Posouvám deku výš směrem k otcově bradě. Celý se třese a po čele mu stéká kapka potu.

Alespoň, že spí. Včera kvůli křečím nemohl ani to.

Chvíli si ho jenom prohlížím a musím posoudit, že vypadá čím dál tím hůř.

Seskakuju z půdy a ocitám se rovnou v malé kuchyni. Náš dům, pokud se tomu tak dá říkat, jsou pouze tři místnosti a půda, kterou jsme přidělali teprve nedávno.

Žije nás zde sedm. Já, můj otec, jeho nejlepší přítel Deonte, který má dvě dcery a dva syny. Moje matka a bratr zahynuli při Velké kolonizaci. Deonte o své ženě naposledy slyšel v den, kdy se pozemšťané objevili na naší planetě. Její smrt ale nikdo nepotvrdil. Nevím, co je horší. Vědomí, že jsou mrtví, nebo nevědět, na čem jste a pořád si schovávat malou naději, která vás den za dnem užírá.

Pomalu a bolestivě.

Velká kolonizace. Dvě slova, při kterých se každému obyvateli naší planety vybaví krveprolití a masakr, skupiny pozemšťanů, kteří vyskakují z létajících lodí se zbraněmi v rukách, vypálené desítky vesnic a nespočty zabitých a ztracených Daritianů.

„Jak je mu?" stará se Deonte a přetahuje si přes hlavu čistou košili.

„Pořád stejně, možná hůř," odpovídám trpce a pohledem propaluju starý dřevěný stůl. Celý dům je zvláštně potemnělý. Hvězda Andriola ještě nevyšla a světlo svíčky, která hoří na stole, neposkytuje ani zdaleka tolik světla, aby místnost vypadala alespoň trochu vlídně.

„Joelli, takhle to dál nejde," promlouvá tiše smutným hlasem. Jindy jsou jeho oči zářivě modré, ale teď jsou naplněné temnotou.

„Zvládnu to," zatínám ruce v pěst.

„Jak dlouho ještě? Jak dlouho vydržíš pracovat za dva? Oni už to stejně nejspíš vědí."

„Tak dlouho, jak bude potřeba. Nedovolím jim, aby ho zabili jenom proto, že je nemocný. Uzdraví se, potřebuje jen trochu času." Deonte na mě upírá laskavý pohled. Nemyslí si, že by to otec mohl zvládnout.

Jenomže on musí. Musí žít.

Jedno ale tomu muži musím přiznat. Skutečně mám dost. Všechny práce musím zvládat za dva, aby nepřišli na to, že někdo zůstává doma. Kdyby to zjistili, došlo by k tomu nejhoršímu. Lidé z vesnice jsou na sebe hodní a snaží se mého otce krýt tím, že mi občas pomůžou, ale každý má svojí práce dost. A mimo práce je drží zpátky i strach. Za těch deset let od kolonizace, co se naše planeta dostala do rukou pozemšťanů, jsme všichni doslova nasáklí strachem, především lidí ze Země a z jejich činů.

Nikdo si nemůže dovolit dlouho pomáhat synovi nemocného starce, když sotva stíhají svou práci.

Můj otec je nemocný už dva týdny. Dva týdny se snažím zachránit jeho život. Zatím se mi to daří. A když jsem to vydržel do teď, budu v tom pokračovat.

„Zvládnu to," ujišťuju ho.

Do kuchyně vchází Deontův starší syn, Mychel. Pokládá na stůl bochník chleba. Deonte i jeho starší dcera Karli na něj valí oči a já se snažím nedávat najevo, že s tím mám něco společného.

„Kde si to vzal?" vydechuje nevěřícně Karli.

„To je jedno," kroutí hlavou Mychel a věnuje mi krátký, spiklenecký pohled.

„Ukradl si to?" ptá se tichým, ale výhrůžným hlasem Deonte. Probodává Mychela očima, ale on mu ho statečně oplácí. Ostatní napjatě čekají, jestli potvrdí krádež, nebo řekne něco jiného. Ale co? Samozřejmě, že ho Mychel ukradl a já se tak trochu podílel.

Tak trochu hodně.

„Ne," odpovídá rozhodně Mychel. Deonte by udělal pro klid svých dětí prakticky cokoli, na druhou stranu je to poctivý člověk a i když je jídla málo, zlodějinu by tady nedovolil. S Mychelem takhle krademe poměrně často, ale Deonte nám věří. Štve mě, že mu musíme lhát, ale s Mychelem jsme se shodli, že je lepší milosrdná lež, než hlad nás všech.

