Kupodivu se ten večer nic neděje. Žádné tresty za nesplněnou práci. Po nikom nic dalšího nechtějí.

Je to zvláštní.

Sedím obkročmo na židli čelem k opěradlu a Karli mi na záda pokládá mokré utěrky. Krásně to chladí a mně se trochu ulevuje od bodavé bolesti, která mi do zad vjíždí při sebemenším pohybu. Karli mi sdělila pouze to, že mám na zádech nějaké modřiny. Už mockrát jsem viděl následky něčeho podobného, a jen modřiny z toho nebyly, ale nebudu to víc řešit. Nemám jak.

Opatrně se zvedám a koušu do jazyka, abych obličej nekřivil bolestí. S velikou námahou se vytahuju na trámy a dostávám se na naši provizorní půdu, kde otec spí. Nevypadá ani o trochu líp, celý se třese a na dotek je vařící. Snažíme se mu dávat studené zábaly, ale nezabírají.

„Tati?" šeptám potichu a lehce s ním třesu. On však nic neříká, nereaguje. Mučednicky vzdychám a posílám tichou prosbu ve svém rodném jazyce směrem k obloze, na které září dva měsíce - Isidorius a Sarwar, na které vidím díky dírám ve střeše. Chvíli naivně čekám, že se třeba ozve spravedlnost a otec se uzdraví, ale on dál jen tiše oddechuje. Dýchání mu začalo dělat potíže asi před třemi dny a já začínám mít vážné obavy.

Zase slézám dolů. Deonte zrovna rozdává druhou polovinu chleba a poslouchá vyprávění Naerys ze školy.

Daritijština je sice zakázaná, ale nikdo z obyvatel Daritie si nepřeje, aby úplně zanikla. Když jsme si na sto procent jistí, že nás nikdo neodposlouchává, Deonte rychle tichým hlasem přepne na naši mateřskou řeč. Naerys i Petyr vědí, že jí mluvit smí jenom doma a jen někdy. Je to jedna věc, kterou nám pozemšťané vzít nemohou. Svým způsobem porušujeme zákony, ale já si připadám, že alespoň takhle bojujeme proti tomuto zvrácenému systému.

„Tak co?" zajímá se Deonte a otáčí se ke mně.

„Jíst nebude," vrtím hlavou. Začíná mi docházet jedna děsivá skutečnost. Mozek chápe, co se děje, ale srdce si to odmítá přiznat.

„Jak je mu?"

„Jak to mám vědět?!" utrhuju se na něj. „Nevím, jasný! Vůbec mě nevnímá." Všichni v tu chvíli na mě koukají soucitným pohledem plným lítosti. „On nezemře!" oznamuju jim hlasitě.

„Joelli..."

„Ne-zem-ře!" hláskuju pomalu, aby mi rozuměli. Aby mi rozuměli všichni. Věnuju jim pohled, kterým je upozorňuju, ať se ani nepokouší mě přesvědčovat o jiné možnosti. Beru si svůj kus chleba a znovu se dostávám na půdu.

Sedám si vedle otce a čekám, až všichni půjdou spát. Jsem neskutečně utahaný, ale něco mě drží při vědomí – představa, že by otec mohl zemřít ve spánku a já si jako největší blázen myslím, že tomu zabráním, když se posadím vedle.

Sedím namáčknutý v rohu a oči se mi začínají zavírat. Vím o sobě, že jsem schopný vsedě i usnout, ale oklepávám se a znovu oči dokořán otevírám. Dělám pár prudších pohybů a v zádech se ozývá bolest, která mě zase naplno probouzí.

Poslouchám, jak otec oddechuje, když najednou se jeho ruka dotýká té mojí.

„Tati? Tati?!" šeptám a nakláním se k němu.

„Joelli," chrčí a bezmoc v jeho hlase mě zasahuje jako rána pěstí. „Musíš..."

„Co? Co musím?"

„Klíč," vydává ze sebe. Blouzní, dochází mi. Jenomže on pokračuje a jeho slova dávají smysl: „Berou lidem... svobodu. Ale nehorší věc je, že nám vzali naději. Nenech si ji vzít. Prosím," šeptá a jeho tělem začíná otřásat ošklivý kašel. Trvá skoro minutu, než se znovu pořádně nadechuje.

„Ale..."

