Nii mlčky ležel na posteli a svíral dopis v rukou. Co to znamená?

První otázka byla: Odkud myslíš, že je Reito?

Černovlásek neměl nejmenší tušení. Reito... jeho jméno bylo vlastně jediné, co znal

Další otázka. Myslíš, že je 'Reitů' víc?

Ani na tohle Nii neznal odpověď. Každopádně mu Nise včera něco naznačil.

A poslední, Co o Reitovi vlastně víš?

Jak už jsem říkal, pomyslel si Nii, znám jen jeho jméno...

Pro tentokrát hlásek neměl žádné poznámky a v Niiho hlavě bylo kromě chlapcových vlastních myšlenek ticho.

Povzdechl si a vstal. Co teď? Přetočil se na bok, aby odložil dopis zpátky na noční stolek, ale rázem stuhl.

„Uh..."

Na stolku ležela další obálka, stejná, jako ta minulá. Nii neměl tušení, jak se sem dostala a tak ji rychle otevřel.

Vzkaz byl napsaný stejným, úhledným písmem, jako ten první. Šlo o krátký oznam, nebo snad spíš rozkaz?

Sejdeme se dneska v 19:30 ve městě. Vyzvednu tě na náměstí.

Niimu se zúžily zorničky a dopis rychle zase odložil zpátky. Ta zpráva zněla podezřela, a vůbec se mu nelíbila. Bylo mu dost proti srsti, aby musel jít někam takhle v noci za cizím člověkem... Bůhví, co by se mohlo stát.

Dopis ale nakonec shrábl zpátky do své ruky, zpřekládal ho a vložil ho do kapsy svého kabátu. Nepotřeboval, aby se o něj Bravo stresoval ještě více, kdyby dopis našel.

Zhluboka si povzdechl a rozhodl se jít ven, aby si utřídil myšlenky. Unaveně si sedl na lavičku a zvedl hlavu k obloze.

Takže, neznámý člověk se s ním chce setkat.

Jestli to teda vůbec člověk je, neodpustil si Reito s úšklebkem.

Ty snad víš, kdo to je?

Možná ano, možná ne? zahihňal se hlásek.

Černovlásek to s ním opět vzdal a vrátil se k rozhodování, zda jít nebo ne. Pokud by šel, bude dost riskovat, navíc by se nejdříve musel proplížil z budovy, ve které se právě všichni nachází.

A budova je uprostřed lesa, město je od ní vzdáleno asi pět kilometrů... Tam bych nebyl jen tak během mrknutí oka... pomyslel si.

Na druhou stranu ho zevnitř zžírala touha vědět o démonovi v jeho hlavě více. Znovu si povzdechl, tu svoji nerozhodnost nesnášel. A vůbec, ještě nevymyslel, jak to vysvětlí Bravovi.

Mohl by ses vymluvit na návštěvu u Niseho...

To určitě, protočil Nii otráveně očima.

Nakonec se však rozhodl, že půjde. Vezme si s sebou své nově přidělené zbraně a pokusí se přežít. Tohle byla jediná příležitost, jak svoji žízeň po vědomostech uhasit.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Nii se pokusil přesně si naplánovat odchod, aby byl na místě včas. V kapsách kabátu si nechal oba dopisy, jako důkaz, že to je on, komu neznámý psal, ale bylo mu jasné, že to asi není třeba. Přihodil k nim však i pistoli a dýku, pro jistotu.

Když je do kapes vkládal, jemně přejel prstem po povrchu čepele nože. Jaké to je, ji použít? Vzít někomu tak rychle život... Zatím to udělal jen jednou, a to k tomu žádný nástroj ani nepoužil. Nad tou vzpomínkou se mu trochu rozklepaly ruce a přivřely oči. Nakonec potřásl hlavou a nůž hodil do kapsy. Přeci jen, teď ho má na obranu.

„Nii?" ozvalo se.

Chlapec sebou trhl a naklonil hlavu tím směrem.

„Eh... Bravo. Ahoj," pozdravil nejistě a rychle zajel rukama do kapes, aby jejich obsah zakryl. Věnoval Bravovi křivý úsměv.

„Ty někam zase jdeš...?"

„Jen se projít, budu hned zpátky," ujišťoval ho, stále s tím křečovitým úsměvem na rtech.

