtěl jsem to udělat citlivě, ale ty očividně nechceš spolupracovat, takže se pojede podle mého. Za hodinu popraví Karli." Na chvíli mám pocit, že mi přestává bušit srdce. Jenomže pak cítím tak ostré údery, až mě začíná bolet hrudník.

„Cože?" Tohle jediné slovo ze sebe soukám s poslední nutnou dávkou sebeovládání.

„Něco se posralo a-" Dávám mu tu nejsilnější ránu, jaký jsem schopný.

Daeron se bohužel zvládá udržet na nohách a hřbetem ruky si utírá pramínek krve, který mu vytéká z nosu. Kouká na mě s udiveným pohledem, nečekal, že bych ho mohl praštit. Moje ruka a mysl volají po další ráně.

„Proč?"

„Prý něco ukradla Amandě..."

„To je směšný! To by nikdy neudělala."

„Já vím. Proto mi ty musíš říct, proč jí chtějí zabít," dívá se na mě a vypadá, že na chvíli není bezcitný pitomec.

„Vždyť já..." Obrazy se mi v hlavě začínají přehrávat jako bych rychle četl knihu. Snažím se přemýšlet, aniž by se mě zmocňoval vztek. „Viděla ji. Amanda mi nabízela peníze za to, když řeknu, proč si chtěl zabít jejího otce. Karli to asi viděla."

„Proč jsi to neřekl?!" vyštěkne. Jeho ostrý dotaz mě zasahuje stejně účinně, jako by mi měl vrazit nůž do zad.

Je to moje vina?

„Měli jsme vypadnout už včera," pronáší do ticha klidné noci. Jen samé teorie.

Já nemám náladu ani chuť ho poslouchat. Obracím se a odcházím zpátky do chatrče, kde se mi kolem krku vrhá Naerys. Člověk by nevěřil, jak pevný stisk může mít dvanáctiletá dívka. Obličej mi boří do košile a usedavě pláče.

Já necítím vůbec nic. Žádné slzy nepřicházejí, ač bych je čekal jako první. Mám pocit, jako by někdo do mě udělal ohromnou díru.

Myslel jsem, že vím, co znamená absolutní beznaděj. Teď je to ale něco daleko za tím.

Nejsme svobodní, ale máme jeden druhého. V těžkých časech se mezi lidmi vytváří ohromně pevná pouta. Snažíte se své milované chránit, staráte se, aby měli co jíst, navzájem se podporujete. Nejhorší, co pozemšťané můžou udělat, je vzít vám takového člověka, přetrhat všechny ty vazby.

A přinutit vás dívat se.

***

Za hodinu všichni stojíme shromáždění na náměstí. Celá vesnice upíná zraky na malé podium a čeká, co se bude dít. Pravdu ví jen skutečně málo lidí. Já s Naerys stojím až úplně vzadu. Už nebrečí, ale pořád se mě drží železným stiskem a odmítá se pustit. Jediný, kdo na náměstí chybí, je Petyr. Nechápu, jak se to Daeronovi povedlo, ale zůstal s ním doma, aniž by se po něm vojáci sháněli.

Se zničeným výrazem sleduju, jak Karli vedou po schodech na podium. Ruce má spoutané za zády, nepláče a vypadá, že jí neukápla jediná slza.

Všichni naráz lapají po dechu. Navzájem se zná celá vesnice a nikdo nechápe, z čeho je obviněná. Vědí, že by neudělala nic špatného, čím by si vysloužila takový trest.

Rozhlížím se kolem sebe. Na každém kroku jsou vojáci, kteří sledují všechny vesničany. Jsou ostražití, ale jiným způsobem, než jindy. Jejich oči těkají z jednoho na druhého, prohlíží si nás a soustředí se. Jako by měli strach. Strach z nás.

Na podium přichází voják, jehož obličej je zahalený v masce.

Nabíjí zbraň.

Nikdo ani nedutá, slyšet lze pouze jenom jednotlivé nádechy a teplý vítr, který po ulicích honí prach a písek.

Nechci vidět, jak ji zastřelí. Ale nemůžu z Karli spustit oči.

Na podium se najednou vrhá několik lidí. Může jich být deset, patnáct. Skáčou po vojácích kolem a je to jenom vteřina, kdy muži v uniformách reagují. Začínají střílet do vzduchu a mlátit kolem sebe obušky. Stačí pár výstřelů a dav se zase uklidňuje. Ten maličký plamínek vzdoru téměř okamžitě zadupali do země.

Pár vteřin je naprosté ticho. Jenomže pak se ozývá hlas starší ženy.