„Prosím!" Jeho hlas zní naléhavěji a ruku mi tiskne silněji, než bych čekal, že bude v tomto stavu schopen. „Nedovol jim, aby tě připravili o naději. Je to jediná věc... mocnější než strach." Je to jenom vteřina, když najednou cítím ostrou bolest v dlani. Prudce se vytrhávám, ale je to jenom instinkt. Prohlížím si dlaň, na které se začíná objevovat stružka krve. Všímám si, že otec v ruce svírá malý nůž a já nevím, co dělat.

On mě schválně zranil? Kde to vzal? Připravuje ho nemoc o rozum?

„Podej mi ruku," chraptí a já mu podávám tu zdravou, on ale vyčerpaně kroutí hlavou. Natahuju k němu tedy levou ruku a on mi až bolestivě začíná svírat zápěstí. Něco studeného mi tiskne do dlaně a já ve světle Isidoria a Sarwara poznávám, že jde o něco kovového, co je zavěšené na šňůrce z kůže. „Schovej si to. Je to moc důležité." Po těchto slovech jeho stisk ochabuje, obrací se na bok a zase usíná.

Utírám přívěšek zašpiněný od krve do košile a ránu na dlani si obvazuju kusem látky. Věc, kterou mi otec dal, si dávám kolem krku a zastrkávám pod košili, zítra budu mít hodně času prozkoumat, co je to.

Spánku se bráním ještě nějakou dobu, ale nakonec stejně usínám. Na rozdíl od pozemšťanů můžeme svoje sny zcela ovládat a můžeme si nechat zdát, o čem jen chceme. Schopnost ovládat sny přichází s věkem, tudíž malé děti se svými sny nezmůžou nic. Dřív jsem ve ‚snech' cestoval do dob před kolonizací, ale to jsem se rychle odnaučil. Člověka to ničí. Je to tak dva roky, co jsem zaslechl jednoho vojáka, jak se svým kolegům chlubil, že spal a zároveň byl při vědomí. Říkal tomu lucidní snění a vychvaloval se, jak kdyby uskutečnil nějaký převratný objev. Musel jsem Mychela tenkrát hodně krotit, aby se nesmál moc nahlas. Říct tomu vojákovi, že většina patnáctiletých dětí z Daritie si může se sny dělat, co chce... nebyl by nadšený.

Probouzí mě neurvalé bušení na dveře. Prudce sebou trhám a bouchám se hlavou o jeden z mnoha sloupků, které drží střechu.

„Otevřete! Okamžitě!" řvou vojáci zvenku. Co nejopatrněji, ale zároveň nejrychleji se snažím slézt z trámů, abych jim mohl otevřít, ale Mychel mě stíhá předběhnout. Na nohách je i Deonte. Karli, Naerys a Petyr zůstávají zalezlí, i když pochybuju o tom, že spí.

Mychel otevírá dveře a dovnitř vstupuje velitel zdejšího oddílu vojáků. Odpovídá za všechno, co se tady stane, především abychom plnili zadanou práci a chovali se, jak nám přísluší.

„Theoddoc Aklssor je kde?!" vyštěkává velitel a přejíždí nás očima. Polévá mě ledová sprcha. Chtějí mého otce. Jestli zjistí, že není při sobě, že nemůže pracovat, že...

„Spí," odpovídá pokorně Deonte, „pokud jde o nějaké zdravotní potíže, jeho syn se o to postará - jsem si tím jistý, viď Joelli?"

„Cože?" valím na něj oči, protože přicházím prakticky o všechno, co říkal. Ale vidím na něm, že se čeká souhlas. „Jo, jistě." Velitel mhouří oči a studuje Deonteho. Mychel se raději dívá jinam a všechnu svou nenávist filtruje tím, že zatíná ruce v pěst.

„Co je s Theoddocem?"

„Dneska se mu udělalo špatně z horka a trochu blouzní. Nic, co by přes noc nevyležel, zvláště když se trochu ochladí," ukazuje Deonte na trámy, kde spí můj otec.

„Dobře," souhlasí velitel a já se pokouším nedávat najevo, jak se mi ulevuje. „Ty půjdeš taky," ukazuje velitel na Mychela.

„Půjdu raději já, můj syn..."