„Nemůžu jít s tebou?" zeptal se posmutněle a natáhl k němu opatrně ruku. „Poslední dobou... Jsi nějaký 'odtáhlejší', řekl bych."

Černovlásek v kabátě překvapeně zamrkal, ale poté mu chladně zajiskřilo v očích a jeho ruku okamžitě odstrčil, stejně jako samotného Brava a odsekl: „Ne. Jdu sám, už jsem se rozhodl."

„... fajn."

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Nii opatrně klusal tmavnoucím lesem. Slunce pomalu padalo za obzor a jeho poslední slabé paprsky hřály chlapce na obličeji.

Běžel dál a sledoval, jak kolem něj krajina ubíhá a les houstne. V nose ho lechtala příjemná vůně borovic.

Zatím je to celkem lehké, zhodnotil se spokojeným úsměvem svůj útěk.

Ať to nezařekneš.

Neměj zase kecy, Reito, prskl na oplátku, ale pomalu to nestihl doříct a už ho něco chytilo za kotník. Nii zděšeně křikl a jeho obličej se bolestivě zabořil do země.

Zvedl hlavu k osobě nad ním. Byla to Akiwe, na obličeji jí hrál pomstychtivý úsměv.

„Pokud vím, teď nemáš hlídku... Nii..."

„Jsem na procházce," odvětil, snažíc se znít silně.

Tys to věděl, Reito... Věděls, že tu je ona...

Třesouce se pokusil zvednout ze země, ale Akiwe ho kopla přímo do obličeje a odmrštila ho dál.

Naklonila hlavu ze strany na stranu. „Procházce, jo? Neměl bys ale překračovat konec území, víš?"

Chlapec bolestně zavrčel a podruhé se pokusel vzepřít, ale dívka ho nohou přitiskla k zemi.

„Promiň, ale asi tě budu muset odvést zpět na základnu." Ve fialových očích se jí pobaveně zablesklo zatímco si vítr hrál s jejími krátkými, světle hnědými vlasy. Byla tak podobná její sestře... Jediný rozdíl mezi nimi byla barva vlasů.

Při vzpomínce na Yagi musel Nii pevně sevřít víčka. Celou dobu ale mlčel.

„Hej? Co nic neříkáš?" zeptala se znepokojená Akiwe. Evidentně si přála vidět ho prosit, aby ho nechala jít.

„Jsem na procházce!" zopakoval znovu tvrdohlavě, s hlavou už po několikáté zabořenou v zemi. Rukou praštil do Akiweiny nohy, kterou si ho držela u země a rychle vstal.

„I kdybys byl, nemáš žádné důkazy. Zato já jsem svědek toho, že jsi mimo území. Můžu udělat cokoli, aby to vypadalo jako útěk."

Nii se zhluboka nadechl, musel zvolit jinou taktiku.

„Fajn. Chceš bojovat? Fajn. Zabiju tě, stejně jako tvou sestru." Zeširoka se na ní usmál a začal se přibližovat. Cítil, jak mu bělají oči. Reito si prostě nemohl odpustit dramatický efekt.

Dívka svraštila čelo a v očích jí na chvíli zasvítil strach. Po chvíli se ale znovu usmála, rozběhla se a mrštila Niiho, který to vůbec nečekal o strom. Chlapec tvrdě spadl na zem a rozkašlal se. Při nárazu o kmen stromu se mu z kapes vysypaly zbraně, což donutilo Akiwein úsměv ještě se rozšířit.

„Zbraně, jo? Tak co kdybychom to ukončili rovnou teď a tady?" Sklonila se k zemi a povzedla pistoli.

„Reito..." zasýpal černovlásek zoufale s obličejem zabořeným v zemi, zatímco mu po něm tekly pramínky krve.

Hnědovláska mu věnovala zmatený pohled. „Co? Kdo?"

„Reito..." zakňučel Nii znovu, ještě zoufalejším tónem než předtím.

Já tě varoval, Nii.

„Už mě nudíš. Teď si projdeš tím, čím moje sestra! Tohle celé dělám pro Yagi!" zaječela a namířila mu zbraní na hlavu.

Chlapec se rozklepal. Snažil se přemluvit sám sebe, že smrtí se zbaví démona ve své hlavě a všech dalších problémů... ale... představa smrti se mu i přesto nelíbila. Už jen kvůli tomu, že měl plnou hlavu usmívajícího se Brava. Ten úsměv byl důvěrný, různoočko mu věřil.