„Dobře." Deonte chléb půlí a jednu půlku rozdává. Druhou schovává na později „Musíme zase do lesa, prý mají málo dřeva." Mychel se zaráží se soustem u úst.

„Už měsíc pořád děláme v lese. Nepotřebují ho," prohlašuje znechuceně.

„To ale není naše starost," odbývá ho Deonte. Chce ale svého syna a nás ostatní chránit. Kdyby nesprávné uši slyšely, že Mychel řekl něco, co by mohlo vyznít jako vzpoura, nejspíš by ho hned zabili.

Mychel se ušklíbá a pohled upírá před sebe. Při Velké kolonizaci mu bylo třináct let. Přežil jenom proto, že při útěku vlezl do malé loďky u jezera a vesloval doslova jako o život. Našli ho až druhý den, kdy první vlna pozemšťanů už přes vesnici přešla.

„Prostě uděláme, co po nás chtějí," dokončuje Deonte. Karli a Naerys, mladší z dcer, se odcházejí převléct do svých služebních šatů. Dívky z vesnice chodí sloužit do domů pozemšťanů. Uklízejí, vaří, jsou jim vždy po ruce, když něco potřebují. Lidi ze Země ale jimi pohrdají, takže nemáme strach, že by si na ně dovolovali až moc.

I když, nikdo neví.

Kolem šesté ráno odcházíme do lesa. Já, Deonte, Mychel a Petyr, mladší Deontův syn. Je mu jen jedenáct let, ale i on musí pomáhat. On a Naerys na kolonizace žádné vzpomínky nemají, byli moc malí. Mně bylo devět a po deseti letech jsou všechny ty obrazy a scény z onoho osudného dne rozmazané. Jen jednu věc si pamatuju, jako by se stala včera.

Okamžik, kdy před náš dům dopadla bomba, mě bude pronásledovat do konce života.

Na jeho místě, kterému jsem kdysi říkal domov, teď není nic, jenom louka.

„Dneska sem nahnali snad všechny," šeptá Mychel, když si také všímá, že do lesa nemíříme jenom my, ale skoro všichni muži a chlapci z vesnice. „Já ti říkám, tohle není normální, něco se bude dít."

„Prostě to neřeš." Mychel se s kolonizací nikdy nesmířil a má ve zvyku říkat věci, které by neměl. Nechci tím dávat najevo sympatie s pozemšťany. Ani náhodou, vždyť nám všechno vzali. Ale své nesouhlasy nedávám hlasitě najevo a ani nemám v plánu se bouřit. Je to nebezpečné pro nás všechny.

„Jenom nás vykořisťují. Jsme taky lidi, zaslouži-" Mychel padá na zem. Ne proto, že by upadl, ale někdo ho praštil zezadu. Obracím se a koukám na jednoho z mnoha vojáků. Ti nás hlídají při práci, nebo alespoň předstírají, že hlídají. Většinou hrajou karty, a když se nic zvláštního při práci nestane, nechávají nás být.

Teď se nad Mychelem jeden z nich sklání a nakopává ho do žeber.

„Dej si bacha na to, co říkáš!" vrčí hlídač a znovu ho nakopává. S tímhle se od nás vzdaluje a já pomáhám Mychelovi na nohy.

„Tohle už nikdy neříkej," varuju ho, „nemůžeme zvládat práci za tři, tak tak stíháme za mého otce." Mluvím tak potichu, aby mě slyšel jenom on. Mychel je sice o čtyři roky starší než já, ale někdy se chová na dvanáct. Hlavně ohledně řečí o pozemšťanech, vykořisťování a otrocké práci. Neumí si přiznat, že je to prostě tak, jak to je. Všichni, co se kdy pokoušeli tenhle ‚systém' změnit, jsou mrtví.

Úkol je snadný. Kácet stromy, řezat větve, štípat dřevo a dělat zásoby na zimu. Ne, že by cokoli z toho bylo pro nás, nýbrž pro lidi ze Země, kteří žijí ve vesnici od té naší oddělené pouze elektrickým plotem. Nepochybuju o tom, že nekončící fyzická práce je jeden ze způsobů, jak nás udržet na řetězu, unavené a v neustálém strachu o své vlastní životy.

**

Kolem poledne už mám všeho plné zuby. Ke vší té práci se přidává spalující vedro, které jenom zhoršuje podmínky pro práci. Žádné pravidelné pauzy nejsou. To bychom se nejspíš museli všichni naráz složit, aby nám dali přestávku navíc.