„Bratři zvedněte hlavy
Narovnejte zbitá záda
Sroťte celé davy
Neohýbejte se pro pána!"

Báseň zakázaná víc, než cokoli jiného. Vznikla krátce po kolonizaci.

Voják vedle ženy zvedá obušek. Stařenka se ale odmítá nechat zastrašit, k jejímu hlasu se přidávají další, silnější.

„Ať se třese národa našeho vrah
Spusťme náš spravedlivý hněv
Ať zachvátí ho mocný strach
Už nebude zbytečně téct naše krev!"

„Nešetřete jej
Jako nešetřil on nás
Bijte jej
Jako bil on nás."

„Nikdo nesmí na nás ruku vztáhnout
Kdo se toho opováží
Na ně se budou masy hrnout
Naše síla je na kolena posráží!"

„Úlohy budou otočeny
Ti, kdož mocní dřív byli
Budou sami zotročeni
Budou žít, jak my jsme žili!"

Všichni ti, kteří se dostali na podium, jsou už zase dole. Deonte a Mychel stojí úplně vepředu a pokouší se probojovat přes zástup vojáků, ale všichni se najednou přestávají hýbat. Jako by vycítili ten moment. Lidé kolem nestíhají říct poslední, nejdůležitější sloku.

Naerys začíná znovu plakat a já ji hladím po vlasech.

Dívám se na Karli. Zachytávám zoufalý pohled jejích očí a ona lehce kroutí hlavou.

Pak vzduch prořezává další výstřel. Je ale jiný, než ostatní. Po tomto výstřelu se Karlino tělo hroutí na dřevěné podium. Odvracím se a tisknu k sobě Naerys víc.

Ten chlap zabil Karli. Ale zároveň vystřelil do nás všech.

„Už je dobře," říkám dívence a ona jen přikyvuje. „Je konec."

Ale to se zatraceně mýlím.

Na podiu se objevuje nejspíš vysoko postavený muž a znovu několikrát vystřeluje do vzduchu. Trochu se přikrčuju, tolik se střílelo naposledy při kolonizaci.

„Všichni na kolena! Hned!" řve a vojáci do nás okamžitě začínají strkat, abychom splnili rozkaz. „Tohle jste neměli dělat." Všímám si, že dva muže v uniformách nakládají na nosítka a odnášejí pryč.

Odneseme si to všichni.

„Ruce nahoru! Jestli se někdo z vás jenom pohne, nebo dá ruce dolů, chcípnete! A je mi jedno, kolik vás bude, i kdybych měl nahradit všechny z týhle posraný vesnice!" Nikde nevidím Andropova. To on by tu měl rozkazovat. Tak proč ho zastupuje tenhle šašek?

Žár Andrioly je spalující i krátce před jejím západem. Je jen smůla, že v tomto ročním období zapadá Andriola až tak pozdě. Spousta lidí kolem mě pláče, ale nikdo se zatím neodvážil spustit ruce dolů. Naerys se opírá o mě, takže mám jistotu, že je v bezpečí.

„Zvedni ty ruce pořádně!" prochází voják mezi námi. Dívce, které to říká, může být tak čtrnáct let. Při pohledu na ni se mě zmocňuje vztek. Tak strašný vztek.

„Naerys, poslouchej mě," nakláním se k blondýnce. „Teď to budeš muset chvíli zvládnout sama, ano? Jenom na chviličku." Cítím, jak se od mého ramene odlepují dětské ruce. Voják kolem nás prochází bez povšimnutí a já si můžu na chvíli oddechnout.

„To už by mohlo stačit," slyším říkat muže, který převzal vedení místo Andropova.

„Já si naopak myslím, že potřebují víc. Pošli domů ženy a děti, ostatní ať zůstanou přes noc."

Tenhle rozhovor byl pro moje uši a pár dalších v okolí. Následující slova voják už křičí: „Všechny děti a ženy, ať okamžitě opustí náměstí, vraťte se do svých domovů. Hněte sebou, pohyb!"

„Joelli, pojď se mnou," prosí mě Naerys plačtivě.

„Nemůžu, musím tady být. Určitě nás taky brzy pustí," pokouším se o ten nejpovzbudivější úsměv. „Jdi domů, je tam Petyr s Daeronem." Ona neochotně přikyvuje a rozbíhá se směrem pryč z náměstí. Teď, když je tady míň lidí, se snažím najít Mychela a Deonteho, ale zdá se tady nejsou. Museli je někam odvést.

„Pane?"

„Vymlaťte jim ten vzdor z hlavy."

