„Teď je tu však jedna otázka, proč jsem tě zavolala. Ta nejdůležitější... Nii, v zájmu tvé vlastní bezpečnosti, přidáš se k nám Jelenům?"

Šálička se stále vzpamatovával z útoku všech těch informací a dlouho mu trvalo, než se rozmluvil.

„P-přidal? K Jelenům?" dostal ze sebe nakonec udiveně.

„Přesně tak," Yūyo mu věnovala vlídný, podpořivý úsměv. „Jsi ještě nezkušený, a tvoji trenéři se tě dokážou okamžitě zbavit. Už tak tě mají na mušce kvůli tomu incidentu... Na začátku roku."

Nii polkl.

„Víš," pokračovala sněhovláska, „chci ti prostě pomoci. I když nám je souzeno žít krátký život... Dožij ho do konce, co nejdéle to jde. O to se my Jeleni snažíme. Hledáme takovéhle zmatené nováčky, co o démonech nic netuší a pokoušíme se pomoct. Samozřejmě by to ale znamenalo, že musíš opustit vaši tréninkovou halu na vždy... A... a c-chápu, že tam máš spoustu přátel... Ale... m-my jeleni jsme také dobří lidé, to je čestné slovo! Možná jsou naše oděvy zborcené krvy více, než třeba ty tvých kamarádů, ale... Jen chráníme naši čest. Čest nás lidí s démony. A... ty k nám patříš Nii." Sklonila pohled k zemi a pravou rukou si nervózně hrála s tyrkysovým ubrusem.

Chlapci se hned vybavil Bravo, Nise, Akai, Lai, Ukyo a všichni jeho další přátelé... Dokázal by je opustit tak jednoduše...?

„Já... Popřemýšlím nad tím, Yūyo... Jen... Takhle rychle se prostě nedá rozhodnout..."

„To... c-chápu."

Opět to ticho.

„Tak já asi půjdu," ozval se Nii nakonec, zvedajíc se ze židle. „Schyluje se k ránu, a u nás mě budou hledat. Zvlášť Bravo. Sbohem, Yūyo. Tedy... spíš brzy naviděnou."

„Naviděnou, Nii..." šeptla, ale pak jeho ještě chytla za rameno a dodala: „Dej pozor na jakékoli podezřelé chování trenérů vůči tobě."

Na to už Nii nereagoval, jen se na zelenoočku naposledy usmál, popadl svůj kabát a nechal ji tam mlčky stát, obklopenou cinkáním zvonku na vstupních dveřích.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Jak tak kráčel po louce, blížíc se k lesu, do hlavy mu proudily další a další otázky.

Stále nechápal, proč Yūyo tak dbá na jeho bezpečnost. Ani proč byla kavárna otevřená uprostřed noci, ale obsluha tam nebyla. Patří snad Yūyo nebo přímo Jelenům?

A v tu chvíli se Reito vrátil.
Pro návštěvu se sluší připravit občerstvení... Odpustíš Yūyo, že tuhle část vynechala?

Prosímtě, jasně, že odpustím. Já ani nemám potřebu jíst či pít v čase půlnoci. Navíc to prý nedělá dobře na žaludek, pokrčil Nii rameny, meleš blbosti, Reito.

Reito si jen odfrkl a Nii pokračoval v chůzi.

Teď by se mi ale hodila rada. A bez sarkasmu, Reito. Myslíš, že je moudré přidat se k Jelenům?

Chvíli bylo ticho. Je pravda, že Jeleni tě ochrání lépe, než já samotný. A naučí tě spoustu věcí o nás démonech. Záleží asi jen na tobě Nii, je to přesně, jak říkala Yūyo. Podle pevnosti tvých pout k tvým přátelům...

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Když se Nii chystal otevřít dveře ubytovny, jeho pozornost upoutala knížka povalující se na zemi. Překvapeně zamrkal, jakmile mu došlo, že přesně takovou viděl Brava číst. Sebral ji tedy ze země a rozhodl se mu ji vrátit, i když byla po nočním dešti ve velmi bídném stavu. Desky, byť velmi tvrdé teď byly rozmočené a jejich okraje schlíple visely dolů. Mokré stránky páchly vlhkostí a hlínou, a Nii zapřemýšlel, jestli Bravovi kniha ještě k něčemu bude. Ale vždyť ji tak miloval, proč by ji tam nechal jen tak pohozenou? Přece nemohl zapomenout... Černovlásek neměl tušení, kde se tam vzala, a nakonec nad tím jen pokrčil rameny a vyšel po schodech nahoru.