„Drž hubu!" vrčí velitel a Deonte skutečně utichá. Jeho oči ale mluví za něj, prosí syna, aby se ovládal a neudělal nějakou hloupost. „A vy dva pohněte, nemám na vás celou noc." S Mychelem vycházíme ven a já se nadechuje vlažného vzduchu.

„Co to má znamenat?" ptá se mě Mychel tiše.

„Prostě buď zticha, nic nám neudělají," oznamuju potichu a doufám, že mám pravdu. Taky by se to mohlo pořádně zvrtnout. Sice se to ještě nestalo, ale jak pozemšťané rádi říkají, všechno jednou poprvé.

Můj otec se vyučil lékařem ve městě, až po škole se s mou matkou přestěhovali na venkov. Byl a zůstal jediným člověkem ve vesnici, který umí pořádně lidi léčit. A i teď, když někdo onemocní, chodí lidé za ním. Dokonce i pozemšťané, protože často chytnou nemoci, proti kterým jsme my imunní. Jsou tady deset let a mají ohromně pokročilou techniku – ale na to, aby se vypořádali se všemi nástrahami, je jedno desetiletí zatraceně málo. Ale ‚oplácí' nám stejnou mincí. I oni sem přivlekli spoustu pro nás neznámých nemocí. Vždy jsem chodil s ním. Ale ne proto, že bych chtěl já nebo táta. Vojáci mě brali něco jako pojistku, aby otce nenapadlo nemocným ještě víc přitížit jako pomstu. A díky tomu jsem získal pár vědomostí, které se můžou do budoucna hodit.

Stejně jako kdysi brávali mě, tak teď si jako svou ‚pojistku' vzali Mychela. I když pro ně nepředstavujeme skoro žádnou hrozbu, mají strach a teď nás potřebují. Dávno mi došlo, že velmi neradi žádají o pomoc, musí to pro ně být ponižující. Ale jestli je Daritie jenom z poloviny tak rozmanitá, jak jsem slyšel o Zemi, tak i jediné kousnutí malého hmyzu může znamenat smrt. Otec samozřejmě umí léčit Daritiany. Za pochodu se ale naučil dost o léčbě pozemšťanů, kteří se nakazili našimi nemocemi, pokousalo je naše zvíře nebo otrávila naše rostlina. Z poloviny případů šlo o metodu ‚pokus a omyl'. Musím uznat, že takhle zpětně byl táta poměrně úspěšný, ale pár pozemšťanů mu pod rukama zemřelo. Kdyby byl běžný Daritian a způsobil smrt někoho ze Země, hned by ho zabili. Ale nejbližší větší město není zrovna blízko, a když je lékař potřeba okamžitě, roli hrají i vteřiny. Takže to, co uměl, mu vynášelo jakousi imunitu.

Jdeme mlčky, na cestu nám svítí Isidorius a Sarwar. Jejich světlo ozařuje velké listy stromů druhu Aeon. I po letech jsou pozemšťané stále na prak, když vidí, jak se v závislosti na teplotě mění barva listů. Ve dne bývají tmavě modré, fialové, skoro až černé, aby vstřebaly co nejvíce světla z Andrioly. S ochlazením se jejich barva postupně mění na temně rudou až světle růžovou. Nejlepší na těchto stromech je jejich dřevo – nevydrží hořet a moc déle, než jiné, ale při hoření se nevytváří žádný kouř. Pálit listy se naopak nevyplatí – nejenom že jde z ohniště dým barvy listů, ale listy obsahují halucinogenní látky. Pár ‚sjetých' pozemšťanů už jsem viděl, dokonce to dělají záměrně.

Mychel do mě šťouchá loktem a já se vracím do reality.

Dost mě překvapuje, když se zastavujeme před domem velitele.

Očividně je námi znechucený, ale naznačuje, ať jdeme dovnitř. Líbí se mi ten pocit, kdy bych mu mohl říct, že pomáhat nebudu. Vím, že by mě k tomu stejně nakonec donutil, ale na tom už nezáleží. Jenom, že tady ta možnost je, mi připadá skvělá.

V domech pozemšťanů jsem byl už mockrát, takže mě nepřekvapuje vlna studeného vzduchu, který se line z klimatizace, naleštěné podlahy, velké prostory ani mísy s ovocem všech barev, tvarů a velikostí, které ani neumím pojmenovat. Tentokrát já vrážím do Mychela, aby se vzpamatoval.