Následující hodina je ta nejdelší v mém životě. Kdykoli někdo z vesničanů spustí ruce, vojáci ho před zraky ostatních zmlátí a donutí pokračovat. Je jim úplně jedno, co s námi bude. Mají rozkazy a ty plní.

Během času, který uplynul, snad po tisící pomýšlím, že to tady nemůžu vydržet. Už teď mám ruce v jednom ohni. Pokaždé, když už se nedá bolest snášet a já chci povolit, stačí pohlédnout na podium. Karli tam stále leží. Pohled na ni mi vždy do krve vlije další odhodlání vydržet. Musím. Abych si mohl dojít pro pomstu. Teď už nezáleží na tom, jestli utečeme nebo ne.

Vím jedno.

Amandě to vrátím.

V dálce se ozývá zahřmění a brzy se z nebe začínají snášet kapky deště. Nejdřív prší jemně, ale brzy nás všechny začíná bičovat neúprosný liják.

„Vstaňte!" Voják pomocí malého přístroje zvládá překřičet burácení deště a na nohy se zvedá několik desítek lidí. Očima pátrám po tmavých siluetách uniformovaných a ozbrojených mužů. Rychle na naší část Daritie padla tma. Všude je samá hlídka. Není kam utéct. „Na zem!" Všichni reagujeme zpomaleně, ale nakonec se stejně válíme v jakémsi bahně, které vytvořil déšť, písek a prach. „Vstát! Na zem!" Nedá se stíhat. Po asi deseti minutách zase klečíme a držíme ruce ve vzduchu.

Zavírám oči a snažím se myslet na dobu před kolonizací, na něco hezkého. Ta největší bolest dávno ustoupila. Čekám jen, kdy budeme moct jít domů. Po čase jsou i pozemšťané unavení a zdeptaní kvůli špatnému počasí. Raději se drží schovaní pod střechami domů, než aby mezi námi chodili a kontrolovali, jestli plníme, co máme. Všem to brzy dochází a využívají nepozornost unavených pozemšťanů.

Netroufám si odhadnout, kolik času uběhlo. Ale jakmile oblohu protíná první blesk, posílají nás domů. Velmi neradi, ale sami chápou, že teď si nemůžou dovolit ztratit tolik lidí, nikdy nestihnou dokončit přípravy Amandiny oslavy. Nedovolí si nechat nás venku při takové bouři.

Úplně zničený se vláčím do chatrče. V životě jsem se necítil tak unavený. Ruce se mi třesou a každý nepatrný pohyb bolí. Ale nejspíš je to nic oproti tomu, co cítí Deonte a Mychel. Oba sedí u stolu a koukají před sebe. Jsou trochu potlučení, ale očividně se vyhnuli té výchovné lekci, jakou jsem podstoupil já. Celý promočený se zmáhám akorát k tomu, abych se převlékl do suchého.

Deonte je bledý jako stěna, vypadá jak tělo bez duše. Oči má až děsivě chladné a prázdné. Mychel alespoň brečel. Ale Deonte ne. On je tak zničený, že ani to nedokáže. On jako otec Karli musí cítit tu největší bolest.

Naerys usnula na židli vedle svého táty, očividně se od něj nechtěla hnout. Přenáším ji do pokoje, kde spí Petyr. Vracím se zpátky do kuchyně. Chci těm dvěma něco říct, ale nemám co. Žádná slova nedokážou zmírnit zármutek. Při pohledu na ně se zdá, že všechna naděje na lepší svět zmizela. Zničili ji ve stejnou chvíli, kdy zazněl výstřel, který Karli zabil.

Něco se změnilo, uvědomuju si.

Vytahuju se na trámy a tam nacházím Daerona, který se pokouší do nádob chytat vodu, která prosakuje skrze střechu.

„Jdu s tebou," říkám rozhodně.

„Fajn," přikyvuje, aniž by se na mě podíval. „Zítra kolem půlnoci vyrážíme."

„Ale nejdeme sami."

Taková zlomová kapitola, řekla bych. Joell se už rozhoupal a já přísahám, že na chvíli končím s vražděním. Do další kapitoly, ale tam už by to neměl odnést nikdo hodný. Díky za těch pár z vás, co Volání svobody čtete, moc si toho vážím.  Buďte k sobě i ke svým blízkým hodní a přátelští, i když nás někdy štvou. Nikdy nevíte, kdy je to naposledy. ♥ 

Když už je po recenzi, tak snad to věnování nebude vypadat tolik vlezle... ehm. Kdyby jo, dejte vědět. Mějte se krásně, pište a usmívejte se.