Jedno pozitivum to úmorné počasí má. Pozemšťané si velmi špatně zvykají na zdejší podnebí, a čím výš teploty stoupají, tím větší dopad to na ně má. Díky informacím, které různě kolují mezi obyvateli vesnice, vím, že Země je menší planeta a obíhá okolo své hvězdy rychleji, než Daritie okolo Andrioly. Den i noc tady trvají dýl. Většina vojáků vypadá stejně. Uniforma, zbraň, povýšený výraz ve tváři. Pokud si nevšímáte detailů, splývají do jednoho. Ale pár jedinců vždycky od ostatních rozeznáte. Nováčky, kteří jsou na Daritii teprve pár hodin a mají naprosto rozhozené vnímání času. Když je k tomu nasadí do extrémních podmínek, které panují v naší oblasti, poměrně často se stává, že je musí urychleně odvolat. Každý, koho jsem viděl omdlít nebo jen blouznit, mi dělá radost.

Sekám do dřeva, ale trefuju se do suku a náčiní mi vylétává z ruky a končí v hromádce prachu na zemi. Sedám si na kmen a utírám si do rukávu pot z čela.

Podle polohy Andrioly na obloze soudím, že každou chvíli musí ohlásit hodinovou pauzu.

Hned na to skutečně velí pauzu.

„Dneska na něj nepřijdou," ozývá se mi za zády známý hlas. Deonte si sedá vedle mě. Je o něco málo starší, než můj otec, ale oproti tátovi působí jako mladíček. „Nikdo nemůže splnit svůj díl práce."

Když se pozemšťané rozhodnout dát nám víc práce, než jsme schopní udělat, znamená to, že se něco bude dít. A většinou se umírá. Minulý rok náhodně vybrali šest lidí a ty před zraky všech popravili, pro výstrahu. Měli dojem, že se Daritiané začínají odhodlávat k činům. Museli to zarazit. Tehdy jsem věděl, že se pár sousedů o něco pokusí, že snad dokonce ukradli i nějakou zbraň. Ty popravy mě tolik nepřekvapily. Teď o ničem nevím.

„Karli a Naerys jsou v bezpečí. Nikdy si nevybírají holky, je jich málo," pokouším se ho trochu povzbudit.

„Já vím. Ale pořád je tu Mychel, Petyr a ty."

„Mychel odvedl Petyra?"

„Ano." I když žijeme, jak žijeme, děti dál chodí do školy. Po zaznění signálu mají půl hodiny na to, aby dorazily do malé školy, kde se pak tři hodiny učí číst, psát, počítat, mluvit anglicky, dívky se učí, jak obsluhovat pozemšťany a nebýt moc nápadné. Pak se taky prý ve škole učí základy dějepisu, ale ne o Daritii, nýbrž o Zemi, i když to dětem k ničemu není. Především ale dětem do hlavy vtloukají, jak mají lidi ze Země poslouchat a že kolonizace je dobrá věc. Jenomže všechny děti ví, kdo zabil jejich rodiče nebo sourozence, babičky a strýce. „O Mychela se bojím nejvíc z vás."

„Proč?" Vím moc dobře, proč. Ale stejně to od něj chci slyšet.

„Pořád říká věci, které by nahlas říkat neměl. Dneska unikl, ale jednou mu štěstí přát nebude. Zabijí jeho, mě, tebe, děvčata... musí přestat myslet na to, jak... " Deonte se rozhlíží, nikdo kolem není. Ale i tak mluví tak tiše, že ho skoro neslyším. „Jak se vzbouřit."

„Já vím," zvedám se a oprašuju ze sebe prach. Dělá mi starosti přesně to samé, možná i víc, protože mně se Mychel se svými myšlenkami svěřuje daleko víc, než svému otci.

Znovu beru sekyru do ruky.

I když máme pauzu, pouštím se do práce a Deonte se ke mně přidává. Pobrukuje si nějakou veselou písničku a nevypadá, že by měl strach, že se mu něco stane.

Musím se usmát. Tenhle chlapík je vždy tak klidný a beze strachu dělá věci, které by jiní neudělali ani s jistotou, že jsou v bezpečí. A vždy mu všechno prochází. Už mnohokrát mu šlo o krk, ale vždy z problému hladce vyklouzne.

Jakmile se nám do uší dostává klapot koní, Deonte utichá a oba přestáváme pracovat. Kousek od lesa na prašné cestě zastavuje kočár tažený koňmi. Takhle se prý lidé na Zemi přepravovali před dlouhou dobu. A někteří mají chuť si vše opakovat, připadají si bohatí. Nebo to tak prezentují. Ve skutečnosti nemají dost pohonných hmot do svých dopravních prostředků a to, co mají, jde do armády. Jen ti skutečně bohatí si můžou na venkově dovolit auto nebo osobní vznášedla.