„Na co čumíš?!" všímá si Mychela i velitel. Mychel mu odvážně pohlíží do očí a zatíná ruce v pěst. Divím se, jak dobře zvládá udržet nervy na uzdě.

„Omluvte ho, nikdy neviděl..." začínám, ale přerušuje mě.

„Přestaň plýtvat mým časem a pojď," ukazuje na schody. Mychel zůstává v prvním patře s jedním vojákem a já sám s velitelem Andropovem pokračujeme do patra. Zavádí mě chodbou do pokoje, ve kterém svítí tlumená lampa. Stoprocentně dětský pokoj, všude na poličkách jsou hračky, většinou panenky, kočárky a obrázky princezen.

V posteli je uložená malá dívka a její matka jí zrovna hladí po tváři.

„Díky bohu," oddechuje si žena a vstává. Jenom okrajově si uvědomuju, že Andropov zavírá dveře.

„Co jí je?" ptám se opatrně. Je to poprvé, co mám sám někomu pomáhat.

„Na to máš přijít ty!" ozývá se velitel naštvaně.

„Zlato," oslovuje ho žena a obrací se na mě, „má vysoké horečky, celý den spí a vidí věci, které neexistují."

„Můžu?" ukazuju k dívce, které může být tak sedm, osm let.

„Samozřejmě," přikyvuje žena a já raději ani nechci vidět, jak se tváří velitel. Dotýkám se jejího čela. Má snad ještě větší horečku, než můj otec. Umírá, stejně jako on.

„Nesnědla něco? Některé plody vypadají jako ty ze Země, ale jsou... jedovaté," dodávám a snažím se nedívat se směrem, kde stojí Andropov.

„Předevčírem byla venku s ostatními dětmi, jsem si ale jistá, že se držely poblíž." Všímám si, že má od lokte až k zápěstí sádru.

„Má zlomenou ruku?"

„Bolela ji, nejspíš je naražená, tak jí náš lékař dal dlahu, aby s rukou nehýbala." Z naražené ruky normálně horečka a halucinace nebývají, překvapivě.

„Potřebuju lékárničku. A taky jí to musíte sundat," ukazuju na dlahu.

„Ty mi nebudeš říkat, co..."

„Danille, udělej, co chce," prosí ho manželka a znovu se obrací na mě, „proč je nemocná, co se stalo?"

„Myslím, že ji něco kouslo," odhaduju.

„Panebože," lapá po dechu žena a v očích se jí objevují slzy. Velitel zatím sundává své dceři dlahu a Daritianka, která tady dělá služku, mi přináší velikou lékárnu.

„Proboha!" kleje manželka velitele podruhé a dává si ruku před pusu, když spatřuje ruku své dcery. Žíly na ruce má vystouplé a načernalé. Pohled to není zrovna hezký. „Co se s ní děje?"

„Bodla ji haellean." Velitel sebou cuká, když slyší slovo v daritijštině.

„To je co?"

„Prostě létající hmyz, nemám pro to název v angličtině." Problémy se slovní zásobou normálně nejsou, ale co se zvířat a rostlin týká, je to něco jiného. Pozemšťané samozřejmě začali dávat živočichům a rostlinám na Daritii svoje jména, ale nikdy jsem se neobtěžoval s tím učit se je. Ani nemáme jak, slovník nám nikdo nedal. „Stejně jako vaše vosa dává žihadla, jen větší. S žihadlem je spojené kladélko. Do těla se dostane jed ze žihadla a taky larva. Čím je larva větší, tím víc jedu do těla hostitele vypouští – proto takhle vypadá," ukazuju na černající žíly. Naštěstí vím, co dělat. Haellean může za smrt mnoha pozemšťanů. Dokud tady lidé ze Země nebyli, nemuseli jsme to řešit. Nás sice taky bodne, ale stačí vytáhnout žihadlo a víc řešit nemusíme. Naše imunita larvu zlikviduje sama. Ale tohle je další rozdílná věci mezi námi a pozemšťany – jiná obranyschopnost. Proto se larvám v jejich těle daří a rostou rychle. Zítra večer by ta dívka už nejspíš nežila. „Kdy jí lékař dal anestetika?" Normálně by určitě nespala. Mít v těle parazitického červa bolí, zvláště tak malé dítě. Rozhodně by tak klidně neležela, kdyby jí někdo ke spánku trochu nepomohl.