Když se Nii objevil ve dveřích jejich společného pokoje, jeho různooký společník nijak netajil nadšení z jeho příchodu. Vyskočil z křesla a vrhl se k němu.

„Nii!" vypískl radostně a popadl ho za rukáv. „Hrozně jsem se bál, nikde jsem tě nemohl najít..."

Šálička dělal jakoby tu větu vůbec neslyšel. „Našel jsem tvoji knížku," nadhodil suše, „ale nechápu, proč bys ji tam nechával. Je na padrť."

„Asi jsem byl moc zaneprázdněný hledáním tebe," pokrčil Bravo rameny. Nevzdával se pokusu o vydolování informací z šedookého chlapce.

Když mu Nii knihu opatrně podával, zavadil Bravo o jeho prsty a překvapením skoro uskočil. Niiho prsty byly totiž naprosto mrtvolně ledové. Až teď si různooký chlapec všiml, jak bledý je ten človíček naproti němu. Ještě bledší než obvykle, je-li to vůbec možné, pomyslel si. Další věc, jež zdobila Šáličkův utrápený obličej byly – byť jen jejich lehký náznak – nafialovělé kruhy pod očima. Samotné bouřkově šedé byly také vybledlé, povadlé až se Bravovi zdálo, že se v nich chvílemi třpytí strach a zmatení. Předtím tuhle nezvyklou auru, kterou Nii vyzařoval Bravo naivně přehlížel, teď mu však přišlo nemožné si jí nevšimnout.

Oba dva chlapci tak jen mlčky stáli s pohledem zabodnutým do toho druhého, zatímco jejich ruce spočívaly na oné knize.

„Já, ehm, děje se něco, Bravo...?" pokusil se ticho prolomit Nii a ruku z knihy spustil dolů. Jeho hlas byl křehký a působil tak stejně jako jeho samotný vzhled. Vypadal, jako by se měl každou chvílí někam sesypat.

Ať se Nii snažil jak chtěl, Bravo na něm poznal, že něco není úplně v pořádku. Černovlásek si totiž neustále prohraboval vlasy, mnul oči nebo prokřupával prsty. Atmosféra mezi nimi dvěma byla teď poměrně napjatá, ale Bravo nakonec svůj ostych zeptat se překonal.

„Kde jsi včera byl, Nii?" spustil různoočko přímo. Nemělo cenu tu chodit okolo horké kaše.

A opět se mezi nimi rozložilo to chladné ticho, které začalo sžírat srdce obou chlapců. Krom něj ve vzduchu visel pach starého dřeva z nábytku jejich pokoje, který oba dva dokázal vždy uklidnit, neboť signalizoval bezpečí ve formě právě tohoto pokoje, kam se mohli kdykoli uchýlit, když jim bylo nejhůře. Teď ten pach však nepříjemně naplňoval jejich nozdry a jim z něj bylo leda tak ještě příšerněji.

Nii už nedokázal hledět Bravovi do očí a tak svůj pohled zbaběle stočil k zemi. Propletl si prsty svých rukou a dělal, že je neuvěřitelně zaujatý hrou s nimi, jako by snad nikdy nic zajímavějšího neviděl. Bravo přimhouřil oči a svraštil obočí, ani on se však neodvážil vydat jedinou hlásku.

„Přece nemusíš vědět úplně všechno... Chováš se přehnaně starostlivě. Nejsi moje matka!" chopil se Nii postu prolamovače ticha již po druhé. Vzápětí zalitoval až příliš ostrého tónu, který tak nevhodně zvolil.

„Já se o tebe bojím, Nii! Poslední dobou někam pořád mizíš, hraješ si přede mnou na tajnůstkáře, ale... ale..." odmlčel se Bravo, dívajíc se na toho malého křehkého tvora, který stál před ním a zničeně se opíral o trám dveří, „ale... nic z toho by mi tolik nevadilo. Skousl bych to. Jenže když mi tady nakráčíš jako totální troska, poznám, že je něco špatně, tak mi nenalhávej, jak se nic neděje."