„... neboj Bravo, brzy se vrátím. Jdu jen na procházku."
... ale možná si umřít zasloužím... Huh?

Nekecej kraviny. Teď tu nemůžeš umřít. Přeci se nevzdáš tak lehce, zasyčel hlásek na oplátku, chováš se jako nějaká třináctiletá depkařka.

Byl tak naivní, když se rozhodl do města jít. A spoléhat jen a jen na Reita bylo také ubohé. Démon ho nemůže pořád zachraňovat, měl být trochu samostatnější.

Chlapec se snažil smířit se s tím, že za chvíli už uvidí jen temnotu a pokusil se trochu uvolnit. Jaké to bylo, když Yagi umírala? Když do ní mlátil svými malými, slabými pěstmi, ale přeci jen jí dokázal vzít život?

Karma ho dostihla, v podobě Akiwe.

Dívka se na něj ještě jednou pobaveně usmála. Úsměv přešel v menší chichotání, až z něj byl nakonec hlasitý smích. „Tak tedy..."

Černovlásek pevně objal rukama kořeny stromů, které vystupovaly ze země.

„Sbohem, Nii."

K velkému zmatení všech přítomných se však výstřel neozval.
Nii se slabě pokusil pozvednout hlavu, a to, co uviděl ho donutilo překvapením zalapat po dechu.

Akiwe pořád stála s pistolí namířenou na něj, u vlastního krku však měla kord. V ruce ho nedržel nikdo jiný než Nise, s jeho typickým bezstarostným a širokým úsměvem na tváři.

„Nise...!" kníkl Nii.

Akiwe něco pobouřeně zabručela a pustila pistoli na zem, takže se dokutálela k Niimu a ten si ji dal zpět do kapsy.

Nise rychlým pohybem kord uklidil.

„Dávej si pozor, na koho plánuješ pomstu, Akiwe," věnoval jí zářivý sarkastický úsměv, „protože teď zase já můžu zařídit, aby tohle vypadalo jako napadení."

„Jakoby to snad trenéry zajímalo," odfrkla si dívka.

Fialovoočko se opět zašklebil. „Můžu zařídit, aby to mého otce zajímalo."

„Počkat..." zabručel Nii, „tys tu byl celou dobu?" Obrátil se na Niseho.

„Jasně! Byla sranda vás sledovat."

„Ty jsi vážně idiot... Ale idiot, co mi zachránil život. Takže děkuju," uchechtl se Nii a v očích mu vděčně bliklo.

Nise se spokojeně usmál a pak čapl Akiwe za límec. „Když Niiho neprozradíš, neprozradím ani já, že jsi tu hádáním proflákala celou hlídku."

„Dobře, dobře," protočila očima a sarkasticky zvedla ruce nad hlavu. „Projednou."

Pak se otočila a rozešla se poraženeckým krokem zpět na hlavní budovu. Stále se však snažila hlavu nést hrdě a vysoko, což Niseho donutilo se rozesmát.

„Co je?!" prskla na něj, zatímco se bleskově otočila trhla sebou.

„Hihi, ale nic." Pak se i fialovovlasý chlapec rozešel směrem k chatičkám.

„V jednom měl ten šáličkovatej bastard pravdu... Jsi vážně idiot," neodpustila si bruneta, když se oba vraceli zpět na pokoje. V tónu jejího hlasu už ovšem nebylo tak silně slyšet to ostré a kousavé nepřátelství a popichování. Akiwein hlas zněl unaveněji a uvolněněji.

Nise jen pokrčil rameny. „Heh."

Šálička mezitím pozoroval ty dva odcházet. Vzápětí si však uvědomil, že se ještě musí dostat do města.

Zatraceně! Ztratil jsem tolik času!

Rychle ze země posbíral všechny jeho rozházené dopisy a zbylé zbraně a kulhavě se rozběhl pryč. Musí to stihnout.

nom, takže po další menší pauzičce je tu nová kapitola, trochu delší než obyčejně.

plus, ano, změnil jsem cover. který je podle vás lepší?

starý:

nový:

já měl chuť na změnu, tak jsem udělal ten nový.

Moony❤️