„Je to tak čtyři hodiny zpátky, brečela bolestí a nemohla spát," prozrazuje její matka a utírá si z tváře jednu zbloudilou slzu. Nedivím se, takový červ moc rád putuje mezi svaly a tkáněmi.

„Hm," prohlížím si vybavení lékárničky. „Potřebuju led a tužku," oznamuju veliteli.

„Skoč pro ty věci, Dane," nabádá žena velitele. On se tváří, že mě jen velmi nerad nechává samotného s rodinou, ale stejně odchází. „Bude v pořádku?" otáčí se na mě se strachem v očích.

„Bude," ujišťuju ji, ale jistý si nejsem. Netrvá ani tři minuty a Andropov přináší led.

„Jak to chceš dostat ven?" chce hned vědět a prsty nervózně ťuká po pouzdře zbraně. Přitahuju si židli blíž k její posteli.

„Haellean nemá ráda zimu, takže když se ochladí, vystrčí hlavu ven, aby zjistila, co se děje. Pak ji stačí jenom namotávat na tužku."

„Bolí to?" ptá se velitelova žena. Co jí asi na to mám povědět? Rozhodně to nešimrá.

„Dělej, co je třeba," dává mi Andropov herdu do zad a já s bolestnou grimasou vyskakuju na nohy. Nemohl to vědět, ale zastavit přirozenou reakci těla na náhlou bolest nejde zastavit.

„Co to bylo?" mhouří oči velitel a já na chvíli těkám pohledem k jeho ruce. Odepnul pouzdro se zbraní.

„Bolí mě záda," říkám jen.

„Co s nimi máš?" ptá se jeho žena a skutečně zní starostlivě. To mě zaskakuje. Pozemšťané se o nás většinou nezajímají.

„Nic vážného."

„Danille, jak může pomoct Anette, když je sám zraněný? Dej mu alespoň nějaké léky proti bolesti." Soucit. Vážně? Byl bych radši, kdyby tady řvali a nadávali, jak jsem k ničemu a že oproti nim nejsem nic. Takhle by se mi do hlavy nemusela vkrádat zrádná myšlenka na hodné pozemšťany, kteří pro mě do teď existovali jenom v mojí hlavě. Ale jedna se právě zhmotnila.

„Nedám, protože to na něj stejně nebude fungovat," propaluje mě Andropov vážným pohledem a já nasucho polykám. „Takže začni."

Je to pomalá a velmi titěrná práce. Naštěstí jsem viděl asi stokrát, jak se takový červ, který je larvou haellean, vytahuje. Nejdůležitější je nepřetrhnout tělo parazita. Během pár dnů dokáže takový červ dosáhnout mnoha desítek centimetrů, ale tahle dívenka by byla už dávno mrtvá, kdyby narostl do větších rozměrů.

Za hodinu a kousek je hotovo a zdá se, že se Anette ulevuje okamžitě.

„Měla by se začít zlepšovat, jed začne z krve vyprchávat sám a vitaminy hodně pomůžou. Týden nebo dva by měla ale ještě odpočívat a šetřit se," sděluju a na chvíli unaveně zavírám oči. „Jestli je to všechno..."

„Ano, ano," přikyvuje horlivě žena velitele. „Mockrát ti děkujeme." Její vlídná slova mě nutí podívat se jí do očí.

„Dojdi zatím dolů pro nějaké jídlo," prosí svou ženu Andropov. On mi ale nechce dát žádnou odměnu, je to jenom důvod, jak svou manželku poslat pryč, abychom tady mohli být sami. A to se mi vůbec nelíbí.

„Ukaž ruku," přikazuje. „Tu druhou." Natahuju k němu ruku, na které mám ránu od nože, kterou mi způsobil otec. Andropov bere z lékárničky nějakou černou lahvičku s nápisem H2O2. Nedůvěřivě před ním ucukávám, nemám tušení, co je to za tekutinu.