Šálička těkal očima vyděšeně sem a tam, jakoby přemýšlel, kam se schovat. „Ne, ne... To je v pohodě. Jen jsem z toho chození... uh, unavený. Jo, chození, víš, byl jsem totiž na procházce..." Už nemluvil pobouřeně, v jeho hlase nebyla slyšet sni špetka zášti, naopak byl teď mdlý, tlumený a jakoby vzdálený. A Brava jeho dřívější zdání neklamalo. Nii se začal kýmacet a nakonec ho zradily nohy. S dopadem na tvrdou zaprášenou podlahu bolestně zaskučel. Na obličeji ho chladila studená země, ale on neměl dostatek sil se zvednout. Pevně sevřel víčka a zaryl nechty do povrchu pod sebou, jakoby se snažil propadnout pryč nebo se prostě stát neviditelným. Ano, nějak uniknout kamarádovu pohledu... to by si tak přál.

Bravo se zhluboka nadechl. „Asi na pěkně dlouhé procházce, co?" neodpustil si. „Potřebuješ spánek, Nii, pojď..."

Nevěděl, proč to dělá. Jedna část jeho já mu radila, aby tady toho milovníka šál nechal ležet, po těch všech lžích a neschopnosti mu říct pravdu do očí, přesto... přesto se v něm našlo i nějaké druhé já a to ten vnitřní spor vyhrálo. Nechat Niiho být by bylo zbabělé a podlé, když ten kluk potřebuje pomoc, tak mu přece pomůže. Musí být loajální.

Podal proto Šáličkovi ruku a pomohl mu na unavené nohy. Ten zvládl jen tiše zamumlat cosi znějící podobně jako ,děkuju' a téměr okamžitě upadl do polospánku. Hlava mu klesla na Bravovo rameno.

Různoočko si mezitím ztrápeně povzdechl a kamaráda položil na postel. Pak si sedl do křesla vedle něj a zírajíc na strop přemýšlel, co má dělat. Jenže koho měl poprosit o pomoc?

Vítr zvenku rachotil o skleněnou tabulku v oknech, jakoby se snažil probít dovnitř. Bravo se opět podíval na Niiho. Jeho černé vlasy mu neupraveně spadaly do bledého obličeje v jemných vlnkách. I přesto, jak zubožený ten kluk byl si Bravo nemohl pomoci. Musel uznat, že ve spánku vypadá docela roztomile. Hned se za tento komentář však v duchu okřikl, neboť mu sledování lidí ve spánku připadalo dost podivínské.

Bravovu pozornost teď však upoutal malý papírek vyčuhující z Niiho kapsy. Zvědavost mu začala obklopovat mysl, ať se ji snažil zahnat pryč sebevíc. Znepokojeně zabořil prsty do opěradel křesla. Přece mu nebudu prohledávat kapsy...!

Touha po informacích však byla silnější. Bravo tichoulince vstal a připlížil se k šedookému kamarádovi. Vždyť ten záhadný papírek přímo vybízel k přečtení.

Rychle ho proto z kapsy černého kabátu vytáhl, vrátil se do křesla a začal číst.

Drahý Nii,
těší mě, že jsi tento papírek konečně objevil. Podstatou mé zprávy je varovat tě. Až bude venku vítr nejsilnější a ty uvidíš první vločky, běž ty-víš-kam, stojíš-li o spásu svého života. Budeš nucen jednat rychle, okamžitě a bez rozmyslu. Hodně štěstí.

Bravo nevěděl, co si o tom myslet. Takovéhle tajné indicie, hádanky a bůhvíco neměl v oblibě. Nikdy to neuměl pochopit, vždyť přeci... Proč lidi prostě nemluví narovinu? Vše by bylo o tolik jednodušší. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Ten papírek Niimu nemůže ukázat, co když je to past? Nejspíš se Niiho někdo někam snaží odvést... Ano, tak to bude a on ho přece musí ochránit, za každou cenu!

oh, my dearies, i owe you a thousand apologies. vím, že dohrabat se k dopsání tohohle mi trvalo strašně dlouho a ještě to stojí opravdu za nic, ale poslední dobou jsem nějak ztratil chuť k psaní. well... budu se snažit to zlepšit. jinak je mi jasné, že už vás to neustálé poštěkávání Niiho a Brava asi začíná nudit, jen to prosím ještě chvilku vydržte, pak už by se konečně mělo začít něco dít... ':D

i'm much obliged to you for your patience. luv ya.

Moony❤️