Z kočáru vystupuje mladý kluk, možná mladší než já. Má na sobě černé kalhoty, bílou košili a vestu. Musí mu být hrozné vedro, ale takové oblečení nosí váženější pozemšťané, nebo je používají na nějaké významné události. Chvíli se jen rozhlíží, dokud se očima nezabodává do nás dvou. Jsme tady skoro sami a jediný voják, který se ukrývá se stínu a kouří cigaretu, se určitě nepohrne k tomu, aby nám v případě nouze pomohl.

„Hej, ty!" volá mladík docela silným hlasem a ukazuje na mě. „Pojď sem."

Vrhám po Deonteovi poraženecký pohled a jen velmi pomalu se přesouvám k tomu klukovi. Je mi hned jasné, co bude následovat a proč. Potřebuje si trochu zchladit, tak proč ne na někom jako já?

On hrabe v kapse a snaží se v ní něco najít. Pak vytahuje jeden stříbrňák a hází ho kousek ode mě. Takové triky ale už znám. Čeká, že po něm skočím jako slepice po flusu, já se ovšem ani nehnu. Na tváři se mu objevuje zákeřný úsměv. Jenom koutkem mysli vnímám jeho osobního strážce, který je připravený se na mě vrhnout kdykoli, kdy dá kluk rozkaz, nebo se mu bude zdát, že se chystám k něčemu nebezpečnému.

„Seber to." Beze slov se ohýbám a beru minci do ruky.

„Pane?" podávám mu ji, on si ode mě minci bere a znovu ji zahazuje. Zatínám zuby a znovu mu ji podávám. Zkouší, co vydržím. I po deseti letech se sebou někteří Daritiané takhle zametat nenechají. Končí špatně. On chce, abych se mu postavil a on měl důvod na mě poslat jeho osobní gorilu. Když mu ji podruhé podávám bez jediné známky vzdoru, začíná lehce rudnut v obličeji.

A naštvaný pozemšťan se často rovná se mrtvý Daritian.

Zase kousek kulatého kovu posílá na zem. Znovu se otáčím a pro minci se shýbám, ale zachytávám Deonteův smutný pohled. Nenápadně kroutí hlavou a já mu v duchu dávám za pravdu. Nesmím toho kluka naštvat. Dopadlo by to hůř, než kdyby se do mě jen pustila jeho ochranka.

„Ne," narovnávám se a otáčím čelem k tomu zmetkovi. „Zvedni si to sám."

„Ještě si nepochopil, kde je tvoje místo?" rozčiluje se, ale ve skutečnosti má radost.

Z kočáru vyskakuje jeho osobní stráž, povaluje mě tváří k zemi a přetahuje mě něčím dřevěným přes záda. První rána je ta nejhorší, takže se mi zatemňuje před očima, ale při dalších už jsem schopný trochu vnímat. A všímám si i špinavé mince, která zapadla mezi hroudy ztvrdlé hlíny. Schválně začínám házet rukama, abych na ni naházel nějakou zeminu a listí a schoval ji tak.

Když mi věnuje osmou ránu, nechávají mě na pokoji a zase odjíždějí z místa pryč. Deonte je u mě hned, jakmile jsou z dohledu, a pomáhá mi na nohy. Já se šklebím bolestí, protože mám pocit, že mi na záda nasypaly rozžhavené uhlíky. Všechno pálí a bodá, ale žiju.

Deonte mě odvádí k malému potoku, který protéká lesem. Tam mi sundává košili a já se namáčím do studené vody.

„Promiň," špitá Deonte, když mi omývá krev z ran.

„Za co?"

„Jenom jsem se díval..."

„Kdyby ses mi pokusil pomoct, zabili by tě," přerušuju ho.

„Třeba ne." Já na projev jiného názoru jenom kroutím hlavou, ale do krku mi vjíždí ostrá bolest. Vždycky mi vtloukali do hlavy, že když budu svědkem něčeho takového, mám jenom zatnout zuby a přemoct touhu po pomáhání. Pomoct je sice šlechetné, ale taky hloupé. Je lepší dělat, že nevidíte a neslyšíte.

„A třeba jo. Co by pak dělaly tvoje děti?"

„Jednou to stejně přijde. Já ani tvůj otec tu nebudeme věčně, Joelli. Pak to bude na tobě a Mychelovi."

„Pokud se nějakého pak dožiju."