„Tohle je kysličník, čistí rány," chytá mě za zápěstí a párkrát mačká dávkovač. První vteřinu necítím nic, jenomže pak mám pocit, že se mi do dlaně a všude, kde se kysličník dotknul mojí kůže, zabodávají rozžhavené jehly napuštěné jeden. Kůže se začíná barvit do červena a na dlani se mi tvoří puchýře. Rychle kapičky utírám do kalhot a snažím se, aby se mi na kůži už nedostala. „Zajímavé, vskutku," usmívá se Andropov a pohazuje si s lahvičkou. Z jeho výrazu je mi jasné, že věděl, co se stane. „Tvůj tatík je nemocný, co?" ptá se najednou a lahvičku rázně pokládá na stůl.

„Ne," kroutím rozhodně hlavou a on sebou prudce trhá. Andropov se usmívá a z kapsy vytahuje malou vysílačku. „Přiveď sem toho druhýho."

Jak to ví?! Jak na to přišel?

Ani ne za půl minuty se ve dveřích objevuje Mychel a očima propaluje podlahu.

„Tvoje jméno," chce vědět Andropov.

„Mychel," odpovídá.

„Mycheli, co víš tady o Joellovo otci?" Zvedá hlavu a očima se mě ptá, co všechno velitel ví, a já kroutím hlavou na znamení, že nic. Mychel se obrací k velitelovi, sebevědomě mu pohlíží do očí a krčí rameny.

„Nic?"

„Nic," potvrzuje Mychel.

„Je to zvláštní, už dlouho jsem ho neviděl v lese. Tak dva týdny." Oba dál mlčíme a velitel mučednicky vzdychá. Srdce mi začíná bušit mnohem rychleji. „Buď mi to prostě řekněte, nebo tam pošlu pár vojáků, kteří si už poradí." Andropov se mimořádně dobře baví.

„On se uzdraví!" vyhrkávám automaticky.

„Možná." Nevypadá vůbec překvapeně, ale ani naštvaně. „Pokud ho dřív někdo nezabije. Víš, nemocní jste nám naprosto k ničemu, je to plýtvání místem a jídlem pro někoho, kdo by mohl pracovat. Ale abys věděl, že i já umím být vděčný, nechám ho být. Má týden na to, aby zase začal makat. Rozumíš tomu?"

„Potřebuje léky," promlouvám, aniž bych to stihl zastavit.

„Cože?" povytahuje Andropov obočí, jako kdybych pověděl vtip.

„Můj otec se bez léků neuzdraví." Mychel třeští oči a chce po mně, abych mu naznačil, co má dělat.

„Ty chceš, abych ti je dal? Myslel jsem, že jsi chytřejší a bude ti stačit, že dostává týden života navíc..."

„Zachránil jsem ji," ukazuju na Anette. Překračuju všechny hranice, což normálně já nedělám. Na to je odborník Mychel. Otec mi vždycky říkal, že nejsme zase tak bezbranní. Jenom musíme umět přitlačit pozemšťany ke zdi. A to jenom v případě, pokud jsme si stoprocentně jistí. Já si jsem jistý tak na dvacet procent, ale nic jiného mi nezbývá. „Občas se stane, že se rána po vytažení červa zanítí. Jestli mi ty léky nedáte..." Čekal jsem, že ani nedopovím. Andropov vytahuje zbraň, přiráží mě ke zdi a tiskne mi ji ke krku. Mychel by mi rád pomohl, ale hlídá ho voják a tuhle bitvu nikdy nevyhrajeme. „Do toho, veliteli. Zastřelte mě." V jeho očích začínají hořet plameny, které mě můžou při neopatrném pohybu popálit. Rád by mi nejspíš vyhověl a stiskl spoušť. Ale on ví, že je málo lidí, kteří umí léčit pozemšťany nakažené našimi nemocemi a parazity. O to míň jich je ve vesnici, jako je ta naše.

„Slyšel jsem, že ve vedlejší vesnici zemřel voják kvůli infekci," přisazuje Mychel. Jestli má někdo místo uší radary, tak on. Už párkrát se to vyplatilo.

„Její zdravotní stav se může velmi rychle zhoršit. Musíte ji hlídat. Chci jen ty léky."

„Tvrdils, že bude v pořádku!" přitlačuje na zbraň.

„Bude, jestli se rána nezanítí. Což se klidně může stát." Nemůže, ale to on neví.

„Fajn!" pouští mě. Vypadá strašně vztekle, a jakmile se Anette úplně uzdraví, nejspíš mi to dá sežrat. Bere z lékárny malou krabičku a hází ji po mně. „Vypadni a modli se, aby se uzdravila!"

Nezmáhám se na slova a jenom přikyvuju, popadám Mychela za rukáv a táhnu z pokoje dřív, než si Andropov stihne cokoli rozmyslet. Dole na náš čeká velitelova žena, která drží košík s jídlem a dva vojáci nás doprovázejí z domu až k vysokému elektrickému plotu. Celou cestu přemýšlím jen o tom, abych dal tátovi léky.

„Počkej ještě," zastavuje nás mladší z vojáků, než nám otevírá bránu. Nemůže být starší, než Mychel. „Tohle si vezmeme," ukazuje na košík s jídlem.

„Je to naše," drtí skrz zuby Mychel, veškerý hraný respekt je pryč.

„Nic není tvoje. Tak dělej."

„Proboha, nech je bejt," šklebí se ten druhý. „Chci si jít lehnout, tohle mě nebaví."

„Tak jdi, nic tě tu nedrží. Já jenom chci to jídlo," míří na Mychela zbraní. Na jeho hrudi, na místě, kde mu bije srdce, se objevuje malé červené rychle blikající světýlko. Mychel se ale ani nehne.

Nikdy se nehýbe.

„Mycheli," oslovuju ho a chystám se ho začít přesvědčovat, ať jim dá, co chtějí, ale druhý voják mě překvapuje, protože tomu mladému bere jeho zbraň. Jako když sebere dítěti oblíbenou hračku.

„Zmizte," nakazuje druhý voják a já Mychela postrkuju směrem do vesnice. „Nemůžeš mířit hned na každýho, kdo se ti nelíbí," peskuje ten starší mladšího. „Příště si nevyskakuj, nevíš, čeho jsou schopní a..."

Hovor se vzdaluje natolik, že slyším akorát hlasy, ale jednotlivá slova nerozeznávám.

„Úlohy se otočí," říká potichu Mychel zlověstným hlasem. Víc dodávat nemusí, protože tím jasně dává najevo, co by se stalo, kdyby skutečně přišel převrat.

Za dvě minuty potichu vcházíme do chatrče. U stolu, na kterém hoří svíčka, sedí Deonte a Karli. Oba si oddechují, když nás oba vidí živé, navíc s takovou hromadou jídla. Mychel jenom pokládá košík na stůl a zalézá do pokoje, kde spíme. Bez jediného slova. Já se vytahuju na trámy a snažím se probudit otce, což se mi dokonce i daří. Nutím ho zapít prášek a zase slézám.

„Co se stalo?" šeptá Deonte, aby nevzbudil Petyra nebo Naerys.

„Nic vážnýho," uklidňuju ho a vyčerpaně si sundávám košili a namáčím ji do studené vody. Pak si ji přehazuju přes záda a sedám si, tentokrát se spokojeným úlevným výrazem ve tváři. Karli si taky odchází lehnout, dokud to je ještě možné. U stolu zůstávám jenom já a Deonte. Sleduje mě s potemnělýma smutnýma očima, čeká, až začnu mluvit sám od sebe. Všude kolem nás je ticho a svíčka osvětluje jenom stůl a nejbližší okolí. Její teplé a jasné světlo mě uklidňuje.

„Oni to ví," přiznávám, „ví, že je otec nemocný."

„Joelli, neumíš si představit, jak moc mě to mrzí..."

„Dali mu týden na uzdravení. Pomohl jsem dceři velitele a vyhádal jsem pro něj léky. Deonte, oni ho přijdou zabít, jestli se neuzdraví."

„Vyhádal?" třeští oči.

„To nestojí za řeč."

„Theoddoc to zvládne, je to tvrďák. Už se vypořádal s mnohem horšími věcmi," mrká a pokouší se znít, že je přesvědčen o tom, co říká. „Měl by sis jít odpočinout, za chvíli vstáváme."

„Jo," bručím a napůl spím s hlavou a rukama složenýma na stole. Nechce se mi zvedat se, natož znovu vylézat na trámy. Chvíli myslím, že zbytek noci budu jenom tak ležet, napůl v říši snů a přemýšlet. Nakonec se ale spánek zmocňuje celé mojí mysli a já jsem za to rád.